Lacrimosa: Kapitola sedmá - Nadání

Vždy když se někdo někam přestěhuje je chvíli středem zájmu, když se ovšem všeobecně usoudí, že ten člověk je nezajímavý, nebo když už je dostatečně okoukán, je zájem okolí uchlácholen.

Eleri obývala pokojík u Prasečí hlavy už dva měsíce. Byla to doba, během níž neopustila Bradavice a jejich okolí. Nevrátila se domů a ani se nevypravila kamkoliv dál, než do hradu.

Pracovali s Brumbálem a i za ten krátký čas se dokázali lépe poznat. Ne snad, že by mluvili o tom, co bylo předtím než se poznali, snad jen v náznacích a otázkách, ale vybudovali si k sobě respekt a uznání.

Mnoho hodin strávili kouzlením i teorií a ještě víc spoluprací nad nejedním úkolem. Dokonce jeden čas pomáhali ministerstvu se znovu obnovou řádu. A že to nebylo jednoduché, jeden krok kupředu, se někdy rovnal dvěma dozadu v protiúderu Temného Pána.

Eleri se stala výtečnou pomocí a rádcem, který přinášel do ředitelových myšlenek nový směr.

Jednoho dne se spolu, tak jak to občas dělávali, vydali na pozemky.

Byl listopad, sníh byl cítit ve vzduchu a studenti se drželi povětšinou v hradu. Byli zaměstnáni učením a dalšími aktivitami a spolky. Harry a Draco znovu otevřeli Brumbálovu armáda a bez toho aniž by se museli skrývat se dvakrát do týdne pocvičovali v kouzlení.

Ani nemuseli hovořit, stačilo, že kráčeli vedle sebe, Eleri si nesla svůj meč. Šli podél lesa směrem k famfrpálovému hřišti, kam ji Albus doprovázel. Měla chuť zase jednou cvičit svou obratnost se zbraní, protože už snad celou věčnost neměla příležitost.

Na jejich vztahu bylo zajímavé, že mu nemusela vysvětlovat, proč to dělá, ani jak se k tomu dostala. Jemu jen stačilo, když věděl, že ji to potěší. Chtěl jí udělat radost, protože nejméně dva týdny mu věnovala téměř každou hodinu svého času. Byla vyčerpaná, ale teď, když konečně dokončili Brouskův plán pro odeklínačské oddělení, mohli si oba trochu odpočinout.

Nevadilo jí, že ji bude při jejím nácviku sledovat, bylo to tak nějak přirozené. Dokázal si nějak získat její důvěru, což se nikomu krom jejího bratra ještě nepodařilo, tak bylo uvolňující se neskrývat. Navíc jí dal k potřebě celé hřiště, kde ji nikdo nebude rušit.

Vždyť za nedlouho se bude stmívat, co víc si přát?

Jenže když zvedla hlavu, uviděla nad hřištěm vznášející se postavy.

Podívala se na Brumbála a na chvíli zaváhala: „Pane, jste si jistý, že tu má být dnes volno? Neměli bychom raději..“ nechala otázku otevřenou.

Jenže ředitel jen zavrtěl hlavou a podivně se mu blýsklo v očích, když sledoval dva mladíky, jak se ženou za zlatonkou.

„ To je v pořádku, i když to není zrovna mimořádný trénink.“ A usmál se tím svým způsobem, který jí tu a tam lezl na nervy.

Potlačila povzdech a jen dál odevzdaně zahlížela nahoru. Blížili se k hřišti a tak bylo jednodušší poznat, kdo se tu nachází.

Eleri zůstala stát s mečem v ruce a připadala si poněkud hloupě u vchodu na hřiště. Zatímco Brumbál zamířil na nízkou tribunu, kde zahlédl rozhodčího tohoto utkání.

„Severusi, rád tě vidím venku. Trávíte neděli ve vzduchu?“ oslovil jednoho z profesorů své školy.

„Není to o nic překvapující, než vaše přítomnost. Bylo mi naznačeno, že první utkání je už za týden a oba naši chytači chtějí být ve formě.“ Odpověděl poněkud s úšklebkem Snape.

Ředitel se usmál a jeho oči také zalétly do výšky, aby mohly v zápětí přikývnout.

„Měl jsem ovšem dojem, že famfrpálové hřiště není zrovna oblíbeným místem na vycházky?“

Tentokrát se ředitel neusmál.

„Časy se mění, chlapče.“

Snape se zamračil a jeho pátravý pohled přelétl hřiště. Zastavil se u vstupní brány, kde pořád ještě postávala Eleri.

Brumbál se také podíval tím směrem a pak si povzdechl. „Při tvé tvrdohlavosti, rád bych ti konečně představil svou novou posilu.“ Řekl poněkud významně a zavolal Eleri jménem.

Ta se jen nerada odlepila od šera brány a s podivným sevřením meče se vydala k oběma mužům.

O profesoru Snapovi už samozřejmě slyšela, ačkoliv, ani po dvou měsících neměla tu čest setkat se s ním osobně. Bylo to spíš jeho jméno, co mu předcházelo. Ne snad, že by jí na tom záleželo, už přestávala počítat, kolikrát jí ředitel někoho představoval, ačkoliv on v ní přeci jen vzbudil jistý zájem.

Věděla o jeho práci coby lektvaristy a špeha na straně dobra, ačkoliv jí to příliš moc neříkalo. Pro velšany byla válka jako taková poněkud zdlouhavá. Už jen proto, že novinky o ní se v jejich části země poněkud opožďovaly. Nebyla to ničí vina, prostě jen fakt. Ale přesto to byla hrozba na kterou se nedalo zapomenout, i oni znali znamení zla a smrt, která nikdy nekončila.

Sevřela tedy pochvu meče a se smířenou oddaností přešla k nim. Brumbál se znovu díval na oblohu, kde se dosud v zuřivé rychlosti míhali Draco a Harry a někde tu a tam se kmitla i zlatonka.

„Patrně jsem se zmýlil při čtení rozpisu na dnešní večer,“ oslovil jí ředitel, zatímco se začal znovu věnovat dění na zemi. Už z jeho hlasu jí bylo jasné, že to mýlka určitě nebyla, jen tomu moc nerozuměla, proč by chtěl, aby tu dnes byli? „Pokud ti to nevadí, zdržíme se tu o něco déle.“

Ani nestačila jakkoliv zareagovat, když mistrně pokračoval v řeči. „Rád bych ti ale někoho představil, mám dojem, že jste se ještě nesetkali…“ a zatímco Albus mluvil, opřel se do ní pohled tmavých očí, jen taktak že necouvla.

„Profesore,“ odpověděla poněkud zmateně a oplatila mu pozdrav. Z jeho strany to bylo to spíš zavrčení. Přendala si meč z ruky do ruky a přešlápla.

Albus ještě o něčem mluvil a tak se zadívala do vzduchu, aby si všimla jak ubývá světla. Sevřel se jí žaludek od hladu, ale nevšímala si toho. Nebylo by to poprvé ani naposledy, raději se dala do zkoumání okolí a do prohlížení si všeho možného, jen ne ostatních lidé kolem. Hlavně jednoho člověka, který jí už od první chvíle podivně odstrašoval. Ačkoliv bylo to tak podivné?

„Eleri?“ zeptal se po chvíli Brumbál.

Vzhlédla k němu a všimla si, že se zřejmě dobře baví.

„Ano?“ zeptala se ještě o stupeň zmateněji. „Promiňte jen jsem..“ ani to nedořekla, oba chlapci právě přistáli pár metrů od jich a Harry držel v ruce zlatonku.

Snape se na ni díval, což způsobilo náhlý výpadek toho, co vlastně chtěla říct.

„Pokud by ti to nevadilo, rád bych, abys dnes večer zůstala v Bradavicích.“ Mluvil na ni.

Nebyla schopná vyslovit ani hlásku, dokud se nedonutila podívat se stranou, aby na něj neviděla.

„Uhm.“

Harry a Draco k nim právě došli a ještě se něčemu smáli, když si všimli i ředitele a jí. Okamžitě následovala přestřelka pohledů mezi nimi a jejich otcem, co jí vykouzlilo na tváři nepatrný úsměv. Alespoň do chvíle, dokud se nestala předmětem zkoumání i z jejich strany. A že to už bylo vážně frustrující, když se do ní opíraly hned tři páry zkoumavých očí.

Polkla a konečně se odhodlala k tomu promluvit.

Sebrala veškerou sílu svého hlasu a donutila se ke klidu: „Popravdě bych se měla vrátit.“

Na víc se nezmohla, protože jí zradily hlasivky. Tohle vážně nebylo fér.

Znovu přešlápla a přehodila si meč do druhé ruky.

„Když mě teď omluvíte. Profesore Snape,“ kývla jeho směrem a pak i k oběma chlapcům. Otočila se na Brumbála a pokusila se tvářit co nejvíce omluvně.

„Zapomněla jsem, že na dnešní večer už něco mám.“ Ke konci zněla víc smutně než bylo třeba a tak se rozhodla, že je čas odejít.

Draco jí schválně připletl do cesty a tak se chvíli snažili si navzájem vyhnout a vyhnout se i koštěti, která držel, když udělala sotva dva kroky. Harry, který si vzal mezitím od otce svého hádka si obtočil Salsu kolem zápěstí.

Brumbál si povzdechl. „Tak tedy zítra.“

Ještě se jednou otočila, aby se mu mohla přikývnout, když její zájem skutečně upoutal až právě Harry.

Ani si nevšimla co se děje, podíval se na svého hádka a pak na ní a na vteřinu si mohli navzájem dívat do očí. Kývla hlavou, když ho slyšela jak ještě mluví.

Bylo to jen prosté „Při budoucím setkání.“

Odpověděla mu a s dalším krokem se pod ní zhroutila zem.

Vlastně ne, to nebyla zem co se zhroutilo, to byla ona sama, když jí zasáhla kletba. Cítila že leží na zemi a slyšela Snapeův zvýšený hlas.

„Tak dost!“ a pak ještě další hlas.

Najednou byli všichni u ní a ona se dívala do temné noci, vycházely hvězdy?

Ne, to nebyly hvězdy, to byly něčí oči. Slyšela Brumbálův hlas, ale nedokázala si vybavit co říkal. Zkusila se pohnout, ale cítila bolest. Přesto se jí podařilo opřít se lokty o zem.

Její meč ležel kousek od ní. Svět se s ní pořád houpal.

Nevšimla si, kdy si vyhrnula rukávy.

„Co t-to bylo?“ vysoukala se sebe a chytla se za hlavu. Brumbál jí podpíral ramena a vytáhl jí do sedu. Jeho sevření bylo pevné, až nezvykle silné.

Energie co z něho sálala byla ovšem chladná, až jí z toho zamrazilo. „P-profesore?“ ptala se šokovaně a nechápavě.

„Albusi.“ Vytkla mu na konec, když se zdálo to mlčení neúnosné.

Svět se znovu zhoupl a přetočil, když byl v její hlavě, ani nepostřehla kdy, ale cítila paralýzu po tom, co se to stalo. A on skutečně viděl a viděl všechno. Mysl se jí zaplavila strachem, ale ne strachem o sebe, byl to strach o svůj domov a o své blízké. A protože strach byl hnacím motorem jejích citů, ukázala mu všechno a nenechala si už nic pro sebe, protože ať už se stalo cokoliv, nemohla to vrátit.

Zaplavil jí smutek, který se odrazil i v její tváři a v jejím těle. Byla skleslá a smutná, tak moc smutná, když ji Brumbál propustil ze svého zkoumání.

„To jste neměl dělat,“ slyšel jí šeptat, zatímco se pokoušela vymanit se z jeho sevření.

„Že neměl?“ Slyšela zase Draca jak za ní stojí, ale už jí to bylo jedno.

Brumbál si vyměnil další pohled s mistrem lektvarů. Překvapení, to bylo to správné slovo.

 „Eleri,“ začal Albus, ale ona ho neposlouchala.

Konečně našla dost síly na to se mu vytrhnout a postavit se na oslabené nohy.

„Nechci o tom mluvit,“ procedila skrz zuby a cítila, jak se její vnitřnosti kroutí. Její prázdný žaludek zakručel a protestoval.

Oba chlapci se na sebe nechápavě dívali, ale oba na ni odhodlaně mířili hůlkami.

Snape jim pak naznačil aby toho nechali, ale tím se o nic nezmenšilo jeho vlastní nařízení.

„Na to už je pozdě.“

Znovu jí donutil o krok ustoupit, tentokrát i viditelně.

„Není to moje tajemství, abych o něm mohla mluvit.“

„A čí tedy?“ vyštěkl Draco a zuřivě na ni zahlížel. „Kolikrát potkáte čarodějku, která má hadí jazyk?“

Eleri sevřela ruce v pěst a znovu se zadívala na Brumbála. Viděla mezitím, jak se Harry dotkl otcovi ruky, ve které sám svíral svou hůlku, ačkoliv na ni nemířil.

„Je tohle nutné?“

Dlouho se na ni díval, aby pak mohl odpovědět. „Má pravdu. Půjdeme do mé pracovny. Hned.“ Dodal, když viděl jak se snaží protestovat.

Jemně jí naznačil aby šla a celé procesí se vydalo na cestu ke hradu.

13.02.2010 04:15:01
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one