Kapitola 17. Poslání

Kapitola 17. Poslání - obrázek

Kapitola 17. Poslání - obrázek

Co chceš vlastně dělat. Co bude dál. Jaký je tvůj plán?

Otázky které si sama sobě pokládala snad nikdy nekončily a to byl jen zlomek toho, co jí neustále vrtalo v hlavě. Další starosti jí dělalo její vidění. Kdy to skonči? Jak se to zastaví? Co musí udělat?

Tohle vše jí děsilo, ale přesto byla vnímavá. Tušila, kdy by to mohlo skončit. Protože veškeré její vize se točili jen kolem Voldemorta a jeho dění.. usoudila tedy, že konec přijde v den, kdy on vydechne naposledy. Možná to byl její hlavní hnací motor, zkrátka něco, co jí pohánělo ku předu. Snažila se bojovat proti němu. Ale co mohla udělat, když byla sama?

Poslední dobou měla další zvyk, jen se tak procházela sem a tam a vyhledávala samotu.

Nebylo to tolik těžké, protože většina jejích kolegů jí spíš bralo jako samozřejmost, nebo jako ducha, kterých tady bylo dost. Její slepota jí činila neviditelnou pro ty, kteří nevěděli jak se k ní chovat. Ačkoliv to bylo jen velmi málo hmatatelné. Nikdo by nic nepoznal…přesto se  jí vyhýbali.

Jenže to vše platilo jen donedávna. Téměř z ničeho nic se to obrátilo, když se našli minimálně dva lidé, kteří jí jako vzduch nebrali…

„Sledujete mě?“ zeptala se poněkud překvapeně, když byla zase na jedné ze svých toulek hradem. Byli vánoční prázdniny a všichni studenti, nebo jejich neskonalá většina byli na návštěvě ve svých domovech. Nebylo těžké zatoulat se ve spleti hradu a dumat po opuštěných chodbách.

„Zas tak sebe středná být nemusíte.“ Zpražil ji.

„V tom případě…“ otočila se a už chtěla odejít přilehlou chodbou pryč. Ale když to udělala, promluvil.

„Na dnešní odpoledne je svolaná porada. Jen vám to mám připomenout.“ Houkl poněkud dotčeně, že zrovna on se zase musí vydávat za posla.

„Děkuji,“ přikývla a jako tělo bez duše zmizela za rohem.

Snape za ní chvíli díval, ale pak šel pryč. Musel nad ní přemýšlet. Nic mu na to neřekla, ani si nevšimla jízlivosti, ani jí sama nepoužila. Prostě ho jen vyslechla a odešla. Poslední dobou se chovala divně. A to jak jí našel téměř v kaluži krve, to bylo divné…

 

„Až se všichni studenti vrátí, bude vše již podle běžného řádu. Tedy kromě výuky Obrany. Všichni víme, že profesor de Hooke se poněkud zdrží při psaní své knihy, ale jeho milá asistentka ho dokáže plně zastoupit…“

Audrey by za normálních okolností skřípala zuby, ale nyní to brala jako nicotnou narážku. Brumbál říkal, že Simona dokáže plně zastoupit…a přitom jí nesvěří ani obyčejný kroužek Soubojů, či normální výukové hodiny.

Jenže jí to bylo jedno. Byla melancholická, smutná a duchem neustále nepřítomná.

Byly Vánoce, navíc čas, kdy jí rodiče chyběli snad nejvíce ze všeho. Ale co víc, konečně si uvědomila tu pravdu. Jestli její vidění přestanou až tehdy, kdy Voldemort zemře, pak je dost možné že ona umře dřív. Už takhle její vidění byla strašlivá.

Navíc byla plná násilí a chladných triumfů zla. Viděla vše, čeho Voldemort dosáhl a nějak jí to ovlivňovalo. Propadala zoufalství, uvědomovala si, že ona sama brzy umře. I kdyby Voldemort padl, ona jej dlouho přežít nemůže… neexistoval lék.

Tenhle „dar“ byl prokletí. Byla to příšerná muka.

„Audrey, co je s vámi?“ zeptal se Brumbál.

„Nic, pane řediteli,“ odpověděla pohotově a nacvičeně. Přesto příliš mdle, aby jí někdo doopravdy uvěřil. Oči jí pálily, ale nevnímala to. Pokusila se usmát, ale nevyšlo to.

„Nejste nemocná, Audrey?“ zeptala se starostlivě profesorka Prýtová.

Dívka se pousmála: „kdepak..“

„Myslí, že nikdo jiný už nic nemá. Tímto tedy ukončuji dnešní schůzi.“ řekl povzbudivěji Brumbál.

A protože byli prázdniny, nikdo nikam nespěchal. Skřítkové jim zajistili malé občerstvení a k překvapení všech, hlavně Audrey začali podávat i číše s teplým svařeným vínem.

Audrey si také jednu vzala a pak přešla k oknu. Poslední dobou její oblíbená místa, Navíc nebyla ve středu dění. Což í vyhovovalo a také nemusela hned odejít, což by vypadalo podezřele a neslušně.

Nechtěla nikomu přiznat, jak se doopravdy cítí. A nechtěla, aby na ni poznali smutek. Smrt jí velmi tížila a cítila se vyčerpaně, neměla chuť cokoliv dělat.

Jenže někdo ji vytrvale sledoval a nenechal se ošálit. Přestože nepoznal o co přesně jde, tušil, že nějaké vodítko k tomu musí dřív nebo později přijít.

„Nemám se vám zase podívat na oči?“ nabídla se dobrosrdečně madam Pomfreyová.

„Není třeba, necítím žádnou změnu.“

„Ale dítě, to přeci nevadí-.“ Už už se chtěla Audrey dotknout, ale ta z toho najednou cítila téměř smrtelnou hrůzu…

A pak to přišlo dřív, než mohla stačit zareagovat.

Tlumeně vykřikla a upustila svůj pohár s vínem. Ten dopadl s břinkotem na podlahu a zbytek jeho obsahu se rozstříkl kolem.Slyšela jen, jak jí někdo volá, ale pak už nevnímala nic.

Propadla se do víru času a cítila se ztracená a vyčerpaná. Už se nechtěla probudit, protože věděla, že ji čeká jen bolest.

 

Milovaná Audrey….

veškerý náš majetek - dům, pozemky a trezory s celým svým obsahem okazujeme tobě……Jediné dědičce a poslednímu potomkovi naší krve…...

Správcem majetku ……určujeme Přítele, jehož nám osud poslal do cesty…

přejeme si, aby tento muž se postaral o naši dceru, pakliže my už toho nebudeme schopni…..

Přejeme jim oběma štěstí.

„Proč tomu nerozumím? O kom to mluví? „ Ptala se sama sebe v duchu a byla zoufalá. „Já už vážně nikoho a nic nechci znát..nechci vědět nic…ach bože..já chci umřít…“

 

Cítila jak jí někdo třese a sama se sebou sváděla těžký boj. Pak cítila, jak ji položili na měkké lůžko, kde jen mohla být? Že by ji přenesli na ošetřovnu?

Víření času a hukot v hlavě sílil. O čem to jen předtím přemýšlela, že nyní vidí tohle? Poslední vůli rodičů?

„Postarám se o to, klidně běžte pracovat na dalším,“ slyšela někoho říkat.

Cítila se tak zvláštně, jako by její část vystoupila z těla a vše slyšela jen odkudsi z dálky. Ale pak ucítila silnou bolest a pálení. Tak neuvěřitelně ostré vnímání!

Kůže na čele jí hořela a pak i její zápěstí! Ať s tím přestanou, upálí jí za živa.

Chtěla křičet, ale ze svého stavu jen vydala zakňučení a bolestné zaúpění. Ať už s ní dělali cokoliv, nechali toho.

Pak se pomalu probouzela zpátky. Jenže ta tupá a nepřestávající bolest se oběvila zase. Někdo jí podepíral hlavu a dával jí čehosi napít. Dusila se a nemohla polykat. Musela ale, poslední doušek vyprskla a složitě otevřela oči.

Ten malý útržek vždy po viděních měla možnost vidět. Proto když otevřela oči, na pár sekund se střetla s černým a neustále ostražitým, nic neříkajícím pohledem jednoho z jejích kolegů.

„Už ne,“ zakňourala a pak už zase oslepla. Mlžný opar pokryl její oči a ona byla opět slepou.

Snape to také postřehl a téměř tomu nemohl uvěřit. Nebo se mu to vážně jen zdálo? Ale na chvíli přeci jen měl pravdu. Ona ho viděla, poznala ho. Dívala se přímo na něj a přímo jemu do očí.

Položil jí zpět a ustoupil, zarazilo ho to. Navíc něco cítil, když se dotkl její kůže. Promnul si chladné prsty a nedůvěřivě jí sledoval.

Promnula si zápěstí a slabounce se ho zeptala: „Co se stalo?“

Jen chvilku dal zmatku, než jej zaplašil a znovu se ovládl. Přesto jí podezíral dál, dokud se opět nepřesvědčil, že jej zase nevidí.

„Byla jste mimo,“ řekl prostě.

Zalapala po dechu. „Jak,jak dlouho?“

Snape ovšem málem přešel do výbuchu. „Takže se vám to stává velice často! Jste nemocná?“ zavrčel.

Byla v pokušení mu neodpovědět.

Nemohla to tušit, ani vnímat, protože ještě pořád měla rozhozené reakce, ale on to viděl zcela jasně. Z očí jí stékaly slzy. Co když její slepota byla jen přechodná?

„Nejsem,“ pípla.

„Ne, vy jste hrdina.“ Rozzuřil se.

„Proč tohle říkáte?“ zaúpěla a ruce přiložila na čelo. Stále ještě bylo jako v plamenech, ale to nebylo vše. Snapeova aura, najednou jej vnímala jinak. Byl..zvláštní, něco u něj bylo jinak, než u ostatních, jeho dotek jí vadil a to hodně moc!

Potlačila zavzlyknutí, ale jemu neušlo, jak druhou rukou (vzdálenější od něj) sevřela okraj deky a pevně ji stiskla. Musela hodně trpět, ale přesto pokračoval. Chtěl jí tím vytrhnout z apatie.

„Protože jenom fňukáte. Hrajete si na statečnost, aby vás pak ostatní mohli litovat. Jste pokrytec.“

Chvíli po tom, co to vyslovil, si musel nadávat. Nevěděl proč, ale najednou se to dotklo i jeho. Cítil, jak ta slova zasáhla přesně její vědomí.

„Vypadněte.“ Řekla mu smíšeným hlasem.

Zaváhal, nějak ji najednou nemohl opustit. Díval se na ni, jak tam leží. Věděl, že nic nevidí, ale téměř cítil, že musí trpět.

„Vypadněte!“ zakřičela na něj. Nemohl to vydržet a proto se otočil a odešel.

Než došel ke dveřím, slyšel jí, jak se rozbrečela. Ale nechtěla, aby to někdo viděl, ani slyšel. Tlumila to polštářem a svou vůlí.

Přesto věděl, že udělat to musel….prostě musel…

22.09.2008 00:06:27
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one