Kapitola 18. Pomsta mezi slovy

„Tušíte, o čem s vámi chci hovořit.“ Řekl Brumbál, když po mnoha dnech ticha spolu o samotě seděli v jeho kanceláři a rozmlouvali.

Dal jí čas, aby se zotavila a hned po té, si jí k sobě zavolal. Skrz své brýle si ji prohlížel a více než kdy jindy věděl, co se s ní a hlavně v ní nyní odehrává.

Možná zachovával mlčení, takticky jí pozoroval a dal jí pocit, že jí nevěří, když za ním prve přišla, ale nyní se to změnilo. Vše co bylo předtím bylo cílené, protože ředitel byl taktik a to každým vláknem své bytosti.

„Ano, pane.“ Přitakala zprvu neochotně. Nechtělo se jí vracet k tomu samému tématu. Navíc byla o mnohem více uzavřenější a hlídala se, jako ještě nikdy. Po tom co jí řekl Snape ano… Měla důvod přemýšlet o tom co řek. Byla na něho naštvaná, ale i chápala význam toho, co jí řekl. Přes všechnu zlost musela uznat, že možná mohl mít pravdu, ale o to více  jí to štvalo.

„Nuže?“ zeptal se ředitel.

Audrey se zhluboka nadechla. Rovnalo se to téměř skoku do vody a to rovnýma nohama.

„Je to tak, jak jsem vám říkala minule, pane. Ale je v tom víc. Tenkrát jsem vám něco zamlčela. Jenže teď už zřejmě není vyhnutí.“ Dodala ke konci trochu smutně. Otázka smrti jí stále vzdáleně děsila.

„Mluvte,“ vyzval ji přátelsky a tak tedy začala.

Měli spoustu času a nemuseli spěchat, proto její vyprávění bylo dlouhé a obšírné. Líčila mu vše, od toho jak se dozvěděla, co byli její rodiče zač. Přes její vlastní pátrání, slepotu, tajemná setkání a mnohé další.

Dostala se až k místu, kde se vydala na svou první pouť a boj a tehdy zmlkla. Bylo na čase, aby opět řekl něco on. Celou tu dobu ji bedlivě poslouchal a nyní se měl vyjádřit.

Vnímal, jaký je v této ženě rozdíl, cítil její úmysly a věděl o čem hovoří, když vyprávěla svůj příběh. Přesto stále nechápal, jakou roli má ona sehrát. Osud mu poslal do cesty mnohé kouzelníky i lidi a on jich využíval, ale ona? Najednou byla neznámá a proměnná v rovnici. Popisovala mu svoje temno, ale i boj. Kam patřila?

„Podle toho, jak jste hovořila o poslední závěti, dovoluji si hádat, že jste nepokročila v tomto pátrání o nic více.“

„Ne, pane.“ Přiznala klidně. „Nepátrám dál. Nemám na to sílu a ani nevím, co bych přesně našla. Moji rodiče byli podle všeho také nadaní, ale jejich minulost je pro mne téměř záhada. Vím jen, že sloužili Temnému pánovi, copak už to nestačí k důvodu, abych to nechala být?“

„Někdy je užitečné to vědět.“ Poznamenal moudře ředitel, ale dál ji nenutil o tom přemýšlet. Sám zatím docházel ke všem svým závěrům a brzy věděl…

„Cením si vaší upřímnosti, Audrey,“ začal. „Vnímám vás jako velmi rozumnou ženu a proto nevidím důvod, abych nyní zatajoval vaše možnosti.“ Mluvil tolik vážně a záhadně. Málem se přistihla, že jí běhá mráz po zádech. „Po důkladném zvážení vím jen o dvou cestách, které mohou vaši situaci vyřešit.

Ta první je těžká, osamělá a trnitá. Můžete vytrvat v tom, co děláte doposud, ale budete osamělým bojovníkem, který jednoho dne může narazit na silnějšího soupeře. Nikdo vám nepomůže, vy nepomůžete nikomu, ale přesto bude jasné, že s vámi musí počítat.“ Odmlčel se.

Audrey jasně pochopila, že čeká na její výzvu. „Ta druhá?“

Brumbál se usmál.

 

Když se zjevila na místě, vál mírný vítr. Okamžitě jí vmetl rozpuštěné vlasy do tváře, ale ignorovala je.

Plášť se též jemně vzdouval, ale když pomalu zamířila kupředu, byl jen jakási vlnka, kolem jejích kotníků. Červené šaty ji činily zajímavou a přitahovaly k ní oči všech.

Měla svou masku, která nešla sundat nikým jiným, než jí. Ale i přes ni bylo poznat, že se usmála, když ho viděla.

Poklonila se mu a on ji stále sledoval a propaloval na místě svým pohledem. Hledal na ni jakoukoliv chybičku, skulinku, či vše, co by mu mohlo něco prozradit. Zkoumal ji a ani na okamžik nezaváhal. Neuhnula, nesklonila se a ani neustoupila. Stála dál na svém místě a vzdorovala.

„Takže to vy napadáte mé služebníky?“ zeptal se pomalu a mrazivě.

Nepromluvila a nehnula ani brvou, když ji ostatní smrtijedi obkroužili a utvořili smyčku kolem. Místo toho se mu jen znovu lehce poklonila a pokynula mu hlavou.

„Mí muži mi řekli, že mluvit umíš. Snad dokonce i čarovat.“ Jeho hadí oči ji sledovaly a snažily se proniknut skrz masku, použít nitrozpyt, ale k jeho mocnému úžasu to nešlo. Bylo v tom nějaké prastaré kouzlo, ale to jistě později pokoří.

„Co tu pohledáváš.“

A tehdy poprvé zaváhala. Jen na vteřinu, ale pak se jí před očima mihl stín, který nikdo jiný vidět nemohl. Byl to jen signál, impulz. Věděla proč to dělá a to co viděla, jí dodalo odvahu.

V jediném překvapivém okamžiku vztáhla svou ruku k němu a obnažila levé předloktí.

Nechvěla se, netřásla, ani necekla.

A Voldemort se smál, krutě, surově a vítězně!

„Věděl jsem to.“ Křičel triumfálně.

 

Audrey se probudila, byla zpocená a vlasy se jí lepily k čelu. Ze spaní brečela, bylo to příšerné. Navíc jí celým tělem koloval jed a jí se to hnusilo.

Vyklonila se a dlouho pak zvracela z postele, dokud se její žaludek neuklidnil. Co to jen udělala? Spojila své jméno s ním, spojila svůj život s ním a co víc. Spojila svou duši.

Znovu se vyzvracela a pak se malátně zhroutila do propocených přikrývek.

„Já nechci,“ zašeptala unaveně. „Nechci…

 

„Profesore Snape…“

„Profesorko Ebbersová…“ pozdravili se oba poněkud upjatě formálně. Jeden druhému věnovali chladnou pozornost, ačkoliv on na tom byl mnohem lépe, on alespoň viděl kde stojí, jak vypadá a jak se tváří. To že ona tuto výhodu nemá ho poněkud zamrazilo.

„Promiňte mi menší zpoždění,“ omlouval se Remus, čímž oba vytrhl za jakéhosi mlčenlivého pozorování. Ani si nestačil uvědomit dusnost atmosféry v této místnosti a už všichni tři zasedali k jednomu ze stolků ve sborovně. Neutrální působiště.

Ani jeden nebyl ve své kůži, což už dobrosrdečný Remus ovšem poznal, protože Snape se do něj asi zapomněl navážet, i když kysele se tvářil. Aurdrey pro změnu byla pozorná a milá, ale striktně se držela jen témat, které měli k projednávání.

Když tato menší schůzka skončila  všichni zhodnotili, že takto mohou pokračovat dál, nastalo ticho. Remus se musel omluvit a zase běžel pryč, ještě vedl zájmový kroužek.

„Když mě omluvíte, musím jít.“ Řekla chladněji Audrey a už se zvedala.

„Dobrá, dlužím vám omluvu.“ Vyštěkl nakonec.

Na chvíli se zastavila a otočila se k němu. „Nemusíte se nutit,“ poznamenala. „Je mi to jasné.“

Ne že by ho to trochu nerozčilovalo.

„Takže teď to bude uražená pýcha?“ rýpnul si.

Neosobně se usmála, bylo to vynucené. „Zato vy máte všechno vyřešené, že?“ neudržela se a odsekla.

Už chtěl něco poznamenat, když ho předběhla.

„Nemusíte se obtěžovat, svoje omluvy si nechte, já je nepotřebuji.“ A s tím odešla a zanechala ho tam jeho vlastním vražedným úvahám.

 

„Vstupte,“ vyzvala automaticky, když někdo o pár hodin později zabušil na dveře. Popravdě ani netušila kdo by to mohl být a nějaké vyrušení od práce si ani nepřála.

Když vešel, měla pocit, že vyletí z kůže. Copak jí nedá nikdy pokoj?

„Ano?“ broukla, aniž by zvedla hlavu od papírů, kam něco systematicky psala.

Snape ovšem mlčel a nic neříkal. Po zhruba pěti minutách, kdy ho přehlížela jí došla trpělivost.

„Chcete něco, nebo mi poslali nový stojan na deštníky!“

„Jak úchvatné, vaše jízlivost je tak vybroušená,“ podotkl znechuceně.

„Mám práci, takže?“ pokusila se o milý a smířlivý tón.

„Chci vědět, jak můžete psát. Jak zvládáte hodiny, kroužky, zájmové činnosti. Jak to, že do ničeho nevrážíte a konečně,“ řekl s chladným triumfem. „Jak to, že vidíte!“

 

23.09.2008 22:52:53
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one