Lacrimosa: Kapitola devátá - Doprovod

S Brumbálem už znovu nerozebírali nic z toho, co se stalo. Ačkoliv od té doby, co poprvé promluvila hadím jazykem a po té malé roztržce, která se udála hned poté, byla bedlivě sledována nejméně čtyřmi páry očí.

S ředitelem to ovšem bylo to nejmenší.

Když na druhý den přišla k němu do pracovny, navázali svou práci tam, kde předtím skončili. Nehovořili již o ničem z předešlého dne a Eleri brzy pochopila, že jí tím dává jedinečnou šanci, aby mu o tom pověděla více sama, až bude připravená. A že jí bude tolerovat a respektovat i nadále, možná i o něco více, když nyní před nimi nebyla žádná její tajemství.

Uklidnilo jí to a zároveň jí to ukázalo její milný dojem v tom, že Albus Brumbál byl skutečně mužem na správném místě. Tušil už něco, když se spolu setkali poprvé, nyní to věděl, ale neodmítl jí a navíc k ní byl daleko více přístupnější a vřelejší než prve.

Sama nemohla říct, jaký z toho má vlastně pocit, ale cítila konečně úlevu. Netlačil jí do vysvětlení. On ne.

Za to když potkala náhodou profesora Snapea, nebo jeho syny, to bylo horší. Také mlčeli, ale jejich chování a hodnocení každého jejího gesta..to bylo zdrcující. I když nejnepříjemnější to bylo s Dracem, ten se rozhodl, že ji nebude mít rád a od první chvíle, kdy si ani neuvědomila co dělá, se stal jakýmsi jejím nepřítelem.

Za to Harry byl jiného smýšlení, velmi rád by si s ní promluvil a čím víc času uteklo od chvíle, kdy zjistil, že není jediným čarodějem co mluví s hady vyjma Voldemorta, tím víc byl neklidný.

O několik dní po té chmurné události byla Eleri zrovna v ředitelně, když se ozvalo zahučení krbem, jak v něm přistál úhledně stočený svitek pergamenu.

Brumbál se odpoutal od rozepsaného dopisu a nejprve pohlédl na Eleri, která se stejně překvapeně a zvědavě dívala na něho. Měla zrovna rozečtenou knihu kterou jí půjčil a zbývalo jí jen pár odstavců. Dlouhé pojednání o intuitivní magii ovšem brzy odložila stranou, když se na ní Brumbál otočil, stále ještě napůl pohlížel na pergamen.

„Obávám se, že pro dnešek musíme poněkud upravit naše plány.“ Řekl.

„Špatné zprávy, pane?“ vyzvídala a na chvíli pocítila nevysvětlitelný strach. Ovšem ještě než stačil odpovědět, stačila si v duchu zanadávat.

Brumbál se na ni zkoumavě podíval, ale pak zavrtěl hlavou. „Jsem starý muž, zapomněl jsem, že je dnes čtvrtek.“ Odpověděl poněkud záhadně a Eleri zrozpačitěla ještě víc.

Kdy měla možnost, aby slyšela něco takového? Byla pravda, že když bradavický ředitel chtěl, dokázal změnit téma hovoru, ale aby to udělal takto? Musel vědět, že větu o jeho stáří a zapomnětlivosti nelze brát vážně. Chtěl jí tím něco naznačit?

Rychle zamrkala a pro jistotu odvrátila tvář a odložila knihu do police vedle okna. Když se otočila zpátky k němu, cítila se stále zkoumána, ačkoliv se  na ni Albus nedíval.

„Mám přijít později a nebo zítra?“ zeptala se, zatímco přešla blíž k židli kde měla své věci.

Albus se na ni znovu podíval, ale tentokrát se i usmál, tím jeho zvláštním způsobem, který byl cokoliv jen ne stařecký, jak před chvílí sám sebe označoval.

Mile se na ni usmál, když odpovídal: „Odpočiňte si, Eleri. Intuitivní kouzla jsou velmi vyčerpávající. Budu rád, když se ke mně připojíte znovu v pondělí, ve stejný čas.“

Přikývla a neskrývala překvapení nad volným časem, který jí tímto poskytl. Do té doby pracovali téměř každý den, nyní to byla výjimka.

Sotva stačila zamumlat své rozloučení a už byla venku z jeho pracovny, seběhla volně schody a pohladila chrliče po tlamě.

Najednou ji přepadla dobrá nálada a začala si broukat starý nápěv jakési písně, kterou znala z domova. Cítila se volně, ačkoliv si do té doby nepřipadala jakkoliv vytížená.

Začala se usmívat a dobrá nálada ji neopouštěla ani ve chvíli, kdy za okny objevila docela slunečný den. Jak procházela chodbami, dívala se tu a tam ven a přestala vnímat cestu.

Všude byl klid, protože za dveřmi učeben probíhala výuka a nic neobvyklého ani neočekávala.

A tak se lekla ještě o to víc, když hned po dalších dvou krocích téměř vrazila do někoho, koho by za vše na světě potkat nechtěla.

Krve by se v ní najednou nedořezal, ačkoliv byla ráda, že krom překvapeného vzdechu neřekla a neudělala nic víc.

„Dobrý den,“ pozdravili jí Ron a Hermiona a Harry jen o pár vteřin později.

Sotva se na ně podívala, zatímco se rychle vzpamatovala, aby jim mohla odpovědět.

Nastala chvíle mlčení, po kterém se jen váhavě usmála a už se je chystala obejít, aby mohla pokračovat ve své až dosud poklidné cestě, když se Harry konečně vzpamatoval a našel správná slova.

„Počkejte, chtěl bych s vámi mluvit.“ Vyhrkl honem a když si uvědomil, jak nezvykle a panovačně to znělo dodal ještě svižné: „prosím.“

Eleri strnula a jen neochotně se přemlouvala znovu čelit jeho přítomnosti. Otočila se a pak se podívala z jednoho na druhého.

„Neměli byste být někde na hodině?“ zeptala se pevným hlasem doufajíc, že se jí podaří je od sebe odehnat.

Hermina mezi nimi bleskla rychlým pohledem a pak odpověděla. „Vlastně máme volnou hodinu, chtěli jsme se stavit na ošetřovně-.“

„Tak to bych vás neměla zdržovat, pokud vám není dobře, to raději-.“ Sotva ji nechala domluvit, ale ani Harry nečekal, než se z toho zase vykroutí. Pro něj to chození kolem horké kaše trvalo už příliš dlouho a skutečně nechápal, proč by spolu nemohli mluvit. Ačkoliv by to jeho otec neschvaloval, ještě štěstí, že teď byl na vyučování a Draco také, ten už by s tím vůbec nesouhlasil.

„Chtěli jsme jít navštívit Deana, to je náš spolužák,“ rychle vysvětloval. „Šel jsem s Ronem a Hermionou, protože nesmím být sám, má magie je poněkud nedostatečná. Ale když budu s vámi, tak mi nic nehrozí.“ Manévroval a díval se na své přátele, kteří měli naštěstí dost rozumu, aby mu neodporovali.

Eleri zavrtěla hlavou a znovu cítila tu nevysvětlitelnou sílu, která jí drtila žaludek. „Nemyslím, že by to bylo rozumné, váš otec by s tím nesouhlasil.“

„Já myslím, že by souhlasil. Vlastně, požádal jsem ho o to již včera a souhlasil.“

Povzdechla si a zadívala se na něj nepřesvědčeně a ne příliš povzbudivě. „Skutečně nemyslím, že by vám řekl, abyste trávil čas raději se mnou, než se svými přáteli a s nemocným spolužákem, který na vás určitě také čeká. Budete-li chtít se mnou mluvit, můžete požádat ředitele aby-.“

„Já s vámi ale opravdu chci mluvit,“ vypálil okamžitě, aniž by se rozmýšlel nad tím, jak to celé zaobalit. Tak nějak tušil, že možná tohle bude ta správná cesta.

„Pane Pottere, my dva si nemáme co říct. Mohl byste to respektovat?“ zavrčela a semkla pevně čelisti, odhodlaná odejít. „Teď mě omluvte.“

Jenže Harry byl rychlejší, podíval se na hádka vyrytého ve svých brýlích a bez toho, aby použil magii k ní promluvil tak, jako mluvíval k Salse.

Mělo to okamžitý efekt. Hermiona vyjekla a Ron si před Harryho okamžitě stoupl, jenže Eleri zůstala stát na místě jako přimražená a jen silou vůle se nutila ke klidu. Když k němu vzhlédla, její vztek, pobouření a něco co Harry nedokázal rozpoznat se mísilo v jejím vzezření.

„Tohle není nutné, pane Pottere.“ Procedila skrz sevřené čelisti, ale pak se přeci jen uvolnila. „Tak dobrá, ale jen na chvíli a pak se bezprostředně vrátíte zpět ke svým přátelům. Je to jasné?!“ zavrčela až jim to nápadně připomnělo vztek někoho, kdo měl na škole daleko horší a zmijozelštější pověst.

 

Zatímco Harry rychle pokynul svým přátelům a ti jej sice neochotně, ale nakonec přeci nechali s ní, přešla Eleri k jedněm dveřím a otevřela je.

Naštěstí byla učebna prázdné. Byla to obdélníková místnost se dvěma řadami lavic, katedrou a tabulí. V prostoru nad lavicemi se vznášely malé modely sluneční soustavy a tu a tam do sebe narážely. Patrně si dávaly oddech, když nebylo třeba aby se z nich studenti učili.

Eleri by se tomu jinak zasmála, ale nyní jí úsměv vázl na rtech.

Sevřelo se jí nitro, když Harry vešel za ní a zavřel dveře.

„Mohla byste prosím zakouzlit dceře?“ zeptal se přesvědčivě a sledoval, jak neochotně vytáhla hůlku.

Opravdu jí netěšilo, že tu musí být. A když na to přišlo, ani Harry netušil, co si teď počít. Když se mu konečně podařilo jí přesvědčit, aby s ním promluvila, nevěděl jak začít.

Sundala tašku z ramene a odložila ji na jeden stůl. Svou hůlku položila na jeden konec katedry a pak si na ten druhý vyskočila a sedla si tam s překříženýma nohama.

Harry se chvíli rozmýšlel, ale pak udělal to samé a sedl si naproti na jednu z školních lavic.

Eleri mávla rukou směrem ke své hůlce: „Cítíte se tak lépe?“

Chlapec polkl, jejda, to teda znělo otráveně. 

„Věřím vám.“ Řekl prostě a když viděl výraz její tváře, který kde se mísilo nepochopení, rychle pokračoval.

„Totiž, ředitel vám také věří. Tak budu i já, takže pokud jde o to, tak je to v pořádku.“ Přikývl.

„V pořádku,“ opakovala jeho slova a stále se na něj dívala s nepochopením. Pak zavrtěla hlavou.

„Copak vám přeskočilo? Vždyť mě ani neznáte. To jste tak natvrdlí a důvěřujete bezmezně všem lidem? Co kdybych vám chtěl ublížit?“ ke konci už křičela.

„Tak proč jste to ještě neudělala?“

Bouchla pěstí do stolu. „Mohla bych! Ví Merlin, že bych mohla.“

Harry se usmál, což jí rozzuřilo ještě víc. „Viděl jsem vaše ruce a Brumbál vaši mysl. Neublížíte mi.“

Znovu zaúpěla, „jestli je to všechno co jste chtěl. Jste opravdu blázen.“

„Ne, to není.“ Bránil se a pak i jeho úsměv postupně zmizel. „Chtěl jsem jen říct, že bych tady nebyl, kdybych nevěděl, že existuje nějaký důvod, proč vám věřit. Jinak bych neposlal své přátele pryč.“

Po tomhle viditelně zbledla a odvrátila hlavu pryč. Držení jejího těla poněkud pokleslo, byl to jen malý okamžik, ale po životě ve sklepení si toho Harry stačil všimnout.

„Chtěl jsem s vámi mluvit už po tom, co bylo na hřišti. Jenže jsem neměl příležitost. Ale teď jste tady.“

„Očividně,“ zašeptala sama pro sebe, ale nakonec se podívala znovu na něj. Její pohled už byl o něco méně zuřivý. „když jste mi tak pěkně vysvětli, že mi věříte, máte i důvod, proč se mnou ztrácíte čas?“ ptala se co možná nejnepříjemněji.

Jenže on se nedal odradit. Nechtěl to vzdát, i když ho všelijak vybízela, aby právě to udělal.

Jeden uvolněný pramen jí spadl do očí a Harry si povšiml, že jsou ve skutečnosti oříškové.

„Chci vědět víc o tom, jak dokážete mluvit hadím jazykem. A o všem ostatním. Kromě Voldemorta jsem nepotkal nikoho, kdo by tuto řek ovládal.“

A pak si smutně povzdechla a ze všeho předstírání a odrazování se stal jen popel. Něco ze způsobu jakým to řekl jí obměkčilo a pak slyšela samu sebe, jak odpovídá.

„Já vám ale vážně nemohu říci víc. Prostě to umím a není to tím, že bych byla Zmijozelův dědic, jak se říká. Vždyť ani ty jím nejsi.

Rozumím té řeči a dokážu odpovídat a komunikovat, ale nesvedla bych jím třeba čarovat, jako ty. A vlastně dost pochybuji, že kdokoliv jiný. Patrně jsi v tom skutečně vyjímečný a nemyslím, že by existoval způsob jak to zastavit. Je mi to líto.“

Pro změnu ke konci už téměř šeptala a ze způsobu jakým to říkala, věřil, že je to pravda.

„Zkoušela jste to někdy?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou a pak se natáhla pro hůlku, protočila jí v prstech a znovu jen zavrtěla hlavou.

„Víš, tam odkud jsem nemá magie takovou váhu jako zde. Máme daleko více k přírodní a obyčejné magii, než vy. Možná proto umím i ostatní jazyky, které se tady už zapomínají.“ Pokrčila rameny.

Harry polkl a zamyslel se. Na jednu stranu jej to zklamalo, i když možná je to dobře, kdyby ona skutečně ovládala stejnou, nebo podobnou magii, kolik by se tím změnilo?

Pak přišlo i zklamání. Předně by nebyl už tím „vyvoleným“ a věděl by, že je zase normální, že není sám. Ačkoliv…

Podíval se do její nyní smutné tváře a pocítil úlevu. On vlastně není sám.

„Proč jste mi odpověděla? A proč o tom předtím ředitel nevěděl?“

Také se pousmála a život jakoby se tím do ní zase vrátil.

„Cožpak ty nemáš žádná tajemství?“ zeptala se.

25.02.2010 01:08:03
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one