Kapitola 7. Cože?




Trvalo to zhruba týden, co byla pryč.

Když ji konečně našli, byla v bezvědomí a nepamatovala si nic, z toho co se stalo. Od chvíle kdy zmizela měla jen jediný pocit. Že se něco nevratně změnilo.

Často ji teď pronásledovaly noční můry a navíc upadala do apatie. Nikdo z ní nemohl vytáhnout ani slovo. Jen se dlouze dívala do zdi, nebo z okna a nemluvila. Jedinou vzpomínkou zůstávala tma a les. Nic víc a ani nic míň.

Slýchávala šepot a trhla sebou pokaždé, když se někdo pohnul příliš rychle.

Její stav, zmizení i naprostá změna chování způsobila, že Simon odložil cestu a nikam neodjel. Stejně tak jako on se i ostatní její přátelé a profesoři snažili zjistit co se stalo. Ale tak jako jim i Brumbálovi se podařilo vypátrat její stopy jen do Prasinek, kde byla napadena a pak už nic. Veškerý její pozdější osud byl záhadou až do chvíle, kdy ji našli napůl živou, napůl mrtvou před branami hradu.

Snape musel uvařit bezpočet vynikajících lektvarů a madam Pomfreyová se mohla přetrhnout, stejně jako Simon, ale vše vyšlo v niveč.

Audrey nemluvila, jen se dívala a její pohled byl prázdný a smutný. Tolik smutný.

 

„Takhle už to dál nechat nemůžeme, říkám vám to už dost dlouho. Musíme ji poslat k Mngovi.“ Řekla už rozhodně a neoblomně Poppy.

Brumbál také dlouho mlčel a zamyšleně hleděl na své spojené prsty u rukou. Minerva, Simon, Lucy, Samantha, ti všichni a někteří další čekali co bude dál. Jeho slovo mělo být to poslední.

Až konečně pozvedl svůj pohled a přeměřil si postupně všechny před sebou.

„Připouštím velmi nerad to, že bohužel opravdu nevíme, co se vlastně stalo. Nedozvíme se to dokud Audrey sama nepromluví.“

„Bohužel nevíme, kdy to bude…“zamručela si pro sebe Lucy a vysloužila si tím káravý pohled některých profesorů, kteří věděli, že pokud Brumbál takto mluví, nikdo by jej neměl přerušovat. Avšak ten jí věnoval jen shovívavý úsměv. Až to bylo nečekané. Ano, on se skutečně pousmál.

Najednou to všechny udivilo.

Díval se kamsi za jejich záda a usmíval se.

Někteří tam posléze také otočili své hlavy, ale nikdo tam nebyl. S povzdechnutím zase netočili pohled zpět a poněkud vyčítavě se koukali po řediteli Bradavic, skoro doufali, že se usmívá na někoho, kdo jim přidělával starosti.

Audrey vstala z postele to samé dopoledne, ale to byla jediná změna. Potulovala se kolem a všichni tak doufali, že časem se i rozmluví, ale nestalo se tak. Místo toho se stávala jakýmsi dalším duchem, dokonce tak děsila i ostatní studenty.

„Co tedy udělíme?!“ řekla už netrpělivěji Samantha. „Jenom se radíme, zatímco ona se tady bezvládně potlouká a trpí.“

„Jak můžeme vědět, že trpí?“ zeptal se slabě, ale ostře Snape. Bylo to jako dobře mířená rána.

Lucy i její přítelkyně se popuzeně otočili přímo na něj a div se nepředháněli, která ho bude vraždit pohledem první.

„Copak to není jasné?!“ vrčela na něj jedna. „Unesli jí zhruba před týdnem a půl a od té doby je úplně jak..-.“nemohla najít to správné slovo.

„Její utrpění je přeci zjevné!“ vyhrkla za ní druhá.

Snape ovšem jen chladně pozvedl obočí a neřekl nic. Bylo to ledové gesto, plné pohrdání. Neměl v úmyslu se s nimi dál bavit a dal jim tak najevo, že je nepovažuje za hodně konverzace s ním. Ne snad ale, že by o to ony stály, přesto je tím urazil.

„Pošleme jí k Mungovi.“ Zopakovala opět důrazně Poppy a přetnula tak jako dýka hustý vzduch v celé místnosti.

Otočila se opět přímo na Brumbála.

„My už nemůžeme udělat nic.“ Řekla konečně a byla to výzva pro všechny. Jestli má někdo lepší nápad, měl promluvit, jinak mlčet a bylo by odsouhlaseno předchozí rozhodnutí ohledně asistentky profesora Obrany.

Posledně zmíněný pak zamyšleně přecházel sem a tam a mnul si bradu. Byl lehce zoufalý. Simon de Hooke. „K Mungovi ne.“ Řekl posléze a upoutal tak všechny pohledy k sobě.

Čekali co bude dál a pak znovu promluvil.

„Tam viděla umírat svoje rodiče.“ Řekl a jako jediný jim připomněl to, co dosud prožila. Měli na to myslet, ale přesto to byl až Simon, kdo toto vyslovil. Ten, kdo to věděl jen okrajově.

V místnosti zavládlo tíživé ticho.

„Pane řediteli?“ pípl až nesměle někdo od dveří. A zvuk toho hlasu byl jako zamrazení.

Byl slabý, roztřesený a podivně dutý. Všem zatuhla na chvíli krev v žilách, než se naráz otočili a pozvedli k ní oči.

Brumbál ji zkoumal také.

„Chtěla bych na několik dní odejít.“ Řekla slabounce. Bylo pro ni nezvyklé mluvit.

Ředitel po několika prázdných okamžicích pomalu přikývl.

Audrey už nečekala na nic jiného, i když se jí pokoušeli zdržovat. Prošla dveřmi a pak zmizela ve spleti chodeb, slunečních paprscích dopadajících na venkovní pozemky a pak v něčem, čemu nikdo nerozuměl.

!Zbláznil jste se Brumbále?“ křičeli jeden přes druhý, ale bradavický ředitel se jen pousmál a pak kývl na jediného muže, kterému tolik důvěřoval.

A on zmizel za ní také…

 

Snape ji sledoval na okraj Prasinek, kde před několika dny došlo k přepadení. Zastavila se na tom samém místě a pak se rozhlížela sem a tam. Vypadala zmateně, ustaraně a podivně staře. Jako by byla unavená za několik budoucích roků. Její mladou tvář snad hyzdily i nečekané vrásky a stopy čehosi…snad strachu? Utrpení? Bolesti?

Smutně si povzdechla a pak se obrátila přímo na něj.

Neskrýval se, ani nepopíral to, že ji sleduje. Ale ona ho snad ani neviděla. Na krátký okamžik mohl nahlédnout to jejích očí, ale uviděl v nich to, co ho asi překvapilo nejvíce.

Viděl jen tmu.

 

„Sledujete mne?“ zeptala se bez života.

Neodpověděl.

„Nařídil to Brumbál.“ Řekla, ale už ne otázkou.

Znovu mlčel.

Sklonila hlavu a pak jí zatřepala, jako by se snažila něco zaplašit, ale bylo už pozdě.

Přerývavě se nadechla.

„Vím co se stalo,“ zamumlala, ale nemluvila snad už ani s ním. Říkala to pro sebe, protože už ho neviděla.

Oslepla.

„Všechno si pamatuju,“ šeptala , „každý krok, každý pohyb, každou chvíli.“

Pak se prudce otočila a Snape měl co dělat, aby ji stačil zachytit.

Přemístili se pryč.

 

Když ji našel znovu. Byla už noc. Byla pořád slepá a nevidoucíma očima se dívala k zemi.

Mávnutím hůlky rozdělal oheň, byli zase v nějakém lese. Byl asi šestý za ten den a všechny se vyznačovaly stejnou charakteristikou.

Uprostřed těchto malých světů byla mýtina, ale přesto to nebylo to, co hledala.

„Co se stalo?“ zeptal se věcně.

Trvalo to věčnost, než ho vzala na vědomí a podívala se na něj.

Tedy jen jeho směrem.

Znovu viděl to prázdno, které ji naplňovalo. Otevřela ústa a chtěla mu odpovědět, ale nakonec zmlkla a se zatřepáním hlavou zavřela oči.

Bylo to pryč.

„Všechno je pryč.“ Řekla jedině a víc už se nedozvěděl.

09.08.2008 18:44:36
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one