Lacrimosa: Kapitola čtvrtá - Eleri

Eleri

 

 

 Ještě nikdy v bradavicích nebyla a tak trochu ji znervózňovala už jen samotná myšlenka na to, že je brzy navštíví. A co víc, Albus Brumbál byl podle všeho velký kouzelník a ona má tu čest, že s ním bude mluvit..a možná, kdo ví, třeba to dopadne dobře a ona uspěje v tom, proč vůbec podnikla celou tu šílenou cestu.

Prozatím se ovšem přemístila podle instrukcí nedaleko Prasinek. V části, kam se běžní mudlové nemohli dostat, ale zároveň dostatečně blízko hranicím kouzelného světa. Blíž už to nešlo, bránila v tom všem hranice, které měla zabránit průniku na pozemky hradu. A navíc..i lidé z vesnice se chtěli bránit, alespoň s malou šancí, proti překvapení nepřítelem – smrtijedy.

Vyšla z malého březového hájku a vstoupila na udržovanou cestu, kráčela zvolna a užívala si slunečného počasí, které mohl přinést jen začátek podzimu.

Listí ještě šustilo na stromech, ale nebude trvat dlouho a brzy opadá. Vánek byl teplý a příjemně jí profukoval kolem tváří a vlasy.

Netrvalo dlouho a brzy si začala všímat přítomnosti magie v okolí. Bylo to příjemné a poněkud vzrušující, ne vždy měla tu šanci být na místě odlehlém od velkých měst a užívat si ten krásný pocit kouzel kolem.

Nezbývalo ovšem, než na chvíli zapomenout na krásy okolí a vydat se přímo do jedné z hospod, kde pro ni bylo připraveno spojení přímo do hradu.

Jen vyjímečně a jen jedna šance.

Měla už přes měsíc domluvenou schůzku se zdejším ředitelem, ke kterému měla zvláštní prosbu. Ačkoliv to nebylo příliš neobvyklé, mnoho kouzelníků to takto praktikovalo, ačkoliv jen málokdo by si s tím troufl oslovit právě ředitele Bradavic.

Eleri byla čarodějka, kterou vychovali v malé a skromné škole ve Walesu. Učili jí všemu, co by mohla potřebovat a po splnění sedmi povinných let docházky, dostala doporučení a vydala se k dalšímu čaroději, který jí měl pomoci v dalším vzdělávání. Prvotní plán byl, aby se naučila něco praktického a tím se tak, jako ostatní z jejich části země, i živila.                     Trvalo to jen pár měsíců, než se od něho naučila vše, co uměl a tak se musela vydat dál. Byla tak nějak hladová po kouzlení a magii, vždy chtěla vědět víc. S časem, který tomu věnovala a který strávila mimo domov poznala mnoho kouzelníků a čarodějek, jenže pořád měla pocit, že to ještě nestačí. Příčila se jí myšlenka na to, že by se měla vrátit, i když svůj domov milovala opravdu hluboce. Její vědomosti rostly, dostávala lepší a lepší doporučení a pak konečně přišel zlom, když se jí otevřely dveře k vysoce postaveným lidem, kteří se uvolili jí učit, nehledě na obor, kterým se zabývali. A tak se dostala až k němu, bylo to neskutečné, doslova splněný sen. Vysoké učení magické…a ona dostane možná, toho nejlepšího učitele, konečně.. jak jej ale přesvědčí? Měla by mu říci skutečné důvody toho proč přichází? Nebo jen opakovat to co vždy? Bude s ní vůbec chtít ztrácet čas?

I na to občas narážela - předsudky. Byla z Walesu, trvalo to asi od poloviny dvanáctého století a možná ještě dřív. Kouzelníci na sebe koukali skrz prsty a kolovaly nejrůznější historky, které se umiňovaly „o těch z divočiny“, ačkoliv byl Wales už léta civilizovaný a mohl se ostatním směle rovnat. Přesto existovali tací, kteří tuto nepatrnou odlišnost krutě zavrhovali.

Eleri se zarazila s rukou na klice a musela si v duchu vynadat, co to zase vyvádí. Přeci se nemá čeho bát.

Ošumělý hostinec u Prasečí hlavy byl poloprázdný, když vešla upoutala pozornost. Mohlo za to její vzezření. Dlouhý černý plášť a tmavě zelené šaty. Až zpětně jí došlo, že by si to mohl někdo špatně vyložit. Oboje se počítalo jako symbol něčeho temného, ačkoliv to ona použila nevědomky.

Pohodila hlavou a pak přešla k pultu, kde plynulou angličtinou oslovila hostinského. Ten ji beze slova podrobil bádavému pohledu, načež utřel další zašlou sklenici, s prásknutím ji odložil a pokynul jí, aby ho laskavě následovala po schodech nahoru.

Za pět minu po tom, kdy se ze sebe stále ještě snažila setřást pavouky vylezla z krbu v bradavicích a stanula tváří v tvář muži, který měl rozhodnout o jejím osudu.

Zaplašila tu myšlenku do zadní části mysli a opětovala mu milý úsměv.

„Profesore Brumbále,“ pozdravila ho mírně a s úctou.

„Eleri,“ odpovídal i ředitel klidně, „tak jste dorazila. Vítejte v Bradavicích.“ A s milým pousmáním jí nabídl křeslo k sezení.

Přijala a ještě tak trochu hloubala nad tím, jestli je dobré znamení, že ji oslovil křestním jménem. Nakonec potlačila povzdechnutí.

„Jsem opravdu ráda, že jste si našel čas mě přijmout. I když právě začal školní rok.“ Podotkla se snahou, zvolit co nejdiplomatičtější cestu. V zápětí toho ovšem zalitovala, začátky jí nikdy nešly a tohle byl příklad. Jak nejlépe odradit někoho, než ho upozornit na jeho povinnosti?

Ředitel Brumbál jakoby vytušil její rozpoložení a tak prostor mezi nimi vyplnilo uvolnění, sálající jeho úsměvu a způsobu, jakým s ní mluvil.

Nabídl jí lehké občerstvení a čaj, který jim naservírovali skřítkové. Během této krátké doby se stačila uklidnit, aby pochopila, že se nemusí ničeho obávat.

Hovořili o Walesu a o kouzelnících, které jak se ukázalo, oba znali. Ředitel byl překvapen výčtem jejích učitelů a potěšen, když slyšel novinky a mnohé uctivé i srdečné pozdravy.

„..a tak jasem se dostala až sem, pane profesore.“ Řekla ke konci svého vyprávění a sklopila pohled.

Brumbál zamyšleně pohladil své dlouhé vousy, ale netrvalo to déle než minutu, než odpověděl. „A obáváte se, že tady by vaše cesta mohla končit.“ Dodal a znovu se nad tím musel zamyslet.

V duchu viděl celou tuto její pouť a pak se obraz jeho vidění usadil na ni. Seděla ani ne dva kroky od ní, hlavu lehce skloněnou a pohled upřen do ztracena, ale byla v tom slabost, jen jakási podivná směsice strachu. Oč se obávala? Že jí odsud vyhodí, nebo že jí odmítne přístup k vědomostem, které má? Mohl by to udělat, i když se jeho přátelé za ni přimlouvali. Jenže tu pořád ještě něco nezapadalo kam má.

„Povězte mi Eleri,“ vyslovil konečně, „co byste udělala, kdybyste našla muže, který ve své vlkodlačí podobě leží zraněn uprostřed sněhové pláně?“

Jak očekával zvedla prudce hlavu a na chvíli jejím výrazem pronikla panika. Otevřela ústa a vydechla, chtěla něco říci, ale pak se zarazila. On o tom věděl, nemělo smysl lhát, ačkoliv nemohla říct celou pravdu.

Rozporuplné vědomí jí zabolelo a ten smutek se jí dostal do očí. S ním bylo těžké nebýt upřímná, protože od první chvíle z něho cítila autoritativní sílu, magii a něco, bylo to nepolapitelné a nevysvětlitelné, ale přinutilo to i jí –Eleri, aby řekla pravdu.

„Vy to víte, pane.“

Brumbál se usmál a něco z té tajuplné síly prohřálo jeho úsměv.

„Nemohu vám říct nic jiného, pane profesore.“ Mluvila přerývavě a znovu se jí v očích objevil ten smutek.

I jeho překvapil silný dojem, který na něho udělala, protože bylo zřejmé, že její předchozí život byl plný tajemství. Tak jako ten jeho a bylo k nevíře podivné, že když se tito dva lidé potkali, cítili stejnou nemožnost to před tím druhým skrýt.

„Ani bych to nežádal,“ přikývl mírně a počkal, než bude vnímat co říká. „Jen málokdy se setkáme s takovým zájmem o magii, proto rád přijímám vaši nabídku. Budeme ale muset vymyslet způsob, který bude pro všechny přijatelný.“ Dodal s dalším povzbuzením v hlase.

Tentokrát se i na její tváři usadila radost a její zelenkavé oči prozářilo teplo.

„Cokoliv řeknete, pane profesore.“

18.01.2010 00:50:19
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one