Kapitola 16. Zármutek



„Tohle mi budete ještě muset vysvětlit,“ procedil skrz sevřené rty, spíš to znělo jako zasyčení.

Byla ještě zmatená a vystrašená, protože Roger byl část minulosti, na kterou se snažila zapomenout a nemohla…

„Ne,“ hlesla ale v protestu.

„Ne?“ zopakoval po ní ledově.

„Já. Chci říct, děkuji. Ale při vší úctě do toho vám nic není to bylo jen…to je jedno, už je pryč.“

Snape si nepěkně povzdechl. „Pryč na jak dlouho.“

„To není vaše věc.“ Oponovala mu. „Nic vám do toho není.“

„Jistě že ne.“ Přitakal. „Až vás příště bude chtít někdo uškvařit na placku, ať to ale leskavě dělá mimo vyučující sezonu a mimo zdi hradu.“ Zpražil ji.

Audrey se smutně pootočila a přemýšlela co ještě říct, ale nic jí nenapadlo.

„Kde jste se tu vlastně vzal?“ zeptala se konečně po několika minutách ticha.

Jenže jí nikdo neodpověděl.

Otočila se čelem zpátky do chodby, ale měla pocit, že tam už nikdo není. Byla si tím jistá.

„No jasně, všichni mi dokážou utéct, to je vážně výkon.“ Poznamenala suše.

Napřáhla ruku a nahmatala zeď, zorientovala se a pomalu udělala krok a pak ještě jeden. Když si byla jistá rovnováhou, zavřela oči a šla poslepu.

 

Další dny měla jedinečnou příležitost, uvědomit si, co se to vlastně stalo.

Roger se vrátil. Byl několik let v cizině, ale proč musel přijet teď? Vždyť ještě před několika měsíci nejevil nejmenší zájem a teď tohle. Navíc ty jeho řeči…postarám se o tebe..budeš mě potřebovat.

Ještě teď se při té myšlence třásla po celém těle. Jak jí byl jen odporný. Jaké měl právo si jí nárokovat? Nenáviděla ho.

Ale jak se ukázalo ve Snapeovi se také mýlila. Jak to, že byl dvakrát u toho, když potřebovala pomoc?  Měla by být opatrnější. Ne snad, že by jí vadilo, že jí zachránil před Rogerem, ale najít jí tak snadno také neměl. Bylo to podivné, to jí snad sleduje?

A pak jí to došlo.

No jistě, dávalo by to smysl. Že by v tom měl prsty ředitel? Přeci si nemohla myslet, že by jí nechal jen tak, ale proč zrovna Snapea jako osobní hm..“gardu“?

Z jejích úvah jí až vyrušilo pozvání, které jí přišlo netaxovou sítí přímo do pokoje.

(Slečno Ebbersová, byl bych rád, kdybyste se mohla dostavit ke mně do pracovny ještě dnes, co nejdříve pokud možno.)

Nebylo pochyb, proč si jí Brumbál pozval. Podal mu tedy Snape také takové „hlášení“ jako předtím Remus? A co to bylo za podivnou organizaci? Něco jí tu šeredně nehrálo.

Celé to kolem jí začalo působit mravenčení pod kůží a měla strach.. kruhy se začínaly stahovat.

 

„Tak jste tady,“ vyzval ji až příliš dobrácky Brumbál, když vešla.

Podvědomě zatnula zuby a obrnila se trpělivostí.

„Pozval jste si mne, pane řediteli?“

„Ano, jistě, je tu něco. Co bych s vámi rád probral, posadíme se?“

Audrey mávla rukou: „jen mluvte. Myslím, že raději budu stát“. a s tm, se chytila opěradla židle a lehce se naklonila dopředu. Slepé oči sklopila k zemi, budila dojem pokory a pokání.

„Nuže, chtěl jsem s vámi probrat nedávnou návštěvu vašeho příbuzného zde ve škole.“ Prohlásil bez obalu ředitel.

Audrey nebyla nikdy hloupá a okamžitě pochopila kam tím míří a co víc, rozčílilo jí, že mu to Snape přeci jen řekl.

„On vám to řekl!“ rozhněvala se okamžitě. A Prudce se odklonila do zadu.

„Audrey, měla byste vědět, že to bylo pro vaše dobro. Jak vím, Roger a vy jste-.“

„Tak pro moje dobro? To co se stalo byla má záležitost, vás se to nijak netýká. Pokud jde o to, nebude se to opakovat.“ Nenechala se zahnat do kouta a bojovala.

„Audrey,“ povzdechl si ředitel. „Tohle přeci nikdy nemůžeme vědět. Navíc vím z dřívějších let, jaké jste měli se svým bratrancem vztahy.“

„Není to můj bratranec.“ Bránila se. Je to jen, vzdálený příbuzný přes bůhví kolikáté koleno. „A já…změnilo se to. Chci říct, už to není jen…třeba se změnil.“

Jenže ticho jí samo usvědčovalo ze lži. Tomu totiž nevěřila, ani kdyžto vyslovovala.

„Skutečně?“ zeptal se Albus měkce. „Oba víme, že je to lež. Mám vám připomenout, jaké byli vaše společná léta zde v Bradavicích?“

Při těchto slovech se už Audrey nedokázala ovládnout a potlačit všechny vzpomínky a hněv. Krev se jí nahrnula do tváří a lehce zčervenala.

Raději sklonila hlavu, aby to nebylo tak hmatatelné.

„Ne, to nemusíte,“ poddala se konečně.

„Audrey, nemusíte se ho bát. Dokud budete zde, nebude mít dovoleno se k vám jakkoliv přiblížit. Jste pod ochranou hradu.“

Ale ona už ho neposlouchala. „Copak takhle můžu žít věčně?“ zeptala se místo odpovědi na jeho konstatování.

Brumbál neodpověděl.

Audrey využila této odmlky a pokračovala. Rozhodnost jí nakonec dodala odvahu. „A skutečně si již nepřeji, abyste na mě dával takový pozor. Já nejsem nemocná!. Nepřeji si, abyste špehovali mé soukromý a veřejně ho probírali.“

„Audrey, vám že se hněváte, že mi profesor Snape řekl o Rogerově přítomnosti, ale skutečně se domníváte že-.“

„Profesor Snape by měl přestat strkat svůj nos do mých věcí! A říkat vám skutečně nic neměl!“ rozčilovala se dál. A jako tvrdohlavé dítě musela pořád opakovat dokola své rozhořčení.

„Musím vás upozornit, že Profesor Snape je zde také,“ řekl po chvíli Brumbál, což způsobilo mírné zděšení i u ní.

Na chvíli to na sobě dala znát, když se neuhlídala a záblesk zděšení musel být natolik viditelný.

„Tohle není fér,“ řekla přiškrceným hlasem. „Nemohu vidět, kdo tu je a kdo není. Měl jste mi to říct.“

„Rozmyslela byste si, co budete říkat na mé konto?“ poznamenal jedovatě.

Zásah, uvědomila si. Poznámka o něm se ho musela asi dotknout, ale měla přeci krucinál pravdu!

Nevěnovala mu tedy pozornost a pokračovala k Brumbálovi.

„Výborně, ještě něco?!“

Brumbál zavrtěl hlavou a podíval se letmo na mistra lektvarů, ten jí upřeně pozoroval. Byla umíněná, ale museli jí říct pravdu.

„Audrey, chápu že vás tento zásah do soukromí rozhořčil, ale měla byste vědět, že máme i další důvod, proč nechceme aby mohl Roger kdykoliv vstoupit na Bradavické pozemky.“

„Jaký?“ zeptala se po chvíli nesměle. Skutečně zvědavě a se zájmem.

Brumbál se nadechl.

„Protože se otevřeně hlásí ke Smrtijedům.“

Zalapala po dechu. „Ale to není…“ jenže pak se s ní svět zatočil a ona pochopila celou pravdu. Byl pryč tak dlouho. Jeho povaha a ty řeči. „Ach můj bože.“ Vydechla a konečně pocítila potřebu se posadit, ale odolala tomu.

Nakonec jen statečně přikývla a pak se co nejrychleji rozloučila a odešla.

Snape po jejím odchodu jen otráveně poznamenal, zda-li bylo nutné jí to říkat. Ale Brumbál stál na svém…

Nutné to bylo.

 

Ještě ten samý večer se objevila záhadná žena s maskou na dalším místě.

Měla vztek, zuřila a svůj hněv vložila na několik okamžiků i do boje se svými protivníky. Avšak poprvé ráně pochopila, že kdyby takto pokračovala dál, sama by se brzy stala posedlou po pomstě.

A tak změnila taktiku a světlo ji v tu noc prozářilo. Bojovala na straně dobra a nepřestávala, dokud měla sílu a naději.

Zachránila životy a po nich další. Byla přesně tam, kde byli oni a kazila jim to, jak jen mohla.

Našla si i jejich úkryty a kazila jim plány.

S ránem její červený plášť zavířil naposledy a byla pryč.

Další den se v novinách objevilo několik obrázků uvězněných a odsouzených.

S vyčerpaností a pýchou je odložila a vrhla se na snídani….další Bradavický den. Toto tedy pěkně začíná.

 

 

„Kdo myslíte, že by to mohl být?“ zeptal se Remus svých přátel z Řádu, když měli jednu z vyjímečných chvil ukradených pro sebe.

Seděli v zapadlé hospůdce a popíjeli své oblíbené nápoje.

Každý po svém a tak, jak měli nejraději. Byl to úmorný den po náročné práci.

„Nemám tušení, ale až ji příště potkám, pořádně si jí prohlédnu.“ Poklepal si Moody na své netypické oko a potutelně se ušklíbl.

„Vám nic neuteče, že Moody.“ Dloubla do něj žena s fialovými vlasy a ještě předtím než zvrhla svůj hrnek se na zamyšleného Remuse neprotilehlé straně stolu zářivě usmála.

„O tom nepochybuj.“

 

 

18.09.2008 23:54:53
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one