Lucian si prohlížela podrobně všechno kolem. Měla neurčitý pocit, že to bude potřeba a k tomu nutkání vkládat si do mysli každou maličkost.

Kamenné stěny, výbavu pokojů, osvětlení, vybledlé barvy nábytku i starých obrazů visících na zdi. Pach začínající plísně a krev, špatně uklizenou a zamaskovanou koberci.

Celkově vzato byl konečný pohled dosti bídný. A přesto, zde na tomto místě našla dva nejdůležitější upíry pro její věc.

Bjori byl takřka ještě dítě. Lucian a vlastně i všichni ostatní, kteří jej poznali, byli v jeho přítomnosti rozechvělí a nevědomky se poddávali jeho mladosti. Měl tmavší vlasy, dlouhé tak akorát, aby mu padaly do očí a on je mohl jedním pohybem hlavy odhazovat. Působil snad trochu legračně, když se tímto gestem přibližoval k elegánům své doby.

Jinak byla jeho bledá tvář plná dokonalé symetrie, přesně v pomezí dětské zaoblenosti tváře a jejím mírným prodlužováním. Byl přeměněn velmi dávno a velmi mlád po té, co sám byl na prahu smrti.

Jeho mládí všechny odzbrojovalo a často tak i leckdy ostražití upíři opomíjeli jakékoliv možnosti nebezpečí, uchlácholeni tímto klamným zdáním.

A možná právě proto byl Bjori dokonalou osobou pro plány Aliance. Ovšem když mu nyní Lucian hleděla do nevinných očí, muselo ji nutně napadnou, že by to byl dokonalý zrádce. Posloužil by dvojí věci a mohl by se přidat k Anarchům. Oklamal by tak dokonale všechny, bylo by možné, že by oklamal i Pyra?

Zavrtěla hlavou a odpověděla místo toho na Bjoriho překvapený pozdrav. Konečně i ona musela bojovat proti jeho osobnímu „kouzlu“.

„Lucian, čekal jsem tě.“ Usmál se na ni co nejpřívětivěji a přimhouřil oči.

Rychle si stiskli zápěstí a políbil ji na čelo.

Pak pokynul hlavou ke své společnici. „To je Kristen.“ Víc nevysvětloval.

Obě se změřily chladnými a hodnotícími pohledy. Kristen byla vysoká blondýnka s temně rudýma očima. Odjakživa zvyklá jen na krev, Lucian instinktivně vycítila, že to od ní pochází ta špatně ukrytá stopa pod kobercem.

Nakrčila proto nos a odvrátila se od ní. Z mnoha příčin jí musela opovrhovat už od první chvíle.

„Víš proč jsem tady, tak neplýtvej mým časem.“ Obrátila se na svého informátora chladně a po rozvaze se rozhodla k přímému útoku. Všichni věděli proč je tady a nepotřebovala hrát žádnou komedii. Navíc její postavení, které se rozhodla uplatnit přehlušovalo jeho osobní vliv. Byla to ona, kdo byl teď ve výhodě.

Oba se po jejích slovech přikrčili, protože v nich byla váha autority, ale Bjori ji neochvějně odpovídal se skálopevnou jistotou.

„Nemohu ti říct nic konkrétního, to víš. Odešli za posláním Aliance. Z jejich skupiny jsme našli už dva mrtvé. Je to ovšem tak, že nikdo neví, co se děje. Anarchové se k tomu nehlásí.“

Lucian na něj úkosem pohlédla a lehce zasyčela.

Sklonil hlavu a jeho hlas se stal méně formální. „Já vážně nevím, Luc. Já nevím, nevím to…nevím..“ ke konci již téměř šeptal.

Kristen stála bez hnutí, ale pak silně dojmuta jeho náhlou citelnou zranitelností jej chytla za rameno a sevřela. Její oči dostaly něžnější ráz a poprvé se snad zabývala někým jiným než sebou.

„Proč sis vzal jeho jméno?“ udeřila na něj Lucian, ale teď už bez náznaku autority a převahy postavení.

Podíval se jí do očí a odhadoval její náladu a sílu. Věděl, že by ji to mohlo rozrušit, ale měl právo ji v této situaci lhát? Svazky, které mezi sebou ti dva uzavřeli si žádaly pravdu a on si obou velmi vážil.

„To co ti teď řeknu, možná to nepochopíš hned..“ zamumlal.

Lucian se předklonila a se zájmem ho vyzvala. Cítila, že v jeho slovech může být něco vážného.

 

Sariel zatím venku vykonávala svou práci. Duše, která se vznášela nad tělem, které právě zadním vchodem vynášeli k likvidaci byla poslušná. Stačilo jen málo a už ji odváděla do míst, kam měla přijít.

Také věrně plnila svůj úkol a hlídala okolí. Snažila se zachytit stopy po čemkoliv. Nasávala do sebe chladný noční vzduch a hlídala obzor, kvůli východu slunce. Měli ještě čas.

Zkusmo zabrousila na spojnici se svou sestrou, aby vycítila její náladu, jako měla teď často ve zvyku. Zjistila, že je mírně rozrušená, ale její myšlenky byly plné místa, kde se s upírkou nacházely. Bavila se, tak ji nechala být a zaměřila se zpět na okolí.

 

Raguel sotva mohla dýchat. Zpozorovali se navzájem a poznali se, ačkoliv ta výměna mohla trvat sotva zlomek sekundy, dohodli se kde a kdy se setkají.

Zaplatila útratu, přitáhla si temný plášť k tělu a pak mlčky odcházela.

Stoka, kde se setkali zapáchala jako jindy, navíc zde byl cítit nakyslý pach nedávno zrozeného vlkodlaka, což ji dráždilo v nose.

Další dítě noci. Zavrtěla smutně hlavou a pak odhodila svůj plášť. Tady není potřeba se schovávat.

„Williame.“ Řekla pevným hlasem.

Kanálem se rozneslo krátké a úsečné zasmání a s puknutím se doslova zjevil malý temný chlapec. Na zádech nesoucí pás se svými jedy, byl to temnonoš.

Usmála se natolik, aby odhalila zuby roztáhla svá křídla. Černá jako noc a lesklá jako satén. Nepopsatelně hebká na dotek i pohled.

Byl to důkaz, že na sebe nemusí hned útočit.

„Stále stejně odmítáš přejít na druhou stranu?“ nadhodila.

Hoch se uchichl zlověstným způsobem a také odhalil malé zuby. Přejel pravou rukou svůj pás a ukázal na její křídla.

„Jsem tím kvůli tobě.“ Připomenul a jeho pohled na chvíli zavířil temnotou. „takže jsi mě tam poznala. Co po mě chceš?“

Raguel využila příležitosti a rychle se mu vloupala do mysli.

„Tak předně abys přestal obtěžovat své bývalé kamarády. Je čeká něco lepšího.“ Řekla kysele, ale vědoucně.

Zakřenil se a vyplázl na ni jazyk.

„A zadruhé, okamžitě vyklop co víš o zmizení několika členů aliance.“

Maličký rozpřáhl ruce a postoupil k ní.

„To si vážně myslíš, že ti to řeknu?“ posmíval se jí.

Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale už nebyli ve stoce, stáli na nejvyšším patru budovy v centru a ona jej svírala za krk nad okrajem střechy.

„Nepovíš, já vím, že ne.“ Ale budu tě tu držet do úsvitu. Ty mi to ještě rád ukážeš.

Sevřel její ruku a na dětský stisk to bylo nesmírně pevné a přesné. Až se zachvěla tím chladem.

„Nenamáhej se,“ posmívala se mu. „mám času dost.“

Povolil.

„Anarchové je uvěznili pod městem. Rozvezou je do provincií a pak…“ ani nemusel mluvit. Viděla jeho myšlenku. Usmála se na něho, ale nepouštěla jej. „Hm..jak myslíš a teď..je na čase, aby ses zpovídal, ne?“

Vytřeštil oči. „NE!“

„Sariel?“ zvolala hlasitě a zvučně.

22.09.2009 01:03:41
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one