Bolelo to.

Přestala jsem počítat chvíle, kdy to bylo snesitelné, protože jich bylo tak po málu.

Jako člověk jsem měla pocit, že den je ta nejkrásnější část našeho života, protože byl prodchnutý vším tím ruchem a snažením. Něčím, co nás vždy hnalo kupředu.

Ale teď jsem proklínala to šílené světlo, které dráždilo mé smysly. To lidské hemžení všude kolem mě, nemohla jsem si vydechnout snad ani na chvíli.

S každou další minutou přicházely bolesti a pachy. Lidé byli všude, jejich kroky, zvuk hlasu, šustění šatů, mručení, steny, pláč, křik, pot…prostě všude!

Přála jsem si zastavit ten čas, roztáhnout zase rolety a tvářit se normálně, ale nic v tomto pokoji nebylo normální. Protože ani já jsem už nebyla normální.

Nesčetněkrát jsem uvažovala nad tím prorazit nějakou zeď, a věděla jsem že by to nebylo těžké, a prostě si toho dotyčného člověka vzít.

Ale s další vlnou bolesti a touhy přišlo i znechucení. Kdybych mohla cítit svůj žaludek, musel by se obracet. Zvracela bych sama ze sebe.

Ale to teď nebylo možné.

Moje mysl sváděl ten nejtěžší a nejpevnější boj.

Krev, život…krev, život.

Vezmu si je, napiji se…bude mi určitě dobře, ukojím svojí touhu. Ale moje vědomí mi to nedovolovalo. Nenáviděla jsem toho, kdo mi tohle udělal a to mi dávalo sílu vytrvat.

Ačkoliv jsem kousala a trhala vše kolem a ponejvíce jsem se snažila ublížit sama sobě, abych vydržela. Nedokázala jsem si představit, jak bych tohle mohla udělat někomu jinému.

Tu bolest z přeměny jsem měla za sebou a teď už mě horečka, či co to bylo, zaplavovala jen minimálně. Nejhorší bolestí byla ta žízeň a ta nedokázala zmizet sama od sebe.

Slyšela jsem, jak na chodbě zvoní telefon a jak jej naše domácí vzala.

Slyšela jsem co říkala do sluchátka i co jí odpověděli, jako kdybych stála vedle ní. Bylo to určené pro mě, volali mi ze školy. Takže si přece jen všimli, že někdo chybí?

Bytná se snažila klepat na dveře, ale vzdala to, když jí nikdo neotvíral.

Po celou tu dobu jsem se musela držet a zatínat všechny svaly a čelist. Nedýchala jsem, když se otočila a rozhodla se, že mi napíše vzkaz, který mi asi deset minut po té podstrčila pod dveřmi.

Odešla a já se konečně uvolnila.

Další důvod proč tu už nemůžu zůstat dlouho. Co když se rozhodne otevřít? Protože já jsem nevycházela ven. Mohla by se rozhodnout podívat se, jestli se tu něco nestalo.

Znala mě a věděla, že já domu chodím.

No minimálně to udělá až přijde čas placení nájmu a to bylo zítra – už zítra!

Znovu jsem zatnula zuby a potlačila zakňučení. Už zbývají jen dvě hodiny do západu slunce.

Pak budu volná…

Ještě chvíli tu budu ležet, pak si sbalím a prostě zmizím.

Nebude to těžké a nikdo si mě ani nevšimne,…ne když se budu pohybovat jako…

Pořád jsem to nedokázala vyslovit.

Ze všech věcí na světě mě potká tohle? Co je tohle za svět, za místo, za skutečnost. Vážně se mi to nezdá?

Au! Kruci, Au!

Ne, nezdá se mi to. Jinak by mě nebolela byť jen vzdálená přítomnost toho nervního souseda od vedle.

Musím to vydržet!

 

Ten prokletý den jakoby trval celou věčnost.

Než konečně zapadlo slunce a město pode mnou se uklidnilo alespoň natolik abych mohla vstát, bylo už téměř po mě.

Očistec, asi tak bych to nazvala.

Jenže co si počnu teď? V tomhle životě jsem nová a nevím o něm..hm..vlastně skoro nic.

Vím jen to, že mě pokousal upír s rudýma očima, prošedivělými vlasy a že to děsně, ale děsně bolelo.

A pak taky to, že jako upír jsem teď nebezpečný predátor, který má chuť vyjet po všem, co se jen pohne. Že mám hroznou žízeň a že absolutně netuším, jak to zastavit.

Přemýšlela jsem nad tím dlouho, měla jsem celý ten úděsný den, abych došla k závěru, že jediné východisko je odejít někam, kde nejsou žádní lidé, nebo jen minimální osídlenost a tam… tam to nějak skončím.

Ale vážně mám umřít?

Narodila jsem se, milovala svoje rodiče, odešla, abych se stala tímhle? A pak prostě zemřela?

Znovu mě zachvátila panika.

Jak mám ale žít?

Nedokážu žít sama se sebou, nedokážu žít takhle. Vždyť nemůžu přijet domu, jít do školy a asi doživotně budu toužit jen po tom, abych mohla zabít vše s proudící a teplou, svůdnou krví kolem.

NE!

Sevřela jsem si ruce kolem těla, skrčila se do klubíčka a cítila, jak se mě zmocnila další křeč. To nebyla bolest jako předtím, tohle byla jiná. Byl to smutek, ale bez slz. Protože ty jsem neměla.

Vlastně jsem nedokázala cítit nic, co by mé nové tělo dokázalo považovat za fyzický projev. Totiž, ne snad, že bych byla,..no až tak prázdná a vyhořelá, ale bylo to tak jiné,…divné.

Nedokázala jsem, plakat. Ne tak, jak jsem znala doposud, neměla jsem slzy.

Také jsem nemusela na záchod a kromě té lidské krve mi to „normální“ jídlo nechutnalo.

Vyzvracela jsem do dřezu všechny své pokusy o „zaplnění se“ bez krve.

Bylo to nechutné.

Nemohla jsem tedy jíst a neznala jsem jinou možnost jak se zaplnit. Takže pokud někoho nezabiju, tak budu…

Co se to se mnou stalo.

Ne, tenhle život bych si nikdy nevybrala. Proč jsem jenom neumřela?

Dokážu si vžít život teď?

Podařilo se mi doplazit se do té malé kuchyňky, která byla součástí mého bytečku a vytáhla ze zásuvky ten nejostřejší nůž.

Kdyby to mé tělo dokázalo, asi by mi právě teď na kůži naskočily studené kapičky potu.

Zoufale jsem polkla a zadívala se na to ostří. Udělalo se mi nevolno, ale pokusila jsem se to umlčet.

Možná,...kdybych to dokázala, už bych nebyla žádné monstrum, netvor a neohrožovala bych ty ostatní lidi kolem. Moji rodiče by byli smutní z mé smrti, ale bylo by to pro ně lepší.

Vyhrnula jsem si rukáv a třesoucí se rukou k ní natáhla nůž.

Jak hluboko zvládnu říznout?

Znovu jsem zaskučela a vlna nevole mnou projela bezúčelně. Neměla jsem už co vyzvracet.

Zavřela jsem oči a…

Z toho zvuku mi bylo nepříjemně. Zaskřípalo to a nůž se ohnul, když jsem jej silou natlačila na kůži. Ale nestalo se nic.

Zhnuseně jsem jej odhodila do kouta a vytáhla další.

A pak jsem pokračovala znovu a znovu, dokud se i můj poslední pokus se zabít neztratil v kouscích šrotu.

Roztřeseně jsem se svíjela na zemi a hladila si svou hladkou, jemnou a bílou kůži. Znovu se mi chtělo brečet, ale nemohla jsem.

Já se ani nemůžu sama zabít.

Bylo mi zle. Takhle už mi nebylo dlouho.

Vlastně jen od doby co jsem se stala…

 

A zkoušela jsem to znovu.

Vyskočila jsem z okna, otrávila se prášky (které jsem pak stejně bezúčelně vyzvracela), snažila se utopit, ale pod hladinou jsem klidně mohla sedět roky a nic by se nestalo. (Krom toho že bych obrostla chaluhami – brr). Nechala jsem se zasypat kamením, zasáhnout se proudem, (to vlastně vůbec nefungovalo) a jednou jsem se pokoušela aby mě něco přejelo. Ale i to bych přežila a nechtěla jsem zbytečně způsobovat šok řidičům.

Nefungovalo nic.

Pokaždé jsem se nějak dokázala zvednout a odejít, přežila jsem to.

Nakonec jsem to vzdala.

Vrátila jsem se do bytu a sbalila si vše do toho největšího batohu, co jsem tu našla. Byl tátův z doby kdy byl voják a tak to bylo dost vyhovující.

Uklidila jsem po sobě ten nepořádek a vyčistila kuchyňský odpad. Taky všechno ostatní, co by mohlo napovídat mému životu.

Zničila jsem důkazy a pracovalo se mi dobře…byla jsem nadmíru rychlá a silná. Další důkaz mé nepřirozenosti.

Pořád jsem na sobě něco objevovala a někdy to bylo opravdu skličující, krom instinktů, žízně, nezničitelnosti jsem teprve začínala chápat, co dokážu.

Naposledy jsem se rozhlédla po svém bytečku. Vyklouzla ven, zavřela za sebou, ale ne na zámek, to bylo už k ničemu.

Vydala jsem se pryč a předtím dala dobrý pozor na to, abych nikoho nepotkala na chodbě..

Na stolku v kuchyni jsem nechala vzkaz bytné, že se vracím na kolej a to málo, co jsem ušetřila na nájem předtím.

Teď už bylo jedno co si o mě bude myslet, já musím navždy odejít pryč. Budu hledat způsob jak tohle ukončit a nebo alespoň zmírnit to utrpení. Ale jak?

To jsem nevěděla, ale byla jsem odhodlaná něco udělat.

A prozatím to bylo to nejjednodušší, co mi vždy šlo. Zmizet ze života všech, co mě znali a nezanechat po sobě stopu. Zapomenou, určitě brzy ano.

Zavřela jsem domovní dveře a na chvíli se o ně jemně opřela. Nedýchala jsem, abych si ušetřila to pálení v krku, které i tak bylo silně vábivé.

Krev,krev,krev….volalo moje tělo.

A já mu v mysli chabě odpovídala….pryč,pryč,pryč.

Už brzy se přestanu ovládat a možná skutečně někoho zabiju, jen abych ukojila svůj hlad.

Ale aspoň odejdu co nejdál odsud, dokud budu mít sílu.

Muka.

Venku na ulici jsem si přehodila batoh přes rameno. Byl lehký jako pírko, ačkoliv by se pod ním i nejeden muž dokázal slušně prohnout. Já ho ani necítila.

Byla jsem silná a teď, ačkoliv to bylo neskutečně zvrhlé, i volná.

Udělala jsem krok a pak další…běžela jsem. Rychle, pravidelně a neslyšně.

Nikdo mě neviděl jak se pohybuju a já se neohlížela, nezastavovala. Vyhýbala jsem se lidem a městskému ruchu. Mířila jsem do přírody a na sever.

Kamkoliv.

Hlavně pryč, daleko pryč.

A bolelo to…

09.06.2009 00:40:05
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one