Lacrimosa: Kapitola dvanáctá - Pro její city místo není

Alespoň tak se všem zdála. Neviděli na ní zprvu žádné zranění ani nic neobvyklého, její tvář byla sice trochu bílá, ale stála na nohou a v ruce svírala zlomené pírko fénixe Fawkese.

A přesto to bylo celé špatně a divné, něco neurčitého se všem vloudilo do mysli a oni tušili, i když nechápali.

„Eleri!“ Zvolal Brumbál v okamžení a postoupil o krok dopředu, aby ji snad přivítal, obejmul, či kdo ví.

Asi v tu chvíli se staly hned tři věci naráz.

Mergal její bratr a ochránce prudce zasyčel, avšak ne nijak zvláštně, byl to pouze varovný zvuk, který doprovodil pozvednutím ruky, aby zarazil veškerý ředitelův pohyb. V odpověď mu bylo, že pár dalších sekund bylo věnováno tasením hůlek a nervózním sevření svalů na rukou ostatních profesorů. Mergal se díval zpříma řediteli do očí a konečně promluvil.

Byla to čistá, plynulá angličtina: „Nepřibližujte se k ní, nikdo!“

Jeho hlas byl hluboký a podmanivý, způsob jeho řeči okouzlující, avšak tón a nota kterou toto varování pronesl byl nezpochybnitelný a silný.

Brumbál se zastavil a jen k ní napřáhl ruku, aby ona učinila první krok. V tu chvíli se ovšem kolem něho prosmýkl Fénix a prudce narazil do její ruky, která se rozevřela.

Eleri zavrávorala a celým jejím tělem a vzezřením projel děs. Tak nepředstavitelná bolest a výkřik bez hlasu, který na všechny zapůsobil.

Nevydala ze sebe ani hlásku, ale její do té doby pevné držení a zdravě vypadající tělo vypovědělo službu. Prsty obemknuté kolem zázračného pírka se uvolnily při tom nárazu a to se nyní snášelo v kruzích k zemi. Eleri zachytil na poslední chvíli Mergal, zvedl jí do své náruče.

Vyměnili si rychlý pohled s ředitelem, otočili se na podpadku a rychlím krokem se vydali k ošetřovně. Před ní ředitel prudce nakázal všem zaraženým profesorům, aby na něj počkali zde a zároveň poslali pro Hagrida.

Dveře ošetřovny se za ním zavřely a dlouhou chvíli nebylo slyšet nic, až po tichu, které bylo nepřirozené se ozval tlumený výkřik, tentokrát skutečně patřící Eleri, byl plný stejné bolesti, která se jí ještě před chvílí zračila v obličeji. Až nyní si všichni uvědomili, že tmavý oděv Mergalovi výzbroje byl ve skutečnosti zborcený krví – její krví.

Hagrid přiběhl s funěním a po zaklepáním se před ním otevřely dveře ošetřovny a pro oči všech ostatních členů řádu se otevřela scéna na kterou by raději zapomněli. Ještě dlouho poté, je všechny děsila ve snech a předtuchách o svých blízcích. Byl to další zlořečený úkaz, byla to zpráva od Voldemorta. Jako kdyby Naginyho zuby říkali, tohle se stane vám všem.

Eleri byla doslova přivázaná koženými řemeny k lůžku a z celého jejího těla proudily pramínky, ba přímo řeky krve. Pod roztrhaným šatem na břiše měla čtyři obrovské, hluboké tržné rány od hadových zubů, ze kterých krom krve vytékal ještě nyní jeho jed.

Ona sama se zmítala v horečce, bolesti a agónii. Kromě těchto otisků měla ještě spoustu dalších zranění a mimo jiné ošklivě vyhlížející modřinu u žeber, kam ji kdysi zasáhlo Dracovo kouzlo.

Madam Pomfreyová věděla, že tato zranění se budou léčit dlouho a že magie na ně bude krátká, nehledě na to, že její pacientka lékouzlení nesnesla. Mergal jako jediný byl klidný a s rozvahou věděl, co je třeba činit. To na jeho pokyn poslal Brumbál pro Hagrida, když obr dorazil, Mergal jen na krátko vstal od sestry a v rychlosti mu vysvětlil, co od něho potřebuje. Šafář přislíbil pomoc a pak se stejně zbledlým obličejem jako měli ostatní odspěchal vyplnit příkazy neznámého cizince.

Trvalo to jen chvíli, co se od ní její bratr vzdálil, ale to stačilo, aby se jí výrazně přitížilo. Rány se znovu otevíraly a ona slábla čím dál víc. Čelo měla zpocené a nedokázala souvisle promluvit. Nikoho krom Mergala nepoznávala, tak když se k ní znovu vrátil, stiskla mu vděčně ruku.

Brumbál nakonec využil přítomnosti všech a rychle jim porozdával úkoly. Minerva odspěchala pomoci Madam Pomfreyové v její laboratoři, Kratiknot a Maura zase odběhli za Hagridem a Snape…ten snad poprvé pocítil výčitku svědomí, přeci jen, Eleri bránila i jeho zájmy a zájmy jeho synů i když jako jediná v této místnosti nemusela.

Stačilo pár slov a měl též co na starosti, bylo potřeba vytvořit.. zachránit její život, ať už by měl být jakýkoliv.

Pak přišla chvíle, kdy Eleri otevřela oči a zadívala se skelným pohledem na vše kolem. Její pohled utkvěl na Mergalovi, Brumbálovi, Snapovi, který se právě vrátil a znovu na jejím bratrovi.

„Už se tam nevrátím, Llewe.“ Zašeptala jeho směrem, její kůže začala chladnout, přestala cítit nohy a postupně i konečky prstů na rukou, pak i ruce samotné. Jed se příliš rozšířil.

Jeho světlá tvář jí připomínala tvář andělů, malovaných v chrámech. Světlé vlasy mu zářily s vycházejícím sluncem.

Mergal přestal jen na vteřinu obvazovat rány, aby jí stiskl pravou chladnou dlaň.

V tu chvíli se slunce dotklo slabým zimním paprskem ošetřovny a pouta na jejích rukách poprvé povolily.

Fénix začal zpívat.

Mergal se k ní naklonil.

Ztracená  hvězda v záři není,

pro její city na světě místo není..“

Zarecitoval dva verše, které oba znali a její oči se rozšířily úžasem. A když se znovu zavřely, nikdo nechápal jak, ale věděli, že to nakonec dobře dopadne.

 

Postupně se začala probírat zpátky k vědomí.

Trvalo to dny, byla slabá a cit do těla se jí vracel jen pozvolna. Horečka a jed v žilách ztropily asi největší nepořádek. Stav jejího ducha se také změnil.

Byla zamlklá a apatická, jen málokdy se probírala ze stavu nicnedělání a to jen ve chvílích, kdy s ní byl Mergal. Její rány se kouzly neléčily, což způsobilo údiv těchto několika zasvěcených lidí. Avšak ani ona, ani její bratr se k vysvětlení neměli.

Jeiného rozhovoru, který jim dopřál, byl ten, který následoval ve chvíli, kdy bylo jasné, že to Eleri přežije. Bylo to toho rána, co jí citoval ta záhadná slova.

Brumbál je všechny sezval do své pracovny, kde se slova ujal Mergal. Vyprávěl jim o jejím zápasu s Nagginy a o útěku, který znamenal další nebezpečí, protože Smrtijedům se pod Londýnem podařilo stvořit zajímavou komunikační síť.

Na jejich otázky ohledně přerušení toku jejích myšlenek s fénixem jim ukázal zlomené pírko, které jí sice záhadně udrželo při životě, dokud ji nenašel on sám, ale po jeho nalomení zamezilo komunikaci. Ohledně odhadů co se týkalo Voldemorta nemohl potvrdit ani vyvrátit, jestli to byl skutečně úmysl, nebo jen náhoda. Všem bylo zkrátka záhadno, co se ten den stalo, ale pokud mohl soudit, ani sám Voldemort to dosud nechápal. Nicméně se mu do podvědomí dostala záhadná žena „divného magického původu“ a upoutalo to nakrátko jeho pozornost. Jak se ovšem zdálo, nehodlal se tím zabývat. Eleri se pomalu uzdravovala a to předevím díky Mergalovu včasnému zásahu, kterým odvrátil působení jedu, pomocí bylin a přísad, které našli v Zapovězeném lese Hagrid,Maura a Kratiknot a také díky starodávné receptuře lektvarů od Snapea, které nezahrnovaly magii.

Po tomto vyčerpávajícím hovoru se ovšem ukázalo, že Mergal jako hlava Velšského „proti voldemortovskému“ boje je neskutečným přínosem i pro tyto anglické čaroděje. A tak netrvalo dlouho a došlo ke spojení těchto dvou organizací, čímž se alespoň částečně vysvětlilo, proč Eleri nemluví o své rodině.

Brumbál nabídl členství Mergalovi a ten jej ochotně přijal, ovšem jakkoliv to bylo nelogické, tato dohoda vylučovala Eleri. Ne snad, že by jí to v tuto chvíli mohlo nějak zamrzet.

 

Ležela na lůžku a neodvážila se ani pohnout. Před ostatními skrývala svou bolest a utrpení, které jí způsoboval pohyb. Nedokázala jim přiznat, že jed, který byl nyní částečně stále smíšen s její krví jí působil téměř nepřestávající bolesti. Horečka pominula a rány se zatáhly, ale tahle bolest nezmizela.

Tiše pro sebe zasténala bolestí a pokusila se přetočit neúspěšně na méně poškozený bok. Cítila se tak hloupě před všemi těmito lidmi a ještě víc, před svým bratrem. Zklamala ho, i svou rodinu. Pro ně by toto byla porážka. Jenže proč raději nezemřela?

Myšlenka na Harryho, jeho rodinu a bezpečí Mergala jí v tom zabránilo. A co její rodina? Selhala tak, jak jí všichni říkali. Snape by se jí určitě vysmál, kdyby se neobávali o její zdraví. A Brumbál?

Nedokázala s ním být ani chvíli o samotě, aby nedokázala myslet na nic jiného. V duchu si nadávala, proklínala své pomalé reakce a chvíli, kdy jí zákeřný had dostal do své moci.

Další salva bolesti vystřelila hned ze čtyř různých míst a ona se schoulila do sebe. Tohle bolelo.

Téměř slyšela matčin posměšný hlas. „Rain, když nejsi schopná postarat se o něco tak základního, nejsi hodná mít naši krev.“ Rain bylo jméno, které jí dal otec když byla malá, byla to přezdívka a jakési něžné oslovení, které znalo jen pár lidí.

Vzpomínky na domov jí vehnaly slzy studu do očí. Palčivé sevření srdce jí nepřekvapilo. A přesto se jí vybavil jeho hlas a verše, které jí zachránily život.

Ztracená  hvězda v záři není,

pro její city na světě místo není..

Byla to báseň o ní. Jako dítě v sobě musela umlčet city, které chovala ke všemu co znala. K otci, bratru, matce..dokonce i ke své budoucí neteři, vychovatelům a učitelům.

Ona nesměla mít emoce a sny. Ona jen musela plnit vůli ostatních.

Jenže nyní, když pro ně téměř zemřela se jí slzy vháněly do očí a ona se cítila sama, tolik prázdná a osamělá.

Jako už tolikrát jí napadlo, jestli jí to za to stojí. Proč to vlastně dělá?

Musela se zakřiknout. Trvalo to několik dlouhých minut, než se uklidnila a mezitím přešlo bezpočet záchvatů bolesti vyvolanými jejími vzlyky.

Když byla schopná uvažovat rozumně, vybavila se jí Mergalova tvář, jak se na ni usmívá. Jak svírá v náručí malou Gwenllyan – její neteř. Pohled na žal její matky po ztrátě otce, Brumbálův pohled, když o ní zjistil pravdu a pak…nečekaně se mezi obrazy její rodiny a několika málo lidí, na kterých jí záleželo vynořila tvář Harryho.

Zděšeně zamrkala, ačkoliv už dřív cítila něco zvláštního mezi nimi, bylo to podivné pouto spříznění. A z vděčnosti k němu se do její mysli vkradli i Draco a Snape.. i pro ně to přeci dělala. Celá její minulost jí dostala až sem, má toho litovat? Pomohla je ochránit a to přeci bylo také důležité.

Možná se nečekalo, že bude zachraňovat někoho jiného než její krajany, ale cožpak mohla jinak? Nedokázala si představit, že by to neudělala.

Vlna mravenčení se jí rozlila pod kůží a ona pocítila příval vděčnosti. Harry a jeho rodina jí právě dali důvod k žití. Zachránili jí život, i když o tom nevěděli.

Usmála se pro sebe a pak se znovu rozplakala…z vděčnosti.

 

19.04.2010 01:00:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one