Kapitola 26. Pochybnosti

Vážně se všem omlouvám za to, co se nyní odhodláváte číst. tahle povídka je u konce a i když je to strašné (myslím slohově), jsem ráda že je to za mnou.
tohle je nejhorší povídka do které jsem se kdy pustila ten konec je fiasko..
ale za komentáře předem díky :-D

Kam se jen podělo jakékoliv vysvětlení, něco co by dávalo smysl. Kam se poděl čas a vnímání?

Najednou byl všude kolem zmatek a pláč.

Byl všude kolem boj.

Byla to síla.

Taková která vás roztrhne zevnitř bolestí, protože první co po šoku z nějaké události cítíte je bolest a teprve pak své vědomí. Začnete chápat a vnímat sami sebe, to jak zhluboka a prudce dýcháte.

Pak své nohy, na kterých nejistě stojíte, ruku s hůlkou, křečovitě stisknutou a nakonec tělo.

Zase nádech a výdech a pak zjištění bytí a vlastního života.

Srdce buší, stále a neúprosně.

Vidíte umírat a padat své přátele, vidíte bojovat svou lásku a vidíte nenávist a krutost.

A pak tu stojíte i vy.

Na čí stranu se přidáte?

Nádech a výdech, tlukot srdce.

„Miluju tě,“ zašeptala muži vedle sebe.

Pak se vrhla do boje.

 

* * *

 

 

„Co zamýšlíte dělat dál,“ zeptal se Brumbál, když se o několik hodin později opět nacházeli v jeho pracovně.

Tu dobu mezi tím strávila Rhiannon o samotě. Dlela nad hrobem, který nesl prázdné jméno Audrey a vychutnávala si svět, který viděla.

Díky svým schopnostem při přeměně v Rhiannon využívala svého smyslu cíleně a skutečně viděla. Postřehla každý detail tváře svých přátel a viděla vše, co nedokázaly zakrýt. To co jako Audrey neviděla.

Viděla i jeho, jeho reakci když vyslovili jméno Rhiannon, bylo to jako zakletí. Ale bylo to nepopiratelné, byl zvědavý. Dřív nebo později se jí na to zeptá a ona mu buď odpoví pravdivě a nebo zalže. Kde se nachází to správné řešení?

„Nevím,“ řekla nyní skutečně, aby odpověděla.

Brumbál pohladil fénixe po hlavě. „Zůstaňte zde,“ řekl. „V Bradavicích.“

Chtě nechtě se ušklíbla.

„To nemyslíte vážně,“ řekla stroze.

Blýskl po ni svým pronikavým pohledem. „Simona dost vzalo, co se stalo vaší sestře. Uvítal by jakoukoliv vaši reakci.“

Odmítla. „Pan Hooke se s tím bude muset vypořádat po svém. Věřím, že to překoná, pokud vím, velmi mu nyní pomáhá útěcha jedné z jeho obdivovatelek.“

Albus uznale přikývl. Nebyla v Bradavicích nijak dlouho a věděla dobře o všem, co se na hradě děje.

„Vaše schopnosti jsou skutečně zajímavé.“ Pochválil ji.

Neodpověděla, ale přijala jeho slova.

„Připojte se k nám.“ Nadhodil konečně.

„K Řádu?“ zasmála se pobaveně. „Ani mě to nenapadne.“ Řekla trochu temněji, ale ne výhružně. „Mám svá vlastní pravidla a své cíle. Mohla bych vás rozvrátit a to byste nechtěli.“

„Vskutku ne,“ přitakal. „Proč jste tedy zde, pokud ne pro dohodu?“ ukázal Brumbál pro jednou svoji znalost veškerých manipulací a tahů.

„Sám jste to už uhodl,“ nadhodila šelmovsky. „Mimo jiné sleduji vlastní cíle, ale dohoda je lákavá. Co mi můžete nabídnout?“

„Spravedlnost?“

„Malicherné, kdyby byla nemuseli bychom se zde dohadovat.“

„Nabízím vám jen to, co ve vás zůstalo čisté. Každý v této válce musí zvolit, pokud skutečně uděláte to, co vaše přítomnost zde nasvědčuje, mám vám ještě něco nabízet?“

Usmála se.

„Jste muž na svém místě, profesore.“ Poklonila se mu lehce.

„Nuže?“ zeptal se.

„Jednoho dne se vás zeptám, proč jste jí nikdy nepověděl na otázku kdo byl ten Přítel.“

„Až to uděláte…inu, možná svou odpověď dostala, ačkoliv ne ode mne. Jednou na to přijdete i vy.“

Zamyšleně jej pozorovala, jak jemně hladí barevná pírka na krku Fawkese.

„Snad se setkáme brzy,“ řekla smutně. Hledala u něho útěchu, které se jí dostalo.

„To je i mé přání.“

A s tím se tito dva lidé rozešli. Jejich záhadný rozhovor zůstal jen ve zdech bradavické ředitelny a v duších těch dvou. Oni věděli oč se jedná, to muselo stačit. Nic lepšího neměli.

Věřili…

 

„Profesore?“ zašeptala poněkud slabě a nejistě když se střetli po jejím odchodu z ředitelny.

Díval se na ní, ale nic neřekl.

Sklonila hlavu.

„Proč jste přišla,“ zeptal se trpce a rozmrzele.

Nemohla tomu čelit a musela vyslovit vše, co bylo třeba. Co cítila, i když nyní si připadala vzdáleně, jako kdyby sebe jen pozorovala.

„Má sestra vás měla velmi ráda.“ Řekla.

Pozvedl obočí, ale pak odvrátil pohled, její oči byly tak moc podobné těm, které se dřív snažil vytlačit z mysli..nešlo to.

 „A vy?“ zeptal se do prázdna a pro sebe.

Zamrkala. Jak blízcí si nyní byli.

Musel to vědět, možná se jí to jen zdálo, ale co když to skutečně věděl.

„Na mě nesejde,“ odpověděla.

„Vy jste si s tím začala.“ Odsekl.

Přikývla.

„Buďte opatrný, záleží na tom.“ A s tím odešla.

Díval se za ní, temně a hluboce. Přemýšlel.

 

„Harry, musíš mi pomoci,“ zatřásla s ním.

Probudil se, jak očekávala, byl potichu.

 

„Zaútočte na hrad!“ zasyčel Voldemort.

Bradavice byli před ním a všude kolem bylo snad peklo.

Brány světů se otevřely a kouzelníci znovu pozvedávali své hůlky proti sobě. Členové řádu, bystrozoři, ministerští, profesoři, děti, smrtijedi, Voldemort…..a mnozí a mnozí další.

 

Byla tam i ona. Rhiannon.

Harry dokončil své dílo a zbavil Voldemorta viteálů, společně to dokázali. I když byli vyčerpaní a na pokraji smrti. Zbývalo to poslední a ona to dobře věděla.

Vize se propojily s normálním vnímáním a ona tušila co se stane.

A pak na bitevním poli stanuli proti sobě.

Voldemort a Harry.

Stála za chlapcovými  zády, stiskla mu rameno a celou bytostí se vmísila do něj. Dala mu svou sílu.

Její tělo zachytil Přítel, kterého nyní viděla zcela jasně, jak mohla být tak „slepá“ byl celou dobu u ní, tak na dosah a vždy jí pomohl, když to nejméně čekala..

„Ty?“ zašeptala a než upadla do bezvědomí.

„Taky tě miluju.“

Překryl ji svým černým pláštěm a společně zmizeli.

 

* * *

 

 

„Chtěl bych dnes připít na své přátele. Na ty, co tu jsou i na ty, kteří tu být nemohou.“ Řekl Harry a pozvedl číši.

Našlo se mnoho těch, kteří plakali. Bolest ze ztrát byla velká. Mnoho kouzelníků, dobrých i zlých padlo.

A mnoho z nich se ztratilo.

Profesor Brumbál se vyčerpaně usmál, ale přikývl když Harry pozvedl pohár.

„Na mír.“ Řekli všichni ve Velké síni a jejich slova se nesla zvučně ozvěnou.

Bylo po všem…

Rhiannon zmizela, nikdo netušil kam se ztratila. Harry jen věděl, že byla s ním, když ji potřeboval a pak už si také nepamatoval nic. Neviděl, jak ji Snape zachytil, předtím než upadla a jak se s ní přemístil pryč.

Ti dva tajemně zmizeli z veškerého dění, snad jen Brumbál tušil, co se s nimi stalo

Dva vyděděnci světa, kteří nebyli postrádáni.

A tak Rhiannon dostála svému slibu – vrátila se do Bradavic a připojila se do Poslední bitvy, než nadobro zmizela. Zradila Voldemorta a pomohla Harrymu zvítězit. Naplnila tím své poslání a když bylo vše u konce, znovu se jí vrátil její život. Už neměla vize, její dar skončil spolu s tím, kdo ji tak poznamenal – Voldemortem. Další napáchané zlo se ztratilo a za několik let po té, snad bude moci otevřít oči a znovu uvidí.

Ale o to už se postará někdo jiný.

Někdo, kdo byl vždy sám a koho nikdo nehledal. Někdo kdo byl Přítelem, ačkoliv vždy záhadně v povzdálí. Vše do sebe zapadlo.

Bylo vážně po všem…

 


07.11.2008 00:30:17
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one