Celý den byla roztěkaná, nedokázala se soustředit. Dalo ji moc práce, aby alespoň na chvíli přestala myslet na vzkaz, který jí poslala její sestra.

Niterně se obrňovala proti tomu nejhoršímu, věděla, že by její pocity mohly ovlivnit smýšlení ostatních. Nebo dokonce její druhou sestru, se kterou sdílela některé své emoce.

Byla pořád pod dohledem, od posledních událostí nebylo divu. Nicméně ji opět začali věřit.

Jen její křídla zůstávala stále temná.

Potřepala hlavou a zaplašila další salvu myšlenek a fantazií. Ať se děje cokoliv společně to vyřeší.

V duchu si nadávala, že se znovu nechala strhnout. Protáhla svá temná křídla a skočila ze střechy na které se právě oddávala snění.

Nikdo ji nemohl vidět a tak bylo příjemné prohánět se nad hlavami tolika nic netušících lidí.

Až dorazila k cíli, bylo to akorát, její svěřenec byl připraven.

 

Hodiny na věži odbily půlnoc.

Dvě zahalené postavy kráčely bok po boku a mlčky ke skrýši. Po zaklepání jim otevřela ustaraná tvář a vpustila je dovnitř.

„Zdravíme Marion, kde je?“ zeptala se Sariel a mile se na mladou upírku usmála z pod kápě.

Vystrašená novicka jen kývla hlavou ke schodišti a zmizela v úzké chodbičce.

Raguel chvíli váhala, kterým směrem se dát. Lákalo ji přečíst si mysl té mladé upírky, hlavně kvůli tomu, aby pochopila její strach, ale zavrhla to.

Sariel se jemně dotkla její ruky přes látku, vycítily přítomnost své přítelkyně pod nimi a okamžitě se vydaly po schodišti dolů. Byl zde chlad a tma, upírka se už ani nenamáhala rozsvěcet svíce. A všude hrozný nepořádek. Musela zde zuřit snad učiněná vichřice.

Ve chvíli, kdy obě vešly se k nim doslova vrhla a krátce je obě sevřela v pevném obětí. Když je pustila, začala téměř chrlit otázky.

„Kde je? Je v pořádku? Co se stalo? Kdy se vrátí?“ A tak to pokračovalo, dokud ji Sariel nepřerušila.

„Nevíme nic bližšího. Ostatní mlčí. Pověz nám vše dopodrobna, uděláme cokoliv, abychom ti pomohly.“

Raguel ji chytila za ruku a stáhla na úzkou pohovku. „Chladnokrevnost.“ Zašeptala.

Lucian pohroužila svůj dokonalý obličej do dlaní a na chvíli se poddala slabosti. Zalapala po dechu a snad i zavzlykala. Ovšem, když znovu vzhlédla, byla odhodlaná.

„Odešel před dvěma dny, měl plnit nějaký zvláštní úkol o které mi neřekl nic bližšího. Všichni ovšem víme, že mezi společenstvími to vře. Mluví se o vypovězení příměří a víte co by to znamenalo.“ Načrtla rukou ve vzduchu konečné gesto.

„Bojím se o něho.“ Zaskučela. „Co když je to kvůli mně?“

Nastalo ticho, které trvalo několik zlověstných minut. Všichni přemýšleli a zvažovali situaci.

Upíři se před několika lety spojili, aby konečně dosáhli jakési Aliance, která měla dát všem svobodu a pravidla. Lucian i její přítel byli členy opačných stran, které také podepsali příměří a účastnili se na všech akcích, které podporovaly mír.

Jako jedni z nejdůležitějších dětí noci byli vážení a potřební. Co by se bylo, kdyby se jednomu z nich něco stalo? Hlavně v době, kdy anarchové napadají Alianci a vnášejí do jejich řad nesoulad? Kdy hrozí rozpad a nové války?

Co když mají prsty i v jeho zmizení? Co když to svedou na ni? Co když se jim to skutečně podaří?

Bylo mnoho otázek, odpověď žádná.

Sariel vstala a tak, jako měla ve zvyku uvolnila svá bělostná křídla, která ozářila temnou místnost a tvář Lucian.

Podívala se na ni a její oči se leskly mučivými obavami.

„Předně musíme vědět, kdo všechno do té akce šel. Kdo se vrátil a vše, co o tom můžeme zjistit.“ Řekla rozhodně.

Lucian horlivě přikývla. „Mám kontakt na jeho spojku. Zajdu za ním a-.“

Raguel ji přerušila, jemně, leč účinně. „Zajdeme tam spolu. Když už nic, ráda někoho vyděsím.“

Sariel do ní okamžitě dloubla a ta ještě protočila oči.

„No co, to ještě zakázané není.“ A upřela pohled zpět na nešťastnou Lucian. „Dlužím ti to.“

 


11.09.2009 01:15:52
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one