Lacrimosa: Kapitola desátá - Druhá tvář povahy

Seděla a dívala se na Brumbála, byl právě plně zaměstnán nějakými dokumenty. Čas od času pokýval hlavou, až mu brýle sklouzly na samou špičku nosu. Ale neobtěžoval se s tím, je posunout zpátky, místo toho jen znovu zalistoval hustě popsanými pergameny a pak si dlouze povzdechl.

„Něco v nepořádku, pane?“ zeptala se starostlivě.

Ředitel na ni pohlédl a na kratičkou chvíli na něm byla vidět jinak pečlivě uschovaná roztržitost. Pak se ovšem usmál a ona pookřála.

„Nic neobvyklého, řekl bych. Jak jste na to m vy?“ zeptal se a jeho modré oči zalétly ke knize, která jí ležela na klíně.

Eleri jí zaklapla a prsty zabubnovala o její vazbu. Vcelku nechápala, jak to Brumbál myslel, když jí doporučil právě ji ke čtení. Sotva potřebovala, aby jí to někdo říkal, sama brzy pochopila, že Albus byl velmi inteligentní muž. Jenže pověst od jeho starých přátel o tom, že rád nenechává ostatní, aby rozuzlení hledali sami a také, že ve všem co udělá, či řekne mohou i nemusejí být skryté významy, jí také ležela na paměti.  Nutně tedy přemýšlel, jestli i tato kniha byla jedním z oněch tajných významů, kterým jí chtěl něco naznačit. Byl v tom i jiný smysl?

Pohled na něho jí v tom nijak nepomohl.

„Vlastně jsem ji dočetla už včera. Nemyslím, že autor skutečně myslel to, co tady stojí. Ale nechápu, proč nic z toho, co se dá jen vzdáleně poskládat, nenaznačil nějak konkrétněji. Nepřiklonil se ani k jedné straně a jeho dílo tak ztrácí význam. Je to stěží polopravda.“

Ohníčky v mužových očích radostně zaplály.

„To rád slyším. A máte naprostou pravdu, přesto se jedná o největší objev v Magii krve. Věčná škoda, že ji ministerští zničili dříve, než ji pravý autor mohl dokončit a vysvětlit celý její záměr.“

Přikývla. „Narážíte na hvězdné insignie rodů a původ narození.“ Odmlčela se a očima zapátrala po místnosti. Ve skutečnosti ovšem neviděla nic z toho, co v ředitelně bylo.

Myšlenkami se zatoulala do Walesu.

„Nechce se mi myslet na to, jak by čistokrevní přijímali jeho verdikt, kdyby vyšel skutečný rukopis. Podle něho je krev sice důležitá, ale ne víc než zbytek té záhady, kterou nám vlastně nevysvětlil.“

Brumbál se znovu usmál a chvíli trvalo, než odpověděl. Během té doby si Eleri bedlivě prohlížel a zvažoval hned několik věcí najednou. Když je ovšem přerušilo zaklepání.

Brumbál okamžitě vyzval, aby šli dál.

Dveře se otevřely a vešel Severus Snape. Eleri se bezděčně zvedla ze židle a podívala se na ředitele. „Přejete si, abychom pokračovali zítra? Nebo se mohu vrátit později.“ Řekla mile, ačkoliv si tak jako tak vysloužila Snapeův netrpělivý pohled.

Avšak Albus je oba překvapil, když řekl pouhé: „Ne, můžete tu zůstat. Severusi, dáš si s námi čaj?“ navrhl ještě ředitel mírně.

Eleri na něj chvilku zahlížela poněkud vystrašeně, ale po chvíli se trochu uvolnila. Stále ještě se cítila nervózní, zrovna s tímhle bradavickým učitelem k sobě necítili zrovna žádné sympatie. Co víc, ještě pořád měla před očima tu scénu z hřiště. Kdy už na to konečně zapomene?

V Bradavicích se asi nezapomene nikdy.

Povzdechla si, čímž si vysloužila pro změnu ředitelův zvědavý pohled, ačkoliv to bylo jen tiché upozornění.

Snape se podíval z jednoho na druhého a zpět. Semkl o něco více čelisti a řekl: „Nepřišel jsem na čaj, potřebuji s vámi probrat své zítřejší volno.“

Brumbál měl opět v pohotovosti milý úsměv a rukou jej vybídl, aby se posadil. Ještě štěstí že tolik let strávil tím, že se učil ovládat své výrazy a volit správná slova. Ani teď na něm nebylo poznat, jak se vnitřně smál, když mistr lektvarů jen nerad přijal místo u jeho stolu a s Eleri si tak sedli vedle sebe. Přesto se neubránil tomu, aby se na ni nedíval.

„Opravdu mohu přijít později, pane profesore.“ Pípla a tak trochu zesinalá se chtěla zvednout, když ji zarazil.

„Vlastně mám lepší nápad. Eleri, neříkala jste, že potřebujete do Londýna?“ zeptal se nedbale.

Snape sevřel pevně okraje křesla a zavrčel. „Řediteli!“

„Severusi, chlapče. Chtěl jsem to s tebou probrat docela nedávno, ale po událostech posledních dní, jsem trochu přehodnotil situaci.“

Bylo to téměř k vzteku, když takto mluvil a oba jeho návštěvníci jen stěží ovládali své emoce.

I když zmijozelská část to sotva mohla dát najevo.

„Eleri, je pravda, že jste loňský rok strávila ve Švýcarsku u elitních bystrozorů?“

Zamrkala a zmateně se podívala nejprve na ředitele a pak na Severuse.

„Ano, ale-.“

„Také máte hadí jazyk a podle Perenely máte přirozené nadání pro magii.“ Uvažoval dále nahlas ředitel.

„Ano, ale-.“ Pokoušela se protestovat a pomoc hledala u Snapea, který se zuřivě vpíjel právě do Albuse Brumbála.

Ten si z toho ovšem jako vždy nic nedělal a místo toho se jal zuřivě přecházet po místnosti.

„Eleri, byla byste tak ochotná a vydala se zítra se Severusem a jeho syny do Londýna? Nebudete znát účel, důvod a nebudete po něm ani nijak pátrat, když vás o to požádám? Bude to, dá se říci, malá služba pro mne, Souhlasíte?“

„To nemyslíte vážně Bru-!“

Ovšem ředitel jej umlčel a sledoval jen a jen ji. Ta nechápavě mrkla.

„No, asi ano.“ Zaváhala. „Ale jestli si to profesor Snape nepřeje-.“ Zase ji přerušili, tentokrát sám Severus.

„Jestli si to nepřeji!“ výhružně se na ni podíval, až také sevřela pevně opěrky křesla.

„Já si to nevymyslela!“ bránila se okamžitě.

„Tedy dobrá, přijďte za mnou hned zítra brzo ráno.“ Usmál se na ni ředitel, obávám se, že nyní vás skutečně požádám, abyste nás omluvila. Budu vás očekávat zítra.“

Rozloučila se urychleně a jak odcházela slyšela první slova velké hádky.

„Vysvětlíte mi ten váš geniální plán..?!“ vrčel Severus Snape a ředitel odpovídal tím nejklidnějším hlasem.

„Ale ovšem,  je to prosté, můj chlapče…“

 

Eleri měla ještě ten večer svou první návštěvu u Prasečí hlavy. Byla to opravdu událost a to nejen proto, že to bylo poprvé, kdy ji tu někdo osobně vyhledal.

Ani se nedal ohlásit předem, prostě jen přišel a bez toho aby se musel ptát proplul hostincem a zaklepal přesně na její dveře. Ještě štěstí, že o něm věděla dříve, než stihl oznámit svoji přítomnost.

Postavila se naproti dveřím a naposledy se podívala po pokoji, kde žila, když nebyla v bradavicích. Když usoudila, že to už lepší nebude, pokusila se nevypadat tak zvědavě a zaskočeně zároveň a hůlkou opsala oblouk kolem dveří, které se samy otevřely.

„Můžete vstoupit.“ Kousla se do rtu, když to vyslovila.

Snape přešel práh a zavřel za sebou dveře. Zkoumání pokoje mu trvalo sotva pět vteřin. Pak se otočil a zakouzlil dveře proti vyrušení.

Už jen kvůli tomu co právě udělal se na něj zamračila ještě o něco více, když se konečně obtěžoval věnovat jí pozornost.

Podíval se jí do očí a svým lhostejným a autoritativním tónem jí pozdravil. Už se ani nemračila, místo toho cítila, jak vztek vstoupá uvnitř ní. Jak si to vůbec dovoluje!

„Pane profesore,“ opětovala také se zavrčením. „Jak nečekaná návštěva.“

Založil si ruce na hrudi a svým typicky jízlivým hlasem pronesl: „Můžete si to odpustit, nepřišel jsem na návštěvu.“

Eleri musela pevně semknout čelist a pak se dvakrát krátce nadechnout, než vztek povolil. Ten člověk byl tak nesnesitelný. Přesto se udržela, aby odpověděla s co největším nezájmem.

„Samozřejmě. A jistě mi i prozradíte důvod vaší nečekané přítomnosti. Zřejmě jste nešel kolem hostince náhodou.“

„Nečekané..“ opakoval po ní a z každé slabiky jakoby odkapával jed. „Domnívám se, že sama víte, proč jsem tady. Snad není třeba to vysvětlovat.“

Další dva ostré nádechy, když se jeden druhému dívali do očí a vysmívali se sobě navzájem. Nakonec to nevydržela a aby si alespoň zachovala zbytek klidu, přešla ke krbu, kde prohrábla žhavé uhlíky. Voda v konvici zabublala, vzala ji přes rukavice a nalila ji do mísy pod oknem.

Teprve poté byla schopná se k němu znovu otočit čelem.

Stál pořád na tom samém místě a zahlížel na ni svým typickým pohledem. Z celého jeho chování bylo poznat, že jí není zrovna nakloněn, ačkoliv to neřekl otevřeně. Proč by jí to tedy mělo vadit? Měla jen vztek, že bez toho aby s ní byť jen promluvil už ji předem odsoudil. Nebo si teprve teď utvářel o ní ten pravý dojem? Jenže jak by to mohl udělat, když od prvního jeho zaklepání se choval arogantně a nepřístupně.

Z nízkého stolku vzala váček s bylinami a pár jich rozemlela v dlani, vhodila je do vroucí vody a sledovala, jak se pohybují ve vodě. „Doufala jsem, že jste pochopil, že to nebyl můj záměr. Pokud jste měl zrovna tohle na mysli. A tedy si ani nemyslím, že byste měl právo tu teď být. Pokud jste mi nepřinesl mapu londýnského metra.“

Když znovu vzhlédla, zjistila, že mezitím udělal několik kroků směrem k ní. Což se jí nelíbilo, tak tiše zaklela a bleskově vytáhla hůlku. Pozvedl jedno obočí a znovu se na ni chladně zadíval.

„Je mi jedno co si myslíte vy a nebo Brumbál. Nenechám nikoho, aby se pohyboval v blízkosti mých synů bez toho, abych věděl, co je zač. Natož, když má evidentně síly, jako nikdo jiný.“ Zavrčel.

Prudce sklonila hůlku a udělala dva kroky do předu, tak že stáli od sebe sotva půl metru.

„Takže jste přišel, abyste mě nejprve urážel, pak mě třeba i proklel a nakonec co? To si vážně myslíte, že mě to těší? Kdyby bylo po mém, nemuseli bychom se tady hádat a vy byste tu teď nebyl. Pokud jste mě už dostatečně urazil, tak támhle jsou dveře.“

Záblesk v černých očích jí ujistil, že to nebude tak jednoduché. „Až se přestanete chovat jako hloupé děcko, pak vás teprve budu brát vážně.“

Ale Eleri se místo jakékoliv odpovědi jen sladce usmála. „Už jen proto, abych vás nepotěšila budu doufat, že se to nikdy nestane. Co si tedy přejete? Znát můj životopis, ach počkat, to vlastně ne, co třeba seznam slušného chování, které bych ocenila, když jste tak vpadl do mého..uhm..mého domova?“

Neuniklo mu její zaváhání, ostatně jako nic z toho co řekla nebo udělala. Právě před chvílí rozmíchala ve vodě směs bylin typických pro...

„Jste zraněná.“ Řekl a nebyla to otázka.

Se zavrčením přešla opět ke stolku, kde si vzala hadřík a pečlivě jej vyždímala. „Do toho vám nic není.“  

Hořce se pousmál. „Pokud nejste schopná nás doprovázet, raději byste měla zůstat zítra zde.“

Zvedla hlavu a lehce našpulila rty. „Kdo řekl, že nemohu?“ Vykasala si znovu oba rukávy a odhalila tak svá předloktí. Vztáhla je k němu a ukázala čistou a neporušenou, hebkou kůži.

„Nemám znamení a ani nejsem v jeho službách. V tomto směru budete muset důvěřovat svému nadřízenému.“ Řekla strohým hlasem. Bylo jasné, že si přeje, aby už odešel.

„Pokud jde o můj hadí jazyk, jak už jsem vysvětlila vašemu synovi. To že jím mluvím, neznamená, že jím umím i čarovat. Je to jen náhodná schopnost, kterou se mi podařilo rozvinout..hm..dá se říci omylem. A ne, nevím jestli se to mohou naučit i ostatní, nebo jestli to lze dále rozvíjet. Nevím jakým mechanismem to funguje ani jak to ovládat. A teď, pokud nemáte námitky, vás žádám, abyste odešel.“

Snape celou dobu pečlivě naslouchal a hodnotil i to, co neřekla. Předně si všiml, že je velmi vyčerpaná, i když se snažila, aby to na ní nepoznal. Vlastně se snažila o víc věcí.

Tvářila se statečně a odhodlaně, skutečně byla rozrušená jeho přítomností a on vycítil, že se choval nezdvořile. Jenže byla opatrnost nezdvořilostí? Navíc byliny, které rozmíchala v té vodě měli posilňující a hojivý účinek. Kde a kdy se zranila? V celku ho také zaujalo, když se zmínila o jeho synovi. Tedy s ní Harry mluvil? Na to se ho bude muset zeptat později.

Udělal krok vpřed a podíval se jí do očí, okamžitě po svém výpadu pocítil její zábrany. Její mysl byla dobře střežena a ani to před ním neukrývala. Chvíli se pokoušel tyto hranice obejít, ale nenašel žádný prostor. Brumbál musel předtím vykonat zřejmě něco velkého, aby ho pustila do své hlavy.

Když pocítila jeho přítomnost ve své mysli, zavrčela.

Prudce oddechovala a když se pokusila udělat také krok, převrhla židli, která stála u stolu. Ta se zapraskáním spadla na zem a přerušila jejich potyčku.

„Vy!“ Zašeptala nepříčetně.

05.03.2010 01:42:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one