Kapitola 3. Závěť

Tak do toho.

Kdybych měla nějak stručně popsat svůj dosavadní život, asi by to nic zajímavého nebylo.

Jako jedináček, jsem se narodila až v pozdním věku svým rodičům. Když jsem tedy vyrůstala, neměla jsem to klasické dětství, kdy s vámi otec vyvádí psí kusy a ani matka nebyla už zrovna čiperná, přesto to byl asi nejšťastnější věk v mém dosavadním životě.

Když mi bylo jedenáct, byla jsem nejšťastnější na světě. Přijali mě do Bradavic a já mohla jít za svým snem.

Být čarodějkou.

Nic víc jsem si nikdy nepřála. Rodiče kouzlili oba dva a když se ukázalo, že to mám v sobě i já, byli chvíli zaražení, ale nakonec to vzali dobře.Chtěli, abych vyrůstala normálně, abych se o sebe uměla postarat, protože i oni si uvědomovali, že kouzlení není vše.

Když mi bylo čtrnáct, oni začali slábnout. Své poslední tři roky ve škole jsem strávila krom učení také strachem o ně. Provázeli je na kouzelníky neobvyklé nemoci. Už nemohli pracovat a i když jsme měli něco našetřeno, bylo mi jasné, že na rozdíl od ostatních spolužáků já po ukončení ročníku musím začít pracovat.

Občas jsem musela ze školy odejít, abych mohla být s nimi, střídavě totiž upadali do apatií a nebo naopak vnímali vše více, než ostatní. Můj kolejní ředitel – profesor Kratiknot – mi v tomto ohledu vždy pomáhal. Věděl, že na tom nejsou dobře, pouštěl mě za nimi, za což mu asi vždy budu zavázaná.

Po konci sedmého ročníku jsem já a moje dvě kamarádky měli poslední léto. Plánovala jsem, že ještě tu chvíli strávím v opojení volnosti a pak se navždy uvrhnu do víru „dospělosti“.

Jenže moje kamarádky mne znali a za ty roky jsme byly k sobě přirostlé natolik, že na toto poslední léto se rozhodly udělat mi nejkrásnější překvapení ze všeho.

Zaplatily mi cestu a postaraly se o moje rodiče, zatímco jsme byly pryč. Byla u nich lékouzelnice-pečovatelka. Moc milá paní a díky ní a tomu, že mi posílala občas zprávy, jsem měla jistotu, že jsou v pořádku.

Procestovaly jsme část světa a viděly jsme vše, co jsme chtěly. Díky tomu jsem pak možná i získala práci u nejvýznamnějšího kouzelníka Skotska – Simona de Hooke.

Začínala jsem jako jeho asistentka a později se vypracovala i na jeho „společnici“. Pomáhala jsem mu a byla jsem jeho pravou rukou.

Vše celkem šlo, bylo to přesně tak, jak jsem si představovala. Přes den jsem pracovala se Simonem a učila se od něho a zbytek času a své volno jsem trávila s rodiči.

Možná to nebyl život, jaký by byl plnohodnotný, ale mohla bych je někdy opustit?

Nikdy…

O dva roky později mi oba umřeli.

Otec na jednu z těch záhadných nemocí a matka na to, že jí srdce vypovědělo z té ztráty službu. Byly to nejsmutnější prázdniny vůbec.

Jedna část mého života totiž byla pryč. Vždy jsem žila pro ně a svůj život držela stranou, ale najednou to vše kolem bylo prázdné a ponuré. Nevěděla jsem co bude dál.

Domek, ve kterém žili jsem opustila a pronajala si byl v Londýně. V městě magie, jak se říkalo. Nemohla jsem ta zůstat, vše mě tlačilo do kouta.

Nový školní rok mě a Simona opět zavedl do Bradavic, ale i když jsem myslela, že konečně nechám minulost být, pletla jsem se. Ta se mě totiž držela zuby nehty.

Přišla totiž závět…

Byla datována k desátému červenci před dvěma lety. Tedy v době, kdy jsem odjela na přemlouvání rodičů i kamarádek na cestu kolem světa.

 

 

Milovaná Audrey,

 

         jen stěží bychom ti mohli říct, jak moc tě máme rádi. Jsi naše sluníčko a nikdy jsme nebyli šťastnější,a pyšnější , než když jsi přišla na svět ty. Byla jsi dítě překvapení, protože jsme oba už nedoufali.. Byla jsi naším dárkem a nejdrahocennějším klenotem našich společných dní..

Ale i přes veškerou lásku a péči, kterou nám věnuješ, oba s tvou drahou matkou víme, že tu již dlouho nebudeme. Náš čas se krátí a brzy se od tebe odpoutáme a vydáme se na poslední společnou cestu.

Bylo by zbytečné říkat, abys neplakala. Netrap se pro nás dlouho, stáří musí uvolnit cestu tobě. Ty poneseš náš odkaz dál, víme to.

Jsi stejná jako tvá matka a babička. Tvoje krev je důležitá. Jednou to poznáš sama. Neboj se moje nejdražší, neboj se.

 

Veškerý náš majetek - dům, pozemky a trezory s celým svým obsahem okazujeme Audrey Brionel Ebbersové. Jediné dědičce a poslednímu potomkovi naší krve.

Nechť jej využije dle svého uvážení a k dosažení svého štěstí.. Přejeme jí, aby našla svůj klid a aby přijala vše, co ji život a osud přinese. A ať už se rozhodne jakkoliv, aby věděla, že na ni budeme pyšní..

Správcem tohoto veškerého majetku v případě naší předčasné smrti určujeme Přítele naší rodiny, jehož nám osud poslal do cesty. Také si přejeme, aby tento muž se postaral o naši jedinou dceru, pakliže my už toho nebudeme schopni.. Ve vědomí dobré vůle a naděje, že se tak stane bychom oba v budoucnu byli rádi, kdyby došlo ke spojení našich rodů, neboť to bylo vůlí nás starších z obou stran. Naše jediná dcera a náš Přítel, pokud se tak rozhodnou, spojí život a společně tak ponesou naši vůli dál.

Za tímto účelem a podmínkou i zůstavujeme výjimku poslední vůle, jež po splnění tohoto přání dojde k naplnění. Podrobné instrukce bude mít vykonavatel naší vůle, Gillderoy Geoffrey Poprington – advokát naší rodiny a náš věrný služebník.

Přejeme jim oběma štěstí.

 

Brionel Hurskyn-Ebbersová & John Ebbers

 

 

Když jsem si to přečetla poprvé, zaraženě jsem seděla na židli. Vždy jsem si myslela, že své rodiče znám, ale tohle snad ani nebyli oni.

„To snad nemyslíte vážně?!“ zeptala jsem se dost neurčitě onoho vykonavatele poslední vůle mých rodičů.

Ten starý človíček, jež si neustále otíral upocené čelo kapesníkem se ale jen omluvně usmál a pokrčil rameny. „Udělal jsem jen, oč mě před dvěma lety požádali, slečno Brionel.“

„Ale to není možné! A kdo je ten Přítel o kterém se tu zmiňují? Koho si mám vzít?“ vyhrkla jsem zoufale a naprosto zírajíc jsem se dívala na muže přede mnou, který právě otvíral ústa k odpovědi.

14.07.2008 12:52:17
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one