Kapitola 1. Začátek


 

 

Vždy bylo tak trochu smutné, když ti, kteří jako maličcí nastoupili do Bradavic, školy čar a kouzel, dospěli.

Jako mnoho a mnoho generací před nimi vyrostli a dokončili své sedmileté studium. Poslední ročník byl jen jakési ohlédnutí a nikdy se neobešel bez nostalgie a tak trochu smutku, když se všichni loučili. Padalo mnoho slibů a někteří i přísahali, že se ještě uvidí, ale pravda byla, že skoro vždy je uchvátil život a mnozí už se nesetkali.

Rozprchávali se do světa a přátelství ze školy se stávalo už jen vzpomínkou.

Audrey Ebbersová byla jedna z nich.

Dokončila svůj sedmý ročník a připadala si, že už nikdy se nebude cítit tak volně a spokojeně. Měla pravdu v tom, že teď už ji nečeká nic takového. Bradavice jí přirostly k srdci a jen stěží se loučila. Kdykoliv se po cestě ohlížela zpět, bodlo ji u srdce, měla pocit, že se tam už nikdy nevrátí. Spolužáci to většinou nevnímali a nebo to maskovali.

Bylo to vždy podivné, odcházet a letos už věděli, že je to naposledy.

A tak i ona nasedla do vlaku, naposledy do kupé expresu a spolu se svými dvěma kamarádkami chvíli mlčely a dívaly se ven. Čekalo je léto, ale ještě chvíli užívaly ticha a nostalgie.

Nakonec se vlak dal do pohybu a zhruba od té doby se i jejich život znovu pohnul, každé jinak. Léto bylo jejich poslední společné, kdy spolu cestovaly a užívaly si, dokud to jen šlo. Avšak každá po svém.

Samantha byla hybným motorem jejich trojky, byla aktivní a neustále přichystaná k nějakému dobrodružství. Viděla jej všude kolem a optimismus jí byl vlastní. 

Lucy pak byla jakýmsi středem mezi všemi, byla nesmělá, ale i odvážná, ráda objevovala nové věci a i když někdy tak trochu bručela, byla někým, kdo dokázal vycítit a pomoci v pravou chvíli. Jediným jejím vroubkem snad mohla být jakási dětská naivita, se kterou přistupovala ke všemu. Byla lehkomyslná, pokud to nebylo vážné.

A nakonec tu byla Audrey. Byla jedináček, ale nikdo by to byl nepoznal. Měla ráda život kolem sebe a pozorovala ze všeho nejraději lidi, i mudly, kolem. Sledovala výrazy jejich tváří a možná v nich něco hledala. Měla klidnou a vyrovnanou povahu, avšak mnoho nemluvila. Snad se bála svého hlasu a nebo jen toho, jak ostatní budou reagovat na její názory. Když ovšem promluvila, stálo to za to. Audrey nikdy nebyla realista a když mohla, snila. Ráda si pobrukovala různé písničky a nakláněla hlavu na stranu vždy, když se cítila spokojeně a šťastně. Snad tehdy, v těch kratičkých okamžicích jejího života nebyla tak obyčejná a nenápadná. Snad tehdy jedinkrát vynikla její vlastní krása a ona dovolila ostatním, aby si jí všimli. Byl to ovšem jen zlomek vteřiny. V ostatních případech byla jen jakousi myškou, kterou by jste na ulici asi úplně přehlédli. Oblékala se nenápadně, ale zvláštně. Své vlasy měla skoro vždy sepnuté pomocí starých oprýskaných čínských hůlek, které jí kdysi dal otec. Milovala svítání.

Po konci léta na přemlouvání Lucy a hlavně Sam odpověděla slečna Audrey Ebbersová na inzerát z Denního věštce a ještě než se nadála, byl k překvapení všech přijata na místo asistentky Simona de Hook.

Ve své době to byl známý čaroděj, právě díky tomu, že se tak dobře a hlavně rád věnoval své největší vášni. Totiž Magii a jejímu studiu. Napsal několik knih a ze všeho nejraději mluvil především o obraně proti černé magii.

Simonovi bylo asi kolem dvaceti sedmi let, když k němu Audrey nastoupila. Hned od první chvíle jí bylo jasné, že se do něj zamiluje, dřív nebo později. Avšak věděla i to, že je to jen její šéf. Byl to gentleman a zároveň bojovník. Obdivovala ho a tajně si přečetla všechny jeho knihy a vše, co o něm kdy bylo napsané. Byl to její šéf, ale i tak trochu přítel. Nikdy se nebavili o ničem příliš osobním, protože Simon rozeznával práci a soukromí.

Audrey mu dělala asistentku a také měla jedinečnou příležitost se od něho učit. Dovolil ji používat knihovnu a tak studovala. Navíc se učila přímo od něho, byl to skutečně výborný čaroděj, vykonal mnoho věcí a věděl tolik o tom, co ji tak bavilo.

Zakazovala si myslet na něho jinak, ale tajně doufala, že si jí snad jednou všimne. Trvalo to rok, než si uvědomila, že pro něj není nic víc, než jen součástí jeho práce a občasný doprovod na nudné večírky.

A tak Simona milovala jen platonicky, jako nedosažitelný idol. Jeho světlé vlasy, které se stáčely do kudrlin, jen mírných ovšem. Jeho světlé, pronikavé zeleno šedé oči a úsměv, díky kterému musela podlehnout jistě nejedna žena.

Zhruba po roce, kdy spolu trávili nejméně dvanáct hodin denně dostal on nabídku přímo z Bradavic. Audrey ani nedýchala, když jí oznámil, že přijal místo učitele Obrany proti černé magii a že ona pojede s ním. Potřeboval i tak asistentku a navíc se mohla dál učit. I nadále jí pomáhal a nechával ji studovat, občas spolu rozmlouvali o tom, co nepochopila, nebo jen tak, aby si procvičili myšlení a logiku.

Nevadilo, že se říkalo, že to místo je proklaté.

Tak se oba vrátili zase do Bradavic a nastal první rok jejich učení. Občas ji nechal aby ho zastupovala a i nyní občas odcházeli, aby splnili společenské povinnosti na mnoha večírcích, kam ho i nadále doprovázela. Byla jeho tichým stínem i žákyní.

Jenže pak přišla událost, díky které jí zhořkla jakákoliv veselost. Možná dostala nejlepší práci a pracovala s nejlepším čarodějem Skotska, ale díky tomu přišla o to, co milovala víc.

O své rodiče.

Posílala jim našetřené peníze a navštěvovala je, ale přesto o oba přišla. Měli jí v pozdním věku a tak to bylo přirozené, přesto ji to velmi zasáhlo. Přišlo to v poslední školní den, nevěděl to nikdo krom profesorského sboru, protože byli u toho, když jí to Simon oznamoval. Dopis poslali totiž omylem jemu a on jej otevřel nevědomky.

Prázdniny byly smutné, kruté a černé.

Oplakávala je velmi dlouho a bylo to bolestné. Nejprve zemřel otec a dva dny na to i její matka, když to žalem dál nevydržela. Byli jeden druhému oddáni a do hloubky duše.

Pohřeb se uskutečnil velmi brzy a i když jí dal Simon volno, nenechala si to rozmluvit. Svůj žal topila v práci a v noci ji občas přepadával smutek. Plakala, ale byly to tiché slzy. Věděla, že by nechtěli, aby se trápila.

Její kamarádky přijely a byly s ní nějaký čas, ale bylo to smutné shledání, přesto je to potěšilo. Měly se rády, znaly se a toto se dotklo všech tří. I když těžko to bylo srovnatelné s bolestí Audrey.

Avšak i ta největší bolest odezněla a nastal další školní rok. Kupodivu Simon i nadále souhlasil, že bude vyučovat v Bradavicích a tak se i Audrey měla nastěhovat zpět do sousedního kabinetu, aby mu mohla znovu dělat asistentku.

Nyní to mělo být trochu jiné, protože Simon pracoval na nové knize, ale věřila, že práce ji pomůže to překonat, Bradavice byly přeci vždy její součástí.Nyní v nich byla opět, kletba snad byla překonána? Byl to třetí rok od doby, kdy sama ukončila studium…

 

A tak bylo druhého září odpoledne. Audrey dorazila později, protože na Simonovo přání ještě vyřizovala nějaké záležitosti v Londýně.

Byla zamyšlená, když otevírala dveře sborovny, ale když vzhlédla, musela se pousmát. Cítila se zase dobře, zase doma.

Slunce prostupovalo okny a jemně ji pohladilo po tváři svými paprsky. Pootevřeným oknem sem proudil mírný větřík. Nikdo tu nebyl.

Tedy skoro nikdo.

„Audrey, jste to vy?“ oslovil ji kdosi.

Když se odpoutala pohledem od okna, pohlédla do tváře jedné ze stálých profesorek, jejích oblíbených.

Přikývla.

„Je mi líto vašich rodičů. Přijměte mou soustrast.“ Zopakovala bodře Minerva.

„Děkuji.“ Hlesla trochu smutně Audrey, ale vzápětí to bylo překonáno.

„Ani jsme nedoufali, že přijedete tak brzy.“

„Vím, ale nechtěla jsem být už dál sama v jejich domě.“ Pípla dívka.

Profesorka McGonagallová také přikývla a rozhostilo se mlčení. Obě ženy se odmlčely a nebylo co říct, navíc jakákoliv další věta by pravděpodobně přerušila něco z té chvíle.

Audrey se dívala plaše do země a Minerva netušila co říci dál. Audrey byla vždy tichá a tak nikdy nebylo snadné s ní hovořit.

„Tak tedy vítejte zpátky.“ Přivítala j ještě a pak se rozloučila a zamířila pryč.

Dívka osaměla.

Přešla k oknu a na chvíli zavřela oči a vychutnávala si větřík. Když znovu prohlédla, znovu se musela pousmát. Její otec věděl, že se sem jednou vrátí a byla to pravda. Vždy jí říkal, že by byla dobrá učitelka, nevěřila mu. Ale v tomto měl pravdu. Byla tu.

Usedla trochu ztěžka do křesla a ještě jednou se pousmála.

Když promluvila, nebylo to mluvení k sobě, bylo to určené někomu, kdo to už neslyšel.

„Tak jsem tady.“ Řekla jednoduše. „Jsem doma.“

 

 

09.07.2008 23:14:35
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one