Kapitola 12. Oddechový úkol

Sníh a námraza pokrývaly pozemky školy a všude kolem bylo bílo. Zvláštní čas, jako vždy se našlo hned několik lidí, kteří měli o čem přemýšlet.

Jedním z nich byla i Audrey.

Hlavou se jí honilo nesčetně nápadů a úvah. Proč ji mniši dávali druhé jméno? Proč j rodiče alespoň někdy za celý jejich život nenaznačili, o „druhé straně“ jejich rodinného krbu? Toho, kdy se měnili na intuitivní čaroděje, kteří měli své zvláštní schopnosti a ovládali tak strany magie, dle své libost.

 Nevěřili jí snad? Nebo se jen báli něco prozradit, dokonce i když ten, komu to měli říci byla jejich vlastní dcera? A konečně, věděl o ní vůbec Voldemort?

Jak čas ubíhal, začínala si být jistá, že její po ní temná strana dosud nepátrá a pro změnu ta druhá – světlá, ji naopak ignoruje.

Vidění měla stále své vzestupné tendence a Audrey – Rhiannon brzy přišla na to, jak tomu bude muset začít čelit.

Vysilovalo ji to a kdyby to stále pokračovalo dál, mohlo by se jí to jednou vymknout z rukou.

Její vize už nebyly jen minulost, byla to i přítomnost a někdy, když hodně usilovně přemýšlela nad tím, co ji budoucnost přinese, vídala i jí.

Ovšem při takých to náhledech, když se jí podařilo vidět něco naprosto cíleného, nebo když bylo její vidění obzvláště siné, vybírali si svoji vlastní pevnou daň. Podepisovalo se to na ní. Čím silnější to bylo, tím více trpěla.

Bolela ji hlava, měla závratě a křeče, krvácelo ji z nosu i uší, přesto viděla, co chtěla. Ovšem za bolest, která byla jako nepsaná cena.

Raději teda nechávala svá vidění věci náhodě, než aby do nich takto zasahovala. Jenže ne vždy dokázala odolat tomu pokušení.

Své druhé jméno zatím pečlivě tajila a nesvěřila se s ním nikomu. Čekala na vhodnou příležitost.

Kolem Vánoc se ovšem útoky na mudly a několik kouzelníků zesílily, ba dokonce smrtijedi zaútočili na Azkabanu (opět úspěšně), rozhodla se jednat. Svůj „dar“ neměla přeci jen pro ukrácení dlouhé chvíle, na to to bylo až příliš cenné…

Nejdůležitější tedy bylo vymyslet, jak ukrýt bezpečně svou identitu a přitom nedát nikomu ani jediný podnět k tomu, aby si mysleli, že by to mohla být ona.

Tak jakmile přišla volná chvíle, vytratila se na pozemky, do knihovny, nebo do jiné části hradu, kde tvrdě dřela. Musela získat jistotu a cvik, navíc potřebovala znát daleko více kouzel a musela se umět ubránit, pokud to bude třeba.

Tak tedy hledala,pátrala a cvičila dnem i nocí…

 

„Severusi, jsem rád, že jste přišel tak rychle,“ oslovil jej brumbál, sotva dotyčný vešel do jeho pracovny.

„Něco naléhavého?“ zeptal se unaveně na oplátku, mistr lektvarů.

„Chtěl jsem jen vědět,…“ volně pokračoval ředitel, „jestli se za posledních několik měsíců, nebo dní nemluvilo o Jeffersových?“ Jakákoliv zmínka by mohla být podstatná.“

„Máte na mysli něco konkrétnějšího?“

Brumbál ovšem jen zavrtěl hlavou.

Snape tedy poněkud znechuceně pokračoval dál.

„Nemluvili jsme o ničem, co by s nimi souviselo.“ Později se odmlčel a vyčkával. Věděl, že vysvětlení toho, na co se ředitel ptal musí přijít.

Měl pravdu.

Albus chvíli zamyšleně sledoval svého fénixe a pak pokýval hlavou. S rukama na svých dlouhých a stříbřitých vousech konečně promluvil.

„Byla to jen náhoda.“ Řekl s lehkým úsměvem a očima bedlivě zabodnutýma do druhého muže. Jako vždy v nich byly jasné ohníčky.

„přesto bych byl ovšem rád, kdybys pro mne vykonal jednu věc.“

Snape jej zlověstně sledoval a s předtuchou, Brumbálovu stylu vlastnímu, jen čekal, co z toho nakonec bude.

„Byl bych ti vděčný, kdybys mohl na nějakou dobu „dát pozor“ na naši novou profesorku.“

Úšklebek, nebo spíše Snapeova grimasa si vysloužila další shovívavý pohled od ředitele.

„Obáváte se, že by mohla někoho zabít?“ zeptal se příkře a jedovatě.

„Ne.“

„Hrozí jí něco nečekaného, o čem bychom nevěděli?“

„Ne.“

„Tak proč,“ hlesl konečně pobouřeně Snape. „Proč mám ze všech vašich lidí právě já, hlídat nějaké přerostlé děcko. Navíc, když od ní sotva může něco hrozit. Je slepá. Měl bych se zabývat něčím jiným, na tohle nemám čas a ani chuť!“

Asi by nešlo popsat, jak moc se Brumbál vnitřně pobavil. Jak zvláštní a liché mu připadalo, že se tady dohaduje s mistrem lektvarů.

„Požádal bych tě, kdyby to mělo nějaký smysl,“ utrousil tedy jenom jako odpověď. „Domnívám se ale, že ani tak bys neměl námitky. Ber to jako „oddechový úkol“….“

 

Byl zlostí téměř bez sebe. Protože jestli něco nesnášel, či nechápal. Tak to byl Brumbálův zapálený postoj ke všemu, co se hýbalo a vypadalo to bezbranně.

Nechápal, jaký má důvod, aby zrovna jeho požádal o něco tak…stupidního.

Copak není už dost velká aby se o sebe postarala sama?

Ano, možná oslepla, ale to z ní nedělalo ještě prioritu.

Doufal totiž, že má na víc. Byl tajným špionem na obou stranách. Měl by přece dostat něco významnějšího, ale tohle?! Copak brumbál nemohl říci někomu jinému? Kdokoliv jiný by to udělal třeba i rád, ale proč musí on?

 

 

12.09.2008 13:27:32
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one