Kapitola 20. Nezištnost

 

„Remusi, je milé vás opět vidět,“ přivítala svého kolegu s úsměvem, když se o několik týdnů později objevil v jejím pokoji.

Úplněk skončil, Vánoční prázdniny byly také pryč a školní rok znovu v plném proudu.

S úsměvem a dodatečným přáním všeho dobrého do Nového roku jí její přátelské uvítání oplatil.

„Jsem ráda, že jste zpátky,“ přiznala se smíchem. „Začínám mít pocit, že mě to všechno zavalí. Harry se mě už na vás vyptával, mám dojem, že nemají zrovna radost z vašeho..“záskoku“.“

Remus zvedl ruce v obranném gestu a neubránil se smíchu. Audrey ho vždy dokázala pobavit, nebýt jí, asi by to tu dlouho nevydržel.

„Přiznávám, i mě se už stýskalo, takže co máme nového?“

A pak do oba pustili do zcela běžného profesionálního hovoru, který obsahoval výčet všeho, co bylo důležité.

Když skončili, nabídla mu Audrey ještě šálek čaje, rád přijal. Oba se uvolnili a mohli mluvit otevřeně a konečně ne o práci. Postupem času se z nich totiž stávali přátelé a protože oba byli tak trochu „vyděděnci“ a navíc oba mírné povahy, brzy přišli na to, že si budou rozumět. I když v obou bylo místo o kterém nehovořili.

Remus respektoval její přání a o stavu jejích očí nemluvil, byl to pro něj ještě tak trochu šok. Protože když nastoupil, neměl ani ponětí, že Audrey je slepá a toto objevení pro něho znamenalo nemalou chvilku horka.

Vyčítal si to, ale jak mu brzy došlo, Audrey byla daleko raději, když se k ní choval normálně. Snad právě toto bylo pilířem jejich přátelství, neboť se respektovali. Dokázali spolu pracovat a skvěle se doplňovat. On ji bral tak, jak si celou dobu přála. Jako normální.

Povídali si dobrou tři čtvrtě hodinku, když náhle zazvonil budík.

Remus trochu nadskočil, protože tenhle zvuk nečekal. Audrey si otráveně povzdechla a zaklapla ho. Omluvila se mu se slovy, že je čas na odpolední výcvik obrany. Zkrátka a dobře, na soubojnický kroužek.

Když se zvedl, ještě na chvíli zaváhala. „Konečně, nechcete jít se mnou? Alespoň se procvičíte hned první den ve škole.“ Dobírala si ho.

Lehce se uklonil a nechal ji projít dveřmi jako první.

„Jak si přejete.“ Smál se.

 

Jenže Remus evidentně netušil, do čeho se pouští.

Byl zvědavý, jako každý z jejích kolegů, jak to vlastně dokáže zvládat když ani nemůže vidět, co se děje.

Soubojnický kroužek se konal ve staré učebně naproti Velké síni. Audrey si tuto m,ústnost vybrala, protože dobře věděla, že tady nebude vadit, když občas něco poletí vzduchem., nebo se něco zničí.

Když vešli do třídy, všichni přihlášení žáci třetích a čtvrtých ročníků ji hlasitě pozdravili a ona jim dobrosrdečně odpověděla.

Na Remuse se koukali se smíšenými pocity, zkoumali ho. Z vyprávění svých starších spolužáků věděli, že je vlkodlak, přesto se neubránili a hodnotili ho.

„Pokud jste skončili s okukováním mého kolegy, mohli bychom se dát do práce?“ vyrušila je. Někteří se tomu pousmáli a pak se všichni postavili do půlkruhu proti ní.

Bylo to něco nového, protože Remus byl prvním člověkem, kdo na její hodině byl. Bylo zvláštní jak to vedla, protože celé to uspořádání bylo volné. Někteří studenti přicházeli a odcházeli, střídali se a k všeobecnému překvapení tady nevládly mezikolejí nevraživosti.

Celá atmosféra, nálada a celková hodina byla dost uvolněná. Skoro by se dalo říci, že to byla anarchie. Jak to, že ji ale všichni tak poslouchali?

Remus stál stranou a vše pozoroval a usmíval se.

Nepředstavitelné.

„Takže, dnes bychom mohli začít s nácvikem obyčejnějších kouzel. Pro začátek. Dáme si jen malé a svižné rozehřívací kolo.“

Vyzvala je. Pak poodešla stranou, za jejich záda a jeden po druhém natahovali ruku s hůlkou a mířili na terč pověšený na zdi. Kolem bylo bílé plátno a polstrování, aby stěna kouzla pohltila a neodrážela.

Mířili a vynášeli při tom ta jednodušší kouzla. Odzbrojovací, překážecí….atd.

„Dobře,“ pochválila je s úsměvem. Tu a tam přecházela mezi nimi a pomáhala jim s koncentrací, ukazovala jim, jak nejlépe pohnout zápěstím, či paží, když kouzlo vysílali.

„Rozdělte se do dvojic. Dnes mezi ročníkově prosím.“ Zavelela po pár minutách, když všichni byli připravení.

Nenutila je, aby byli zticha, nenutila jim partnery pokud nechtěli. Měli absolutní volnost, dokonce se mohli i střídat. Ale všichni ji poslouchali. Pro Remuse to byl nový zážitek. Jak to dokázala? Jak to, že měla takovou autoritu, či respekt?

Vždyť na ně nepouštěla hrůzu, ani nebyla milá, přesto ji nějak instinktivně poslouchali.

Studenti zaujali bojové pozice.

„Dobrá, jednoduchou sestavu kouzel. Pouze na tři. Začněte.“

Procházela mezi nimi a kontrolovala je.

Kouzla dělali vždy na střídačku, útočník, obránce a znovu útočník. Vždy odměřené, přesto dobře cílené a odvedené práce.

Učila je novým postojům, postřehům, novým způsobům využití vlastních možností. A když byl konec hodiny a všichni řádně vyčerpaní, zatleskala a pokynula jim, že je volný boj.

K Remusovu překvapení se všichni pustili do hromadného boje. Audrey utekla k němu a vykouzlila štít, za který se schovali. Se smíchem mu vysvětlila, že ví že si neublíží, používají neškodná kouzla. Je to jakási forma hry, kterou jim umožnila. Mohli bojovat a nebo jen nevázaně útočit. Zapojila do to ho prý jakýsi mudlovský způsob zábavy – paintball. A skutečně, to kteří nebojovali standardně (byli to převážně ti mladší) se separovali do jedné části místnosti a mezi lavicemi po sobě metali barevná kouzla. Pár se jich rozprsklo i na Audryin štít, ale bez výsledku.

Nakonec vše ukončila a hromadně se pustili do úklidu.

Tak v tom tedy bylo to kouzlo? Remus překvapeně přihlížel, jak všichni společně pracují, čistí každý kout a nakonec i sebe. Používali další plejádu kouzel, která tak cvičili. Starší pomáhali mladším a navzájem se učili jak se to dělá, protože ten kdo to neuměl odcházel špinavý a musel se vydrhnout sám. Takhle mohli zkoušet různá kouzla v praxi.

„Dobrá to stačí, byli jste úžasní a pro dnešek můžete jít.“ Zavelela.

Ti kdo tam byli se však otočili a k dalšímu překvapení vlkodlaka se smáli a hromadně krátce tleskali. Byla to odměna za snahu a boj.

Ještě jednou jim poděkovala a pak už se všichni rozcházeli pryč.

„Tak jak se ti tu líbilo?“ ptala se o něco později ještě zaraženého Remuse.

Ten jen zavrtěl hlavou a pak dodal: „Musím říct, že takovou hodinu jsem ještě nezažil Úžasné. I když se to nepodobá moc tradičnímu soubojnickému klubu.“ Dodal.

„Já vím,“ podotkla. „Ale na to bude ještě čas, ve skutečnosti všechna tato pravidla znají a respektují je, ale nechci je nutit tomu škrobenému přístupu. Tak se chovají celý rok, tohle je přeci dobrovolná činnost, ne?“

Musel uznat, že na tom něco je.

„Myslím, že bychom měli jít, za chvíli tady totiž bude obsazeno. Nechtěla bych se tu potkat s -.“ zmlkla.

Dobře věděla proč, i když už bylo pozdě.

Snape právě vešel a za ním se postupně řinuli další adepti.

Mistr lektvarů se tvářil jako vrah. Jeho náladu dokázala vycítit na hony daleko.

Chladně oba na sebe kývli a t bylo vše. Remus byl tak trochu v šoku (opět). Mezi nimi bylo něco zvláštního. Předtím se aspoň zdravili, ale takhle to vypadalo, že jeden druhého ignorují, takže by se přeci jen Snape pohádal i s ní? No nebylo by to poprvé…

Ale ta chladnost ho poněkud překvapila. O Audrey si myslel, že dokáže vyjít s kýmkoliv. Třeba i s takovým mrzoutem jako Severus…asi se mýlil.

 

Žena v červených šatech a s maskou se ukázala ještě týž večer v odlehlé oblasti Anglie.

Fénixův řád tam právě svedl menší šarvátku se Smrtijedy a jak se zdálo, vše mělo být dořešené. Zajaté, nebo padlé postupně sbírali a poutali.

Když se objevila na místě, mnoho očí k ní vzhlédlo.

„To jste vy.“ Zvolal někdo přátelsky.

Jenže ona si toho nevšimla a tak toho, kdo k ní chtěl přijít blíž zamrazilo a neodvážil se ani pohnout. Něco bylo jinak, něco v jejím chování je děsilo.

Měla nasazenou masku a Moody chtěl dostát svému slibu, že si ji prohlédne, ale ve chvíli kdy k ní přetočil své kouzelné oko se něco stalo. Až příliš rychle, než aby i starý bystrozor zareagoval.

Když sklouzl pohledem na její masku a chtěl ji prohlédnout, pohlédla mu do očí a bylo to jako bodnutí nože. Tolik zloby, tolik bolesti a krutosti z ní cítil. Cítil nenávist hněv!

Zařval bolestí, když jeho skleněné oko puklo ve dví a řítilo se k zemi.

Zhnuseně sykla, protože zuřila, že ji chtěl vidět pod kouzelnou masku. Byla potepaná mnoha magickými starobylými symboly, mohlo ho napadnout, že to nebude fungovat. Teď za to platil.

Někdo chtěl něco udělat, oslovit dokonce i jí. Tohle musel být omyl, ale pak i oni poznali chybu.

Z hrdla se jí vydral výkřik a nenávistné oslovení. Pouta všech smrtijedů povolila a praskla. Když jim v tom chtěli členové řádu zabránit, spustila na ně salvu kouzel a znemožnila jim rychlý výpad. Smrtijedi utekli a ty co nemohli jít, vzali sebou.

Někteří stáli u Moodyho a nenávistně na ni pohlíželi. Počkala, dokud i oni nezmizí a pak se otočila a pomalu odcházela pryč.

Ušla jen několik kroků, když ji někdo prudce chytil za rameno a otočil. Ba přímo s ní smýkl k sobě. Otočila se.

Stáli si tváří v tvář.

„Tys byla na naší straně,“ sykl a měřil si nevěřícným pohledem. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se Remus.

Na krátký okamžik, jen pár vteřin mu pohled opětovala a na ten krátký čas v něm uviděl mučivou bolest. Až příliš trýznivou. Byla hluboká a mocná, pronikala ven z jejího tajemného nitra a na povrchu se leskla v jejích světlých očích.

Když otevřela ústa a promluvila, byla však pryč. Mluvila smutně, ale pak se vzpamatovala a byla rozhořčená a nakonec i zuřivá a vzteklá. (Remus nepoznal, že je to jen předstírané a ve skutečnosti skrývá své pravé myšlenky…svou skutečnou náklonnost).

„Lord Voldemort má zbraně o kterých se nám ani nezdálo. On je mocný a já mu budu sloužit, neboť jeho moc mi může zajistit to co skutečně chci!“

Vytrhla se mu a poodešla několik kroků.

Zkoprnělý vlkodlak se za ní zoufale díval.

„Kdo jsi, jaké máš jméno,“ zaprosil. „I největší nepřítel musí mít jméno.“

Zvedla hlavu, bylo v tom něco vznešeného, když to učinila.

„Mé jméno je Rhiannon.“ Broukla. Pak se s třesknutím přemístila pryč.

26.09.2008 17:16:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one