Lacrimosa: Kapitola druhá - Za čerstva

 

Kdyby se měli sečíst všechny nečekané události předchozích let, asi by vzniklo povážlivé číslo. Už jen pomyšlení na to, co vše se stalo rok předchozí, dokázalo nemálo lidí přinutit vyčarovat na svém obličeji podivný výraz. Vzpomínky byly různé.

Šťastné a překvapivé události střídaly ty špatné a naopak, přesto vždy stále dokola. Život nebyl jednoduchý a natož snadný.

Voldemort byl stále při síle, spřádal své temné plány jako pavouk a jeho znamení se objevovala s temnou předzvěstí hrůzy a strachu. Kouzelníci si museli volit, strach ochromoval vše kolem a nebylo bezpečné se zdržovat mimo domov. Nikdo nemohl vědět, kde je bezpečí. I lidé si stále častěji všímali, že se něco děje, ačkoliv nedokázali rozpoznat co. Uvnitř sebe však pociťovali strach.

Na druhé straně byla jen hrstka těch, kteří se nebáli vystoupit proti časům, které měly nadejít, ačkoliv to bylo těžké a hrozivé. Byly si vědomi co riskují, ale i přes ty nejčernější chvíle tu stále byl někdo, kdo dokázal udržet světlou naději, jakkoliv nevyzpytatelnou.

Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, zakladatel tajné organizace zvané Fénixův řád a jeden z největších kouzelníků své doby. Muž, který jediný brzdil Temného Pána na jeho tažení napříč zemí, jediný, kdo mu ještě stál v cestě. On a několik dalších, kteří neváhali rozmotávat pavučiny a dodávat odvahu ve chvílích, kdy vše už mělo být ztracené.

Ministerstvo bylo zrazeno, sám Popletal zahynul a spolu s ním mnoho dalších čarodějů, kteří se tam zdržovalo. Výbuch, který otřásl Londýnem byl jen dalším znamením války.

Voldemort se všem vysmíval a používal k tomu tváře nevinných dětí. Nebylo divu, že situace začala být napjatá.

Ale zdi ministerstva se opět postavily, čarodějové se vrátili na svá místa a byl zvolen nový prozatímní ministr – Rufus Brousek.

Své funkce se chopil zodpovědně a schopně, byla to příjemná změna oproti Popletalovi. Muž, který se dostal do vedení po tak strašlivých okolností byl tvrdý a metodický, nedělal nic, co by nemělo výsledky a byl skutečným ministrem „pro válku“, byl jako lev.

Postaral se o znovu nastolení řádu ve společenství, ačkoliv to nebylo lehké, dával dohromady poničená oddělení, čelil útokům a řešil vztahy s mudlovským premiérem. Ministerstvo pod jeho velením rozesílalo výstražné zprávy svému okolí, tisklo informační letáky a odpovídalo na nečekané okolnosti, přesto stále vysela ve vzduchu otázka, která lámala hlavu všem.

„Říkal jste pane, že se Brousek pokouší, aby kouzelnický svět přijal zpátky funkčnost jeho ministerstva, i když nikdo neví, kdy se to Voldemort pokusí zopakovat?“ zeptal se Harry na jedné ze schůzek s ředitelem.

Byly stále ještě prázdniny, tedy spíše jejich konec. Za nedlouho se měli studenti vracet zpět do školy a s nimi měla přijít i nová profesorka Obrany proti černé magii. „Pastýřka“ říkali jí posměšně oba chlapci a s povzdechem přemýšleli o tom, proč jim Brumbál alespoň jedenkrát nesežene někoho normálního.

Ředitel mu věnoval přívětivý pohled a ještě než odpověděl, nalil si další šálek čaje. Když konečně vzhlédl a střetl se pohledem se všemi, konečně odpověděl.

„Každý rok pořádá ministerstvo před začátkem prázdnin společenskou událost, Prozatímní ministr doufá, že pokračování v této tradici by mohlo vrátit úřad zpět do podvědomí ostatních.“ Když si ovšem všiml nechápavého výrazu na tvářích Draca a Harryho ještě rychle vysvětlil: „Zajistí bezpečnost a ochrání všemi prostředky budovu po celý večer, zatímco se ostatní budou moci..uvolnit.“

„Uvolnit?“ vydechli pobouřeně oba chlapci zároveň.

Ale dřív než mohli říct cokoliv dalšího, přerušil je jejich otec. „Je to v celku logické, pokud se to skutečně podaří, zachová si tvář. Odmítnout, by znamenalo ustoupit.“

Ředitel pokýval hlavou a pohladil při tom Fawkese, který seděl na opěrce jeho křesla. Ještě se na něj chvíli zadumaně díval, než se rozhodl pokračovat.

„Ano, je pochopitelné, že se tomu snaží čelit. Přesto se obávám, že by to mohlo být nad jeho síly.“

„O jakou společenskou událost se jedná, pane?“ zeptal se Harry a trochu se zakabonil, nechápal, jak někdo může chtít, aby se ostatní bavily. Ne v této době.

Snape lehce pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval, když ředitel odpověděl. Stejně tak jako Draco, který se jen zavrtěl na své židli.

„Předpokládám, že ples bude dostačujícím prostředkem pro jeho záměry. Ostatně, je to tradice ministerstva.“ Nechal volně vyznít svou větu a znovu se napil ze svého šálku.

„Ples,“ vyprskl Harry a znovu se zamračil. „Připomíná mi to Popletala, nemůžu si pomoct.“

„Dělá co může, Harry.“ Povzdechl si také Draco a pro jednou se na jeho tváři mihl ten stejný frustrovaný výraz, kterým myslel na svou matku. Nepochybně tam také půjde.

„Předpokládám, že jste pozvání přijal,“ ozval se Severus a nebyla to ani tak otázka, jako spíš konstatování.

Ředitel přikývl a oba si mezi sebou vyměnili krátký pohled.

 

„Skutečně ti nevadí, že nás máš doprovázet? Vždyť se uvidíme za pár hodin, je to skoro zbytečné.“ Ozval se znovu Harry, když dorazili na Grimmauldově náměstí. Bylo prvního září, den, kdy odjíždí Bradavický expres. Harry a Draco měli být při tom.

Albus trval na tom, že jako mladší členové Fénixova řádu by mohli pomoci, kdyby se snad Voldemort rozhodl napadnout vlak. Mohli by přenést děti do bezpečí a dát tak čas potřebný ostatním, aby se věnovali nepříteli.

Harry v hloubi duše ale věděl, že kdyby k tomu došlo, nedokázal by jen utéct. I když měl své zvláštní magické síly držet v tajnosti, při první příležitosti porazit Voldemorta by je byl použil. Vždyť díky tomu co se mu stalo minulý rok, byl silnější než Pán zla, byl to přeci on, kdo přišel o magii a znovu jí našel, jako svou nejčistší sílu, dosud skrytou.

„Myslíš, že nechám své syny samotné potloukat se Londýnem? I když uvážíme, že jim oběma bylo sedmnáct. Je to má povinnost.“ odpověděl Snape s shlížel na Harryho výstražně.

„Copak myslíš, že by si nechal ujít příležitost vidět novou učitelku Obrany dřív než v Bradavicích?“ Dloubnul do bratra Draco.

Uculoval se stále, i když ho jeho otec zpražil opravdu zlostným pohledem.

„Myslel jsem, že už jsme o tom mluvili dostatečně, ale evidentně ti to nedochází. Byl bych ti skutečně zavázán, kdybys zanechal tyto své poznámky. Jsou stejnou mírnou stupidní, jako nevhodné.“

„Nesnaž se mě zastrašit,“ nedal se chlapec, „pokud o tom nechceš mluvit nevadí. My to chápeme, že Harry?“ otočil se na svého bratra, který ovšem vypadal, že by mu spíš dal ránu.

Asi by to i skutečně udělal, kdyby je nepřerušil Snape ledovým hlasem.

„Je čas vyrazit, pokud nechcete zmeškat vlak.“

 

Přepážka u nástupiště se rozevřela a odhalila jim pohled na studenty a jejich rodiče halené napůl mlhou. Všude byl hluk, jak se každý smažil mluvit do poslední chvíle.

Dobíhali i opozdilci a nakládaly se kufry. Zvířata zavřená v klecích se ozývala, aby byla konejšena a nebo na sebe upozornila ostatní.

Harry, Draco a profesor Snape se prodrali zhruba doprostřed nástupiště a zůstali stát blízko schůdků. Rozhlíželi se chvíli kolem.

„Musí to být pro tebe divné, být tady.“ Nadhodil Harry a zadíval se na otce se smíšenými pocity. Pro něho to vždy byla radostná chvíle, které se nemohl dočkat. Vždy když končilo léto a on mohl zmizet ze Zobí ulice měl chuť slavit, byla to doby kdy znovu mohl vidět své přátele a ostatní. Draco to tak sice nevnímal, ale i on vypadal poněkud potěšeně a samolibě se rozhlížel kolem, jako kdyby někoho vyhlížel.

„Nečekal jsem, že se sem kdy vrátím, pokud myslíš tohle. Ale to nemění nic na tom, že je to zajímavý zkušenost.“ Odpověděl zlověstně Snape.

„Zajímavá skutečnost?“ vrátil se Draco svou přítomností zase k nim. „Aha, ty myslíš..-„ zarazil se, když mu to došlo. „Promiň, Severusi, nechtěl jsem se tě dotknout.“ Vyhrkl urychleně, Harry zaúpěl. Jejich otec, se mračil ale jen chvíli.

To už si jich totiž všimla Molly Weasleyová a spolu s ostatními je přišli pozdravit.

O pár minut později se už všichni loučili, když náhle Draco vyprskl a co nejnenápadněji se snažil upoutat vzornost otce a svého bratra.

„Myslím, že jsem ji právě zahlédl. Ještě pořád máš čas si to rozmyslet Severusi. Je to-.“

„Proboha Draco!“ vyprskl Harry, ale to už i on čistě ze zájmu sledoval jeho pohled a nevnímal co přesně jejich otec odpověděl.

Asi tak pět metrů od nich, kde ještě nebyla pára stála žena ve fialovém hábitu. Světlé vlasy měla stažené do uzlu, na krku měla náhrdelník z hypogryfích per. Kousek od ní stál kufr, hovořila s kratiknotem, kterého kdekdo mohl přehlédnout. Harry si ji ale nestačil pořádně prohlédnout, protože v další chvíli se přihnal oblak páry a na chvíli je překryl, když zamrkal, už tam nestáli.

Vrátil se tedy zpět k Dracovi a jejich otci, když jim oběma říkal tu známou větu: „Chovejte se slušně, uvidíme se za pár hodin.“ Ale tentokrát v tom byl i dovětek a to, aby na sebe dávali pozor.

Draco jen něco zavrčel, patrně mu Snape předtím řekl něco ostrého, ale konečně se i on usmál a pak se rozloučili. Spolu s Ronem a Hermionou nastoupili do vlaku, který sebou o chvíli později trhnul a dal se do pohybu.

Na nástupišti začali všichni mávat a křičet rozloučení. Draco a Harry stáli také u okna a viděli, jak jejich otec postupně mizí z jejich dohledu a bylo v tom něco zvláštního.

 

„Profesore Brumbále,“ pozdravila ho mírně a s úctou, když ji letaxová síť vynesla přímo do jeho pracovny.

„Eleri,“ odpovídal i ředitel klidně, „tak jste dorazila. Vítejte v Bradavicích.“ A s milým pousmáním jí nabídl křeslo k sezení, sám se usadil za svůj stůl a jako už bylo jeho zvykem, pohlédl na ni skrz půlměsíčkovité brýle.

16.01.2010 02:39:25
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one