Kapitola 6. Náhradní termín

Bylo už hodně po půlnoci, když Audrey procházela chodbami hradu.

Měla dnes povinný dozor společně s Filchem a navíc stejně nemohla spát. Vlastně to pořádně  nedokázala za posledních několik dní, tak proč toho nevyužít. A že měla zase o čem přemýšlet. Krom poslední vůle přibylo ještě několik dalších starostí, jak jen tenhle školní rok přežije?

Simon toho po ní chtěl v posledních dnech mnoho a nebude trvat dlouho a bude toho ještě víc. Ještě ke všem měl po víkendu odjet někam do Španělska. Ta jeho zatracená kniha jí zase začala lézt na nervy. Ale nebylo se co divit, vždy´t to tak bylo pokaždé. Audrey se vlastně jen modlila za to, aby to dopsal po čertech rychle a ona zase měla svůj klid. Nějak jí to scházelo, navíc takhle byla až příliš viditelná a někdy jí to děsilo.

Zamyšleně protáčela svou vlastní hůlkou mezi prsty a procházela chodbami. Moc nevnímala svět kolem sebe, spíš se věnovala svému rozjímání, když se najednou čelně střetla s někým dalším.

Ani jeden si toho druhého nevšiml dřív, než byli v sobě a padali na zem.

Hůlka Audrey vypadla z ruky, ale ještě před tím, když se její majitelka tak polekala se z ní omylem odpálily zelené jiskry. Ty nyní narážely do stěn a teprve pak konečně zmizely s mírným rachocením.

„Můj ty skutku, polekal jste mě.“ Vysoukala ze sebe Audrey a ještě teď se srdcem silně bušícím se sbírala na zemi.

„Omlouvám se, paní profesorko.“ Odpověděl chlapec  a tak ještě tak trochu vylekán se na zemi zpamatovával.

„Není vám nic?“ zeptala se starostlivě a pomáhali si navzájem vstát.

„Jsem v pořádku a vy? Paní profesorko.“ Dodal ještě uctivě.

K jeho překvapení se ani nezlobila a ani nedurdila, jako by udělal kdokoliv jiný z profesorů. Možná to bylo tím, že byla oproti nim ještě tak mladá, nebo jen to neměla v povaze?

Zasmála se a pobaveně si přejela rukou přes čelo.

„Myslím, že budeme mít oba ještě bouli. Ale omlouvám se, byla to moje chyba, občas se nedívám kam jdu.“

Harry se také pousmál a snad poprvé za celou dobu si oddechl. „Promiňte.“

Když se pak Audrey shýbla a zvedla svou hůlku, ještě se k němu otočila.

„Ale co vy tady děláte tak pozdě? A sám? Vždyť už je,“ lehce zakouzlila, aby se ujistila kolik je vlastně hodin. „Jejky, vždyť už jsou dvě ráno, co tady děláte?“

„Byl jsem u profesora Brumbála,“ vysvětlil zběžně.

Jejich nová profesorka obrany jen přikývla a pak se obezřetně rozhlédla.

„Pojďme odsud, za chvíli tudy půjde Filch a já mu nemíním už nic vysvětlovat. A vy asi také ne,“ mrkla na něj přátelsky. „Doprovodím vás k vaší společenské místnosti, ale probůh už tam zůstaňte.“ Znovu se rozhlédla.

Harry jen přikývl a pak spolu mlčky procházeli tmavými chodbami. Nakonec se Audrey zastavila pod schody a naposledy se na něho obrátila.

„Odsud už jistě trefíte a nebudete se toulat. Kdyby vás někdo zastavil, řekněte, že jsem vám to dovolila, ano?“

„Děkuji, paní profesorko.“ Řekl jedině a pak se vydal po schodech k obrazu Baculaté dámy a dál. Audrey se na místě otočila a zmizela ve spleti chodeb.

Už neviděla, že se Harry ještě jednou otočil a chvíli se za ní díval. Nakonec ovšem přeci jen zmizel ve své kolejní místnosti. Ron a Hermiona už na něho čekali a měli si toho hodně co říci.

„Vy teď budete krýt studenty?“ zarazil ji až temný hlas.

Lekla se, to nepopírala, ale nějakým záhadným způsobem se jí podařilo nenadskočit, takže vypadala celkem i obstojně.

Otočila se na něj. „Asi tak, jako vy si hrajete na špiona.“

Nepostřehla podivné zablesknutí v jeho očích. Zato viděla, že udělal krok blíž. Přes chabé osvětlení to poznala. Mluvil i poněkud tišeji, když přistoupil.

„Máte zvláštní zvyky.“ Podotkl.

Audrey málem zacouvala, ale nakonec jen zůstala stát a nervózně sevřela pevněji svou hůlku.

„O těch vašich teď raději pomlčíme?“ vzpamatovala se po chvíli.

Nakrčil trochu čelo a jen nevraživěji odsekl. „Když si tak odpalujete jiskry v noci po hradu, přiláká to pozornost.“

Sklopila hlavu, měl pravdu. Udělala chybu, ale dnes se zřejmě všichni rozhodli ji děsit k smrti a nebo působit modřiny.

„Ještě něco?“ zeptala se lehce zkroušeně, čehož si ona asi nevšiml.

Místo toho ovšem udělal jen další krok směrem k ní a ještě více výhružněji a tišeji zasyčel. „Přestaňte chránit Pottera a ostatní studenty, kteří se tu tak plíží.“

To ji pobouřilo. „Někdo to evidentně dělat musí, když jste se rozhodl být proti.“

„Máte zvláštní smysl pro spravedlnost.“

„Alespoň nějaký mám, na rozdíl od-.“ Zarazila se. Tohle říct nechtěla.

Snape se ovšem jen pobaveně ušklíbl. „Řekla jste snad něco, co jste nechtěla?“

To ji dopálilo.

„Za svými slovy si stojím a pokud jde o pana Pottera, byl u ředitele. Netoulal se.“

Snape se ovšem jen jízlivě uchechtl a pak zacouval do stínů.

„A příště bude díky vaší laskavosti,“ posmíval se, „tvrdit, že to měl dovoleno od vás.“

Stačila jen zamrkat a byl pryč. Neodpověděla mu. Místo toho se jen otočila a zamířila nasupeně na druhou stranu.

Ale nebylo v Audryině povaze se dlouho zlobit, nebo vztekat. Místo toho se tomu jen zasmála a pak už mohla znovu nerušeně pracovat a hlídkovat.

Filch to vzdal až ráno, kdy konečně mohla jít spát i ona, ačkoliv lze hovořit o spánku, když už za dvě hodiny máte mít vyučování?

Stěží…

 

„Přeji všem dobré ráno,“ pozdravila svou další třídu. „Než vám rozdám opravené práce z minulé hodiny, kdo mi může povědět stručnou charakteristiku našeho dnešního tématu?“

Usmála se na třídu.

Harry na ní ospale zamžoural a ani ona nevypadala příliš zdravě, přesto z nějakého důvodu byla plná energie a jakéhosi optimismu, či snad náboje, kterým nakazila všechny kolem.

Byl to asi jen mžik, ale Harry se díky tomu probral.

„..dobrá, deset bodů pro Nebelvír. A teď-.“ Ozvalo se zaklepání.

Audrey překvapeně zmlkla uprostřed věty.

„Prozatím si přečtěte stranu devadesát sedm.“ Řekla nakonec a šla otevřít.

„Pro vás, paní profesorko.“ Předal nějaký skřet list pergamenu přímo Audrey a pak se klidil pryč. Ta na něj chvilku koukala a pak roztrhla jeho okraj a otevřela přeložený vzkaz.

Musela se vydýchat, než byla připravená to znovu vstřebat.

 

Pokud chcete vědět víc o smrti a o všem, čeho se týká poslední vůle, přijďte zítra do Prasinek.

Budu na Vás čekat jen pět minut.

Poslední barák za vesnicí, přesně v šest.

 

A to bylo vše

Nic víc a ani nic míň.

Audrey se znovu pohnul svět a uvědomila si, že se opírá o zeď u dveří. Jako ve snách pohlédla na svoji třídu, která pročítala učebnice a pak se znovu nadechla.

Zastrčila dopis do vnitřní kapsy hábitu a znovu přešla ke stolu ve předu.

„Máte hotovo?“ zeptala se, ale ještě pořád lehce mimo.

Dobře naladění studenti si toho ani nevšimli.

„Budeme pokračovat,“ vyzvala je nakonec. „Takže zpět…“

 

Ještě štěstí, že Simon odjíždí až zítra. Díky tomu se mohla vydat do Prasinek,aby se mohla konečně pokusit rozluštit tajemství poslední vůle.

Byla zvědavá a nedočkavá. Nepřišlo jí podivné, že si vyžádali schůzku přímo tam. Nejspíš nechtějí být viděni.

Když bylo šest, byla přesně na místě.

Rozhlédla se na všechny strany, ale nikoho nespatřila.

Pak ovšem někdo zčista jasně popadl její ruce a zkroutil je za zády. Do ucha jí zašeptal čísi hlas.

„Nevzpírej se, nebo to bude horší. Své odpovědi dostaneš a možná ještě víc…“ zakrákal a pak se zasmál.

Táhle, ledově a nepřirozeně.

Audrey se zatmělo před očima. Ani nevěděla kde je zem a kde nebe, byla jako ve snách.

Pak se dotkla přenášela a spolu s nimi zmizela v čase a prostoru…

17.07.2008 18:25:26
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one