Tohle jsem ještě nikdy dřív nezažila.

Myšlenky se mi rozběhly hlavou neuvěřitelnou rychlostí, byl to jen zlomek sekundy. Jako člověk bych tohle nikdy nepocítila, ale jako upír to najednou bylo tak dokonale normální. Jako kdyby můj mozek takhle pracoval odjakživa. Uběhla jen sekunda.

Pak další.

Zabiju je?

Co tady vlastně dělají? Tak daleko od města. Hm, že by lovci kožešin? Nebo možná nějaký zbloudilý turisté, či co?

Patrně by je nikdo dlouho nesháněl, všimli by si toho až tak za pár týdnů, že se ztratili. Mohla bych se nepozorovaně přesunout jinam. Stačilo by opravdu málo..člověka jsem ještě nestopovala.

Neměla jsem šanci a podle to co vím, to nebude těžké. Jsou cítit na dálku.

Otřásla jsem se.

Lidský pach. Sbíhaly se mi sliny, v ústech se tvořil jed. Cítit tuhle vůni krve bylo jiné, byl v tom rozdíl. Asi jako když byste pili vodu a víno. Nemohla jsem se dočkat, ale byla jsem zároveň i zvědavá. Co tu asi dělají?

Měla jsem štěstí, že až tak velký hlad jsem neměla, jinak bych se na ně vrhla hned. Takhle mě spíš zajímalo, co je sem přivedlo.

Dva protichůdné postoje se ve mně svářely jako nic. Žízeň zatím převládala, nebyla jsem na lidské pachy cvičená a tohle bylo horší, než jsem si kdy představovala. Tak silné a voňavé.

Rozhodla jsem se, že je budu chvíli sledovat, to konečně neuškodí.

Pro větší jistotu jsem teď zadržela dech, nechci si přeci to potěšení zkazit hned tím, že by mi voněli až moc. Věděla jsem, kam zhruba směřují a proto jsem se vydala oklikou, abych nebyla po směru větru k místu, kde se patrně chtěli utábořit.

Letěla jsem rychlostí, kterou jsem vždy využívala jen při lovu. Pro potěšení jsem běhala o trochu mírněji. Rychlost mě jako vždy opájela, ještě pořád mě tolik těch nových věcí ohromovalo a ačkoliv bych si to předtím nepřiznala, těšilo mě to.

Koneckonců, být upírem mělo i svoje výhody.

V letu jsem se pro sebe usmála, kdo by to byl řekl, že mě to zavede až sem.

Nevím, jak se to mohlo stát, snad jsem se zamyslela až příliš hluboce, kdo ví. Ale vím, že uprostřed toho běhu, když jsem dosahovala své největší rychlosti jsem najednou pochopila svojí chybu.

Ach, proč jsem jen raději nedýchala nosem. Cítila bych je mnohem, mnohem dřív.

To ne! Problesklo mi naposledy hlavou.

Vrazila jsem do něho celou svojí vahou a silou, kterou jsem v té rychlosti nabírala. On tam jen stál a… čekal. Až příliš pozdě mi došlo, že tohle bude nejspíš konec mého už tak nového života.

Nemohla jsem zbrzdit a nemohla jsem ani zavřít oči. Najednou tam prostě byl, stál a já už nemohla dělat nic.

Můj náraz ho povalil, ale jako by si toho ani nevšiml. Cítila jsem, jak jeho sevření kolem mě se utahuje, jako smyčka. Má reakce na něj byla zcela automatická.

Letěli jsme ještě společně vzduchem několik metrů, ale to nám nebránilo v tom, abychom na sebe nezačali už teď divoce vrčet. Ihned se mi snažil nějak ublížit, jít mi po krku a páteři.

Když jsme dopadli, bylo vše neuvěřitelně rychlé. Vymrštil se a vrhnul se po mě, zatímco já se snažila nejprve utéct, ale o vteřinu později už jsme se zmítali v krátkém souboji.

Podařilo se mi ho kousnout, čímž se jeho stisk jen na chvíli povolil a já využila své šance, abych se vrhla stranou.

Zavrčení a zaskřípění zubů za sebou nasvědčovalo tomu, že je jen kousek od toho, aby mě skutečně zabil.

Co mám dělat teď? Bojovat a nebo utéct?

Jediným skokem jsem překonala vzdálenost mezi námi a jako v transu jsem se otočila. Přikrčená, jako kdybych číhala na svou kořist, s hlavou mírně nakloněnou na stranu jsme si jeden druhého měřili. Zavrčel a bylo to mohutné silné zamručení, které mě rozechvívalo až v kostech.

Nemám proti němu ani nejmenší šanci. Došlo mi okamžitě.

Stál úplně stejně nakloněný kupředu a připravený kdykoliv vyrazit. Udělal půlrok stranou a do očí mu spadly tmavé vlasy. Odhodil je stranou cvičeným pohybem a znovu ke mně o kousek přikročil.

Odstoupila jsem a také se posunula o krok stranou, abychom byli vyrovnáni.

Stejnou rychlostí jako předtím mi v hlavě vířily myšlenky. Stihnu mu utéct? Co mám dělat teď? V tomhle jsem byla nováček a veškeré moje zkušenosti mi připadaly k ničemu. Ani ta dravá zvěř, co jsem posledních několik dní lovila mi nebyla k ničemu v porovnání s ním.

Naznačil pohyb, jako by chtěl vyrazit kupředu a já jsem mu tělem automaticky odpověděla, jako kdybychom právě zahájili taneční vystoupení.

Stačila mi jen chvíle, než jsem pochopila svoji jedinou naději. Když budu dělat to co on a poddám se instinktům, třeba budu mít alespoň nějakou šanci přežít. Musím dávat pozor na každý jeho pohyb, na vše co dělá a to samé po něm opakovat…a včas utéct.

Ó já zbabělec, ale co mi asi tak zbývalo?

A tak jsme začali kolem sebe kroužit a posuzovat situaci. Zatím jsem měla štěstí, že nechtěl zaútočit jako první. Já se k tomu rozhodně nechystala. Těkala jsem očima od něho k okolí, abych našla nejlepší šanci utéct.

Ale jeho oči se upíraly jen na mě. Pozoroval mě, jako kdyby to byl skutečný lovec a já jeho kořist.

Zasyčel na mě a já si až v tu chvíli uvědomila, proč mě to najednou tak udivuje.

Jeho oči.. Zapomněla jsem, že mi jde o život a naprosto fascinovaně mu ten pohled oplácela. Nevšimla jsem si, kdy moje držení těla povolilo a já se v údivu narovnala.

Jak je tohle možné?

Jeho výraz se také na vteřinu změnil, ale v údivu.

„Ta barva.“ Vydechla jsem, ani nevím proč.

V ten okamžik, kdy jsem tohle řekla se stalo hned několik věcí najednou. Bylo to tak neskutečně rychlé, že jsem to ani nestačila vnímat.

V místě, kde jsme oba stáli ještě napůl v rozryté zemi, jako svědkovi naší malé rvačky, se zčista jasna ozvalo další zavrčení. Bylo to přímo vedle mě a já jsem pochopila svůj další omyl, nebyl tu sám. Leknutím jsem nadskočila trochu do výšky a na vteřinu se mé tělo stalo tak nesmyslně prkenné. V tu samou chvíli lovec přede mnou vystartoval s tělem stále nahrbeným kupředu a tím nejděsivějším výrazem, který jsem kdy viděla.

Ten další upír znovu zavrčel a vydal se tomu prvnímu na pomoc, jeho pohyby byly o něco jemnější, ale o to víc strašidelné.

Já jsem napodobila jejich pohyb jak jen jsem mohla a co nejrychleji jsem se stočila na tu poslední volnou stranu, kudy byl nejlepší únik a vydala se ze všech svých sil pryč.

Cítila a slyšela jsem, jak běží těsně za mnou.

Už nebyl čas, nebylo co rozmýšlet. Musím odsud zmizet. Hned.

A tak jsem letěla lesem, pořád kupředu a nemyslela na nic jiného, než na to abych jim unikla. Já chci žít!

 

Nevím jak dlouho jsem běžela, ale už hodnou chvíli jsem věděla, že jsem sama.

Poprvé jsem zvolnila, když jsem se dostala na dosah lidského pachu, civilizace.

V porovnání s tím, co jsem právě prožila už mi to nepřipadalo tak děsivé a nebezpečné.

Nevnímala jsem ten pach, místo toho jsem se složila na zem a ačkoliv moje srdce už netlouklo, cítila jsem se znovu jako vystrašený človíček.

A byl to opravdu velký strach.

Málem mě rozcupovali na kousky další mého druhu.

Zatrnulo mě. Takže nás bylo víc.

Jistě, nemohla jsem být jen já. Ale tohle bylo moje první setkání s někým,… no s jinými upíry. Stálo mě to skoro i život, tedy alespoň to, co mi z něho zbylo.

Skrčila jsem se a objala si pažemi kolena. Dětský zvyk, spíš to bylo jen s pocitu něčeho blízkého. Jako kdybych mohla přivolat ty časy, když jsem byla ještě člověk.

Roztřeseně jsem vydechla. To to bude vždycky takové?

Pokaždé boj o život?

A pak jsem se zarazila. Jeho oči mě přimrazily na místě tam i teď.

Jak to bylo možné? Chci říct, upír byl, o tom nebylo možné pochybovat. Ale ten kdo mě tenkrát pokousal měl oči rudé, plné krve a zášti. Já je mám úplně stejné. Červené a vždy lačné po krvi. Tak jak to, že on,…ten upír tam ne?

Otřásla jsem se.

Byly takové…hnědé, světlé a vůbec ne tak děsivé, jak by se mohlo zdát. Spíš, víc přístupné.

Ale určitě to byl upír, nikdo jiný by náraz v takové rychlosti nepřežil.

Znovu jsem se otřásla při pokusu smést ze sebe tu vzpomínku. Ale byla tak dokonale čistá a ostrá, že to bylo nemožné. Přehrávala jsem si to v hlavě znovu a znovu.

Byl vysoký, silný, bledý, s očima tak divně zbarvenýma. A také byl mladý, hnědé vlasy mu padaly do očí pokaždé, když udělal půlrok stranou. Přitiskla jsem si ruce na břicho, ačkoliv to bylo klidné, málem bych však přísahala, že jsem něco cítila.

Zajímalo by mě, co tam dělal. Myslela jsem si, že jsem byla jediný upír, který u Aljašky je. Týdny jsem tu přeci nikoho neviděla, nevěděla jsem, že je to snad jejich území.

Až přišli ti lidé.

Oh, ne! Oni byli na lovu?

Vlna zklamání mnou projela a já si to neuměla vysvětlit. Proč bych měla být zklamaná?

Vlastně by to nebylo nic neobvyklého, také jsem ty lidi sledovala. Možná to byl důvod proč jsme na sebe narazili.

Upíři přeci tohle dělají, pijí krev a jdou si pro ni. Tam kam jdou lidé, tam jdou i upíři.

Další smutný povzdech a já se cítila tak prázdná.

Ach, škoda.

 

Uhm, vlastně je možná dobře, že už nejsem člověk. Kdybych jím byla ještě teď, patrně by se mi srdce zase zastavilo hrůzou a já bych umřela.

Jak je tohle možné?! Zaklela jsem si pro sebe.

Stála jsem a naproti mně byl znovu on. Dokonalé déja vu. Byla noc a na ulici téhle vesnice nebylo ani živáčka. A to doslova. Všichni lidé byli ve svých domovech a poklidně spali, nic netušíce dvou upírů, upřeně na sebe hledíc.

Mohlo to být tak třicet metrů v naprosté tmě, ale oba jsme se viděli velmi zřetelně. Jeho oči se vpíjely do mých a mě znovu uhranula jejich barva. Tak…světlé a skoro až přívětivé.

Najednou se vedle něho objevil ten druhý upír, nebo spíš upírka.

Byla o něco menší než on, vlasy měla dlouhé a světlé, tak podivně rozježené, asi z běhu. Oba byli oblečeni do cestovního, oproti mě vypadali tak…lidsky. Krom obvyklých znaků bych je ve městě ani nepodezírala,... no možná.

Polkla jsem, ta žena naproti přes ulici se na mě usmála a promluvila. Další šok, kolikátý už?

„Ahoj, Rain.“ Pozdravila mě jménem a naprosto suverénně. Jako by mě znala už roky.

Tohle jsem ještě nikdy dřív nezažila.

 

 

 

 

12.06.2009 01:36:40
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one