Kapitola 10. Odmítnutí

Kapitola 10. Odmítnutí - obrázek

Kapitola 10. Odmítnutí - obrázek

Konečně zpět z prázdnin a s novou zásobo kapitol :-)
I když je kratší, věřím, že si to užijete...
B.

Ačkoliv čekala, že po návratu to zase bude dobré, mýlila se. Netrvalo dlouho a Audrey souhlasila s tím, že musí s Brumbálem mluvit. Vedly k tomu stále častější vize a předtuchy.

Vzdorovala tomu úspěšně, když totiž tenkrát sešla na večeři, skutečně se na ní všichni profesoři, tedy ti co jí znali, a její dvě přítelkyně vrhli.

Audrey jim trpělivě, ale značně vyhýbavě odpovídala a ačkoliv naléhali, poprosila je, aby už o tom nemluvili. Statečně nesla jejich další pokusy zavést řeč tím směrem a bylo jí líto, že musí odradit i své dvě přítelkyně, ale netroufala si říci ani jim.

Jediný, komu důvěřovala byl ředitel, který jí tolik pomáhal a dával prostor. On jediný v ní vzbudil jakýsi pocit důvěry a spřízněnosti. Nakonec jí bylo jasné, že pokud by to kdy měla někomu svěřit celé, je to jedině on. Za všechnu tu trpělivost a ohledy. Pomohl už kde komu, proč by i jí ne?

Přesto váhala….jenže její schopnosti nedali na sebe nikdy dlouho čekat.

I nadále přicházely vize nečekaně, i když dokázala těsně před jejím průběhem odhadnout, kdy to bude. Měla tak vždy alespoň maličký čas k tomu, nějak se schovat do ústraní.

Její přítelkyně předstírali porozumění a brzy se rozjeli zase pryč, ačkoliv na ní přesto dávali pozor a psali jí snad každý druhý den. Simon byl konečně zase na cestách a nadával o sobě pro změnu vědět vůbec. Držel si tak zuby nehty svůj status „pan záhada“.

Jenže pak přišel další takový záchvat a Audrey už neměla na vybranou…

 

„Pane profesore?“ zeptala se poněkud nesměleji, když vstoupila do ředitelny, ale nikoho tam nezastihla.

Trochu ji to zaskočilo, protože těsně předtím s brumbálem mluvila krbem a ten ji pozval.

„Audrey,“ ozvalo se brzy o kousek výš. To když ředitel sestupoval ze schodů a mírně se na ni usmíval.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal se a jen on věděl, jak moc je zvědavý na skutečný důvod. Tušil, že konečně přišla s tím, co ji trápilo. Čekal na to velmi dlouho a nyní by mohl být netrpělivý, ale léta praxe ho poučila.

Na okamžik sklonila hlavu, když hned nevěděla jak odvětit, nebo spíš odkud by měla začít. Znělo to šíleně.

„Jsem tu kvůli tomu, co se stalo. Pane.“

Brumbál se v duchu připravil na notné sdělení a musel se pousmát, když skutečně přišla s tímto. Konečně tedy…

„Já…,“ pokračovala, „nemám nikoho. Nikoho s kým bych se o tom mohla poradit….o vás se prý říká, že… říká se…“

Brumbál lehce pozvedl obočí a trpělivě čekal.

Audrey přešlápla na místě a opět si připadal jako malé dítě, které neumí vyjádřit co chce, či se snad přiznat?

„..že nabídnete pomoc když,…když,“ zalkla se a nemohla dál.

Málem měla nutkání odejít, protože to bylo tak tíživé, když ji ředitel zadržel.

„Museli jsme čekat dva měsíce, abyste to pochopila. Teď jste tady Audrey a já jsem připraven poslechnout si vše, o čem by jste chtěla hovořit. Co se tedy stalo?“

Zvedla k němu slepé oči a svým zvláštním instinktem viděla jeho světlou auru, díky níž jí připadal bližší.

„Jde o to, že mám…mám…sny,“ zalhala trochu a pokračovala, když postřehla cosi jako trhnutí, či něco stejně podivného ihned po tom, co toto vyslovila.

„Chci říct, že to není stejné jako..u profesorky Trelawneyové. Tohle je hlubší, je to jiné. Vidím věci, co se styl.“

Odmlčela se a čekala na jeho reakci.

Albus mlčel a bedlivě čekal, musel zvážit co mu řekla, ale pořád nechápal.

Když ticho trvalo dál, ještě rychle dodala: „Promiňte mi, pokud jsem něco řekla nevhodně, pane.“ Šeptala a bylo to poprvé, kdy si dovolila být upřímná k někomu cizímu. „neznám nikoho, kdo by mi mohl pomoci, doufala jsem že…“ odmlčela se znovu. „Jen vás..“

„To je v pořádku,“ ujistil ji, „jen nevím, jestli jsem pochopil dobře, co mi tu říkáte. Vy máte sny?“

Až do této osudné chvíle Audrey nikdy nezapochybovala, že by jí Brumbál nepomohl. A ačkoliv to nevyslovil nahlas, najednou toto podivné váhání stálo mezi nimi a bylo natolik hmatatelné i v místnosti.

„Asi mi nevěříte..Já jen-.“

„Audrey,“ dovolil si ji přerušit, „nikdy jsem neřekl, že vám nevěřím. Jen..“ nedopověděl.

Pro ni to bylo až dosud poprvé, kdy se takto v brumbálovi zklamala. O to hlubší ovšem bylo, že mu bezmezně věřila…tedy až do této chvíle.

Byl by ochoten ji pomoci omluvit její nepřítomnost a vyléčit veškeré její rány jen kdyby….

Jen kdyby tím vším na vině nebyly jen jakési „sny“..její vidění z minulosti

To ne…

„Promiňte,“ špitla naposledy, čímž najednou ukončila jejich hovor a tak to setrvalo i po několik následujících dní.

Ještě nikdy se necítila hůř, než po tomto odmítnutí. Byla to ztráta jistoty. Protože nyní už se nemohl spolehnout na nikoho.

Lucy ani Sam by to nepochopily, její jediná možnost Brumbál pochopit odmítl a někdo jiný nebyl.

Zbývala jediná zátka…co teď?

Možná náhoda, možná osud, či prozřetelnost. Pravda je, že odpověď nalezla téměř ihned po tomto zjištění. Takřka v pravou chvíli.

 

„Dnes jste nějaký zasmušilý, Harry.“ Dovolila si jej oslovit, když spolu o několik dalších večerů kráčeli pozdě v noci k Nebelvírské věži.

V tomto měl Snape pravdu, poskytovala mu „alibi“ a ochranu před Filchem a ostatními, kdo by mu nevěřil, jako už výše zmíněný profesor Lektvarů.

I když toto noční setkání bylo spíše náhodou.

Harry se vracel také od brumbála a jako vždy měl po schůzce s ním o čem přemýšlet, ona ovšem také.

Možná ho tím vytrhla z myšlenek, ale pravděpodobně mu to ani nevadilo, protože když jí opětoval pohled, usmíval se.

„Jo,“ řekl. „Tenhle rok už asi je takový.“ Z jeho hlasu vycítila, že není neupřímný.

„Někdy to chce mít jen pevné nervy a naději.“ Řekla konejšivě.

Harry si mírně povzdechl a už chtěl něco říci, když se zarazil. Nevěděl, jestli by to nebyla narážka pro jeho slepou profesorku a tak raději jen poznamenal: „Nebo jen vědět, odkud začít.“

Když se rozdělili, zamířil on do věže s hlavou plnou nápadů a starostí, zatímco Audrey…

24.08.2008 22:30:56
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one