"Eskimo Joe - Thunderclap"

Seděla pod stromem v psychiatrické léčebně a pršelo. Její nálada byla opravdu špatná.

Tak trochu se zlobila a tak trochu se nedokázala ovládnout. Cítila nevýslovný smutek a žal.

Přemýšlela nad tím, co se stalo a neubránila se slzám, které jí začaly stékat po tváři. Kdyby mohla, pokusila by se zavolat. Ale nešlo to, nevěděla koho a kam…věděla jen, že ji smutek trápí a tíží na srdci, jako ledový kámen.

Ústa se jí zkřivila a brada zachvěla, vyklouzl jí vzlyk a pak další, až se hlasitě rozplakala. Nemusela se bát, že ji někdo uvidí, nestarala se o okolí. Nezáleželo na něm, protože tam kde byla už to nebylo potřeba.

Stejně ji všichni ignorovali.

Doktoři jí dávaly prášky, sestry injekce. Terapeuti jí pomáhali chodit a pacienti se jí vyhýbali.

Neměla s kým mluvit.

Ale důvod, proč cítila bolest byl ten, že ztratila svou kamarádku. Ztratila s ní všechno, celý svůj svět.

Uvědomovala si, kde je a že asi až do smrti bude odkázaná na to chodit o holi. Byla odříznutá od světa a neměla nikoho. Přítel, rodina, přátelé i zdánliví kolegové z práce, ti všichni za ní udělali jednu velkou tlustou čáru od chvíle, kdy ji přivlekli přes práh tohoto ústavu.

Její zdravotní stav se díky lékařům a rehabilitačním sestrám zlepšil, takže nebyla odkázaná na vozíček, přesto ještě nedokázala stát rovně a její nohy a pohyby byly roztřesené.

Seděla na bíle natřené lavičce pod rozložitým stromem a postupně mokla. Nebyla já zima, spíš bylo příjemně, jen nebylo dobré, aby se tím zbytečně ničila ještě víc.

V koleni se jí ozývaly mírné bolesti, ale úspěšně je potlačovala stranou.

Hlavou se jí honily ty samé myšlenky, ještě se nevzdávala. Věděla, že když to udělá, když poprvé zapochybuje, bude v jejich moci.

Kde je Liam, co se s ní stalo? A proč všichni ostatní tvrdí, že nikdo takový neexistuje? Já nejsem blázen, byla tam se mnou. A snažila se mi něco říct, to ona něco udělala? Kam zmizela, utekla a nechala mě tu? Nebo zemřela? Nebo ji unesli a tají to? Proč mi lžou?

„Komu můžu věřit?“ vyslovila nahlas a srdce se jí sevřelo bolestí.

Ach Liam! Křičela uvnitř sebe.

Opřela se lokty o nohy a sklonila tvář do dlaní. Šrámy už byly téměř zahojené, nebude tam mít jizvy. Hluboce vydechla a zanaříkala.

Neslyšela kroky a ani neviděla sestru s deštníkem, která k ní přiběhla.

„Copak ale děláš venku, dítě? Není ti dobře? Bolí tě nohy? Potřebuješ pomoc? Pojď, půjdeme si společně uvařit čaj a pak bude čas na sezení.“ Chrlila ze sebe sestra a používala odlovení dítě, jako kdyby Stew byla skutečně malá neschopná holčička.

Neodpověděla, jen se zvedla a otřela si slzy, aby to sestra neviděla. Nebyla zvědavá na její otázky, ani na cokoliv jiného.

Sestra jí podepřela v lokti a schovala pod velký černý deštník. Bylo to ovšem zbytečné, protože Stew to už nepotřebovala.

„Ty jsi ale promočená, budeme tě muset převléknout. Co tě to jen napadlo zůstávat venku? Když budeš potřebovat máš nám říct, nemusíš se bát říct si o pomoc. Asi tě to moc bolelo viď? Chudinko, ty tvoje nohy, ale držíš se moc statečně. Jsi šikovná, holčičko. Bolí to moc?“

Žvatlala, zatímco Stew kulhavě a kolébavě mířila do hlavní budovy.

„Nemohla jsem tam dojít sama, bylo to moc daleko.“ Řekla jako výmluvu a pak už nepromluvila. Nebylo to třeba, většinu hovoru obstarala sestra sama.

 

Došli společně do jejího pokoje, kde ji pečovatelka usadila na postel a pomohla jí vysvléct se z šatů. Stew už si zvykla, že tady se soukromí zásadně nedodržuje.

„Málem bych zapomněla, tohle ti dnes přišlo, dítě.“ A podala jí plochý balíček. Napolo otevřený. Jak jinak, tady se kontroluje i pošta.

Stew si povzdechla a odhodila jej zpět na postel. Nechala se převléknout do šatů, které ji ošetřovatelka podala. Jednoduchých kalhot a volného trika. Vše bez kapes, čisté a prosté. Nic víc pacienti nepotřebovali a mít ani nesměli. Co kdyby ji napadlo si ublížit?

Ne, nechtěla si ublížit. Na to ještě nebyl čas.

Když osaměla, tedy spíš, když sestra odešla a ona zůstala v malém pokojíku s postelí, holým stolem a kolečkovým křeslem sama, sáhla znovu pro balíček.

Byl v něm čistý, dosud nepopsaný sešit z domova. Prosila v dopise matku, aby jí jej poslala. Ještě štěstí, že nikomu neřekla, proč chce zrovna tento.

A nedošlo to ani nikomu z ošetřovatelů.

Byl to její deník, tedy zatím to byl jen prázdný v kůži vázaný blok z ručně dělaného papíru, přepásaný úzkou šňůrkou.

Na deskách byl připevněný kamínek a kolem dokola další vydělávané ornamenty. Dostala jej sotva před půl rokem od Liam k narozeninám!

A nyní, to byla poslední záruka a vzpomínka na to, že to vše nebyl a není jen sen! Liam musí přeci existovat, když existuje i tento sešit, o kterém neměl nikdo krom nich dvou ponětí.

Podařilo se jí to! Propašovala ho přímo všem před očima! Její vlastní záchrana.

Dostala obyčejnou neškodnou propisku a po chvíli zamyšlení otevřela svůj nový deník a začala psát.

Popisovala kde je a co se stalo předtím. Stručně, ale výstižně. Byl to záznam, snad pro případ, že by se odsud dostala, aby na nic nezapomněla. Začala svou nehodou a jak ji vyprostili, schválně nepopisovala a vynechávala důležité informace i Liam. Pokud možno, nepsala o ni vůbec. Věděla, že její řádky by snadno mohl číst i někdo jiný, byla proto opatrná.

 

Psaní a utřiďování myšlenek ji nakonec zcela pohltilo. Vycházela ze svého pokoje jen na jídlo a nebo když musela. Zbytek času trávila u okna, nebo u stolu. Vzpomínala na každou chvíli s Liam, nebo cokoliv důležitého. Na všechno, dalo by se říci…

Do deníku si zaznamenávala svůj život v ústavu a reakce okolí. V hlavě si dělala pořádek a rozhodla se, že až odsud odejde, musí se pokusit najít Liam stůj co stůj. Věděla, že se děje něco divného, ale ještě pořád to neuměla pojmenovat. Deník jí dodával sílu, víru a odvahu, byl to tajný důkaz o tom, že není blázen a že Liam žije! Musí žít, když má tento sešit, na které byla od té chvíle závislá. 

Také došla k přesvědčení, že pokud chce odtud skutečně odejít, musí začít předstírat. A musí v tom být skutečně dobrá a nedat na sobě znát jakékoliv náznaky, které by vedly k pochybnostem.

Začala kolem sebe šířit zoufalství a smíření. Se sestrami mluvila zničeně a zmateně, poddala se jim, jen na oko a oni jí uvěřily. Pochybovala i nahlas o tom, co se stalo. Říkala a dělala mnoho věcí, které ji nakonec přivedly do kanceláře ředitele ústavu, muže který měl v moci ji odsud propustit, nebo ji zde uvěznit na věky!

„Váš ošetřující lékař se za vás přimlouvá, abych pravdu řekl, vaše anamnéza se mnohonásobně zlepšila. Udělala jste velký pokrok,“ říkal jí právě onen významný muž a díval se na ni zkoumavě, avšak s lhostejností.

Snažil se jí tajně hodnotit a proniknout do její mysli, aby pochopil, jestli jí skutečně ovládli a nebo jestli své “uzdravení“ jen předstírá.

„Cítím se mnohem lépe, měla jsem zde čas přemýšlet, je to vlastně divné, že?“ řekla a opětovala jeho pohled. Pousmála se, aby zkusila, jestli to na něj bude platit.

Zamrkal a podíval se z okna ven, tak že se pootočil na své židli.

Cítila, že tu něco nehraje a nic z toho se jí nelíbilo. Nebyl k ní upřímný a nezbaští jí to tak, jako ti předchozí. Kdepak, musí se moc snažit, aby našla způsob, jak ho zdolat. Co na něj asi tak platí?

„Sestra mi přinesla váš deník. Pozoruhodné, píšete tady o mnoha věcech.“ Řekl nakonec, a otočil se k ní. Vytáhl ze stolu její kožený sešit a její srdce poskočilo a mocně se rozbušilo.

Věděla, že to přijde, ale když jej viděla v jeho rukou, musela se otřást.

V křesle se nepatrně schoulila do sebe. Postřehl to.

„Netušila jsem, že jej budete číst. Je to můj osobní deník.“ Pokusila se ohradit.

A skutečně se jí začal smát. „Na tomto místě, není nic soukromé.“ Řekl chladně a znovu se do ní zavrtal pohledem, až to nevydržela a sklopila pohled.

Hranice její přetvářky se otřásaly. Tento rusovlasý muž, sedící proti ní byl skutečný nepřítel. Kolik toho asi ví? Hodil sešit na stůl až to zadunělo a promnul si ruce.

„Kolik toho víte, drahá?“

Vzhlédla k němu a překvapeně zamrkala. Jeho pohled se změnil, byl plný nenávisti a zloby.

„Prosím?“ zeptala se.

„Nedělej hlupačku, ptám se, kolik toho víš! Nebo myslíš, že mě obalamutíš, jako ty nádivy kolem?“ vyjel na ni ostře.

„Netuším o čem to mluvíte-.“ Zajíkala se.

„Nelži, se mnou si zahrávat nebudeš, rozumíš? To ti teda povídám!“ rozkřikl se a znovu zvedl její deník a mrštil jím přes celou místnost.

„Co to děláte?“ vyjekla a vrhla se pro něj, což ho rozzuřilo ještě víc.

„ Já věděl, že je to celé jen lež! Si stejná, jako ti ostatní, i když vůbec nevíš, co děláš. Z těch co je chrání a co je obdivují se stávají jen pěšáci a ubožáci, to si pamatuj. Ji k ničemu a stejně tak je ti k ničemu, abys dále zapírala! Co víš o té dívce, kde je a kde jsou ostatní?!“

„Jací ostatní?“ vyhrkla a sklouzla podél zdi, když se jí v kolenou rozhostily křeče a neudržela se proti takovému kolosu, jakým byl rusovlasý muž.

„Ale to ti povídám, nikdy se odsud nedostaneš, rozumíš? Udělám ti ze života peklo a donutím abys mluvila pravdu. Nikdy se odsud nedostaneš, jsi možná bezcenná, ale lepší mít tě tady než venku! Tady na tebe dáme pozor, tak jako na ty ostatní! Zapomeň na to, co bylo! Je z tebe nula a živá se odsud nedostaneš! Já tě zničím!“

Stew se krčila u zdi, deník přitisknutý pevně k sobě.

„Nikdy se odsud nedostaneš!“

Nikdy se odsud nedostanu!

21.11.2009 01:27:59
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one