Kapitola 21. Narozeniny

Ráno se probudila se silnou bolestí hlavy. Měla kocovinu.

„Proč já…“ kňourala, zatímco se velmi pomalu a při zdi sunula směrem do koupelny a snažila se neudělat žádný hlasitý zvuk.

Měla za sebou těžkou noc a po všech zážitcích jí ještě teď bylo zle. Nejen že v hlavě měla pořád poslední dění a hlavně rozhovor se Snapem, který na ni byl od té doby nejspíše naštvaný. Každopádně, když se včera vrátila od Smrtijedů, bylo jí na nic.

Nemohla usnout a protože už opravdu chtěla na vše zapomenout, rozhodla se že se posilní a tak zamířila k pracovnímu stolu, kde měla dobře uschovanou lahev dobrého vína, kterou kdysi dostala.

Přišlo jí to jako dobrý nápad. Pomalu si tak při pití lahodných doušků pročišťovala mysl, zapomínala na Voldemorta a všechen ten hnus a zlobu, kterou měla spojenou s ním. A konečně, ztrácela vědomí, což pro ni bylo jako vysvobození. Jen na jeden večer na vše zapomenout.

A tak toho ani nevypila mnoho, vždyť zbytek byl uklizen zpět ve stolu a ještě pořád ho tam bylo požehnaně, ale její bolest hlavy byla neodpovídající. (Tak jako by vám řeklo kdokoliv, kdo takové ráno zažil).

Stála pod sprchou a nechala vše za sebou, bylo to příjemné, kdyby bylo na ní, už nikdy nevyleze ven. Horká, studená, horká a zase znovu studená. Tolik silná, až se jí rozdrkotaly zuby. Ale když si pak vysoušela vlasy ručníkem, usmívala se.

O víkendu toho ani moc dělat nechtěla, dnešní den měla v plánu rozhodně odpočívat.

Ale ještě předtím si nechala poslat snídani k sobě do kanceláře a zatímco pohodlně stočená v křesle opravovala práce studentů a uzobávala teplé koláčky, usnula.

 

Probudilo již až klepání na dveře, trhla sebou a snažila se zjistit, odkud ten zvuk přichází.

Pergameny se rozletěli po zemi, když prudce vstala.

Instinktivně zanadávala, ale vesele vyzvala návštěvu dál.

Byl to Remus, což u n vyvolal menší šok. Vybavil se jí jeho tón a překvapení, když se střetli. Ona jako Rhiannon, Smrtijedka, která právě pomohla ostatním k útěku a navíc zranila Moodyho.

Pocítila zase ty palčivé výčitky svědomí, ale musela se ovládnout. Teď je přeci jen Audrey – ta slepá.

„Promiň že ruším,“ omlouval se dobrosrdečně. „ Pracuješ?“ zeptal se.

„Ale, to je dobré. Znáš to, tohle nikdy snad ani neskončí.“ A mávla rukou směrem k rychle sesbíraným pergamenům.

Remus se pousmál a pak konečně mohl říct to, kvůli čemu vlastně přišel.

„No, napadlo mě, jestli by sis nechtěla udělat menší volno.“ Začal oklikou, věděl že bude zvědavá. Tahle část jejich přátelství totiž oba bavila.

„Volno?“ opakovala po něm. Nemohla potlačit potutelný úsměv, ale když se neměl k odpovědi pokračovala. „No tak, víš že tě nemůžu vidět, tak už to vyklop. O co tedy jde?“

Vlkodlak tedy podle pokynů začal vysvětlovat. „Odpoledne bude v Doupěti menší oslava. Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěla jít také.“

„Oslava?“ znejistěla. „No já vlastně-.“

„Ještě než to odmítneš,“ skočil jí do řeči, „Molly Weasleyová se ochotně nabídla, že to může být u nich. Vyzvedl bych tě a čestně se staral o tvůj doprovod tam i zpět, dám pozor, aby ses cítila co nejvíc pohodlně..i když ne že bys to potřebovala. „dodal takticky a ohleduplně, protože věděl, jak si Audrey cenní své vlastní soběstačnosti. „Budou tam i někteří profesoři, takže se nemusíš bát, že nebudeš nikoho znát…mohla by to být změna..“ nabídl.

Nebylo za těžko ji poznat, že si sám byl vědom toho, jak zvláštně to vyznělo. Věděla z jakých pohnutek to dělá. Chtěl ji rozptýlit, také kvůli soucitu, ale pak….byly to jeho narozeniny.

„Vážně se nemusíš se mnou tak obtěžovat,“ řekla trochu přešle.

Remus se neuhlídal a lehce si povzdechl. „myslím, že i tvůj lesní přítel by se rád provětral, můžeš ho vzít sebou.“ Nenechal se odbít.

Jeho dobrá nálada nakazila i ji.

„Ty asi nevezmeš odpověď ne, že?“ Smála se.

Zavrtěl hlavou.

„Dobrá tedy,“ kapitulovala. „Dorazím tam, nemusíš se bát.“

Tahle odpověď mu opravdu stačila…

 

Po takovéto návštěvě měla jen málo času na to vše připravit.

Musela sehnat nějakou maličkost, kterou by mohla nabídnout jako dárek. Ale co? Nebylo to jednoduché. A pak, i když to nebyla zrovna nutná podmínka, musela se i upravit.

Nepřeháněla to, protože mělo jít jen o menší oslavu, ale i tak si pečlivě vybrala šaty a dlouze si pročesávala vlasy, aby byle jemné a lesklé. Škoda že je nemůže vidět. Někdy toho litovala.

Ale někdy to bylo i naopak, skoro byla ráda, že je slepá.

A to zrovna ve chvíli, kdy si to do dveří vtrhnul nakvašený Snape, ale nebyl sám.

Vycítila to, ale i tak měla čas se jen postavil a položit kartáč zpět na stolek.

„Asi se mi muselo utrhnout klepátko,“ poznamenala, čímž Harryho pobavila, ale na účet svého kolegy si to dát nemohla. Jen něco zaprskal.

„Říkal jsem, že vaše krytí a nerozvážnost ještě budou mít následky,“ vybuchl vztekle.

Audrey ho ignorovala a zaměřila se spíš na Harryho, který mlčel. Hleděla jeho směrem a snažila se rozpoznat ty jemné nuance, které od něho přicházely.

„Copak se stalo, pane kolego?“ optala se mírně, čímž jak věděla ho vytočí ještě víc.

„Pan Potter byl přistižen.“ Řekl poněkud triumfálně Snape. „Náš školník, pan Filch mi před několika minutami oznámil, že jej přistihl za velmi záhadných okolností v zakázané části hradu.“

„Zakázané části hradu?“ zopakovala po něm pomalu a dala si záležet, aby se každé slovo dostalo k chlapovým uším. „Inu, o tom slyším poprvé…“

„To mě nepřekvapuje,“ vrátil jí tu jízlivost prve. „Mimo vyučovací hodiny se studenti nesmějí potloukat po chodbách naproti starým učebnám, nebo se v nich zdržovat. Má to svůj důvod, některé z nich jsou nestabilní. Ale je udivující, že přesně za takových okolností byl pan Potter nalezen a říkal, že to má dovolené! Totiž od Vás.“

Audrey nehnula ani brvou. Co probůh ale Harry dělal tam dole?

Pousmála se. „Ale jistě, věděla jsem o tom. Skutečně to měl ode mne dovolené a co víc, sama jsem ho tam poslala. Mrzí mne, že pan Filch i vy jste byli vystaveni takovému omylu. Přijmete mou omluvu?“ zeptala se sladce.

„Takže vy tvrdíte, že o tom víte!“ zaprskal.

„Jistě že.“ Přitakala neochvějně a pevně. Nedala na sobě znát jakýkoliv protichůdný postoj.

Snape ovšem byl rozzuřený.

„Pane Pottere, myslím že byste se měl omluvit,“ vybídla chlapce, který duchapřítomně začal, ale Snape jen vztekle zavrčel a práskl za sebou silně dveřmi když odcházel.

Audrey se zhroutila zpět na židli a chytila se opěradla. Mátožně se jí zatočila hlava.

„Paní profesorko?“ pípl chlapec.

Audrey si promnula spánky a pak ho dovedla ke křeslu, kam jej i posadila.

„A teď mi musíš říct úplně všechno Harry. Je mi jedno, kdo ti co zakázal, ale tohle už není dobré, rozumíš mi? Jsem na tvé straně a doufám, že víš co tím myslím. Musíš mi říct, na co vše jsi přišel…“ trochu blafovala a bylo evidentní, že se mu to moc nechtělo prozradit a snažil se to obejít.

„Je mnoho lidí, pro které jsi důležitý, chlapče.“ Vydechovala těžce. „Nemusíš mi věřit, ale vím o co ti jde, chci jen vědět proč a jak daleko jsi pokročil. Nemohu tě chránit, ani ti pomáhat, pokud nebudu vědět, co bude nejlepší. Máme dost času a nikdo nás neuslyší. Tak povídej, jak jsi pokročil s viteály?“

Harry úžasem vytřeštil oči a otevřel pusu.

Pak promluvil…

 

Když se objevila nedaleko cesty, vydechla si úlevou.

Dnes toho měla hodně co skrývat a o čem přemýšlet. Zvažovala své plány do budoucna a přemýšlela o tom, jak nejlépe vyjít s řešením, kterých dosáhne.

Harry jí prozradil o viteálech, které Voldemort vytvořil Také o tom, že jeden z nich už zničený byl. Zbývaly ale další a to bylo to, na čem s Bumbálem pracovali. Tedy spíše o tom zatím jen mluvili. O tom co to znamená, jak vznikly a kde je nejspíše najdou. Ale nic konkrétního. Harry měl ještě mnoho co se učit a prozatím bylo důležitější, aby rostl a žil. Stále ještě byl příliš mladý, tak mladý!

Audrey vystoupila až před dveře a s rukou ve vzduchu lehce zaváhala. Skutečně má vstoupit?

Ze vnitř se ozýval hovor a veselí, někdo radostně vykřikoval.

Jenže ona váhala. Nevěděla, co bude znamenat, když vstoupí a nedokázala se rozhodnout.

Pak se však náhle dveře otevřely.

Audrey poodstoupila a svěsila ruku.

„Já..no..-.“ koktala překvapeně.

„Vy budete Audrey,“ pozdravila ji žena, co otevřela. „Vítejte v Doupěti,L uvítala ji srdečně. „Pojďte dál.“

„Audrey?“ vyhrkl někdo před ní a pak už jí někdo táhl dovnitř.

„Všechno nejlepší, Remusi.“ Usmála se.

 

Jak oslava pokračovala a sfoukl se dort, všude kolem se rozezněly hovory. Nebylo tu mnoho návštěvníků, ale i tak to stačilo, aby se utvořily tu a tam nějaké skupinky.

Audrey chvíli stála opodál a upíjela ze sklenky, když uslyšela něco, co jí zaujalo.

„Ne, zatím ještě nevíme nic bližšího.“ Poznamenala žena nedaleko. Audrey se na ni vnitřně zaměřila a brzy ji poznala. Nymfadora Tonksová. Už se představovaly.

„Jak je na tom Moody?“ zeptal se trochu tišeji Artur. „Co jeho oko?“

„Audrey?“ vyrušil ji někdo, takže neslyšela odpověď a protože se lekla, nadskočila.

„Promiň nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se Remus. „Nemáš u sebe pergamen?“

„Ale jo, jistě,“ odpověděla automaticky a jeden mu ze své kapsy dala, aby mohla opět poslouchat Tonksovou.

Ale změnu v chování vlkodlaka ucítila znenadání.

„Rhiannon?“ vydechl překvapeně. Audrey se zděsila a zorničky se jí rozšířily hrůzou.

„Ty máš na pergamenu napsané Rhiannon?“ zeptal se. To už poslouchali všichni, co v pokoji byli.

30.09.2008 18:49:39
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one