Lacrimosa: Kapitola šestá - Zaškolení

 Když se ráno Eleri probudila, byl už ve vesničce čilý ruch. Místo, kam měla výhled ze svého malého pokojíku byl sice odlehlý dvorek, ale i na něm bylo rušno.

Hostinský se s nikým nepáral a tak se nejednou stalo, že zákazník který přebral se tam ráno probudil. Divoce pak sice klel a rušil všechny ostatní, ale i kdyby si stěžoval, bylo by mu to k ničemu.

Chvíli poslouchala lomoz ze zdola a dívala se do stropu a kolem. Bylo to vcelku příjemné ráno. Tedy jak se to vezme, měla za sebou opět těžkou noc, kterou proplakala a kdy nemohla usnout až před pár hodinami konečně, ale tohle ráno bylo lepší.

Světlo proudilo do pokoje a bylo v něm vidět víření prachu. Usazoval se na její knihy a oblečení, které teprve včera vybalila. I na tu oschlou květinu, která se snažila vzbudit dojem soucitu, i když už nebyla daleko od umření. A přesto všechno se pousmála.

Tohle je teď na nějaký čas jen její místečko. Tady bude její skrýš a všechno co se v tomto pokoji stane bude z její vlastní vůle.

Na chvíli ucítila šimrání v nose a tlak v očích, když se jí znovu chtělo prolít pár slz, ale nakonec se jí podařilo odolat.

Bylo zbytečné se kvůli tomu už dál trápit. Byla zkrátka na cestách…už to bylo dlouho. Tak proč se tím mučit teď? Měla by už být přeci zvyklá.

Snad ji ta vlídnost, kterou zažila od zdejšího ředitele rozesmutnila, kdo ví.

Vzpomínka na něho ji konečně vyhnala ven z postele. Musela umýt a opláchnout si obličej studenou vodou, také rozčesat vlasy a vybrat si oblečení pro její první den v Bradavicích.

Oproti ostatním jeho obyvatelům tam dorazila sice o tři dny později, ale podvědomě tušila, že to bude nezapomenutelný zážitek.

V duchu se tomu pousmála, proč by teď měla být nervózní z toho, že tam půjde? Vždyť profesora Brumbála už znala, mluvili spolu. Kdyby si nemyslel, že si to zaslouží, ani by jí nepřijal pro další studium. Jenže co od toho vlastně očekávat?

Zhluboka se nadechla a vyčesala si vlasy nahoru a přitáhla je k hlavě, aby jí nekoukal ani pramínek. Urovnala si záhyb na jednoduchých tmavě modrých šatech a když už nebylo vyhnutí, vzala ze stolku knihu, pár pergamenů, brk a uložila je do brašny, kterou si přehodila přes hlavu a zavěsila na rameni. Zapnula sponu a znovu si povzdechla.

Teď byl tedy oficiální čas na to sejít do hostince a po další skromné snídani se vydat do hradu.

Hostinský jí nevrle přinesl talíř s toasty a sklenici limonády, ignoroval její poděkování a milý úsměv a dal se znovu do nekonečného umývání a leštění sklenic, talířů a všeho, co stejnak bylo zašpiněné.

Eleri si ale nestěžovala, rychle spořádala co dostala, vypila limonádu a konečně vstala.

Nemusela se ptát na cestu, znala ji instinktivně a kdyby přeci jen ne, měla Brumbálův průvodní dopis s instrukcemi, kde bylo jasně napsané kam má jít, jaké je heslo a jak se orientovat.

Brala to jako výzvu. Nejednou už slyšela o spletitosti hradních chodeb a zákeřnosti schodišť. I další maličkosti, na které si její bývalí učitelé vzpomínali. Nejednou se totiž  stalo, že v pauze mezi učením si povídali a rozpomínali se právě na dobu kdy sami studovali…a nejednou na Bradavice.

Po cestě se zdravila s kouzelníky a čarodějkami, které už věděli, kdo je a co zde pohledává. Byla jako čerstvá novinka. Zdvořile se usmívala a všem stálým obyvatelům Prasinek, kteří si jí troufali oslovit odpovídala.

Za vesnicí se cesta stočila a lemovaly jí stromy, které zvolna přecházely v les. Prošla Bránou a ocitla se na pozemcích, poznala to podle zachvění vzduchu a mrazení po kůží. Magie hradu jí pustila dál a tak po několika minutách procházela cestou, až se ocitla přímo před hradem.

Znovu jí vyrazil dech.

Rozprostíral se na velkých pláních, obklopených lesem a jezerem, které i z místa kde stála jasně zářilo. Zamrkala, když se dívala na věže a odhadovala ve které je asi Brumbálova pracovna.

Zbytek cesty už proběhl v rozechvělém očekávání. Prošla hlavní branou a vstupní síní. Nikoho nepotkávala, protože všichni už museli být na vyučování. Dokonce ani žádného ducha, alespoň co mohla soudit.

Vyšla po schodech nahoru a v prvním patře vytáhla Brumbálův dopis. Znovu si přečetla instrukce a pak s dopisem v ruce se vydala napříč chodbami, až se dostala před kamenného chrliče. Za celou tu dobu nikoho nepotkala. Slyšela jen hovory za zavřenými dveřmi. To právě probíhalo vyučování. Znovu se zachvěla, bylo to podmanivé a působivé, málem by byla v pokušení některé z dveří pootevřít. Ale neudělala to, místo toho stoupala po schodech a když její putování skončilo vyřkla: „Kanonýři“ a nechala se vynést až před dveře, které pro ní byly tak důležité.

Sevřela ruku v pěst a se zadrženým dechem zaklepala.

Někdo na druhé straně odpověděl a tak vstoupila.

Otevřela dveře a ocitla se znovu na pokraji světa, který až dosud znala.

Kolem dokola se na ní upíraly oči bývalých ředitelů a ředitelek, mnoho polic s knihami, spousty tichých předmětů, které si žily svým vlastním životem a konečně i sám Albus Brumbál.

Stále ještě omámeně se na něj podívala, stál vedle svého pracovního stolu a přívětivě se na ní díval. „Rád vás zde vidím Eleri, jen pojďte dál.“ Vyzval ji a sám jí šel vstříc.

Vešla a zavřela dveře, Fénix jí věnoval jeden ze svých pohledů a pak zazpíval kratičkou melodii.

S ředitelem si stiskli ruce a pak se rozpačitě usmívala.

„Jak vidím, zvládla jste to velmi dobře. Doufám, že vaše cesta i ubytování proběhlo v pořádku.“  Dal jí Albus trochu čas se vzpamatovat z toho prvotního okouzlení a nesmělosti.

„Děkuji, vše je v pořádku. Jsem ráda, že zde mohu být.“

Modré oči si jí bedlivě prohlédly, až měla pocit, že mají téměř rentgenovou moc a pak jí rovnou nabídl. „Pokud vám to nevadí, asi bychom začali s tím, že se seznámíte s hradem. Budeme tu trávit většinu času a bude daleko pohodlnější, pokud zde naleznete vše, co budete potřebovat.“

Přikývla na souhlas. „Ráda.“

 

Brumbál si vyšetřil na prohlídku celé dopoledne a tak společně navštívili Knihovnu, kde jí domluvil u madam Pinceové neomezený přístup,  několik učeben ve kterých nikdo v tu chvíli nebyl, Velkou síň, Sborovnu a pozemky.

Za ten čas, kdy spolu procházeli hradem mluvili uvolněně a hovor se týkal spíše jejich společných známých, u kterých se Eleri učila předtím.

Brumbál byl potěšen i překvapen, když se dozvěděl, kolik už se toho stačila naučit, připadalo mu zvláštní, že jí to ještě nestačilo. Mnoho lidí před ní by to už považovalo za dostačující. Už tak to bylo víc, než je běžně k vidění.

Ke konci prohlídky, když byli ve Sborovně jí Brumbál představil některé ze zdejších profesorů, se kterými se také pozdravila a prohodila pár slov. Postupně se mohla seznámit s profesorkou McGnagallovou, Hagridem a dokonce se Sibylou Trelawneyovou. (Sibyla přesvědčivě tvrdila, že jí viděla přicházet a přišla jí sama uvírat, ačkoliv jí milně řekla, že je dobře, že má někdo z Francie takový zájem o Bradavice).

Po takto stráveném dopoledni se opět uchýlili do ředitelovi pracovny, kam jim skřítci doručili oběd, který měl být jejich každodenním zvykem, pokud bude probíhat jejich výuka. Eleri měla ještě nervozitou stažený žaludek, ale dobrá nálada Albusovi jí nakonec nakazila a ona se uvolnila také.

A po obědě, aniž by to ostřehli, začala jejich spolupráce, když Albus rozložil starý nákres a dali se do zabrané diskuze a řešení problému. Jednalo se o starodávné vyvolávání a ovládání přání pomocí pentagramů a zákonů o sférách.

Zabrali se tak do hovoru, že ani nepostřehli jak čas letí a že se odpoledne protáhlo ve večer. Zkoušeli kreslit mapy, rozebírali nejrůznější teorie a diskutovali případy, při kterých byly využity. Závěrem této debaty bylo, že zkusili vytvořit malý model a společnými silami jej vypracovávali do největších detailů.

Když poté padli vyčerpáním zpět do židlí, objevila se na stole kouřící konvice omamně vonícího čaje a několik sušenek.

Fénix přelétl vzdálenost a zkoumavě se usadil na opěrce Elerina křesla. Ta se narovnala a nechala se jím zkoumat. Když jí dovolil pohladit jej po hlavě a silném zobáku, usadil se u svého pána a jen tiše pozoroval jejich konverzaci.

„Musím uznat, že jste si vedla velmi dobře, použití Levintalových zákonů bylo velmi příhodné.“

Usmála se a upila trochu z hrnku. „Napadlo mě to, když jsme s Nicolasem uvažovali o Lubamtumu.“

Oba se pak ještě chvíli usmívali a mysleli na to, jak snadno se spolu dokázali domluvit. Eleri byla ve skutečnosti nadšená, byl to úžasný den.

„Kdy mohu přijít znovu, pane?“ zeptala se pak o něco nesměleji, když už byl pomalu čas na návrat.

Brumbál vytušil směr jejích myšlenek a povzbudivě se na ni podíval. „Bude mi potěšením, když se ke mně připojíte zítra na oběd.“

Po té co odešla se mohl ještě jednou v klidu zamyslet.

Podrobil jí malé zkoušce a překvapilo jej, kolik toho už ví. Dokázala s přehledem využít magický potenciál. Měla pro to zřejmě přirozený instinkt.

Díval se na její postavu, jak se vzdaluje a znovu se pro sebe usmál. Oči mu zaplály a pak přešel k bidýlku u dveří. Fénix na něj seskočil z jeho ruky a vypísknul.

„Ještě uvidíme, co skrývá.“

 

 

 

 

 

 

11.02.2010 09:16:19
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one