Kapitola 8. Jen letmý dotek a ...

Kapitola 8. Jen letmý dotek a ... - obrázek

Kapitola 8. Jen letmý dotek a ... - obrázek

Zíral na mě!

Už zase ze mě nespouštěl oči a doslova mě propaloval tím svým mučivým pohledem, pořád stejně mlčící. Hrozně mi to vadilo a jen silou vůle jsem odolávala abych po něm neskočila.

Lomcoval mnou vztek, který vlastně pramenil z ničeho a bylo to spíš trucovité, ale vytáčelo mě to o to víc. Proč toho nemůže nechat?

Vrrr, James.

Nakvašeně jsem kopla do kamene a ten se ladně vznesl, aby roztříštil o pár set metrů dále okenní tabuli staré továrny.

Stihla jsem zaregistrovat naštvaný pohled Sun, kterou už unavovalo naše mlčenlivé napětí. Byla z toho zmatená a svým zvláštním smyslem cítila moji otrávenost, kterou jsem nechtěně přenášela na ni.

„To vážně nebylo nutné.“ Poznamenala, ale víc se k tomu nevracela. Zrovna přehrabávala hromadu starých sudů, aby našla…bůhví co.

Nikdy jsem nevěděla co má vlastně v plánu, protože to byla jedna z nejnevyzpytatelnějších upírek, ale věřila jsem ji, protože od chvíle kdy se mi připletla do života to byla ta nejpřirozenější věc. Snad za to mohl ten její talent, který ji umožňoval poznat každého ke komu se „přiblíží“, byly jsme pro sebe propojené a ona mě znala tak dokonale. Věděla kdy jsem smutná, kdy šťastná, kdy se bavím, kdy mám chuť prostě jen mlčet…a taky moc dobře věděla, kdy jsem vytočená.

Jedna z těch chvil na mě přicházela zrovna teď. Nemohla jsem to ovlivnit, bylo to tak děsně otravné a já svoje emoce prostě nedokázala zkrotit tak snadno, pořád jsem byla novorozená. Na to se nesmí zapomínat nikdy, kdo by se zvládal pořád hlídat?

Bylo pro mě jen přirozené být s nimi a oni věděli co potřebuji. Většinu času jsem se velmi dobře ovládala, ale když byly i chvíle, kdy jsem o sobě pochybovala, byli tu pro mě. Pomáhali mi a drželi mě na správné cestě. To byl také důvod, proč jsem byla teď tady.

Stará továrna někde uprostřed západní Kanady. Sun se hrabala v sudech a po očku sledovala mě a Jamese, který už zase ze mě nespouštěl oči, jako kdyby čekal, že najednou vybuchnu.

No, na jednu stranu jsem k tomu neměla zrovna daleko.Možná se mě jen snažil ochránit přede mnou samou, ale musel to dělat zrovna takhle?

Překřížila jsem ruce a zatnula čelist.

Snažila jsem se ignorovat fakt, že ani nemrká a nepředstírá lidštější chování a doslova si vzal za cíl mě. I ten hloupý fakt, že mi jeho sledování teď vadilo daleko víc, než to, že jen pár set metrů od nás podřimují v chatce dva hlídači. Nebo že jen několik málo kilometrů od nich leží celé město plné tolika poklidných a živoucích bytostí, nabitých krevními destičkami.

Mňam… otřásla jsem se.

Na co to zase myslím? Proboha, jsou to lidi.

I navenek jsem se ošila a snažila se nevšímat si výrazu, který se ihned zobrazil v jeho očích, když si toho všiml. Čekal snad na tohle?

Ach bože, jestli toho nenechá, vrhnu se spíš po něm, než po těch lidech.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptala jsem se s velkou mírou otrávenosti v hlase Sun, která tiše, ale precizně procházela veškeré možné skrýše. „Hledáš něco konkrétního?“

Moje přítelkyně se nedala ani na okamžik vyrušit a pokud slyšela moji netrpělivost v hlase, potlačila svou vlastní nevoli. „Myslím, že už to skoro mám.“ Brumlala si pro sebe.

Pokrčila jsem rameny a dala se do přecházení sem a tam, když mě to přestalo bavit, vyskočila jsem na kovové trámy pod střechou a houpala se tam.

Zkoušela jsem si různá akrobatická čísla, která bych jinak považovala za nemožné, alespoň u mě a za chvíli jsem úplně zapomněla, že se mám vlastně zlobit. Bylo snadné se rozptýlit a zapomenout na Jamese, když jsem si jen tak svištěla vzduchem a tu a tam se uchechtávala jako blázen.

„No paráda, mám to!“ zvolala Sun, ačkoliv její hlas nebyl o nic víc silnější než lehký poryv. Neomylně jsem ji slyšela.

V tu chvíli jsem byla u ní a James také, věnovala jsem mu nezaujatý pohled a pak přelétla očima tu věc, kterou hledala usilovně dobrých pár minut. Byl to obyčejný mobilní telefon. Takový černý, plochý a diskrétní.

Nechápavě jsem zamrkala.

Věnovala mi rozjařený úsměv a šlehla očima směrem ke stropu. „Pěkné vystoupení.“ Okomentovala moji malou zábavu a pak pokračovala, jako by se nechumelilo.

„Myslím, že je na čase, abys poznala i ostatní.“ A usmála se tím neodolatelným způsobem, který si schovávala na příhodné chvíle.

I tak jsem ale zmučeně polkla. „Ostatní?“

Ale to už měla mobil u ucha a vytáčela nějaké číslo. Chvíli se nic nedělo a pak to někdo na druhé straně zvedl. Bylo neslušné poslouchat, takže jsem se podívala na Jamese, jestli mi třeba něco naznačí, ale zjistila jsem, že už vedle mě nestojí.

Seděl si teď taky u stropu a jednou nohou kmital sem a tam vzduchem, ruce složené pod hlavou. Pro jednou vypadal uvolněně a bezstarostně.

„Denny,“ pozdravila Sun někoho v telefonu a pak chvíli mlčela. Někdo na druhé straně mluvil velmi tichým, ale přívětivým hlasem.

„Ano, ano, budeme tam zítra.“ Odpovídala slabounce.

Snažila jsem se moc nepřekážet a protože jsem nechtěla napodobovat Jamese a jeho způsob, vydala jsem se nad druhou stranu skladiště, kde bylo rozbité okno a úplná tma. Noční vzduch byl příjemný a vůně které sebou přinášel byly tak uklidňující a známé, byly to vůně lesa.

Neodolala jsem a zavětřila tak jako vždy,když jsem byla volně v lesích a pak jsem doslova ztuhla na místě.

„Přijdeme ve třech, rádi bychom zůstali nějakou dobu, takže bude potřeba -.“ Sun stále tiše hovořila a nevěděla nic o tom, co se právě teď děje se mnou.

Ta doba by trvala sotva dva údery lidského srdce, ale jako bych to snad mohla teď cítit.

Vnímala jsem, jak zatínám pěsti a jak mým hrdlem pulzuje bolest, kterou jsem nikdy necítila… hořelo to. Pálilo a sílilo,  bylo to tak vlhké, teplé a…plné té rozkošné touhy, jen a jen skočit, přimět se k pochybu.

Ale já jsem zatím stála a nehýbala se. Vlastně jsem automaticky přestala dýchat, i když to začínalo být nesnesitelné. A pak se z lesa ozval bolestný výkřik, který protnul noční ticho a moji vynucenou klidovou rovnováhu.

Nemyslela jsem a jen jsem se vrhla kupředu. Cítila jsem jak se moje svaly napínají a připravují k útoku, pod kůží mi vibrovala síla, v ústech jsem cítila jed a moje mysl…. hořela spolu s mým krkem.

Vrhla jsem se vpřed během čtvrt vteřiny, rychleji než jsem kdy mohla, protože jedna moje část věděla, že mě budou chtít zastavit. Měla jsem pravdu.

Ve chvíli, kdy jsem se odrazila už tam stál a narazil do mě tak prudce, nezměnil směr mého pohybu. Vrhl se po mě a já jsem pocítila v sobě celou sílu své zuřivosti vůči němu, kterou jsem se snažila udržovat po celý čas na uzdě.

Rty se mi ohrnuly přes zuby a z hrdla a hlouby mě se ozvalo zavrčení, které roztřáslo i ten zbytek skla. Znovu jsem udělala výpad, ale jako by byl rychlejší a silnější. Zastavil mě a znovu strhnul stranou a tak se to opakovalo znovu a znovu, dokud mě doslova nevyhodil na druhou stranu skladiště a odtamtud dál. Vláčel mě sebou na opačnou stranu a Sun se mu snažila pomáhat jak jen mohla.

Mobil se ztratil bůhví kam, teď byl zapomenut a spolu s ním i celý hovor. Tlačili mě zpátky do lesa a nedávali mi na vybranou. Slyšela jsem jak mi Sun něco říká a jak se snaží, abych se probrala alespoň trochu z té nepříčetnosti, ale já ji ani nevnímala.

James byl teď můj největší problém, protože mě nechtěl pustit zpátky a bránil mi jít po té krvavé stopě. Po tom zoufalém křiku, i když už všude kolem byl čilý pohyb, nebyla jsem jediná, kdo to slyšel. I ti lidští strážci už alarmovali posily. Ať se dělo cokoliv, už bych neměla šanci být tak přesná jako předtím. Už to nebyl jen jeden život. Ne snad, že by mi teď vadilo nevzít si i další, ale ta prolitá krev…

Vonělo to a pálilo v krku takovou silou! Musím ji mít!

Ale James mi bránil, nechtěl mi ustoupit a vytáčel mě tím do nepříčetnosti. Už zase mi nechtěl dovolit to, co jsem chtěla já, zase se mi pletl pod nohy a srazil mě stranou pokaždé, když jsem chtěla vyrazit a vzít si to, co bylo moje. On byl proti mně.

Otočila jsem se čelem k němu a znovu na něj zavrčela se vším tím vztekem a nenávistí, kterou to ve mně probudilo. Ovšem i se stejným zhnusením, které se u mě začínalo probouzet. Bylo to opovržení ze sebe samé, z toho co jsem teď byla.

Nešlo to zastavit, i když jsem se cítila tak strašně bídně, nedokázala jsem přestat. Bylo to jako poprvé, když jsem ochutnala zvířecí krev, prostě to nešlo. Byla jsem přesně tím monstrem, které jsem chtěla úplně na počátku své upíří existence zničit a to mě zlomilo.

Vrhla jsem se kupředu, ale už ne ve snaze zabít, ale utéct. Vyrazila jsem na opačnou stranu a setřásla jsem ruce Sun, její pomalý běh…a i Jamese.

Letěla jsem kupředu, útroby stažené a v krku pálivé sucho. V hlavě mi vířily myšlenky a různé druhy bolestí, žalu a emocí. Co jsem to jen udělala.

Běžela jsem soustavně, bez přestání několik hodin. Kolem mě se měnily scenérie a města, snad i státy, bylo mi to jedno. Začalo svítat a já pořád běžela dál, až slunce přešlo horizont a začalo znovu zapadat. Zastavila jsem se a svalila se na místě.

Nevnímala jsem kde jsem, jen jsem ležela a bušila pěstí do země. James měl pravdu, já jsem potřebovala hlídat, já jsem zrůda.

A pak se moje mysl dostala do bodu, který jsem nedokázala předtím překročit. Točila se jen kolem něho. Byl tu jen on a nikdo jiný, zapomněla jsem na všechno.

James a jeho kamenný pohled.

V tu chvíli bych přísahala, že to mohl být jen sen až do chvíle, kdy se mě dotkl.

Přestala jsem existovat, asi tak bych to nazvala.

Ležela jsem na zemi, vzlykala a křečovitě si tiskla paže k břichu. Nohama rozrývala zem a lapala po vzduchu. Najednou byl tam a držel mi ruce, dával mi čas a prostě tam jen byl.

Znovu se na mě díval a ten pohled byl tak neskutečný.

Svět se mohl otočit kolikrát chtěl, jen jsme tam byli a dívali se sobě navzájem do očí. Světle hnědých, v tu chvíli už ne tak ostrých a čekajících na chvíli jako byla ta předešlá, ale tak neskutečně chápajících a…až lidských.

Pak se jeho ruka přesunula z ramen na moje zápěstí a dotkl se tam mé holé kůže. V tu chvíli jsem vykřikla a už jsem znovu letěla na druhou stranu od něj. Šokovaně jsme se dívali jeden na druhého a na moje ruce. Cítila jsem tu vlnu jak mnou proplouvá a jak mi jitří smysly.

Nemusela jsem dělat nic, teď už to bylo jiné a já si byla jistá ve třech věcech najednou.

Ta první byla, že jsem skutečný netvor, monstrum a zároveň výjimečný upír – jen jeden z mála. Což mě děsilo i samolibě těšilo zároveň. Strach ale rozumně převažoval.

Za druhé, od této chvíle už nic nebude tak jako dřív a to ve všech směrech. Protože od teď už to nebudu jen já, ta změna co se se mnou udála byla tak fatální – zásadní a neskutečná že se mi zase chtělo brečet.

Za třetí, miluji Jamese celou svou bytostí, neskutečně silně a nečekaně.

A pak, že zázraky neexistují.

Mezitím, co mi tohle docházelo jsem viděla i jeho šokovaný výraz. Byl raněný, zíral na mě.

23.06.2009 01:24:29
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one