Do obvyklého ticha se roznesl smích jako nákaza. Téměř veškerý noční život v parku se zastavil a zvířata i ostatní lidé se podívali na okamžik jejich směrem.

Neuvědomovali si, svou hlučnost a tak šli dál, pevně se otřásajíc smíchem.

„Puberťáci,“ broukala si pro sebe ostatní a dál se věnovali svým činnostem. I zvířata, když zjistila, že jim nic nehrozí nerušeně pokračovala v tom, v čem je vyrušili.

Sova na stromě otevřela oči a hlasitě zahoukala.

Vznesla se do vzduchu a proletěla jim nad hlavami, dávajíc snad na vědomí svůj nesouhlas s rušením jejího klidu.

Malá partička se ani neohlédla a dál pokračovala skrz park. Už byli dost daleko.

Lucian se na stromě zavrtěla a zakomíhala nohama. Úzkost kterou až donedávna pociťovala trochu ustoupila.

Zavřela oči a nasála vzduchu. Cítila ještě jejich tep a slyšela vzdalující se kroky a pravidelné bušení srdce. Skoro jim i záviděla, kdysi měla také takový život.

Chvíli se poddala vzpomínkám, které ji přivedly k němu. Otevřela oči a potřásla hlavou. Povzdechla si a ještě jednou zakmitala nohama. Seděla několik metrů nad zemí a čekala.

Kde jen mohou být tak dlouho? Divila se.

Bjori jí neřekl nic konkrétního a skutečně ji chvíli trvalo, než si poskládala to málo informací do poněkud úhlednější verze. Nemohla si tyto domněnky ověřit, ale byla si téměř jistá, že je na správné stopě. A podle všeho se zdálo, že společenství ve kterém žila, si přálo aby se Pyro ztratil. Nebo spíš, aby to budilo ten dojem. Jí do toho nezasvětili, protože se báli, aby nepadla v podezření, až ji anarchové budou stopovat.

A skutečně na sobě cítila cizí slídivé oči, ačkoliv svého špeha ještě nepotkala tváří v tvář.

Právě o tom chtěla mluvit se sestrami, ale ty na místo určení nepřicházely.

Ačkoliv se jí v mysli rozhostil nejprve klid při odhalení, že se jedná o kamufláž, nyní začínala být nervózní a netrpělivá.

„To už i vlkodlaci chodí dřív!“ mrmlala si pro sebe.

Větev se pod ní zhoupla a jakási neviditelná síla ji pořádně dloubla do žeber.

„Hele nech si toho, už jsem tu docela dlouho.“

„Au,“ vyhrkla Lucian a zatvářila se dotčeně. „Nemáš se tu tak schovávat.“ Zavrčela do prázdna vedle sebe.

Větev se znovu zhoupla a vedle ní se usadila Raguel, nyní již dostatečně viditelná i pro oči upírky. Vyplázla na ni jazyk a pokračovala stejným tónem jako prve. „Tobě se ty zuby schovávají líp než mě křídla, tak si nestěžuj.“ A jako na znamení se jí otřela křídlem o rameno.

Lucian sykla a lehce zavrčela. Jako vždy při doteku jemných pírek jí projel tělem neuvěřitelný mráz.

„Jej, promiň,“ řekla hned, „to jsem nechtěla, zapomínám že-.“ Ale Lucian jí nenechala domluvit. Věděla o téhle vlastnosti a také o tom, jak k ní Raguel přišla. A také o bolesti, se kterou byla spojena.

Vzala ji jemně za ruku a stiskla. „To nic,“ pronesla statečně a dobrosrdečně.

A pak pod nimi praskla větev a doslova by se byly zřítily na zem, kdyby byli jen tak někým obyčejným.

Raguel rozepjala křídla a snesla se dolů a Lucian dopadla půvabně na všechny čtyři. Když vstávala, protáhla se a zasmála se.

Její kamarádka ovšem zuřila.

„Co tě to u všech svatých napadá, brašule?“ a otočila se na třetí a právě dorazivší Sariel.

Ta jen pohodila hlavou a ušklíbla se.

„Taky mi není do smíchu a tobě taky nebude až ti řeknu co se stalo.“

V tu chvíli se všechny tři zarazili.

„Co tím myslíš?“ zeptala se opatrně Raguel a Lucian na chvíli přestala dýchat.

Byla v tom podivná směs čehosi, vyplívající z hlasu Sariel.

„Tak nás nenapínej.“ Žádala ji upírka.

„Myslím, že si na to musím sednout,“ odbila je a doslova se dovlekla k jedné z teď opuštěných laviček a odevzdaně se na ni svezla. Spíš sesula.

Obě k ní váhavě přistoupily a sedly se každá z jedné strany.

Sariel se překlonila a zakryla si tvář dlaněmi. Mluvila přiškrceným hlasem.

„Víte jak je to poslední dobou všude napjaté,“ huhlala. „Všichni jsou nervózní a bojí se, také se objevilo několik dalších temnonošů a jdou po nás..a pak ty tvoje kousky..já ti říkala brašule, aby sis  dávala pozor..ale ty ne..a pak s tím Williamem…co tě to sakra napadlo?“ Pustila se do své sestry a ke konci už si nezakrývala obličej, ale bušila do ni zaťatými pěstmi.

„Já ti to říkala, já ti to říkala!“ křičela na ni a pak se zmučeně dala do pláče.

Lucian, nejmírnější a nejcitlivější ji objala kolem ramen a vtiskla ji polibek na šíji.

Raguel zaraženě seděla vedle ní a cítila se prázdná a dutá, mráz, kterým před chvílí oslnila upírku jí vyplňoval a trhal její nitro.

„Sariel..“ vyhrkla tichounce a  zlomeně.

„Co se stalo?“ naléhala pak jemněji Lucian a vrhla jeden rychlý a výmluvný pohled na Raguel. Znovu pevně stiskla křehká ramena své přítelkyně a ještě víc si ji přitiskla k sobě.

„Poslali tě pryč,“ vydechla zmučená Sariel a dala se znovu do křečovitého pláče.

Upírka strnula a už se více nepohnula, jen její oči hleděly vytřeštěně do tváře Raguel.

Ta jen tupě opakovala: „poslali mě pryč.“

Sariel zavzlykala a pak sebou trhnula. Lucian jí ještě jedno pevně stiskla, ale pak se obrátila na Raguel.

„Co to znamená? Kam tě posílají?“

Odpověď od ni ale nedostala. V tu chvíli už bylo její vědomí dávno za hranicemi tohoto parku. Ztrácela se kdesi v dáli a topila se v černém smutku, který ji prostupoval ze vnitř, aby sváděl boj jako kdysi. A pak…najednou byla prázdná a sama.

Její vědomí se pohnulo a protočilo. Neslyšela nic a necítila nic.

Byla hluchá, slepá a neschopná čehokoliv, co tak dlouho znala.

„To znamená, že je odsouzena být zde na zemi. Podobně jako lidé žijí. Jen nesmrtelně a bude průvodcem jiných, kteří přejdou nahoru.“ Vysvětlila Sariel.

„Jako..jako člověk?“ vykřikla upírka a divila se, kdy se jí podařilo vstát, kdy začala křičet?

Raguel seděla se svěšenou hlavou a také jí po tváři stékaly slzy. Udiveně zvedla ruku a setřela jednu. Jako anděl neznala tuto sílu citů.

Prohlížela si nechápavě zvlhlé prsty a pak vykřikla a vrhla se Sariel kolem krku.

„Proč jsi to udělala!“ křičela na ni a třásla jí, dokud se zděšená upírka nevrhla mezi ně.

Sariel na ni vrhla zmučený pohled a stejně tak i Lucian.

„Protože jsme si slíbili, že kam jde jedna, jdou všechny.“ Řekla zlomeně, také ona cítila stejné prázdno a ticho.

Jejich moc byla pryč, křídla se rozplynula, aniž by si toho všimly.

Lucian klesla na kolena a na chvíli se také poddala slabosti. Ale byla to ona, kdo zvedl hlavu jako první.

Podívala se na své sestry a promluvila: „byli jsme rodina už jako lidé, co se na tom mění, ať už nás osud pošle kamkoliv?“ Mluvila od srdce, „to nejdůležitější máme pořád u sebe. Jsme přeci sestry ne? Ať se děje cokoliv,“ řekla rozhodně a dlouze se na ně dívala.

Nakonec obě po dlouhé době přisvědčili.

Sariel přikývla a Raguel svěsila hlavu na znamení souhlasu.

„Odpusť mi,“ pípla Raguel a přistoupila blíž k lavičce, na které stále ještě seděla její sestra. Už necítila to stejné spojení a nemohla vidět, nač myslí, ale za tu dlouhou dobu, co se znali to už ani nepotřebovala. „Odpusť mi.“

Sariel vstala a pak postupně obě obejmula.. „ať se děje cokoliv.“ Zopakovala tak slova upírky.

„Myslím,“ pokračovala dál, aby nějak překonaly šok z toho, co se stalo. „že jsi nám chtěla říct novinky o Pyrovi?“ obrátila tak řeč úplně jiným, ale stejně důležitým směrem.

 

25.09.2009 00:19:41
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one