Lacrimosa: Kapitola první - Prolog všech začátků

(Kalafini - Lacrimosa)

Když ho přivedli, nikdo s ním nepromluvil ani jediné slovo, nikdo se k němu nechoval zle ani nezdvořile. Jen jej zavedli do holé místnosti obložené chladnými kameny a nechali ho tam. Beze slova.

Kdyby mohl říci, co si myslel, možná to bylo i horší než veškeré mučení, kterému by jej mohli podrobit.

Ale tady jej nikdo nemučil, nikdo mu neubližoval, alespoň za tím. Přemýšlel, co je to za místo a kam se to dostal. Divil se a byl tolik zmatený a zraněný sám sebou uvnitř, že na vše hleděl s podezřívavostí a bolestí, i když nic z toho se mu dosud nestalo.

Ti lidé, jej jen našli, chytili a zavedli sem. Nikdo mu neřekl slovo a vlastně neslyšel, aby za celou dobu kdokoliv promluvil. To bylo zvláštní, takové..zlověstné.

Dlouhé hodiny seděl na podlaze z kamenů. Nejprve si prohlížel místnost, ale krom kamenů a okna, ze kterého viděl ven tu nebylo nic. Možná by mohl zkusit utéct, ale něco uvnitř mu říkalo, že to není možné. I když nezkoušel, jestli to okno je začarované. Možná že měl, kdo ví..ale on to neudělal.

Sedl si na zem, čelem ke dveřím a prostě se na ně koukal a jen… čekal.

Slunce za oknem přešlo a ozářilo sněhovou pláň, pak zapadlo kdesi za lesy a nastala noc. Chlad se valil oknem a on se roztřásl, najednou se tolik bál, že rána nedožije, že umrzne.

Dveře z tmavého dřeva se s zaskřípáním otevřely a on nejprve viděl jen něčí boty. Vysoké po kolena na šněrování. Musel zamrkat, aby si uvědomil, že někdo stojí jen tři metry od něho.

Zvedl hlavu a pohlédl na muže, který pro něho přišel.

Byl vysoký, měl dlouhé světlé vlasy a poněkud široký úsměv. Byl ovšem, no nedá se říci milý, ale určitě byl zvědavý a klidný. Z jeho vzezření čišelo bezpečí, které najednou naplnilo místnost a jemu se poprvé stalo, že od doby co jej sem přivedli mu poskočilo srdce.

Necítil se už jako svázaný, ačkoliv předtím nebyl, volně mu pohlédl do očí. Bylo v tom něco uklidňujícího.

Muž mu pokynul rukou a pak ustoupil stranou, aby ho mohl následovat.

Remus vstal, byl poněkud roztřesený, ačkoliv se snažil stát rovně a netřást se. Byla mu stále taková zima a cítil slabost uvnitř svého těla. Bylo po úplňku.

Jeho průvodce stál jen několik kroků od něj a trpělivě se na něj díval. Měl na sobě dlouhý černý, avšak hedvábně lesklý a jistě velmi teplý plášť, připevněný jen v ramenou. Zelenou košili a tmavé pohodlné kalhoty. Avšak neměl u sebe žádnou zbraň a ani hůlku, jak mohl čaroděj posoudit.

Muž se na něj chvíli díval a pak se pousmál, s plynulým gestem si sundal svůj teplý plášť a beze slov jej podal Remusovi, když jej on roztřeseně (přeci jen mu to bezděčné zachvění uniklo) přijal, otočil se a odcházel přes další pokoj, nepochybně sloužící jako průchozí spojnice.

Místnost kterou prošli měla mnoho dveří, některé byly otevřené, jinde byl jen rám a za ním další chodby. Jeho průvodce došel k jednomu z nich ve kterém byl závěs, počkal dokud jej vlkodlak nedošel a posunkem mu naznačil, aby vstoupil.

Šli mlčky chodbou a pak po schodišti vzhůru, odbočili doleva a pak se před nimi otevřela další prostorná kamenná místnost, ovšem vybavená vším pohodlím, které lze v pustých lesích očekávat. Kdysi to musel být asi lovecká zámek, ale nyní.. dokonalé místo.

Remus zamrkal, záře svic byla nečekaná, stejně tak jako příjemné teplo, které se okamžitě vyplížilo, aby pozdravilo jeho prokřehlé a zbídačené tělo.

Jeho až do teď tichý společník se zastavil za ním a pronesl něco v cizí řeči. Měl nádherně sytý a hluboký hlas. Byl prosycen radostí, asi vtipkoval, ale nebyl zlý, ani neupřímný.

Odpověděl mu smích dalších mužů a pak někdo promluvil plynulou angličtinou.

„Koho pak sis to ulovil Mergale?“ zvolal hlučně jakýsi rozložitý muž.

Byl stejně oděný jako ten, který jej sem přivedl. Měl cestovní oblečení, rudou košili, ale za pasem měl dlouhou dýku. V hrubých prstech otáčel Remusovou hůlkou, až se kouzelník báo, že by jí mohl snadno zlomit, kdyby chtěl a to mu stísnilo dech, bez ohledu nad tou podivnou společností.

Jeho průvodce jen mávl rukou a naznačil čaroději aby neváhal a vstoupil dál, sám pak přešel ke krbu, kam vztáhl ruce a ohříval si je nad plameny. Znovu promluvil k nejblíže stojícímu mladíkovi, kterému nemohlo být více než šestnáct let a ten se prosmýkl kolem Remuse a zmizel v chodbách.

„Jen pojďte dál, pane čaroději a posaďte se u nás.“ Kýval na něj také ten hromotluk, zkoumal po hmatu jeho hůlku. „Říkali jsme si, že byste byl raději tady s náma, než abyste tam dole zmrz, dneska to bude fakt zlý.“ Zadíval se na něj.

Remus stále nechápavě přešlápl, ale rozhodl se, že raději udělá oč jej požádali. Ačkoliv stále nechápal, co se to kolem něho děje a kdo byli ti lidé? Proč jej sem přivlekli? A co to mělo znamenat? Prý aby tam dole neumrzl, jako by jej tam sami nezavřeli.

Vybral si křeslo s nejlepším rozhledem, jak usoudil a posadil se do něj, černý plášť odložil na jeho opěradlo a nedůvěřivě se zadíval kolem.

Chtěl promluvit, ale zjistil, že jeho hlas je ochraptělý a pak se vedle něho najednou objevil onen mladý hoch a beze slova mu předložil pohár horkého vína, teplý chléb, maso a trochu zeleniny.

„Nejprve jezte, pak se pokoušejte mluvit, my máme dost času.“ Vysvětloval stále onen obr a pak, aby mu nechali snad trochu soukromí se dali všichni do hovoru. Jen ten první cizinec, co jej sem přivedl si jej zadumaně prohlížel a mlčel.

Remus se nedovažoval ani nyní neposlechnout, navíc měl opravdu hlad a po tom, jak se tu k němu celkově chovali si nemyslel, že by se jej pokusili otrávit. Jen Merlin ví, proč jim věřil.

Měl skutečný hlad a když dojedl, trochu se zastyděl, vyprázdnil i pohár vína a ten mladík mu jej znovu doplnil, nenutil jej pít, ale zdvořile mu dolil, jako kdyby o nic nešlo.

Remus už si ovšem netroufl pít dál, pořád ještě nevěděl o co tady jde a zda-li to jsou nepřátelé a nebo jen…kdo to mohl být?

Ten mlčenlivý muž si vyměnil pohled s hromotlukem a Remus se jen ujistil v tom, že to musí být jejich skutečný vůdce. Proč ale odmítal s ním mluvit sám?

Na schodech v chodbě se ozval hluk a pak už se k nim blížily další hlasy.

Jeho průvodce odskočil od krbu a zůstal stát připravený, avšak stále tak plný uvolněnosti, jak jen to dělal?

Ještě než ten kdo přicházel mohl vstoupit, promluvil. Byla to opět ona podivná řeč, změť zvuků, slabik a nesrozumitelných slov a pak výkřik.

Remus sebou trhl a pak ustrnul, když si to náčelník těchto lidí doslova prosvištěl kolem něho a za jeho zády se ozvalo pobouření a další výkřiky. Jeden hlas patřil jemu a druhý ženě.

Všichni ostatní v místnosti zahučeli spolu s ním a dali se opět do veselého smíchu, zdravili nově příchozí a postupně jí oslovovali. Ona jen všem ovšem neodpověděla,  jen něco zamručela a pak podle všeho byla ještě jednou strhnuta do náručí Remusova průvodce.

Smála se a Remus se nedokázal pohnout, chtěl se otočit, ale seděl jako přimražený a díval se jen na hromotluka a hůlku v jeho rukách.

Pak kolem něho opět oba přešli a vedli se za ruce, vlkodlak se odtrhl od poloobr a zamrkal překvapení a úžasem.

Byla vyšší o něco než on a měla dlouhé hnědé vlasy, které se jí kroutily po zádech jako háďata. Oblečená také v cestovním ale jinak než oni. Vysoké boty, v nich dýku, celá v černém s černým pláštěm a s hůlkou. Musela tedy být čarodějka.

A když se jí podíval do očí, věděl, že na ni nezapomene. Byly zelené, tmavé a plné jiskřiček.

Pustila ruku toho muže a pak opětovala Remusův pohled se stejným zaujetím.

Beze slova natáhla ruku k tomu hrubiánovi a ten jí do ní vložil vlkodlakovu hůlku. Chvíli si jí přidržela před očima a beze slova ji prohlížela. Promnula v prstech a pak ji nečekaně vrátila Remusovi s dalším nečekaně klidným pousmáním.

Čaroděj zamrkal, ale neváhal a vzal si ji, i když věděl, že ji nebude potřebovat.

Žena si vyměnila ještě jeden pohled s jejich náčelníkem a pak si přitáhl blíž jedno křeslo a pohodlně se v něm uvelebila, také přijala od chlapce pohár vína a když se napila, konečně ho oslovila.

Bylo to čistou angličtinou a jako přídavek s laskavým tónem: „Dostal jste se nepochybně do pěkného průšvihu, pane čaroději.“ Pozvedla rozpustile jedno obočí, ale víc už to nekomentovala. K náčelníkovi těch mužů promluvila opět cizí řečí a znělo to úplně stejně, jako když si předtím ostatní dělali srandu z toho jaký si našli úlovek.

Remus se ošil, trochu se u to nelíbilo. Přelétl krátkým pohledem muže v místnosti, všichni je sledovali, pak se znovu podíval na ní.

Přikývla, ačkoliv se na nic nezeptal. „Dostal jste se daleko od běžného kouzelnického společenství. Báli jsme se, že byste ve své podobě mohl něco udělat..a pak toho litovat.“ Dodala s důrazným zašeptáním.

Přikývl. „Asi bych vám měl poděkovat, i když je to jakkoliv nezvyklé.“

Usmála se a znovu pohodila hlavou, bylo v tom něco milého a on pochopil, že mu zde nehrozí nebezpečí.

„Můj bratr,“ řekla a pokývla hlavou k muži, který mu předtím nabídl svůj plášť, „měl za to, že ve své vlkodlačí podobě jste musel být příliš slabý. Našli vás v závějích a ačkoliv to není jejich zvykem, rozhodli vás přivést sem.“ Vysvětlovala plynule. „Skoro nikdo z nich nezná vaši řeč, ale ujišťuji vás, že jste zde v bezpečí i před Ním.“

Nemusela to opakovat dvakrát, věděl koho tím myslí. Voldemort byl všeobecným zlem.

Remus zaváhal: „Chtěl bych vám poděkovat,“ pohledem vyhledal jejich vůdce a pousmál se, „za vše. Nejsem si jist, co se stalo, ale děkuji.“

Žena se na něj zářivě usmála a pak se porozhlédla kolem, její myšlenky se zatoulali jinam.

„Omlouvám se, že jsme se o vás nepostarali lépe, ale báli jsme se. Vyhýbáme se střetům s ostatními lidmi, ale když jsme vás našli, byl jste slabý a na prahu umrznutí. Ať už si o nás myslíte cokoliv, snad nám uvěříte, že to bylo ve vašem zájmu držet vás stranou.“

Souhlasně přikývl o něco pohodlněji se posadil v křesle.

„Kde to jsem, kdo jste vy a proč jako jediná mluvíte anglicky? Kdo jsou oni?“

 Vyjma toho obřiska se ani nezmýlil, skoro nikdo nemluvil anglicky a jeho rád vypustil z toho výčtu.

„Zatoulal jste se od Bradavic a Londýna, pane Remusi,“ přešla jeho otázky s pohledem upřeným do jeho obličeje. Šibalsky se ušklíbla a zamrkala. „Bude na čase, abychom vás poslali zase zpátky, jste zdravý a úplněk je pryč.“ Dodávala jako fakta. „Už chybí jen jedno.“ Zadívala se upřeně na jeho hůlku a pak zpět do jeho očí.

Polkl a na chvíli jej polil pot.

„Ne, nemusíte se bát, chtěli bychom vás jen požádat, abyste nám dal slib, že o nich nepromluvíte. O mě si říkejte co je vám libo, ale na ně zapomenete, pane Remusi.“ Řekla ke konci opět důrazně a tak trochu výhružně. Ale nebylo to třeba.

„Budu vaším dlužníkem. Slibuji.“ Řekl okamžitě a pak se zaváháním se otočil na jejich vůdce a to samé opakoval i pro něho.

Vstala a se zavířením pláště a svých tmavých vlasů objala svého bratra a Remusovi pokývla rukou: „Tedy pojďme hned.“ A vedla jej přes místnost k dalším dveřím a pak ven, kde pro něho připravila přenášelo a pro sebe také.

Rozplynuli se do noci a poslední, co Remusovi uvázlo v paměti bylo, že byla skutečně velmi chladná.

12.01.2010 01:40:28
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one