Kapitola 19. Spásná myšlenka

Kapitola 19. Spásná myšlenka - obrázek

Kapitola 19. Spásná myšlenka - obrázek

 


„Úžasné,“ vydechla.

Čímž najednou objevenou zlobu vůči její osobě ještě víc podpořila. Snape musel už přímo soptit. Na druhou stranu byla ráda, že jej nevidí, protože by bylo zcela pravděpodobné, že by se jej tak bála ještě o to víc, vždy jí dokázal nahnat strach, vždy´t tohle snad měl už vrozené.

Odložila psací potřeby a pomalu, tak aby nemusela odpovídat a on mohl ještě víc zuřit, zašroubovala inkoust a dala si záležet, aby přerovnala pergameny a pečlivě je srovnala, než i ty odložila stranou.

V té době už mohla cítit v kanceláři napětí, jako před výbuchem sopky.

Strojeně si odkašlala a pak se zvedla, obešla stůl a pouze mu řekla: „Půjdete se mnou?“ A aniž by čekala na odpověď, vydala se pryč.

Následoval ji.

Mlčel ovšem a neřekl nic. Musel mít rty pevně sevřené, protože jedovatost a jízlivost z něho čišela, přesto však neutrousil ani jedinou poznámku.

Došla na konec chodby a začala stoupat po mnohých schodištích. Následoval ji jako tichý stín. Zahnula a procházela odlehlými částmi hradu, i jemu to připadalo zvláštní, protože když tu bylo ticho, zdálo se, jako by se čas zastavil.

Ocitli se na úpatí věže a ona zaváhala. Byl to jen mžik, ale jemu to neušlo. Vypadalo to, jakoby si nebyla jistá, pak na chvíli naklonila hlavu jeho směrem a když se ujistila, že tam stále je, vkročila na první schod a zmizela mu z dohledu, když rychle míjela další a další stupně vedoucí na střechu věže. Té nejvyšší, astronomické.

Když také vystoupal, prošel úzkým vchodem a ocitl se na pomezí hranic. Viděl všude kolem a i když si to nikdy nepřiznal, i on to tu měl rád, protože pro něj Bradavice také něco znamenaly. Nevyslovitelné vzpomínky, život a kus minulosti, která vždy tolik znamená. Pousmál se, rozhlížel se kolem a chvíli zapomněl, že tu není sám.

Jeho pohled se zastavil až u ní. Stála na opačné straně a opírala se o kamenný rám.

Nadzvedl obočí a pokud možno co nejlhostejněji a nejchladněji se jí optal: „Má toto místo nějaký význam? Chcete mě shodit z věže?“ posmíval se jí.

Ale jak se zdálo, ani se jí to nedotklo.

„Ne,“ řekla prostě. „Chtěl jste znát pravdu, nebo ne?“

Nečekala, že jí odpoví, věděla, že bude poslouchat. Teď už ani ona neměla cestu zpět. Rozhodla se mu říci pravdu, alespoň její jednu část. Tu, které se nemohla vyhnout. Byl až příliš bystrý a inteligentní natolik, že by jí nenechal, aby se vytáčela.

„Tady nemají zdi uši,“ začala. „A protože jak se zdá, si nedáte rozmluvit otázku pravdy, nemám jinou možnost.“ Neuhlídala se a v hlase jí zazněla lítost nad touto skutečností a jistá nevraživost, vůči tomuto stavu.

Nebyla si jistá, jak to pochopil, ale nevadilo to, prostě mluvila dál.

„Umírám,“ přiznala a najednou jí tato skutečnost mrazila a pálila na ústech i v mysli. Bylo jí nevolno, ale Snape ji sledoval. „Sám jste to viděl, je to postupné a nezvratitelné.“ Říkala ledově.

Sledoval ji a ani na vteřinu z ní nespustil pohled, bylo možné, že je jí to jedno?

„Nikdo to neví a nikdo to vědět ani nemusí.“ Zdůraznila. „Bude-li to pro vás přijatelné, zůstane to jen mezi námi, pokud mi prokážete tuto laskavost.“

Tohle mu znělo do uší a o duše jako jed. Co si to o něm vlastně myslela? Zděsil se.

„Asi mi nevěříte, ale to mi nevadí. Zvykla jsem si, že u vás je to normální, protože nevěříte nikomu. Jsem skutečně slepá a nevidím nic, ten okamžik který jste viděl jen způsobila moje…“ nadechla se a zaváhala… „nemoc,“ dokončila.

„Nečekám soucit ani politování. Moji kolegové a hlavně ředitel mě vnímají jako jednoho z duchů této školy, nehodlám na tom nic měnit a doufám, že se tak pro příště zachováte i vy.

Jak už jsem jednou říkala, je to má věc.“ Nejednou mu nemohla dál čelit a tak se otočila a sevřela okraj kamenného kvádru pevně. Až se jí zarýval do dlaní.

„Všechny ostatní schopnosti jsou zkrátka jen součtem náhod a možností, které mi byli umožněny. To že dokážu psát mě stálo několika měsíční cvik. Do ničeho nevrážím, protože vnímám teplo, přicházející z jiných předmětů a okolí. A vše ostatní zvládám, protože si představuji, jak věci jsou a nic ve svém okolí neměním. Vše je vždy stejné, pokud chci aby si nikdo neublížil. Prostě jen důvěřuji.“ Dodala nakonec. Byla vyčerpaná a unavená, navíc se v ní opět otevřely pochybnosti a co víc, cítila vlnu zlosti, kterou k sobě měla.

Neřekla mu vše, ale to ani nechtěl a ona ani nemohla. Nenáviděla se za to, protože najednou jí on ze všech lidé v okolí připadal jako nejvěrnější posluchač. Jen stál a čekala a neodsoudil ji. Alespoň zatím.

Nechtěla vědět, jestli by to udělala a tak zamířila ke dveřím a těsně než ho minula se zastavila.

„Jestli to je vše z čeho jste mě obvinil, ještě jednou vás žádám, abyste si to nechal pro sebe, pokud tak uznáte za vhodné. Pokud ne, pochopím to. Slepá, umírající a brzy jistě šílená profesorka Obrany tady nemá místo.

Sbohem profesore Snape.“

Tím ukončila tečku za jejím monologem a rychleji než kočka zmizela na schodišti, než stačil cokoliv říct. Ani nevěděl, co by přesně měl. Možná mu poslední věta vyzněla teatrálně, ale tvořila část jejího jistě předem nacvičeného hovoru. Přešel ji.zamířil k místu kde předtím stála ona. Pocity uvnitř něho se začaly měnit, točit a v bláznivém sledu kolísat a překřikovat se. Proč to je udělala?

Audrey Ebbersová…co o ní vlastně vím?

Způsobila mu zmatek a naprosto ho překvapila. Chvíli v ní totiž postřehl něco jiného, než co ona dosud ukazovala okolí. Viděl v ní živou bytost, ne ducha…jak ona sama tvrdila, že je a brzy bude.

Audrey Ebbersová…

 

„Co jsem to zase udělala?“ vyčítala si, když se vrátila zpět do svých pokojů.

Zhasnula svíce a pochodně mávnutím hůlky a tma z venkovního světa k ní zvolna přicházela.

Co mohla od Snapea čekat? Nechá si to pro sebe, nebo to brzy budou všichni vědět?

Skutečně přijde o post profesorky? Nebo co hůř, vyhodí ji? Dokonce i Simon by po tomhle mohl, až to vše zjistí…

A probůh, proč mu to jen řekla? Jaký měla důvod?

Zanaříkala a prohrábla si vlasy. „Ze všech lidí, proč on?!“

Severus Snape….co o něm vlastně vím?

Musela se uklidnit a zhluboka dýchat. Zítra se o tom rozhodne. Buď ji zatratí a nebo bude moci zůstat, ale jeho důvěru a přátelství ( i když v té nejdivnější formě jakou znala, možná by to měla nazývat spíše kolegiálnost) ztratí. Po tomhle ji bude vnímat, jako nyní vnímá i Lupina. Toho také nenávidí…

Severusi Snape…do háje s tebou… pomyslela si smutně.

 

Ráno přišlo nečekaně brzy, ani si to neuvědomila. Až když ji Veveřík začal strkat do ruky. Byl jeho čas krmení a pak také volnosti, kterou mu dopřávala.

Donutila se vstát a dala mu pár ořechů z pytlíku. Pak se převlékla a pro jeho nedočkavost si pospíšila. Příliš péče sobě nevěnovala, ačkoliv kolik jí vlastně potřebovala?

Opláchla si obličej a učesala a stáhla si světlé vlasy. Opatrně nahmatala cestu z koupelny a pak už společně se svým malým kamarádem zamířila ven.

Pootevřela mu dveře, ale sama potřebovala víc času, než byla schopná odejít. Veveřík téměř vystřelil, ale ona se jen unaveně a malátně vlekla.

Čekala ji snídaně ve Velké síni. Šla poslední a věděla o tom.

Přitáhla si spony na zápěstích a nejistě si uhladila rukáv.

Řekl jim to? Nebo to nevědí? Promluví s ní? Bude ji nenávidět?

Najednou ji ta představa, že i on i bere jako ducha přišla hrozně depresivní. Zvykla si na to, že on ji držel při životě. Sice měla další cíle, ale co byly ve srovnání s tou jistotou, že když potká mistra lektvarů, tak že ji zase zpraží? O budoucnosti představu neměla a když tak nebyla lákavá, nevěděla do čeho jde. Ale o přítomnosti představu měla..

Tedy až do dnešního dne.

Cítím se jako kdybych měla jít znovu před Moudrý klobouk, je to stejné jak tehdy, ale dnes je to možná horší. Je to jako poprava…

Sevřela rukávy a pak, jako každé ráno zamířila ke svému místu u stolu.

Děj se co děj…. Pomyslela si.

 

 

 

25.09.2008 23:02:44
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one