Lacrimosa: Kapitola patnáctá - Den nekončí půlnocí

„Vy to snad nevíte?“ zeptal se Draco a vmetl své rozhořčení a znechucení Eleri přímo do tváře. Sám si v duchu kladl otázku, že ho to vůbec udivuje, jak mohl ředitel od ní čekat, že by mohla vědět víc než..jeho bratr? Vždyť to byla jen nějaká kejklířka u Merlina!

Eleriny oči, tak krásné a bezcitné zároveň, se vpily do těch jeho. Stříbrná a hnědavě zelená se střetly, aby se rozhodlo.

Neudělala nic, jen se na něho podívala a přesto měl pocit, jako kdyby se uvnitř něho cosi otevřelo a dveře, které byly skryté se otevřely, aby skrz ně procházel..chlad. Bodlo jej nepředvídatelně v boku, tam u žeber, poblíž srdci.

Na kratičký okamžik se její zorničky rozšířily, jako kdyby vytušila, že se s ním něco stalo a chtěla vykřiknout strachem o něho, ale pak přes její bytost, jak tam seděla, přepadl stín a ona byla zase tak chladná a nedostupná. Byla to snad maska, co uviděl? Ta mrazivá nádherná bolest zmizela nečekaně, i když se mu stále dívala do očí a její rysy postupně nabraly posměšný výraz.

Byl by schopen jí odpustit, uvěřit a hlavně, zamilovat si jí tak, jako Harry. Ale bylo to pryč a on cítil prázdno v místě, kam se její přítomnost mohla zapsat. Nenávist se převalila přes jeho myšlenky a on na to zapomněl, potlačil to hluboko do svého vědomí a tam to pohřbil, aniž by si uvědomil, že tento okamžik kdy měl.

Zbyla jen tichá nevraživost a nelibost, opovrhoval jí proto jak se chovala k Harrymu a proto, kým byla. Ubožačka, přivandrovalec který pídí po vědomostech jako nějaký mudlák, sotva by je rozeznal.

Eleri postřehla že nitka spojující její bytost s Harrym, která stříbřitě vibrovala mezi nimi se znovu zachvěla a pak zmlkla. V okamžiku ale byla zpět a byla náhle posílena. Byla dvojitá.

Útroby se jí stáhly bolestí tak lidskou a tupou. Všechno uvnitř se bouřilo a křičelo v hlavě jí zněl výstražný alarm a bratrův hlas.

V duchu si opakovala svůj slib. A její výraz se změnil a stal se výrazem opovržení.

Mluvila ze začátku potichu, ale přesto upírala svůj pohled na Draca.

„Vy jste si snad myslel, že vím všechno? Tak to vás zklamu, vědma nejsem.“ Odpověděla hořce.

Cítila horkost, která rozproudila jed v žilách a pak její kůže dostala nádech růžové.

„Co si myslíte, že se stane, Albusi? Nedokážu vašeho chráněnce nic naučit, protože není víc způsobů, kteří lze mluvit hadí řečí. Mám ztratit čas, který jste po mě žádal, abych jen mluvila?“ odsekávala se sevřenými čelistmi a soustředila se už nyní pouze na ředitele.

Abych mluvila s ním.. domyslel si Harry a sevřel ruce v pěst. Tohle ho asi zabolelo nejvíc, proč ho tak nenávidí? Chtěl otci uvěřit, ale nešlo to, když ji viděl. Byl slabým před jejím hněvem.

Najednou, jako by se slabým stal i sám Brumbál, protože mlčel.

Celý večer se smrskl do neúhledné stopy hádky, která visela ve vzduchu. Bývalí ředitelové se vrtěli v obrazech a ani nepředstírali spánek.

Vše se zmítalo utajeným varem a pomalu doutnalo. Hodiny odbily desátou.

Severus Snape, muž temné minulosti a pravý člen Řádu se zvedl ze své židle. Tentokrát to byl on, kdo porušil ticho.

„To už by stačilo,“ řekl znovu a jeho chladný hlas se směle vyrovnal jejímu. Těžko rozeznat, kdo komu byl nyní větším soupeřem ačkoliv v ní to ještě dřímalo, zatímco on strávil posledních několik let tím, že byl prostě..takový.

Eleri byla velmi unavená, ale začínalo jí docházet, že něco podobného asi bude na denním pořádku, pokud to Brumbálovi nerozmluví. Z neznámého důvodu se s tímhle člověkem vždy začala hádat, ačkoliv v tom snad skoro pokaždé byla nevinně.

Dobře, musela uznat, že to trochu přehnala a nezvolila zrovna šťastnou kombinaci slov, ale co naplat. Bylo pozdě brát to zpět, nebo to vysvětlovat. Nehledě na to, že by jí stejně neposlouchal.

Tón, kterým mluvil napovídal budoucí katastrofě a hrozba visela ve vzduchu, temná slova našla svůj cíl, když žena v křesle sklonila hlavu do dlaní. Pár pramenů tmavých vlasů jí spadlo z ramene a ve světle svíček a ohně v krbu se narudle zalesklo.

Nemusel to říkat dvakrát, protože ho jeho synové slyšeli, ale přesto se ani jeden nepohnul. Snape si toho ovšem nevšímal a nechal to být.

„Draco, Harry, je čas jít domů.“

Rozloučili se s Brumbálem, který už při jejich odchodu zahrnoval Eleri pohledy, které říkaly: „bylo to nutné?“

 

Zvedla hlavu až když byli pryč a překvapeně zamrkala, skoro by čekala, že odejde i on. Ale Snape jen poslal oba chlapce napřed a zůstal.

Nemusela ani věštit proč.

Unaveně si povzdechla a přikývla: „Tak tedy hádka, jen do mě.“

Stiskl rty a výsměšně se na ni podíval. Ani nemusel nic říkat, aby se cítila mizerně.

Brumbál vstoupil mezi ně a dotkl se jejího ramene. Nečekaně sebou trhla a ucukla z jeho dosahu.

Vstala a židle se prudce kymácela na místě. Přitiskla si složené pěsti na spánky a znovu zavřela oči. „Omlouvám se, pane.“

„To nemůžete myslet vážně, Brumbále.“ Procedil Snape a se zkříženýma rukama na prsou oba zlobně pozoroval.

„Chlapče, cožpak jsi sám neříkal, že by se Harry potřeboval v magii zlepšit? A ta přeci stojí na umění ovládat tento jazyk.“

„Můj syn není pětileté dítě. V tomto konkrétním případě to zvládá mnohem lépe.“

„Pokud vám to nevadí, já se toho účastnit nebudu.“ Vyhrkla Eleri v pauze, zatímco se oba muži nadechovali. Ale její připomínka byla v mžiku odsunuta stranou.

„Nikam nechoďte. Z toho se jen tak nevyvlečete.“ Zuřil už v tu chvíli Snape.

Pokrčila rameny. „Najednou vám záleží na tom, jestli zůstanu.“ Odfrkla si.

„Eleri, prosím zůstaň,“ doplnil diplomaticky ředitel a pokračoval, „Severusi můžeš mi říci, co přesně ti vadí? Eleri je ta nejlepší volba a věřím, že by neudělala nic, co by Harrymu ublížilo. Myslím, že by mu mohla být velmi prospěšná. Už jen z toho důvodu, že je to žena.“

„Která je tak unavená, že se ani nemůže sama bránit. Už můžu jít?“

„NE!“ odpovědělo z obou stran.

Roztřeseně rozhodila ruce a pak zaúpěla. Konečně aspoň něco přilákalo pozornost k ní.

„Pánové alespoň jednou mě respektujte a to zcela vážně.“ Zamračila se. „Vy mi přestaňte vyčítat něco, co mě ani nikdy nenapadlo. A vy se zamyslete nad tím, jestli na to mám.“ Poukázala na svůj stav a chytla se za břicho, které žhnulo nejvíc. „Jak už jsem řekla, nedokážu ho naučit víc, než už sám umí a nemám čas ani zájem zkoušet, jestli je chytřejší než já. To je snad pochopitelné..“

„Brumbále, nepřipadá v úvahu, aby se to byť jen zkoušelo. Copak jste zešílel?“ obrátil se na něho Snape. A Eleri konečně mohla poprvé za večer souhlasit i s ním.

„Proč mě pořád pokoušíte? Copak už vám to jednou nestačilo? Co chcete víc?!“

Ředitel se jen usmál a podíval se z jednoho na druhého. Stáli tu téměř bok po boku a konečně se na něčem shodli, ačkoliv to vlastně bylo v názoru na jeho vlastní osobu.

„Nenapadlo vás třeba, že nejde o to, jestli to chlapce něčemu naučí, ale jestli mu to ukáže i jiné směry myšlení. Eleri, cožpak vám o tohle nejde?“

Severus se na ni úkosem podíval.

Pokrčila rameny.

„O co mi jde a nebo ne, je má soukromá věc. Možná jste viděl mé myšlenky, ale pokud jste z toho usoudil něco takového, pak jste nic nepochopil!“

„Vaše brilantní logika zabodovala.“ Posmíval se jí Snape.

„Zmlkněte.“ Vrátila mu to.

„Řediteli..Albusi, nebudu se podílet na ničem, co i nadále souvisí s H…s Pottrem.“ Zakoktala se u jeho jména.

„Potřebuje tě, Eleri.“ Řekl prostě ředitel.

Zatnula prsty do dlaní a smutně zavrtěla hlavou. „Jsem neschopná, on potřebuje někoho jiného. Jako je Mergal, či chcete-li obstarám vám někoho dalšího.“

Snape zavrtěl hlavou. „To nepřichází v úvahu. Další osoba – ne.“

Rozhodila ruce a vydala ze sebe zvuk podobný nespokojenému bručení.

„Já ho nemůžu nic naučit a vy nechcete nikoho jiného, to vypadá jako šach mat.“

Brumbál se na ně ovšem podíval shovívavě. „Cožpak to ani nezkusíte?“

Snape se na ni vztekle podíval a ona mu to opětovala.

„Ne!“

„Severusi, chlapče, ty bys měl mít přeci rozum. Zvaž to.“ Domlouval mu ředitel.

Ale Eleri toho využila a vydala se směrem ke dveřím.

„Tak teď už bych opravdu..“

„Stát!“ zavelel Snape. „Ještě jsme neskončili.“

Zoufale se na něho otočil a napůl odevzdaně zakřičela: „U Merlina co ještě chcete?“

Neodpověděl hned, dal si na čas.

„Chci, abyste se mému synovi omluvila.“

 

Napůl ohromně a napůl uraženě se otočila. Chladně si ho změřila a pak pečlivě vybrala slova, která hodlala pronést jen jednou.

„Vlastně byste se, měl omluvit vy mě. Ale já nejsem posedlá slovy. Vyhýbejte se mi a držte své syny dál. Budu se řídit tím samým.“

Změna v jejím chování a způsob jakým nyní mluvila, ukazoval nečekaný obrat večera. Vzpřímila se a úsměv, i ten pohrdlivý, jí zmizel z tváře. A pod tou ironickou maskou, tam kde byla jen bolest. Poprvé spatřili jí samu.

Eleri tomu ani nechtěla zabránit a tak jen kývla hlavou. Otočila se a vykročila směrem ke dveřím.

„Dobrou noc, pánové.“ Řekla přes rameno a zmizla za mohutnými dveřmi.

Brumbál neměl to srdce ji zadržet a stejně zmaten jako byl prve, to ani neudělal z ohledu na diplomacii, která se tímto rozpadla. Pochopil, že bude velmi těžké donutit ty dva aby spolupracovali a že na tuto cestu musí přijít sami. Neexistuje zkratka, kterou by jim to ulehčil.

Ano, Eleri by mohla být pro Harryho to nejlepší, ale nemůže je nutit. Sami se musejí rozhodnout.

Snape ji nechal bez odpovědi odejít a sám přemítal nad tím, co mu dnes řekla. Nebyla v tom výhružka a ani ta předstíraná nenávist, kterou dokázala ošálit jeho syni. I když ne že by k němu cítila něco jiného, to vytušil, skutečně se na něho zlobila. Bylo to ale jen odmítnutí a něco, co nedokázal pochopit, co způsobilo to, jak se nyní stavěla k Harrymu.

Zamračil se a v duchu se zaobíral tím, že na to bude muset přijít.

Ale to už byla pryč a on hleděl na prázdné dveře.

Myšlenky se mu rozběhly mnoha směry. A pak se ozvalo zaklepání.

Když vzhlédl, na krátký okamžik si myslel že…ale ne, nebyla to ona.

Ale ta malá chvíle po zaklepání, než vstoupil někdo jiný ho překvapil. Proč by měl doufat, že se vrátí? Že se to celé nějak vysvětlí?

Ženy! Nebo také Velšanky…jsou prostě divné.

 

Maura vešla a ve srovnání se ženou, která zde byla před chvílí, byla pravým opakem. Její vlídnost a úsměvy prosytily místnost a nakažlivá dobrá nálada přecházela na všechny kolem ní. Nehledě na její exotický zjev, který přitahoval pozornost všech lidí.

„Omlouvám se za vyrušení, pánové.“ Řekla sladce. „Mám za to, že byste mi mohli pomoci..“

 

04.05.2010 00:07:44
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one