Věčnost…

Jednu vteřinu trvá obyčejný nádech. Jednu minutu trvá první dojem. Jednu hodinu trvá pochopení druhého. Jeden den trvá věnovat své srdce.

Ale celou věčnost,… tu trvá jen život upíra.

Mohla bych to vidět tisíckrát a přesto mě to asi nikdy neomrzí. Svítání, ten malý okamžik, kdy můžeme doslova vidět, jak se rodí další den.

„Neuvěřitelné,“ zašeptala jsem si pro sebe. Ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli to i ostatní neuslyší. Ale bylo mi to jedno.

Stáli jsme na vrcholu jedné skály a sledovali východ slunce.

Asi už jsem opravdu byla ztracená, nebo naprostý blázen. Nemohla jsem od obzoru odtrhnout zrak a sotva jsem se přinutila alespoň přimhouřit oči.

Vlastně teď, když jsem se chovala zcela přirozeně, jsem zapomínala na dost věcí. Mrkání byla jen jedna z nich.

Otočila jsem se stranou ke svým dvěma přátelům a společníkům, kterými jsme teď jistě byli a pousmála jsem se ještě o něco víc. Nebyla jsem jediný blázen a rozhodně jsem nebyla jediná, kdo si tenhle okamžik klidu vychutnával.

Měli jsme v plánu vyrazit brzy a vlastně už za pár vteřin zase vyrazíme tou šílenou rychlostí, která byla pro nás přirozená, zase dál na jih. Zdrželi jsme se tu jen kvůli mně a kvůli východu slunce, ačkoliv by to ti dva bručouni nikdy nepřiznali.

Sun stála klidně a vyrovnaně, jako vždy se pro sebe usmívala a broukala si. Vlasy jí volně splývaly po zádech a házely jemné odlesky kolem. Byla na ně velmi pyšná.

Bezmyšlenkovitě jsem se zatoulala o několik večerů zpět. Vlastně k našemu prvnímu společnému večeru, ačkoliv byl jen jedním z mnoha.

Hodně mi toho o nás vyprávěla. Přeci jen, být upírem sotva měsíc, je skoro práce na plný úvazek. Ale šlo ji to velmi dobře, mírně přivírala oči a svými vlastními slovy vysvětlovala dějiny této země tak, jak je nikdo jiný krom nás neznal. Snažila se, abych pochopila i to jediné pravidlo, které jsme museli jako upíři dodržovat.

Tím pravidlem bylo uchování našeho tajemství. Mlčení, nikdo o nás nesmí vědět a to především i pro naše vlastní dobro. Ne snad, že by nám lidé mohli nějak výrazně ublížit, ale k čemu by byla veřejná panika? Další války, falešné historky a mnohá další zvěrstva, která by byla páchána? Upír o své podstatě mlčí, uklízí po sobě a nezanechává stopy, které by mohly ohrozit jiného upíra. Bylo to opravdu tak těžké?

Pochybovala jsem, já jsem to dodržovala automaticky a nikdo mi to nemusel vnucovat, ale přesto byli jiní, kteří se proti tomu bouřili. Naštěstí byli v menšině, ale i tak, čas od času se stávalo, že docházelo k „nehodě“. Vlastně, něčeho takového jsem byla živým (i neživým) důkazem. Upír co stvořil mě se nenamáhal uklízet, nehlásil se ke mně a celkově mu muselo být jedno, co se stane, či co se stalo.

Ale ani Sun, která mě znala tak dobře to nechápala. Vlastně, při myšlence na ni jsem se pousmála a znovu se na ni podívala. Nevěnovala mi zrovna pozornost, takže jsem se mohla podívat stranou, než mě mohla znovu přistihnout. Její nečekané a velmi silné přátelství bylo pro mě záhadou, stejně tak jako pro ni. Jenže jako bychom ani neměly na výběr, od první chvíle jsem ji měla velmi ráda a nyní pro mě byla jako skutečná sestra.

Zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se.

Bylo to po dlouhé době zase divné mít k někomu takhle blízko. Nebyla jsem zvyklá na lidi a o to víc mě překvapovalo přátelství s touto nevšední upírkou. Možná jsem ho nechápala, ale tajně jsem věděla, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Moje skutečná rodina.

Z mysli se mi vybavil jeden z našich rozhovorů, který jsme vedly.

„Rain?“ zeptala se po jednom z našich lovů.

V duchu jsem si říkala, jestli to měla naplánované, nebo to byla jen náhoda. Ale ať už to bylo jakkoliv, stejně bych se na ni nedokázala zlobit.

„Ano?“ mluvily jsme tiše, ačkoliv jsme si dokonale rozuměly.

„Myslím, že bych ti měla říct ještě něco..než se k nám skutečně přidáš.“ Usmívala se.

Zamrkala jsem, „ale já už jsem s vámi.“ Namítla jsem, protože jsem se bála, že si to snad rozmyslela.

James se na mě při těch slovech znovu podíval, ale tak jako to dělal často, neřekl nic. Nevím, co to mělo znamenat, protože se vzápětí otočil stranou a trochu přikrčil.

„Jde o to, že jsem ti něco neřekla. Tak trochu jsem ti lhala..tedy když jsme spolu poprvé mluvily.“ Vysvětlovala rychle a zvedla ruce, snad jako symbol obrany, „ale ne úmyslně. Byla to jen malá lež a tenkrát byla nepodstatná.“ Ke konci se tvářila opravdu nešťastně.

„No, tak mluv, takhle mě akorát děsíš.“ Řekla jsem a snažila se nesmát, jak se začala tvářit stále provinileji.

„Dobrá, jde o to, že když ses mě ptala odkud znám tvoje jméno – lhala jsem. Neznala jsem ho z novin, James je sehnal až po tom, co jsme tě potkali v lese.“ Zaváhala a podívala se na mě nešťastně.

Tak jako předtím mě znovu zabolel pocit, že ji něco trápí.

„Hm..to je zajímavé,“ řekla jsem opatrně.

Přikývla a chvíli sondovala můj výraz, ale nejspíš to vzdala a prostě pokračovala rychlou mluvou dál.

„Jak už jsem ti říkala, upíři mají zvláštní schopnosti oproti lidem. Sama jsi to poznala, když ses přeměnila. Naše síla někdy není to jediné, co dokážeme. Existují i upíři kteří mají, jak  bych to řekla…zvláštní nadání.“ Odmlčela se.

Chvíli jsem počkala, abych si byla jistá, že moje otázka vyzní o něco lehčeji a bezstarostněji, než jaká by jinak byla.

„Takže, ty znáš moje jméno protože…?“

Usmála se, když konečně poznala, kterým směrem mířím. „Já tvoje jméno znám, protože znám i tebe.“ Vyhrkla.

„Takže ty máš taky…to..cože?“ ani nevím kdy jsem přestala dýchat, tak tohle jsem vážně nečekala. Nějak mi to stále nedocházelo. Sun má taky nějakou schopnost? A ta schopnost je, že zná mě? Cože?

James mi věnoval jeden ze svých temných pohledů i když v tomhle byl i zájem, ale sotva jsem to vnímala. Byla jsem opravdu zvědavá, vystrašená a naprosto jsem to přestala chápat.

„Ne jen tebe,“ zakuckala se Sun mírně a o něco něžněji se usmála. „Můj..dar..spočívá v tom, že když se k někomu dostanu dost blízko, abych ho mohla „poznat“, skutečně jej pak poznám. Počkej, pokusím se ti to nějak vysvětlit…když jsi tam v lese zaútočila na Jamese…“

„Já na nikoho neútočila“ mrmlala jsem si pro sebe.

„…a když jste se prali….“

„A taky jsem se s nikým neprala..“vrčela jsem si stranou.

„…měla jsem čas se k tobě dostat blíž. Jen na chvíli, ale to mi někdy stačí. Je to podobné jako u lidí. Když potkáš někoho nového vytvoříš si o něm nějaký dojem, který postupem času můžeš nebo nemusíš změnit. Podstata mých schopností je, že já skutečně vím jaký ten dotyčný je, co cítí, jakou má povahu, co se mu líbí a hnusí, co prožil a tak... Zkrátka se mi o něm vše vybavuje tak jasně, jako kdybych ho znala už roky.“

Zalapala jsem po dechu. Tak proto jsem měla ten pocit, že ji znám tak dobře, že jí mohu věřit. Tu noc jsem pochopila její tajemství a věděla jsem, že teď musí i vědět, jak jsem ráda. Naše přátelství bylo od té chvíle ještě skutečnější a ve velmi krátkém čase jsem si ji oblíbila natolik, že jsem ji měla ráda jako kdybychom se skutečně znaly roky a jako kdyby byla má skutečná sestra. Co víc, věděla jsem, že je to vzájemné, protože Sun to vycítila ještě dřív, než jsem mohla poprvé promluvit.

Vrátila jsem se zpět do reality a přistihla se, jak znovu zírám, ta chvíle kdy jsem byla duchem nepřítomná zřejmě stačila. James mi můj pohled oplácel a jako vždy byl tak nečitelný, až mi to nahánělo strach.

Rychle jsem se podívala na opačnou stranu a v duchu si zanadávala. Proč se na něj pořád tak dívám, když vím, že mě nemá rád?

Sun to sice popírala, ale nemohla jsem si pomoci, když jsem věděla, že od doby, co mě potkal nepromluvil? Vlastně mlčel pořád a neustále.

Jen mě sledoval, když si myslel, že se nedívám, když jsem na něj zírala já, (mimochodem vážně nevím proč..asi ze zvědavosti), nebo když měl jakoukoliv vhodnou záminku.

Snad by mi to tak nevadilo, kdyby alespoň prohodil jedno slovo. Ale jediné, čeho se mi dostávalo skutečně bohatě, byl ten jeho temný a nic neříkající pohled. Snažil se mi snad provrtat až do hlavy, nebo co? Rozčiloval mě tím a nejednou jsem uvažovala, že se na něj skutečně vrhnu. A třeba ho klidně i znovu pokoušu, jen když se bude konečně dívat jinam.

Jednou jsem se i své nové sestry zeptala, když jsme byly samy, jestli mu na mě něco vadí.

Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že mi to prozradí. Ačkoliv nás skutečně znala až do morku kostí, jako každého ke komu se kdy přiblížila tak blízko, aby to na něj uplatnila, odmítala cokoliv prozradit. A tak pokrčila rameny a řekla mi: „Nemusíš se tím znepokojovat.“

Také jsem se jí ptala, jestli i on má nějaké zvláštní schopnosti. Tak trochu jsem se bála, co by to mohlo být, vždyť všechny ty další možnosti, o kterých mi Sun říkala, byly někdy tak děsivé, nebo otravné. Jenže mi znovu neodpověděla a zamluvila to něčím jiným a já na to pak na dlouho zapomněla.

Vlastně jsem byla ráda, že jsem normální, protože jsem na sobě nic výjimečného nepociťovala, když nepočítám fakt, že jsem jako upír asi neměla existovat, kdyby po sobě někdo pečlivěji uklidil…

Naráz jsme se všichni tři probudili ze svého zasnění. Slunce pomalu stoupalo výš a my jsme měli v plánu trochu cestovat. Mířili jsme na západní část pobřeží Kanady, kde měl začít i můj trénink.

Sun byla potěšená z výsledků, kterých jsem sama dosáhla za dobu, kdy jsem se jako novorozený upír toulala po světě a tak ve mně vkládala důvěru. Já už jsem si tolik nevěřila, ale oproti Aljašce to bude zase změna a protože upíři žijí věčně, proč si nepospíšit? Třeba bych jednou skutečně mohla navštívit zase rodiče. Nebo alespoň je vidět jen z dálky. Sledovat jak se jim daří a tak…

No možná taky ne. James o mě to stejné mínění pravděpodobně neměl, nebo byl víc realističtější, protože mě pořád hlídal. Kdykoliv jsme se dostali blíž k lidským stopám, osídlení, nebo jen na dohled opuštěné lovecké chaty. Hodnotil snad vše co jsem dělala. A jako vždy mě to neuvěřitelně vytáčelo, i když jsem byla také ráda. Co kdyby to nevyšlo?

Hm, možná v tom skutečně něco bude, že mě tak hlídá. Možná bych na něj mohla být hodnější.

Nevědomky jsem se na něho zase podívala a jako vždy jsem frustrovaně pohled odvrátila, když jsem zjistila, že mě sleduje. Protočila jsem oči, aby si toho ti dva nevšimli a dala se do běhu. Možná mě časem dohoní, řekla jsem si radostně.

No jasně, ať mi James vleze třeba na záda, zatím jsem pořád rychlejší. Chechtala jsem se. Skutečně jsem byla rychlejší než oni. Tedy zatím, přiznala jsem si zkroušeně. Moje novorozenecká síla nebude stejná napořád. Časem zeslábne, až moje tělo přestane využívat pohonnou kapalinu mé bývalého lidského těla.

A pak už budu skutečný upír.

Povzdechla jsem si a v tu chvíli mě dohonili, protože jsem trochu zpomalila. Sun pozvedla jedno své světlé obočí. Její dokonalý obličej se divil mému náhlému vzplanutí smutku.

Ale nechala to být a tak jsme prostě jen běželi. Společně.

Věčnost…

16.06.2009 01:15:48
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one