Lacrimosa: Kapitola jedenáctá - Tomu se říká spřádat plány č.2.

(Mám pocit, že vždycky když se pokusím něco objasnit, tak to nikdo nepochopí...takže, teď jsem na Vás zvědavá..sice tam dnes nic nevysvětluju, ale děsně se mi to líbí i tak..O:-)
Hezké počtění..









Tomu se říká spřádat plány č.2.

 

 

Venku se objala kolem trupu a pro změnu se snažila nedrkotat zuby. Jak jí jen mohlo nenapadnout, že bude pršet?

Představila si, jak se na ni asi zatváří, když ji tak uvidí. Bylo to o důvod víc, proč na sebe byla naštvaná, že nemůže použít magii. Sykla, když nahmatala na žebrech svou podlitinu. Byla to ohromná modřina, kterou ji před časem způsobil Draco na hřišti.

Všeobecně se jí jakékoliv zranění vždy dlouho hojilo a bylo to ještě horší, když na to použila magii. Vlastně, když se to vezme kolem a kolem, vždycky to dopadlo špatně, když použila magii na sebe. V čemkoliv.

Proto ji Snape viděl připravovat ten odvar a proto ho tak rázně zničila. Nesnášela, kdyby někdo mohl přijít na to, jak ji zničit. Rány magií snášela nejhůře a nezbývalo jí nic jiného, než to nechat času a jen přírodní medicíně.

Měla za to, že za to mohl její otec, když byla malá musel jí dát něco, co potlačilo její přirozenou schopnost se léčit pomocí běžných přípravků. Jenže si nepamatovala co a ani proč. Vždyť to nedávalo smysl, proč by něco takového měli dělat? Nebo si tím chtěli pojistit, že se k nim vrátí? Protože jako jediní byli Velšané nejlepší léčitelé a kdyby na to přišlo, tak by je musela vyhledat?

Zamračila se, ale nezbývalo jí, než něco udělat…cokoliv. Ale to se lehko řekne a těžko udělá uprostřed ulice, kde jsou jen obyčejní lidé, tedy alespoň si to myslela. Ledabyle se opřela o zeď a prostě jen tak lelkovala a předstírala, že na někoho čeká. Tu a tam došla ke zvonkům na zdi a zkusila namáčknou nějaký náhodně. Samozřejmě to jen předstírala a když se nikdo neozval, chvíli ještě předstírala divadélko s tím, že na někoho čeká.

Pak pokrčila rameny a vydala se stejnou cestou jako přišla pryč. Tedy, jen na oko, samozřejmě. Ve skutečnosti ušla jeden blok a pak další. V duchu počítala kolik uběhlo času, každou vteřinu byla nervóznější. Když byla dostatečně daleko, zaběhla do postranní ulice a přeskočila zahrádku jednoho domku.

Od té chvíle zašpitala ochranné kouzlo a musela si dávat velký pozor, aby ji nic neprozradilo. Plížila se skrz dvorky a zahrádky několika domků a ještě pořád počítala, trvalo jí to.

Přikradla se až na dvorek starého antikvariátu a zůstala stát nehybně v jeho stínu, když se právě otevřely dveře od Marshy, kam Snape a jeho rodina dnes šli.

Pečlivě zkoumala očima každou píď ulice a prohledávala všechno možné, střechy, okna, dveře..

Prudce otočila hlavou až jí píchlo v krku, když to zašustilo za ní. Někdo se blíží, právě přeskočil plot a lehce šoupavé kroky se šourají podél zdiva. Za chvíli bude u ní.

Rukou nahmátla hůlku a dala si záležet, aby nezvířila odraz světla, nebo stín. Musela zůstat naprosto v klidu.

Přestala dýchat, doufala, že to vydrží.

Kroky se zastavily, slyšela sípání, ale nikoho neviděla. Zavřela oči a pootevřela rty, musí jen malinko vydechnout, plíce hoří.

Někdo strnul.

Mohli tak stát věčnost, kdo ví? Pro ni to bylo už moc dlouho, ale vyčkávala, byla zvyklá čekat. Trpělivost měla, ale jak ji někdo mohl najít? Jak mohli slyšet její dech?

V hlavě jí to vířilo a plíce jí uvnitř těla začaly žhnout.

S dalším sípnutím se to „něco“ pohnulo a ona ucítila závan smradu – mrtvolného puchu, který se k ní linul. Tohle nebylo dobře, tohle nebylo vůbec dobře!

 Mozek se svíral, něco syčivého a rozeklaného vířilo vzduch a blížilo se to, co chvíli a může narazit do jejích kolenou.

Ze zavřených očí jí vyklouzla kapička a ona poslala svou zoufalou a poloprázdnou myšlenku do prostoru. Byla silná jako veškerá ochrana, jakou jim mohla dát.

PRYČ!  JE TADY!

Ještě nikdy ničeho nelitovala víc, proti lidem, mužům a ženám myslela na vše. Ale proti rozměrům zvířat?

Otevřela ústa a skrz celé plíce vydechla a zachrčela s takovou silou, jakou byla schopna v sobě nahromadit. Hůlkou zamířila bleskově nad sebe a ucítila ránu v nártu, kam ji cosi uhodilo, ale ne kouslo a pak už zase padala k zemi a její kouzlo neviditelnosti bylo to tam.

Neuvědomovala si, že její myšlenky se rozvlnily a stejně jako ta první letí vzduchem a vibrují tou silou, kterou měla, dokud držela…pírko fénixe!

 

Po dopadu na zem se vymrštila a uhnula jen tak tak, zeď za jejími zády se roztříštila a Naginy zaútočil po jejím hrdle. Udělala pár kotrmelců stranou a stáhla ruce, když přeskočila břečťanem obrostlý plot, který předtím tak důvěřivě přelezla.

JE TADY, MUSÍ BÝT KOLEM, DOSTAŇ JE PRYČ, PRYČ! PRYČ!!

Všechny myšlenky se prolínaly s vědomím Fawkese a ten cítil vlny jejího zoufalství a před očima se mu míhaly obrazce ženy, která utíká, padá, vyhýbá se zubům, zuřivě tluče kolem sebe a pak..

ZACHRAŇ JE! TEĎ..TEĎ TE-!“ a to bylo všechno.

Odmlčela se.

 

Fénix se dostal bezpečně z Londýna spolu s nimi dřív, než by si vůbec kdo uvědomil, že se něco stalo. Donesl je do Devonu, kde společně zůstali. Hranice byly neporušené tím přesunem, Snape se okamžitě spojil s Brumbálem a dostal brzy zprávy o tom, co se stalo.

Voldemort nevěděl, že tam budou a podle všeho nepátral ani po nich. Patrně o nich dosud ani neví…ale Eleri.

Byla to náhoda, že Naginy našel jí? Ale proč by po ní šel? Nebo prostě jen náhoda? A co se stalo když-.“

Fénix roztáhl křídla a vysokým tónem vydal zvuk, který byl táhlý a bolestný. Jeho černé oči se nedívaly po ničem, co bylo tady, byly jinde.

„Myslíte, že-.“ Vyhrkl Draco a pak zmlkl.

Všichni tři se dívali na fénixe, ale ten už nevypískl. Jeho krk se ohnul a křídla svěsily. Byl zticha.

„Eleri,“ zašeptal Harry a vyměnil si pohled se svým otcem a pak i bratrem. „Je mrtvá?“

Nikdo nepromluvil.

 

Fénixův řád se sešel bezprostředně po této události v podobě několika členů a pak se postupně přidávali další a další. V sedm hodin večer, byla už tma, přišel do ústředí i sám Brumbál.

Na poradě byl i Snape, chlapci tam byli také a kromě nich…i nová učitelka Obrany proti černé magii – Maura.

Brumbál roztáhl ruce a pevně se opřel o stůl, když se všichni nakláněli nad mapou. Chvíli se bezcílně díval na linie a tahy tuší, ale pak se díval do každé tváře zde v místnosti.

Ticho se pak stalo nakažlivým a nikdo nepromluvil, všichni postupně přestali hledat jakékoliv vysvětlení a možnosti. A postupně se začali dívat na ostatní, je tohle ta chvíle, kdy je na čase to přiznat?

Je možné, že to byl promyšlený útok? Dostala se do toho ta holka omylem?

A co se stalo s ní? Je mrtvá?

Její tělo nenašli. Našli jen krev, spoustu krve.

Harry se nedokázal podívat otci do očí a nedokázal čelit ani sám sobě. Po několika měsících, které mu připadaly jako roky se poprvé podíval na Brumbála. Je možná, že by konečně mohli mít něco společného? Že by se aspoň v tomto shodli?

Eleri přeci byla jeho žačkou, nepatřila k řádu, vždyť tam ani neměla být. Tak proč tam byla? Bylo to teď řediteli líto?

Jenže v jeho pohledu nezachytil nic, tak jako vždy. Jen spoustu záhad, ale žádnou emoci, alespoň pro zatím. Nakonec se odvrátil i od něho.

Snape si jej bedlivě prohlížel a on zavrtěl hlavou. Tak alespoň přijal to, že mu stiskl rameno, krátce, ale pevně. Draco byl jako opařený, jako poslední propaloval mapu a hledal jakoukoliv skulinku, nápovědu.

Maura si odkašlala a podívala se pevně do mapy. „Myslím, že tam nejsou vyznačené odpadní stoky. Neříkala jste Minervo, že kočka, z jejíž mysli jsme vzali alespoň něco, říkala něco o “smradu a tmě“ co kdyby..“ nechala větu nedokončenou.

„Myslím ale, že tím spíš myslela, že tím způsobem se tam dostal Naginy.“

Mauře zazářilo v očích, „kudy někdo projde, snadno by mohl druhý odejít, ne?“

„Ale co ta krev?“ namítl Draco.

Krátce na něho mrkla a usmála se. „Nezkoušeli jsme čí je.“

Někdo nakrčil nos a ozvalo se reptání.

„Bohužel to ani nevyzkoušíme, když nemáme s čím srovnávat.“ Vložil se do debaty Brumbál, ale nyní i jeho vzezření poněkud procitlo, ačkoliv to bylo pro nezkušené oči nepostřehnutelné. Všem připadal stejný jako vždy, ale pro ty, kteří jej znali, se nyní stal opět tím energickým mužem, který v sobě měl onu jiskru.

„Mauro, myslím, že víte oč vás požádám. Mohla byste nám pomoci?“ navrhl podíval se na ni významně.

„Ale jistě,,“ přitakala a s dalším úsměvem se vydala ke dveřím. Harry vnitřně zavrčel. Kde bere všechnu tu energii? Za žádné okolnosti se netváří jinak než vesele a na všechno se usmívá, ale Obranu naučit umí, to ano. Ponuře jí musel přiznat, ačkoliv kdyby si mohl vybrat, raději by tam místo ní vídal třeba..Eleri.

Žaludek mu znovu udělal kotrmelec a on zkřivil tvář. Tentokrát to byl Draco, kdo do něj lehce strčil a on se uklidnil.

Očima vyhledal oba své příbuzné: to je v pohodě, vážně.

 

I když se Maura vrátila s nezdarem, nesmazalo to úsměv z jejích rtů. Zvířata byli její miláčkové, ale tentokrát nezjistili nic. Ptáci uletěli už když ho  cítili, kočka byla naštěstí na střeše, takže jim řekla alespoň něco, ale pak bylo vše zamlžené a ztracené.

Naginy zmizel patrně zpět do kanálu, odkud jej později musel vyvést nějaký smrtijed. Tu krev stopy boje i paměť na cokoliv divného vymazali, ale mohli to udělat i s ní?

Vraceli se zkormouceně.

Přesně ve chvíli, kdy dorazili do bradavic ale fénix zaskřípal zobákem tak, jak to ještě nikdy neslyšeli. Okno v ředitelně se rozrazilo a on písknul přes celý pozemek.

V tichu noci se ozývalo pravidelné klap,klap,klap..najednou se zarazilo.

Přes pozemky k nim dolehlo slabounké zaržání, ale nic víc. A pak se klapot dal opět do pohybu.

Brumbál byl ve vstupní síni první a brzy po něm se přihnal i Snape ze sklepení a Minerva, která byla na schodech pomalejší. Maura a kratiknot o hodnou chvíli později.

Ředitel jim pokynul, aby zůstali stát a sám přešel k bráně a svým přáním ji otevřel.

Na kamenných schodech duněly kroky a pak se na pokraji stínu zavířil vzduch.

Někteří pevně sevřeli hůlky, Albus jen pozvedl lehounce hlavu.

Ze stínu vyšel Mergal, rozhlédl se a pak se podíval do očí ředitele. Byl vysoký, jeho světlé vlasy zářily a černý oděv splýval s tmou kolem. Ale poodstoupil a za ním vkročila Eleri.

Živá!

 

 

 

21.03.2010 23:46:23
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one