Lacrimosa: Kapitola pátá - Nový domov

Kdyby byl někdo řekl Harrymu, že jednoho dne bude členem Zmijozelské koleje, asi by se mu vysmál. Natož, kdyby mu někdo řekl, že od té chvíle nebude trvat dlouho a on se ocitne v jejím středu. Bude v ní žít.

Byl první večer, po návratu do školy a všechny pohledy se opětovně upíraly právě na Harryho Pottera. Mnoho z těch pohledů bylo nepřátelských a nevraživých.

Odznak prefekta na jeho hábitu tomu moc nepomohl. Ne snad, že by si ostatní  nedávali pozor na to, jestli si něco dovolí, protože by to znamenalo dát definitivu svému postoji proti Harrymu. Na to byli až příliš uvědomělí, ale dřív nebo později se to musí stát.

Možná by ho nenapadli čelem, ale určitě to bude další důvod, aby se více hlídal. A když se k tomu připočte historka o jeho dosud slabé magii…inu to bylo o něco horší.

Na druhé straně, bylo mu částečně nakloněno i několik dalších, kteří to sice nemohli přiznat otevřeně, ale bylo to alespoň o něco snesitelnější. Alespoň někdo věnoval občas Harrymu dobře maskovaný přátelštější pohled. I když za to mohl vliv jeho bratra.

Draco byl vždy s ním a svým způsobem byl vyjádřením hrozby každému, kdo by chtěl chlapci ublížit.  Oba se pak ještě zasloužili, aby loňský rok byly jejich činy pro Zmijozel výhodné. Famfrpál a tak..

Bylo v tom určité vyrovnání pro Zmijozel.

Ale ať už to bylo jakkoliv, Harry přeci jen nebyl ve své kůži, když kráčel poprvé se zbytkem této své hadí koleje do sklepení. Viděl, jak je jeho nehelvítská kolej doslova šokovaná, když se po večeři zvedl a spolu s Dracem odváděl malé prváčky dolů a za ním..za ním se se špitáním loudali i ostatní.

Ti malí za ním cupitali a ukrývali svá zívání, jak byli ospalí. Připomnělo mu to jeho, když před sedmi lety také poprvé kráčel po hradu. Jak jen to bylo jiné a jak se nyní změnila jeho cesta.

Usmál se pro sebe, když pomyslil na to, co by této jeho myšlence asi řekl otec.

„Něco k smíchu?“ zeptal se Draco, který jej na chvíli došel, aby s ním mohl promluvit.

„Ani ne,“ broukl a ohlédl se přes rameno, aby se podíval, že ho všichni následují. „Už se těším do postele.“

„To si ještě počkáš,“ opáčil jeho bratr a také se ohlédl, aby se pak mohl trochu zamračit, když si všiml výrazu ostatních, kteří je stále sledovali.

Celkově tahle cesta probíhala v tichosti a jen občasné šuškání prváčků přerušovalo tu monotónnost.

„Proč?“ zeptal se jednoduše Harry.

Draco opět protočil oči, když poněkud nabručeněji odpovídal: „Třeba proto, že nás ještě čeká přednáška od Snapea? Třeba proto.“

„Přednáška od táty? Cože?“

To už se jeho bratr trochu zarazil. „Dělá to vždycky na začátku roku, upozorňuje nás na pravidla a opatrnost. Copak s vámi McGonagallová nemluví?“ zeptal se už o něco více udiveněji.

Druhý chlapec trochu přimhouřil oči, když odpovídal. „Ne, ale ona asi nemusí, nemyslíš?“

To už došli ke zdi, která byla vchodem do jejich doupěte a oba se před ní zastavili. Počkali než je všichni prváčci dojdou a pak Harry vyslovil heslo a průchod se před nimi rozestoupil.

 

 

Týden po jejich rozhovoru v ředitelně dostala oficiální dopis z Bradavic. Profesor Brumbál jí zval, aby se přestěhovala do vesničky u hradu, kde bude mít pronajatý pokojík, aby jejich spolupráce mohla i nadále pokračovat v tom dobrém duchu.

„Hlavně na sebe dávej pozor, Ri.“ Říkala jí matka už asi po tisící, bylo to něžné oslovení, které si dovolili používat jen, když byly sami.

„Budete mi chybět,“ přikývla a ještě jednou se utápěla v matčině vřelém obětí.

„Já vím holčičko, ale je důležité, abys tam byla. Dávej na všechno pozor a až se vrátíš.. Až se vrátíš, všechno ti vynahradíme, slibuji.“ Řekla a políbila jí na čelo.

Eleri se smutně ošila a odstoupila k oknu, kterým vyhlédla ven.

„Nikdo mi to nemůže vynahradit, ale vím proč to dělám. Nemusíte se bát, splním svou povinnost zodpovědně.“

Možná proto, že byla otočena zády, tak nemohla postřehnout obličej své nejmilovanější. Ten byl náhle popelavě bledý a zachmuřený.

„Pořád nám to vyčítáš?“ zeptala se s nuceným klidem. „Neodpustila jsi nám to?“

Eleri sklopila hlavu a pak se pomalu otočila, musela se kousnout do jazyka než odpověděla.

„Otec by nikdy nedovolil, aby to bylo jinak.“ Řekla hořce.

Napjetí v místnosti přerušilo zaklepání a příchod mladší neteře, která jí měla pomoci s balením věcí.

Starší žena zamrkala a udělala jeden váhavý krok, ale zastavila se a naposledy pohlédla na své dítě. Skoro ji už nepoznávala a přesto si byly podobné, viděla v ní rysy svého manžela i své vlastní. Tolik mu ho připomínala, bodlo jí u srdce.

„Vrať se domů.“

S tím se s ní rozloučila a odešla, aby nechala dívky o samotě.

Eleri usedla unaveně na okenní římsu a znovu se zadívala do noci. Byla dosud horká a provoněná bylinami, které rostli na stráni za domem.

Tohle jí bude chybět, jako už tolikrát.

Domov.

Za ty roky, které strávila výhradně mimo něj už to cítila jinak. Cítila se jako nevítaný host ve svém domě, pod střechou, kam měla právo patřit. Kdyby to bylo jinak.

Kéž by nikdy nemusela odejít, kým by teď ale byla?

Vdala by se, tak jako všechny ženy ve Walesu a měla by už teď děti? Nebo by našla něco, co by jí skutečně bavilo a její život by měl smysl?

Pravda byla, že studovala magii tak dlouho, že už ani nevěděla proč to dělá. A tahle návštěva byla jako další hořká kapka  do poháru, který byl už téměř plný.

Ale snad až skončí své učení u profesora brumbála bude se moct vrátit, ale bude tady mít ještě místo kam?

 

Podle dopisu, který dostala od svého nového učitele se vypravila do Londýna a odtud vlakem do Prasinek.

Bylo to příjemné místo, alespoň tady nebude muset skrývat kdo je, že je čarodějkou. Toto místo bylo naplněné magií a další její zdroj byl velmi blízko.

Byl to divný pocit, když přijížděla a do šera smrákajícího se večera spatřila proti obloze Bradavický hrad. Byla unavená a představa toho, že ještě musí najít nocleh ji vyčerpávala, ale vyrazilo jí to dech.

Na chvíli zapomněla na své povinnosti a jen se oddávala tomu okouzlení, které to v ní vyvolávalo. Setrvala tak mlčky do té doby, dokud nebyl čas se znovu pohnout.

Ubytovala se u Prasečí hlavy, kde dostala v celku přijatelný, ačkoliv stejně tak ošuntělý pokojík. Víc si ale dovolit nemohla a nechtěla, byla zvyklá neutrácet za přepych pro sebe.

Vybalování věcí netrvalo vůbec dlouho, měla sebou jen kufr oblečení, pravda kouzelnický kufr, ale i tak to nebylo nic moc, když se vezme v úvahu, že to byl celý její dosavadní život.

Kromě tohoto skromného majetku měla ještě několik knih, kterých si velmi vážila a na které dávala pozor. Pár věcí pro psaní, několik starých map a svůj starý meč.

Byla to památka, kdysi jej dostala od svého bratra. Bylo zvykem, že muži z Walesu mívali u sebe meče. To aby mohli chránit své rodiny, ačkoliv v dnešní podobě byly spíše relikviemi, které tvořili dekoraci.

Pro ní měl ale jiný význam. Často s ním stále horlivě trénovala, protože věděla, že boj obyčejnými prostředky může být někdy stejně efektivní. Navíc jí to alespoň pomáhalo se uvolnit. Po dlouhých a často nekonečných hodinách strávených nad knihami a zaříkáváním se vydala ven a do padnutí tam nacvičovala výkruty, seky a fiktivní souboje, při kterých si dávala pořádně do těla.

A přesto tato její stránka zůstávala ukrytá, tak jako několik jiných, pro oči kohokoliv nepovolaného.

Jen bratr jí znal takovou jaká byla a jen díky němu z toho všeho ještě nezešílela. Čas od času jí tajně navštívil a proti přáním rodiny s ní byl. On jediný byl její spojnice s Walesem, důvod proč tak tvrdě bojovala, věděla že až tahle její nucená cesta skončí, vrátí se a on ji přivítá. To on jí vynahradí zmeškaný čas, jak jen to půjde, nikdo jiný.

Po cestě se ještě rychle vykoupala, rozčesala si dlouhé vlasy a usedla k hrubému stolku. Vytáhla kalamář a brk a napsala profesoru Brumbálovi, že je v prasinkách a že vše proběhlo podle jeho instrukcí.

Když dokončila tento jednoduchý vzkaz, seběhla dolů a předala jej hostinskému, který jej neochotně poslal letaxem. Odnesla si sebou nahoru ještě skromnou večeři a pak až do rána nevyšla z pokoje.

Pláč přišel až kolem půlnoci.

 

„Všechno v pořádku, chlapče?“ zeptal se Brumbál, když vzhlédl od rozečteného dopisu.

Severus Snape právě vešel po zaklepání do jeho pracovny a jen unaveně přikývl. Jeho oči se zvědavě zadívaly na dopis, který ovšem zmizel tak rychle, že jej sotva stačil spatřit.

Udiveně zvedl obočí a zadíval se do Brumbálových usměvavých očí.

„“Nic důležitého,“ řekl a mávl lehce rukou, „a teď, jaká je nálada ve Zmijozelu? Mají se chlapci dobře?“

 

10.02.2010 00:06:54
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one