Kapitola 10. "Ta lidská" - obrázek

Kapitola 10. "Ta lidská" - obrázek

„Být upírem vážně není hračka.“

Brblala jsem si pro sebe, zatímco jsem se až téměř po kolena rochnila v bahně. Ne snad, že bych nějak zvlášť milovala tuhle hnědou mazanici, ale co bych neudělala kvůli hře.

Navíc, když to celé zorganizovala má nová nesmrtelná přítelkyně.

Kdysi jsem si snad mohla myslet, že Sun je největší tyran, když mě díky svým schopnostem zná skrz naskrz, nebo že James se svým mlčením a upřeným zkoumáním je nesnesitelný. Ale omyl, to jsem ještě neznala Kate!

Co o ní jen říci? Byla tak jako všichni nesmrtelní nebetyčně krásná a svým půvabem se podobala té nejelegantnější a nejvybranější dámě. Takové která žila před pár staletími. Jejíž život byl pln zábavy, plesů, návštěv, procházek a dokonalé masky zdvořilosti.

Ale kdybych se k tomu mohla vyjádřit dnes, asi bych dodala, že pod tím vším se skrývá učiněný ďábel. Jak byla živá, když se dostala do svého pole působiště. Když měla něco nového ke zkoumání a zábavě. Byla mnou dokonale okouzlena, pobavena a rozhodně jsem mohla hrdě nosit označení: Katina hračka.

Ne snad, že by byla přelétavá, nebo nestálá, ale byla tak…nadšená. Vůbec nepochybovala, tak jako Sun, o tom, že zvládnu svůj nový úděl. Pomáhala mi s tím a co víc, brala to jako svoje další poslání. Chystala mi ty nejrůznější podněty a úkoly, cvičila moje zvláštní síly a to vše používala proti mně, abych se stala dokonale přizpůsobivou. Protože až mě „vypustí“ na zkoušku mezi skutečné lidi, tak bych měla být připravená na vše.

A to mě přivádí až sem, několik stop hluboko do bahna…. Kate a její hry, doufala jsem, že to po čase povolí, ale nějak se nezdálo,že by to mělo být v nejbližší době. Musela jsem si rychle zvyknout na to, že od chvíle, kdy jsem Kate poznala, už si nevydechnu. Jako nejmladší člen této společnosti budu také nejostřeji hlídaná a sledovaná.

I když se tomu nemůžu divit. Tohle místo bylo kouzelné a skýtalo možnosti svobody, alespoň ještě na několik let, než bude třeba odcestovat pod nějakou záminkou jinam. Alespoň tak mi to vysvětlovali.

Ze zvyku jsem se nadechla a ponořila ruce do té odporné břečky. Přísahám bůh, za tohle Kate uškrtím.. co jí to jen napadlo, schovávat mi předměty jako nějakému dítěti.

Ačkoliv, byla jsem na sebe pyšná, našla jsem je všechny a všemi zkouškami jsem prošla.

Něco jsem nahmatala a jen s nepatrným úsilím jsem vytáhla malou dřevenu skřínku, ve které bude další vzkaz s tím, co mám dělat dál.

„Nechápu, k čemu tohle je.“ Zamručela jsem a natahovala se, abych otevřela tu malou truhličku, když se ozvalo radostné zavrčení a za půl vteřiny už jsem se válela v tom bahně naprosto celá. Kate se na mě zubila a s širokým úsměvem se mě snad snažila pohřbít to toho humusu.

„Co to-.“ Začala jsem protestovat.

Neměla jsem rukavice, které by jí ochránili proti mému „daru“, ale naštěstí je  teď nebylo potřeba. Na ni moje síly neplatily, naštěstí. Byla v bezpečí, protože sama žádné zvláštní schopnosti neměla, když nepočítám jindy zcela fungující neprůstřelnou eleganci.

„Bojuj ty monstrum temnoty,“ chechtala se na mě, snažíc se zároveň moc nezašpinit a aspoň na chvíli vyhrát.

Nechala jsem ji chvíli vyhrávat, než jsem se vzpamatovala z toho, co to zase vyvádí a pak jsem ji rychle ze sebe setřásla, ačkoliv se mi na zádech držela pevně jako klíště a s velkým plesk ji shodila do toho svinčíku s sebou .

Zaprskala, ale pak se kolem rozlehl smích, patřil nám oběma.

„Vzdávám se.“ Řekla a ukázala na skřínku. „Tak si to otevři.“

Nebylo dvakrát těžké ji poslechnout a tak jsem brzy v ruce držela ten prázdný obal a čelila jsem další salvě jejího jemného smíchu, když viděla můj nechápavý výraz.

„Myslím, že bude lepší, když se cestou zpátky stavíme někde u řeky.“ Podotkla s pohledem na náš stav.

Za celé tři dny jejích nejpodivnějších žertíků a testů jsem byla doslova obalená špínou, srstí a všemožným bordelem. Navíc teď i s čerstvou vrstvou bahna po menším přátelském utkání.

„To je jako všechno?“ přimhouřila jsem oči, naprosto jsem jí nevěřila. Tohle by určitě nezorganizovala jen kvůli něčemu takovému jako bahenní zábaly.

„Samozřejmě,“ zazubila se až moc rychle.

„Až po tobě,“ vypravila jsem ze sebe kysele. Tohle se rozhodně nepodobalo tomu sofistikovanému způsobu výuky, který mi předtím vykreslila Sun a Denny, když rozvažovali jak bude nejlepší mě začlenit do lidského světa. Pomalu a nenásilně prý.

Tak to určitě… Pomyslela jsem si.

 

Běžely jsme sotva několik minut, když jsme dorazily k horskému jezeru. Bylo příjemně opuštěné a chladná voda nám nepůsobila nejmenší problém. To bylo na tomhle životě fajn, nemuset se bát o své „křehké“ tělo.

Zasnila jsem se asi až moc dlouho, protože když jsem se zase probrala k vědomí, Kate už netrpělivě poklepávala nohou na břehu.

Rychle jsem skočila šipku do vody a dávala si schválně ještě hodně na čas. Teď když mě neomezovala ani zásoba kyslíku, dostával podvodní svět nové rozměry.

Když jsem se vynořila, byla Kate už pryč.

Povzdechla jsem si a začala si připravovat na to, co mi zase chystá za lumpárnu.

 

Moje vnitřní útroby se sevřely na jediný úder. Zamlžily se mi oči a pohled se celkově zakalil. Ale ta barva kterou získal žhnula a pálila.

Vydala jsem ze sebe stěží slyšitelný výkřik, ale nic už mi nemohlo pomoct.

Byla jsem ztracená.

Voda, jehličí, vítr, pachy, krev a …smrt.

 

Držela jsem a nepouštěla, tak jako poprvé. Ostré vzlyky se mi hrnuly skrz rozžhavenou bolest v krku a bolest se stupňovala společně s vědomím, které přicházelo k sobě.

Svaly se napínaly, znovu se mě pokoušely zadržet od nevyhnutelného konce a opět marně.

Tak takové to je.

Lidská krev, která zaplňuje moje vědomí, smysly které jsou unášeny přes vychladající tělo, má ústa a dál…

Zamlaskala jsem a zakousla se víc, teď už nemám cestu zpět. Nedokážu přestat, nepřestanu. Už nikdy!

Rána, pak druhá….nepouštím tělo, žízním a prahnu po té chuti a krvi víc a víc. Pálení v krku přestává, ačkoliv oheň který předtím rozpoutalo je nepřekonatelný. Cítím, jako kdybych to mohla vidět, že moje oči už nejsou světlé. Jsou to oči krvelačné…ani to nedomýšlím. Je mi to totiž jedno.

Já jen držím svoji kořist, drtím mu kosti, trhám maso, ale hlavně se ukájím jeho teplou dokonale plnou chutí lidské krve. Je to moje všechno a od toho mě už neodtrhne nic..až do poslední kapky.

Další rána, tentokrát tvrdší. Někdo se mnou cloumá a pak se mě snaží strhávat stranou, ale jde to hůř když kolem praskají větve. Jsem jako puma, co svou kořist vytáhne na strom. Ani já nechci být snadným terčem, tohle je moje potrava. Moje lidská mrtvola, krev a jídlo!

Nakonec se pode mnou prolomí ta nejsilnější opora a já padám, pouštím tělo a přistávám na všech čtyřech. Znovu jako ta divoká kočka.

Zuřivě vrčím a teprve teď, když jsem dokonala svou krvavou lázeň, se rozhlížím kolem.

Smyčka se stahuje a vše kolem víří v barvách krve, kterou v sobě mám. V krve nevinného člověka, který už je dávno mrtvý a roztrhaný téměř v půl. Hlavu nepřirozeně zkroucenou, kůži voskově bledou a nehybné oči potažené skelným výrazem děsu a hrůzy.

James, Sun, Kate, Denny…

A pak jen víření lesa. Letím jako ještě nikdy. Poháněna smrtí, krví a rudou touhou. Vidinou.

 

Nevím jak se mu to povedlo, ale James vyrazil společně se mnou a s velkým náskokem před ostatními svádíme svůj další boj.

Ani nevnímám, když cítím, jak mě odvrací od směru kam chci a potřebuji běžet, když se po mě vrhá a když se svou celou vahou opírá do mě a strhává.

Ale potom….

Ztuhnu.

Ta červeň v mém pohledu jakoby na polední chvíli, snad v nestřeženém okamžiku, vyprchá. Vidím jeho tvář a…bolí to.

Nebráním se, když mi sevře ruce a drží mě na zemi. Jako kdyby to zvláštní propojení mezi námi na okamžik vyčistilo mou mysl.

Ach James, můj James.

Bolí to!

Už nikdy mu takhle nemůžu říct, ani tajně ne. Neplatí to, po dnešku nemám právo ho tak nazývat. Jsem vrah.

Znovu se mi dívá do očí, jeho obličej je jen kousek od mého, nedýcháme ani jeden. A bolest sílí.

„Udělej to,“ zachroptím bezhlasu. Pořád ještě cítím chuť krve a hořkost toho, co se právě přihodilo. Kéž by to jen udělal.

Tělem mi projede křeč a i když mě pevně drží, cítí tak jako já, vlnu vzlyků, které se hlásí o slovo. Pozdní lítost.

Najednou jsem volná, svírá mě v náručí a tiskne mi obličej do mokrých vlasů a na tvář.

Kolikrát jsem jen o tom snila?

Ale ne takhle.

Další salva bolesti a pak…ničeho.

Cítím jak zaváhal a v dálce se už blíží ostatní.

Jen jeden polibek a pak zmizím,…najdu způsob jak tohle ukončit, začnu tam, kde to vypuklo. Najdu svého „otce“ a nechám se zničit.

Cítím, jak se zlehka dotýká mojí tváře, jako kdyby tušil co se teď stane a chce si mně zapamatovat. Svírá mně co nejsilněji dovede a já vím, že mu to nebude stačit. Jsem silnější.

Kéž by to bylo všechno jinak….

Ale není. Dojde mi smutně.

I já se dotýkám té milované tváře a pak,..na chvíli zaváhám, ale natáhnu se a přitisknu své rty na jeho.

Moje srdce nežije, ale posmrtně volá: „Miluji tě,“ dokud necítím na tváři vzduch.

Les kolem se míhá, města mizí, tma přichází.

Rodíme se jen jednou, ale zemřít můžeme i víckrát…a já teď mířím za svým koncem.

Kéž by to bylo všechno jinak…a stejně.

James, už ne můj James…

Být upírem vážně není hračka.

01.07.2009 01:09:24
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one