Kapitola 8. Dva měsíce

Další den už Audrey podle všeho pozbyla jakoukoliv naději, že najde to co hledala.

Její doprovod i nadále setrvával v mlčení a jen v tiché a tak trochu nabroušené přítomnosti.

Bez ohledu na to, jak ale tato podivná pouť probíhala se vrátili k večeru zpět do hradu, kde Audrey zazdila jakoukoliv snahu o kontakt s někým dalším a zavřela se ve svém pokoji.

Když na ni klepali později neodpověděla a když zkusili otevřít, zjistili jedině, že spí.

Nechali ji tedy být.

Snape je informoval, že podle všeho už se jí začíná dařit lépe a že po fyzické stránce je v pořádku. To ostatní chtělo zkrátka čas.

Brzy se podle pohledu ostatních začala i zlepšovat. Občasně prohodila s některým ze svých kolegů a tu a tam i se Simonem několik slov. Posledně zmíněný pak v nadějné vyhlídce začal opět plánovat svou cestu pryč.

Audrey ovšem uměla klamat a tak si snad nikdo nevšiml její skryté stránky. Neviděli, že jsou věci skryté pod povrchem. Doufali jen, že bledost její pleti znovu brzy ustoupí a že její pohublost se zase zlepší.

Jenže to bylo jen jako začátek něčeho dalšího. Nebo spíš jiného.

Audrey se po pravdě řečeno změnila a bylo to hluboké a od základů. V jejím životě se skutečně udála změna, která ji trápila, udivovala a naháněla hrůzu zároveň. Nikdo to ovšem neviděl. Nepostřehli její trhnutí, kdykoliv se jí někdo, byť jen letmo, dotkl. Ani to, že zbledla pokaždé, když se dostala do blízkosti čerstvého vzduchu a ani její skelný výraz, jakmile se příliš dlouho zadívala pryč. Navenek ji zase začali brát jako dřív, ačkoliv ona nikdy nehrála velkou roli, byla jako stín.

Simon ji znovu „zapřáhl“ do práce, čímž doufal, ji zaměstná a odvede její myšlenky, pokud by ještě pořád uvažovala nad tím, co se tenkrát stalo.

A tak šel život dál, něco se změnilo, ale protože to bylo jen nepatrná částka soukolí a dosud jí nikdo nevěnoval pozornost, prošlo to jako utajené kolečko v celém stroji.

Snad jen Brumbál si záhy všiml, že Audrey mám nové a daleko jiné zvyky než dříve. On jediný ji vlastně poctivě hlídal po celou tu dobu a ač se mu to zdálo nemožné, dokonce i jeho na několik dní dokázala zmást. Teď si však slíbil, sledovat ji lépe.

 

„Odmítám.“ Řekla tichounce a zamlženě.

Jenže pan Poprington, vykonavatel závěti jejích rodičů byl neoblomný.

„Musíte mi říci, co jste zjistila. Navíc potřebuji naléhavě vědět, jaké kroky chcete podniknout nadále, je tu několik naléhavých záležitostí, které-.“

Ovšem co ty záležitosti měli být už se nedozvěděla, protože přesně v tu chvíli to byl právě Bradavický ředitel, kdo ji přispěchal na pomoc.

„Slečno Ebbersová.“ Pokývnul jí a pak stejným způsobem přivítal i jejího hosta.

„Domluvili jsme.“ Řekla poněkud příkřeji Audrey a pak vyprovodila lehce se vzpírajícího muže ven. Nestačila si vydechnout, když ji znovu oslovil až Brumbál.

Zběžně pokukoval po její maličké kanceláři a pak jeho věcný pohled ulpěl na ní.

„Další schůzka?“ řekl mírně a přátelsky.

Přikývla.

„Rodiče měli mnoho záležitostí, které vyžadují pozornost.“ Řekla trochu tajemně.

Dál si ho ostražitě prohlížela, ačkoliv pro všechny ostatní by tento pohled jen znamenal zdvořilostní očekávání, co jí přišel sdělit.

„Audrey, domnívám se, že bychom si měli promluvit.“

Mlčela a ještě o kousek přimhouřila oči. „O čem, pane?“

„O tom, co se vlastně stalo.“ Řekl blahosklonně a neuniklo mu nic, z výrazu její tváře a lehkého zhoupnutí v kolenou, když to vyslovil.

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Pípla slabounce.

„Ale víte. My oba to cítíme.“

Podívala se na něj lehce vyčítavě a zároveň překvapeně. „Vy? Ale to není-.. chci říct jak?“

Pousmál se. „Nelze to přehlédnout.“

Zaklonila hlavu a dlouze se dívala do stropu, pak se k němu otočila zády a opřela se o stůl. Prsty sevřela jeho okraj, až jí zbělaly klouby, viděl to, ale neokomentoval. Bylo jí to snad nepříjemné?

Nakonec si dodala odvahu a přestala se přetvařovat, či lhát.

„Ano, něco se tam tenkrát stalo a já už vím co to bylo. Ale nemůžu o tom mluvit. Je to příliš...“ šeptala přerývavě a tak trochu nesmyslně. „Něco udělali, něco se říkalo a byla noc. Na mýtině…les….viděla jsem jak…a pak..“ zmlkla a oči se jí zamlžily.

Nakonec klesla na zem v místě, kde předtím stála a opírala se o stůl.

„Co vám udělali, Audrey.“ Řekl a přistoupil blíž.

Nepokrytě zavzlykala, ale z očí se jí neřinuly slzy. Naopak…

„Skrývala jste to až příliš dlouho, třeba ještě můžeme něco udělat aby-.“

„Ne!“ vykřikla najednou nečekaně a bylo to poprvé, kdy zvýšila hlas.

V očích, které se nyní dívaly na ředitele Bradavic to bylo konečně vidět. To, co skrývala, to v čem byla snad nejdokonalejší ze všech, protože všechny kolem sebe oklamala.

„Audrey“ vydechl a okamžitě přistoupil, ale zarazil se.

Výraz tváře byl odpovídající. Nestála o soucit.

„Proč jste to neřekla.“ Naléhal.

Zavrtěla hlavou a polkla další sten. Napřáhla dlaň a pak konečky prstů přejela po čele a nakonec i níž. Instinktivně pak její prsty vyhledali zavřená víčka a s dalším stenem si připomněla, co skrývala celou dobu.

„K čemu by to bylo? Nemůžete to změnit.“ Mumlala na pokraji zhroucení. S dalším zaklepáním na dveře se prudce zvedla a otočila se.

Albus ji nepřestával sledovat.

Vešel Simon a za ním v závěsu pak Snape. Její zaměstnavatel a stávající učitel Obrany chtěl před svým odjezdem zajistit, aby se ti dva podělili o jeho hodiny.

Ale tohle bylo špatné načasování.

Nestačili ani promluvit, protože to bylo jako kdyby vkročili do bojiště.

„Audrey, když-.“ Chtě ji něco povědět Brumbál, vyjímečně nebraje ohledy na to, že přišli další lidé, mluvil otevřeně.

„Ne!“ zakřičela najednou a s tím se i obrátila směrem, odkud si byla jistá, že stojí Brumbál. O těch dalších zřejmě nevěděla. „Co bych měla podle vás udělat, jak bych měla žít?!“ vykřikovala rychle a s lehkým obviněním.

Pak najednou zmlkla a narovnala se v celé své výšce. Viděli jak se jí chvěle brada, ale když promluvila, její hlas byl pevný.

„Tu noc, kdy mě unesli jsem oslepla. Je to nevratné a nejde to změnit. Ani kouzly, ani léčbou.“

V místnosti zavládlo naprosté ticho a všichni si najednou uvědomili to, co se stalo.

Vydechli.

„Nečekám, že se tím něco změní,“ pokračovala ledově. „Stalo se to, co bych měla dělat jiného? Teď mě nechte být.“

„Audrey,“ zamumlal i Simon.

„Vypadněte!“

„Ne,“ řekl až poslední, dosud neúčastný člen.

Natočila tvář jeho směrem a i když ho podle všeho neviděla, zaujala obranný postoj.

„Pak musím odejít já.“ Řekla po nekonečně dlouhé chvíli.

Nemohla ho vidět, ale napětí mezi nimi a bojovnost visely ve vzduchu. Byla to otázka vůle.

„Pokud tu budete, souhlasíte s tím, že se vám někdo na ty oči podívá.“ Řekl on.

Zvedla hlavu ještě výš. „To nikomu nedovolím.“ Řekla prudce.

„Alespoň ne teď.“ Dodala spíš šeptem, který se ovšem rozlehl malou místnůstkou, jako kdyby to byl velký sál.

 

„Pak navrhuji, abyste si vzala dvouměsíční volno.“ Řekl Brumbál a poprvé co ho znala, zazněla i v jeho hlase stopa něčeho ostřejšího.

Stáhla se do sebe. Najednou si připadala zranitelnější, než předtím.

„Odjedu večerním vlakem.“ Zamumlala a pak se k nim otočila zády a zmizela někde v dalším maličkém pokojíku.

Simon zůstal stát jako omráčený, Snape byl nabručený a Brumbál nepřístupný a uzavřený. Díval se na dveře, za kterými zmizela a pak jako jeho kolegové, i on se otočil a odešel.

I jemu v mysli tonula pořád dokola jediná myšlenka.

Když byla slepá, jak to dokázala, že normálně chodila, vyučovala a všechno možné, co by neměla normálně zvládat?

Záhada byla dosud ukryta, ačkoliv věřil, že se to včas osvětlí…

Audrey odjela a nevěděli nic. Ani svým přítelkyním nevzkázala, kde ji hledat.

 

11.08.2008 00:04:00
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one