Lacrimosa : Kapitola třináctá - Bdění

Několik dnů poté, co se vrátila do bradavic byla natolik schopná udržet v sobě dostatek sil, že jí Mergal vzal ven na vzduch. Pro někoho, kdo vyrůstal ve velšských kopcích, proháněl se po krajině, brodil řeky a šplhal po skalách, to bylo jako pohlazení.

Procházka nebyla nijak dlouhá a přesto si našli ti dva chvíli k hovoru, který on z opatrnosti odkládal a ona se mu ze studu vyhýbala. Pořád si ještě nemohla odpustit, jak zhanila své jméno a jak zostudila rodinu v prohraném souboji.

Kráčeli pomalými kroky podél jezera a Mergal jí stiskl ruku. Bojácně se na něho podívala, ale nakonec uhnula pohledem. Nevydržela čelit jeho síle a otevřenosti.

„Rainy, co je s tebou?“ Oslovil ji podle svého zvyku a v duchu znovu zapátral po vzpomínkách, které je tolik pojily. Měl svou sestru velmi rád a vždy si přál ji chránit, kdyby je už jako děti neoddělili, vlastně ze všech sourozenců si rozuměl pouze s ní a ona na tom nebyla jinak. Rodiče ji zavrhli už dávno a byli šťastní, že mají záminku vždy jí poslat pryč. Nemohl tomu zabránit, tenkrát byl ještě malý a později už neměl právo. Rodina jí zaslíbila učení a to se mělo stát jejím osudem, alespoň do chvíle, dokud nenarazili na Brumbála.

Oba..

Bylo to tenkrát když zachránili toho vlkodlaka. Utekla ze školy a schovávala se s ostatními, když se do toho připletl jeden z „fénixů“. Nemohli ho zabít, ani mu provést vymazání paměti, či cokoliv jiného. Tenkrát poprvé slyšeli o Brumbálovi a dohodli se, že se k němu Eleri pokusí přiblížit.

Ten muž mohl být jejich naděje, jak ochránit své domovy, navíc byl neskutečně moudrý a Eleri byla chytrá, vložili do ní naději. Kdyby se jí podařilo přesvědčit toho muže, aby se přiklonil i na jejich stranu a prosazoval jejich zájmy.. Ministerstvo by konečně mohlo považovat za nutné starat se i o Wales, protože koneckonců, tady pořád byla ta „magie“, která byla zdrojem pověstí, bájí a legend. Oni byli v centru dění a kdyby na to přišel kdokoliv nepovolaný, mohl by to být konec.

Mergal opatroval tato tajemství, tak jako všechny rodiny a raději by zemřel, než aby jej vyzradil komukoliv dalšímu. A Eleri, ač jí tomu nechtěl vystavovat se sama nabídla, že vezme tento úkol na sebe. Vrátí se do světa, kam ji otec v zuřivé hádce a zlobě vykázal a bude se učit. Propracuje se k těm nejlepším a vetře se do jeho přízně. Ona to dokáže, byla jejich naděje.

To samé se v tuto chvíli honilo hlavou i jí. Brumbál ji odhalil a ona selhala..na všech frontách. Přečetl si její myšlenky a viděl její celou minulost, viděl všechno, nemohla tomu zabránit, ačkoliv to jedno..to tajemství, nezahlédl. Možná vytušil, ale zamlčel. A ona pak selhala i v boji, nezachránila, neubránila se a ani nezabila.

Do tváří se jí vehnala krev a ona svěsila hlavu, aby to Mergal, její velký bratr neviděl. Bylo to však předem marné, znal ji velmi dobře.

„Teď už se nikdy nebudu moct vrátit..domů.“ zašeptala jednu z bolestí, které jí sužovaly, ačkoliv se na slově domov zadrhla.

Mohla ho tak ještě nazývat? Kam vlastně patřila? Do Walesu odkud ji téměř vyhnali, nebo do Anglie, kde selhala… Neměla domov.

Další prudké sevření srdce a pomalu se hojících ran. Zalapala po dechu.

Prudce se na ni otočil a chytil ji za předloktí.

„To nic.“ Špitla a zatřepala hlavou, aby zaplašila temnotu.

Chvíli ji pozoroval. „Vždy budeš vítaná.“ Řekl důrazně a zesílil stisk. „Jsi má sestra, tam kam půjdu já, tam půjdeš i ty.“

Donutil jí, aby se mu podívala do očí a ta pak po chvíli přikývla.

Mezi rty jí unikl povzdech. Nemusel naléhat, aby mu to vysvětlila, nakonec to šlo samo, i když se styděla.

„Jak tu mohu zůstat, když jsem vás zklamala? Nedokázala jsem nic. Prohrála jsem.“

Usmál se na ni, lehounce a pustil její ruce. Obrátil se tváří k hradu a zhluboka se nadechl.

„Pak to budeš muset napravit. Ten chlapec potřebuje naši pomoct. Hlídej ho a pomáhej tvému Řediteli, on nám rozumí. Až přijde čas, najdeš způsob, jak to odčinit.“

Zděšeně se na něj podívala.

„A co budeš dělat ty?“

Vítr se mezi nimi prohnal a rozčechral jim vlasy.

„Já se vrátím na západ, teď, když víme jaká přesila proti nám stojí, budeme mít větší šance se na ni připravit.“

Eleri se svíralo hrdlo tak, že sotva mohla promluvit. „Dávej na sebe pozor.“

Pohlédl jí do tváře a všiml si, jak je bledá. Bylo to nepřirozené. Najednou se v něm zvedla vlna nepopsatelné bolesti, že ji vidí trpět, i když je příliš hrdá, než aby mu to přiznala a pak další vlna bratrské lásky. Byla tak krásná a nešťastná ve svém životě, kéž by pro ni mohl udělat víc. Až tohle skončí, odveze ji odtud, vrátí jí život, který jí otec a matka odepřeli.

V jejích žilách přeci koluje stejná krev, je tedy stejně dědičkou rodu a nositelkou jejich tajemství jako on, neexistuje žádný důvod, proč by nemohla být také šťastná.

V duchu se pousmál nad tím, jak se asi začlení zpět do starých zvyků. Bude to pro ni další cesta. A on – její bratr- jí s tím pomůže.

Krátce ji k sobě přitiskl a přehodil jí přes ramena svůj černý plášť.

„Šetři se.“ Zamumlal jí do vlasů a pak jí pustil a znovu podepřel když zavrávorala. „Vrátíme se.“

Eleri zaprotestovala a byla v tom všechna nevinná prosba, aby ještě nekončili tenhle jejich společný okamžik, který byl jedním z mála. Jenže její bledá pokožka a ledové prsty mluvily jinak.

„Ještě se vrátím.“ Smál se a vedl jí k hradu. „Přivezu sebou Gwen, už teď se ptá, kdy tě zase uvidí.“

„Vážně?“ zeptala se se zájmem a v očích jí zaplály slabé jiskřičky.

Ano, tohle bude určitě dobrý nápad. Gwenllyan ztratila matku při porodu a on ji vychovával sám, jen s pomocí její babičky. Gwen si svojí tetu oblíbila a skutečně vždy když přijel domů, ptala se, kdy zase uvidí „svou Eleri“. Mergal se tomu smál.

„Už teď je podobná své matce, uvidíš, že mi ji budeš ještě ráda vracet.“ Žertoval.

Eleri ho unaveně dloubla do boku a také se usmála. „Já ji nezkazím.“ Zakřenila se slabě.

 

Dívala se za ním, jak odjíždí z okna ošetřovny a pocítila smutek.

Jak málo se vídali na to, aby mohla být připravena se s ním loučit. Už teď jí chyběl, protože byl jediným člověkem, se kterým si rozuměla a který jí dokázal pochopit. Nahrazoval jí rodiče a chránil ji, i když to kolikrát nepotřebovala. Snad mu to bude moci oplatit..jednou.

V duchu se vrátila k jejich rozhovoru u jezera. Slíbila mu, že tu zůstane a bude pokračovat, i když se situace změnila.

Eleri nevěděla nic o Řádu, neřekli jí to a tak ji ani netrápily myšlenky na to, že by se Voldemort mohl pokoušet Mergala najít. Proč také? Západ byl tak málo chráněný, ačkoliv pro ostatní kouzelníky málokdy důležitý. V tom byla jejich jediná výhoda. V duchu poděkovala všem svatým.

A přesto když viděla rychle se vzdalovat jediného člena rodiny, který jí byl blízký, cítila smutek. Snad se brzy vrátí. Do té doby musí být silnější, bude více trénovat. Už se rozhodla. Jakmile to půjde, zase začne cvičit s mečem a také kouzla.

Z úvah o tom, jak by mohla napravit své škody jí vytrhl Harry, který s Dracem přišel, aby ji konečně viděl. Od té nehody ho k ní nepustili.

Draco se na ni výsměšně díval, alespoň si to myslela a tak se raději snažila ho nevnímat, protože ji to nyní podivně zraňovalo.

Snažila se ho přeci chránit, proč ji pořád nenávidí? Vnitřně si posteskla a vyslala myšlenky k Mergalovi, ještě že on jí odpustil.

„Dobrý den, Harry. Draco.“ Přikývla oběma a pak se opatrně a obezřetně usadila na posteli. Věděla, že i když se snaží, musí vypadat křečovitě. Stiskla rty, aby potlačila vlnu bolesti.

Harry přešlapoval na místě a tvářil se roztodivně, najednou se jí zmocnil strach. Mergal měl pravdu, musí mu pomoci, i kdyby jí to zabilo. Už nyní je k němu připoutaná, i když on o tom neví. Nevadí, může ho chránit i bez toho.

V tu chvíli se Eleri pevně rozhodla. Bude mu pomáhat, ať to bude stát cokoliv. Když už ne kvůli své rodině, tak kvůli Harrymu a jeho příbuzným.

Stojí proti němu tolik zloby…pomyslela si.

Jenže ještě než mohl promluvit, jí zachvátil i strach. Co když se něco zvrtne? Nemůže mu dát nic najevo, ani to jak jí na něm záleží. Pokud ho má chránit, možná by bylo lepší, aby na ní nebyl tak vázaný. Její pohled se zatoulal k Dracovi a musela souhlasit. Mohou jí nenávidět, bude jí to jedno. Nesmí dovolit, aby jim na ní záleželo, ani Harrymu ne.

Za žádnou cenu.

Ne snad, že by se bála, že by mohla být ohrožena, ale bude to tak lepší. Až bude po všem, bude moci odejít a nebude se muset ohlížet na nikoho. Bude volná a o to tu přeci jde ne?

Měla tu pomáhat a pak bude svobodná.

Na co do toho míchat city?

A tak svou odhodlanost a náklonnost k oběma chlapcům zahnala a úsměv na tváři zmizel.

„Co tu děláte?“ zeptala se chladně a pocítila prudké bodnutí u srdce.

Musí to udělat, nemá právo je k sobě připoutat, ani naopak. Na nikoho nemá právo..nikdy.

A tak obalila své silné city chladem a nepřístupností. Její oči ztvrdly.

„Nestojím o hovory, běžte pryč.“ Vyzvala je nepřítomně a natáhla se na posteli. Musela zavřít oči a pevně se ovládat, aby si z mysli vymazala Harryho údiv a Dracovo zjevné znechucení a opovržení.

„Jak nezdvořilé,“ procedil právě pravý zmijozel skrz sevřené čelisti a jeho někdejší nenávist znovu nabila vrchu nad možnou shovívavostí.

„Přišli jsme, abychom se zeptali, jak vám je.“ Začal opatrně Harry. „A taky, abych se omluvil. Je to moje chyba -.“

Nemohla ho nechat domluvit, pokud cítí stejné pouto, jakou ona k němu, jakési spříznění, musí ho vymazat a hned. Jeho otec a určitě i brumbál a Mergal by jí museli dát za pravdu.

Už odmala jí otec vtloukal do hlavy, že ve válce nesmí nikomu na ničem záležet. Možná to bylo kruté, ale ne bezcitné. Byl to jen jeho chladný způsob, jak zabránit jiným ubližovat jeho rodině.

„Vypadněte odsud.“ Zavrčela a její hlas jí připadal nepřesvědčivý. Měla pevně zavřené oči, aby se na to nemusela ani dívat, mohla jen odhadovat, jak se zachovají.

Draco prudce vstal a zavrčel něco nepopsatelného a evidentně to bylo neslušné. Zatímco jeho bratr to zkusil po chvíli znovu. Zněl tak zoufale, Eleri cítila silné výčitky, ale musela to udělat.

„Nezajímá mě, pane Pottere cokoliv, co mi chcete říct, běžte odsud pryč. Hned.“ Zavrčela, hlas se jí na konci zlomil, už mu nedokáže vzdorovat.

V tu chvíli se objevila madam Pomfreyová a oba vyhnala, díky Merlinovi. Eleri skousla čelist, když ji ošetřovala, ale slzy, které se jí kutálely po tváři, stejně přičetla ošetřovatelka přecitlivělosti na ty ohromné rány a bolest.

Je to tak vážně lepší..myslela si, než propadla neklidnému horečnatému spánku. Od té chvíle měla horečku téměř pořád.

24.04.2010 02:55:20
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one