Lacrimosa: kapitola jedenáctá - Tomu se říká spřádat plány č.1.

Druhý den ráno se sešli u Brumbála v pracovně a dali si záležet, aby se jeden druhému nedíval přímo do očí.

Po tom, co ji večer Snape „navštívil“ u Prasečí hlavy se skutečně pohádali a to velmi ostře a bez zábran. Nepomohlo ani to, že se jí pokusit přečíst myšlenky a vzpomínky, aby o ní konečně něco zjistil, když odmítala jakýkoliv rozhovor. Pokaždé, když se o to kdokoliv pokusil, měla snahu utíkat a vyhýbat se tématu. Hádka jim vydržela až do pozdních hodin.

Když konečně odešel rozbila nádobu s již vychladlým odvarem na pohmožděniny způsobené kouzlem a s neutuchajícím vztekem a záští zhasila všechna světla, aby mohla v klidu nadávat, dokud únavou neusnula tak jak byla, i s botami.

Vždycky taková byla, hodně impulzivní ve věcech, které cítila. Věděla, že to je její zlozvyk, prožívat všechno kolem tak intenzivně,ale kdyby taková nebyla, patrně by dnes nebyla tam, kde je. Ačkoliv, že by si zrovna přála trávit den s člověkem, se kterým se pohádala a který se choval tak.. navíc nevěděla, že její prací pro Brumbála bude i hlídání dvou sotva dospělých chlapců.

Dívala se proto nepřítomně z okna, když ti tři přišli. I proti své vůli si všimla jak se všichni tváří kysele, no výborně, to byl tedy vážně pěkný začátek.

Brumbál se na ni podíval a donutil ji tím svým nenásilným způsobem, aby mu věnovala pozornost. „Eleri?“ zeptal se ještě naposledy, aby se ujistil, že ví, co má dělat.

Přikývla a pak se se vší naordinovanou všímavostí, co by bezpečného dohledu, podívala i na profesora Snapea a bez toho, aby čekala na reakci jen oznámila: „Bude to, jako bych tam ani nebyla. Nebudete o mě vědět.“

S tím se otočila, ještě jednou pokynula řediteli a přešla rovnou k přichystanému přenášedlu, které ji zaneslo do postranní uličky v příčné ulici.

Než se ho dotkla, slyšela jedno pochybné: „To určitě.“ Situované od Draca.

Cestovala trochu jinak, než ostatní, to byl Snapeův nápad, aby neviděla jejich úplně obvyklou trasu přes Zobí ulici.

Místo toho se jen opatrně přemístila a našla je až o dva bloky dál, jak měli domluveno s Brumbálem. Ke své radosti mohla jen říci, že si jí skutečně nevšimli, což bylo milým znamením v ohledu na fakt, že Severus byl bývalým smrtijedem, i když na druhou stranu, i kdyby si jí všimli už teď, stejně by to nedali najevo.

A tak jen kráčela spolu s nimi k cílu, který neznala a v duchu přemítala nad tím, co bude dělat, až to tady skončí. Jistě, nemyslela si, že by potřebovali skutečnou ochranu, jen dosud nechápala, jakým je v tom skrytý smysl. Proč je musí sledovat?

Ale zapudila raději tyto myšlenky a věnovala se svému úkolu, aby jí nikdo nemohl osočit s tím, že to nedělá svědomitě. A že při první příležitosti by se já Snape rád zbavil, o tom nebylo ani pochyb.

Právě před chvílí, si jí konečně všiml, jak kráčí paralelní uličkou a tu a tam jí výhled zastíní nějaký rodinný domek, či strom. Nemusela ani hádat, ale byla si jistá, že i na tu dálku se na ni zamračil. Pokrčila jen rameny a raději se vydala dál.

Na konci ulice bylo trochu zaneřáděné dětské hřiště, kterému se obloukem vyhnula. Vyslala ještě slabé pátrací kouzlo, ale nic nezachytila.

Přitáhla si trochu blíž bundu, protože začalo být trochu chladněji než čekala a po další odbočce se přidala ke své malé „skupince“ na přechodu pro chodce.

Tohle jí skutečně pobavilo. Zachytila Harryho pohled, kterého si nevšímala a malé povzdechnutí, které se mu vydralo z úst.

Předešla je a trochu přidala do kroku, jako když někam spěchá. Zabočila do leva a zastavila se u výlohy s výstavou pestrých pohlednic a starých knih.

Antikvariát byl samozřejmě mudlovský, ale protože jí to nedělalo problémy, snadno se dala do hovoru s nějakou stařenkou, která nemohla přečíst otevírací dobu.

Snape a oba chlapci ji mezitím přešli a ona se znovu mile usmála na stařenku, když jí přidržela dveře. S tím stejným úsměvem se podívala i po nich, když ji míjeli a dala si záležet na tom, aby to bylo neutrální a překvapené.

Přísahala by bohu, že Draco zakoulel očima, což ji opravdu pobavilo. Bylo to tak absurdní. Najednou ji pronikl chlad a trochu se ošila, znovu se proto zadívala do výlohy a pak předstírala, že si prohlíží další tabuli s inzeráty na zaměstnání a nebo prodej, čí výměnu čehokoliv. Ve skutečnosti se její mysl rozběhla za těmi, kteří nyní již bezpečně vešli do nevelké budovy.

Vztek ji trochu opadl, když pomyslila na to, že na ochranu mají vlastně právo. Voldemort, Lucius Malfoy a tak.. na co si tu ona vlastně stěžovala?

Smutně se pousmála, když jí došlo, že i po tom všem se k ní stejně chovali jako k někomu zbytečnému. A přitom zrovna oni by ji měli chápat.

Byla daleko od rodiny, aby splnila jejich očekávání a pokaždé, když přijela domu ji zase poslali pryč. Nikdy nebyli spokojení a vždycky chtěli víc. Byla tak trochu vyvrženec, protože nevěděla kam vlastně patří. Ve Walesu ji nechtěli, až později, říkali, až toho budeš umět tolik, že budeš moci učit naše děti. Chtěli se vyrovnat znalosti magie a proto posílali vždy pár vybraných nadějných studentů do dalších škol. A jí se stalo, že zapomněla, kam se má vlastně vrátit.

Doma nebyla ani v anglii, dokonce i když byl Albus velmi laskavý, nebral ji tak, jak by si přála. Jen jediný člověk jí tak bral – její bratr. Jenže ten byl zaklínačem a to znamenalo, že se vídali zřídka, navíc to neodpovídalo rodinným tradicím. Cokoliv, co by ji mohlo rozrušovat ve svaze naučit se vše možné o magii, to bylo špatné. A ona měla pro nervala slabost. Byl jejím vzorem.

Zatřepala hlavou zahnala tyto myšlenky. Nyní byla tady a měla hlídat ty tři. Oni si to zaslouží, i když jsou na ni zlí, zaslouží si trochu klidu.

A pak si musela znovu zanadávat… začalo pršet…hustě.

 

Nemohla jinak a vstoupila za nimi do té šedavé budovy. Chtěla zůstat stát hned u dveří, ale nějaká žena ji vynadala, že tam dělá nepořádek a mokří podlahu.

„Paní doktorka má sídlo tam nahoře, jděte si tam. Beztak tam chodí samí blázni.“ Zaskřehotala a už si to mašírovala s kostičkovaným deštníkem, pršipláštěm a nákupní taškou pryč.

Eleri jen pokrčila rameny a chtě nechtě musela vystoupat po schodech nahoru, prošla skleněnými dveřmi a zůstala stát v chodbičce. Byla zmoklá jako pes a zima jí roztřásala ještě teď.

V čekárně byl zrovna jen Harry, který se na ni tázavě podíval. Pak ihned vyskočil a chtěl už už něco říct, když mu naznačila, aby byl zticha.

Přešla k němu blíž: „Myslím, že by je příliš nepotěšilo, kdyby věděli, že jsem tu byla.“ Špitla.

„Pochopili by to.“

Zavrtěla hlavou. „Neměli by nás vidět spolu.“

Pokrčil rameny. „Nemyslí tím nic zlého, alespoň většinou. Proč jim neřeknete to samé co mě?“ zeptal se Harry stísněně.

Znovu pokrčila rameny a na chvíli se sedla vedle něho. „Nejde mi to. Víš, většinou moc nemluvím. Chci říct, ani s tebou to nebylo lehké.“ Řekla a podívala se na něho.

Rychle přikývl a pak mávl rukou směrem ke dveřím.

„Táta vždycky říká, že je třeba učit se ze zkušeností.“

Zadívala se na dveře a opřela se lokty a kolena. Džíny byly mokré a studené. „Jsi..jsi rád, že.. promiň, neměla bych se vyptávat.“ Musela se donutit přestat, dneska měla prostě nějakou přemýšlivou náladu.

„Rád za co?“ zeptal se zmateně.

„Ale nic, zapomeň na to. Myslím, že bych měla jít, asi už budou končit. Měj se hezky.“  

„Uvidíme se ještě?“ zeptal se trochu nečekaně.

Eleri na chvíli zaváhala to pokušení říct ne a zase utéct, nebo to prostě ignorovat.. ale pak se dveře pohnuly a ona jen rychle přikývla.

„Později.“ S tím zmizela a vrátila se rychle na ulici. Ta zima byla vážně nesnesitelná.

17.03.2010 22:29:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one