Kapitola 9. Big City life - obrázek

Kapitola 9. Big City life - obrázek

Byla jsem myšlenkami jinde.

Neposlouchala jsem co mi Sun říká a ani jsem nevnímala kolikáté si už zkouším šaty. Bylo mi to všechno jedno, nevnímala jsem ani co si beru na sebe. Prostě jen jsem opakovala ty samé pohyby a dávala si pozor, abych nic neponičila.

Byly jsme v jejím pokoji a prožívaly právě společně odpoledne, zatímco ostatní byli někde na lovu.

Uplynul týden od doby, kdy jsem musela přeběhnout asi polovinu států a kdy jsem dospěla ke svému šokujícímu odhalení. Mnohé se od té doby změnilo a naopak se i překvapivě většina vrátila do vyjetých kolejí.

Vzpomínala jsem teď na to, co se tenkrát stalo. Měli jsme čekat na kontakt dalších spřátelených upírů, kterým Sun volala. Byla jsem tenkrát hrozně otrávená a naštvaná a to všechno měl na svědomí James. To jeho věčné sledování…

Stála jsem zrovna u okna, když se zvenčí ozval lidský křik, někde nedaleko odsud došlo k dopravní nehodě. Krev byla všude, i když jak jsem později zjistila, nebylo to nic vážného. Ale fakt, že to bylo tak blízko, moje mizerné sebeovládání a ta neskutečná vůně, která pro nás byla tak přirozená….zkrátka jsem to nezvládla. Nebýt Jamese a Sun, asi by vše dopadlo daleko hůř. A tak jsem jako vždy prostě utekla.

James za mnou běžel celou tu dobu a ačkoliv mě nemohl úplně dohonit, nakonec jsme se střetli. Tenkrát se to stalo, když se dotkl mojí kůže.

Otřásla jsem se, dobře jsem si pamatovala ten pocit.

Podívala jsem se i teď na svoje ruce, které byly pečlivě chráněné prodyšnými, ale dostačujícími rukavicemi. Byla to moje ochrana před ostatními, nebo vlastně naopak.

Cítila jsem jak se znovu dostavuje ten sžíravý pocit bezmocnosti. Útroby se mi svíraly a oči mě pálily, ale neplakala jsem. Vždyť to jsem ani nemohla.

Místo toho jsem se přesunula myšlenkami zpět, znovu. Nevím po kolikáté jsem na to myslela, byl už to snad takový zvyk. Nebyla hodina, ba ani minuta, abych si neuvědomovala veškeré důsledky. A s tím i bolest a smutek, který to doprovázel.

James se dotkl mojí kůže a ačkoliv to byl jen letmý dotek, protože mě chtěl otočit tváří k sobě, oba jsme poznali, že to byla chyba.

Protože v tu samou chvíli, kdy se mě dotkl, se změnil způsob našeho vnímání. Najednou jsem nebyla jen já. Ale viděla jsem jeho očima, dýchala vzduch a cítila vše, co s ním bylo spojené. A jak ostré a silné to bylo! Netušila jsem co se to děje. Něco uvnitř něho, jako by se odlomilo a v tu samou chvíli se uvnitř mě, někde kolem srdce a mysli posunulo a…narostlo. Jako kdybych najednou převzala něco z něho do sebe a to se u mě zakořenilo tak hluboko, že to bylo mojí součástí.

Odtrhla jsem se od něho a doslova odletěla na druhou stranu místa, kde jsme předtím stáli. Jeho ruce byly stejně natažené ke mně jako předtím. V očích měl nevěřícný výraz, který se míchal s panikou a strachem, který jsem cítila i já.

Jenže to nebylo všechno, čekala bych, že když už se mě nedotýká, tak to co jsem cítila zmizí, ale já jsem i dál viděla ostřeji, cítila a vnímala vše tak jako on. To něco z něho, co jsme mu ukradla bylo ve mně a hlásilo se to o své místo, jako kdyby to tam bylo odjakživa.

Zděšeně jsem se dívali jeden na druhého.

A to bylo poprvé co promluvil.

„Rain,“ vyslovil moje jméno bolestně a ustaraně.

Jak se po tom všem dokázal bát o mě? Proboha, copak vůbec nic necítil? Copak se právě nestalo něco.. vždyť já jsem mu ublížila? Copak to neví? Proč je jeho hlas tak opatrný a něžný? Stejně tak jako jeho výraz, to nic z toho nevnímá?

Podklesla pode mnou kolena a já se svezla na zem.

On promluvil, došlo mi. A jeho hlas.

Byl tak nádherný, že bych ho dokázala poslouchat roky. Jako kdybych ho znala a čekala jen na něj. Moje jméno když jej vyslovil on bylo úplně jiné. Už se mi neprotivilo, líbilo se mi a s ním i způsob jakým ho vyslovil.

A můj svět se pohnul a zmenšil. Viděla jsem jeho tělo, obličej, ty zvláštní světlé oči a bylo to pro mne vším. Zamilovala jsem se tam do něj takovou silou, která mě zcela pohltila a prohřála moje neživé tělo i mysl. Vše najednou bylo tak jasné, když tu byl on a moje existence se upínala jen na něj. Byl pro mě vším a cokoliv udělal, kamkoliv se pohnul, bylo nesmírně důležitým a zásadním pro moji vlastní existenci.

Pak se dostavila bolest.

Přišla ihned po tom nejkrásnějším a nejblaženějším pocitu, který jsem až do teď neznala. A byla o to silnější, že vycházela ze stejného místa, které jsem až dosud nevnímala.

Byl tu on, ale nebyl tu pro mne. Milovala jsem ho, ale on mne ne. A tohle mě zdrtilo.

Zakryla jsem si obličej do dlaní a znovu si připomněla jejich sílu. Zaúpěla jsem a odtáhla je, abych si je mohla znovu prohlédnout. Ty bledé, štíhlé a tak krásné ruce. Vypadaly tak nevině a přesto to byly ony, které před chvílí způsobily….

Byla jsem monstrum a tohle bylo moje prokletí. Každého, koho se dotknu vysaju z jeho schopností. Jsem jako skutečná pijavice, parazit.

James zůstal na místě a zřejmě se bál ke mně i jen přiblížit, díval se tím svým zničeným pohledem a znovu vyslovil moje jméno. Bylo v tom tolik bolesti a smutku. Nedokázala jsem ho poslouchat, drásalo to moje vlastní srdce, které jako by existovalo jen pro něj a přitom ho právě před chvílí bylo schopno zradit.

Nevím jak jsem to udělala, ale použila jsem svůj vlastní dar na něj a teď jsem cítila uvnitř sebe svou novou schopnost. Jeho schopnost. James BYL výjimečný, protože měl neuvěřitelně silné instinkty lovce. Nikdy ale nelovil a ani je nepoužíval k podobným záměrům, prostě je jen ovládal a těžil z toho, že dokázal předvídat svou kořist, byl rychlý, silný a jeho smysly byly i na naše poměry velmi intenzivní. A právě teď jsem je cítila těsně vedle svého neživého srdce.

Jako kdyby se tam uhnízdily, společně s mojí schopností přejímat z každého to výjimečné, co on sám měl.

Zavřela jsem oči a v mysli tu skutečnost vyslovila. Každý koho se dotknu, se do mě svým způsobem otiskne.

Ten kdo mě pokousal musel mít zvrácený smysl pro humor, kdyby o tom ovšem věděl. A já se tomu hořce zasmála. Jako člověk jsem byla dobrá v tom, že jsem dokázala namalovat to, co běžným lidem unikalo. Jako upír jsem dokázala uzavřít v sobě to, co ostatní činilo vyjímečné.

A to bylo skutečně nebezpečné.

Nevěděla jsem, kolik schopností bych do sebe dokázala nasát jako houba, ani jestli pak všechny ty zvláštnosti budou mojí součástí tak, jako byly teď ty Jamesovi, ale nechtěla jsem to pokoušet.

„Měla jsem umřít,“ hlesla jsem a cítila jsem jak moje ruce klesly na kolena. A přála jsem si smrt, jako ještě nic předtím. A stejně tak jsem si přála i život, protože jsem v něm našla lásku a to bylo velmi mučivé.

„Sluší ti to,“ prohlásila Sun a uvrhla mě svou poznámkou znovu do současnosti.

Byli jsme znovu v Kanadě, přesněji v Britské Kolumbii. Městečko, které se nacházelo v této zalesněné oblasti bylo nenápadné a dokonale vyhovovalo předpokladům pro trvalejší osídlení našeho druhu. Tedy, tak mi to alespoň Sun vysvětlovala.

Díky našim „nekrvelačným“ zvykům můžeme být na jednom místě mnohem déle, než upíři, kteří tato pravidla nedodržují. Nejsme tak nápadní, ačkoliv i tak nemůžeme na jednom místě zůstat až příliš dlouho. Lidé by si všimli naší neměnné podoby.

Dům, ve kterém jsme se nyní nacházeli patřil Suninu příteli, který byl také tím „jiným“ upírem a jeho ženě.

Oba si vybrali tento způsob života a velmi dobře se dokázali začlenit mezi lidi, ačkoliv to ne vždy bylo bez rizika. Pracovali ve městě a udržovali zdání normálnosti.

Sun a Jamese už znali z dřívějška, přijali je s velkou radostí a nikdo se ani nepozastavoval nad tím, že sebou přivedli mě.

Vlastně já jsem z toho byla dost nesvá, ale jak později Sun prohlásila, bude to dobrý trénink. Ona znala moje přání vidět znovu rodiče, ačkoliv to bude jen z mé strany a oni mě nikdy neuvidí. Podporovala mě v tom, protože by si za sebe přála to samé. Její rodina už byla dávno mrtvá a jak mi řekla, jediný, koho nyní považuje za svou rodinu jsem James a já.

Znovu mě bodlo u mého chladného a neživého srdce.

James od našeho společného zážitku začal zase mluvit a jak jsem s údivem zjistila, byl to dobrý společník. Svoji mlčenlivost omluvil jen tím, že mě prostě zkoušel.

Měl zase pravdu, bylo to sice neobvyklé, ale jeho tolikrát tiché pohledy dokázaly zapůsobit mnohem víc, než tisíc slov.

A to i nyní.

Sklopila jsem hlavu a byla jsem ráda, že alespoň teď se nemůžu červenat. Bylo to pro mne nové cítit něco tak silného.

Denny a Kethleen byli také velmi dobrými společníky. Přijali mě bez ptaní do nového života a zavázali se mi pomáhat s přizpůsobováním se stejně, jako James a Sun.

Čekal mě tvrdý výcvik a to ne jen proto, že jsem byla novorozená a neznala jsem to, ale také proto, že jsem se rozhodla vydat se cestou celoživotního odpírání.

V tomhle jsem měla jasno, ať už to moje upíří potřeby chápaly jakkoliv, já jsem nechtěla, abych měla na svědomí další lidské životy. Tohle krevní peklo si nikdo doopravdy nezasloužil. A za tím jsem si stála.

I když jsem v duchu musela nejednou uznat, že kdyby mě tenkrát nepřeměnili, nikdy bych nepotkala Jamese, Sun, Dennyho, Kate…moji novou rodinu a svůj nový svět.

„K čemu to všechno vlastně je? Stejně se budu pohybovat jen v lese a tam nikoho nezajímá jak vypadám.“ Namítla jsem Sun, která mě nutila zkoušet další a další věci, které měli tvořit jakousi divadelní scénu pro lidi.

„Mě na tom záleží,“ zatvářila se na oko vážně. A pak dodala: „navíc, jako člověk jsi přeci také nenosila stále to samé oblečení. A já tě nenechám zdivočet.“ Dodala s úsměvem.

Přikývla jsem a podívala se do zrcadla, které mi nastavovala.

Mé černé vlasy spadaly kolem bílého obličeje jako závoj podtrhující mou temnou duši. Oči, které byly stejně krvavé, jako před pár měsíci, jasně připomínaly vše, co by se ještě mohlo stát a byly jako výhružka. James mi řekl, že časem se jejich barva změní a bude stejná, jako má on. Nemohla jsem se dočkat.

Šaty, které jsem měla na sobě byly sytě modré, kontrastovaly s mou kůží a ladně splývaly po tom dokonalém těle, které snad nebylo ani moje.

Sun lehce našpulila rty, líbilo se jí jak vypadám a i já jsem musela uznat, že to v sobě má jistý půvab. Smutně jsem si ale povzdechla, když mi došlo, že na tom nezáleží.

James mě nikdy nemůže milovat tak, jako já teď miluji jeho. Jsem zrůda a ty rukavice, zakrývající moji „nadílku“ do nového života se to jen marně snažily zakrýt.

„Budu někdy jiná, Sun? Dokážu to?“ zeptala jsem se.

Ani na chvíli nezaváhala. „Vím že budeš.“

Vydechla jsem svůj poslední příděl vzduchu. Kéž by měla pravdu. Pak bych mohla mít naději, že by si mě James všimnul.

Bylo snadné o tom snít, i když se to nikdy nestane.

A už jsem zase byla myšlenkami jinde…

24.06.2009 01:07:38
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one