jednorázovka psaná na jediné téma : Amazonky

Amazonky byl v řecké mytologii národ bojovných žen.

 

Cvičily se v boji, sloužily ve vojsku. V té době zůstávaly pannami, teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti. Veřejná moc však zůstávala v jejich rukou. Naopak muži vedli domácí život s povinnostmi, jaké zastávaly jinde vdané ženy.

 

Styky Řeků s Amazonkami byly téměř bez výjimky válečné. Také velký hrdina Hérakles vedl válečnou výpravu proti jejich královně Hippolytě. Amazonky zaútočily, avšak po statečném boji podlehly síle Héraklových ozbrojenců.

 Jednou ze zajatkyní se stala Antiopé, tu přiřkl Hérakles příteli Théseovi.

 

A tady začíná příběh, který stojí za zmínku, protože Amazonky více než cokoliv jiného milují svobodu.

 

 

 

 

 

 

 

„Ústup!“ volal naléhavě královnin hlas.

„Stáhněte se! Zpět, zpátky!“

Ten den bylo prolito mnoho krve, Amazonky jako hrdý lid musel spolknout první z hořkých porážek. Hippolyta dokázala rozpoznat prohru, když jí viděla, ale ještě nikdy tolik nelitovala svého rozhodnutí jako dnes.

„Antiopé přestaň, musíme zpátky!“ volala zoufale na svou pokrevní sestru, ale marně. Proč jen musí mít ta holka vždycky tak tvrdou hlavu. Amazonka však nevnímala její křik.

Viděla oči toho muže a za nic na světě se nehodlala vzdát, už jen kvůli tomu jak se na ní díval. Jako kdyby byla jen lovná zvěř, nebo škodná v jeho revíru.

Kroužila kolem něj a na tváři se jí objevil známý úšklebek. To bylo zlé znamení, používala ho vždy, když si byla jistá výhrou. Tentokrát měla také pravdu.

Vyprovokovala ho, vrhl se dopředu a zaútočil. Jeho meč prosvištěl jen kousek od její ruky, ale ona byla rychlejší. Uskočila, udělala obrat a pak se k němu vrhla ze strany, kterou po svém výpadu neměl krytou. Vyskočila a svůj meč mu zabodla hluboko do krku.

Překvapený tou ránou dopadl na kolena. Chroptěl.

Přistoupila k němu a s vítězným výkřikem mu odsekla hlavu.

Bylo po boji.

Jenže až opožděně pochopila, že jedním vítězstvím ztratila vše. Oheň, kteří ti lidé rozdělali už odřízl cestu, nebylo úniku. Na druhé straně zahlédla ještě královnu, stála tam a dívala se na ní. Pochopila svou chybu, najednou už neviděla boj, necítila ten známý příliv energie, jako když se hnala do boje. Byla slabá. Osamocená a neměla šanci. Hérakleitovích mužů bylo tolik.

Zoufale vykřikla, ale královna nemohla nic udělat. Viděla to v očích své paní. Jen tam stála a dívala se na ní skrz oheň. Pak se otočila a zmizela v lese.

„Hippo!“

Opustila jí.

Antiopé cítila smutek. Věděla, že není vyhnutí, otočila se a viděla jak se kolem stahuje další smyčka. Její nepřátele, hleděli na ní, ale tentokrát necítila nic než jen strach. Poprvé se něčeho bála. Pak se zoufalou snahou udržet se alespoň trochu při životě, udělala tu poslední věc kterou mohla. Odhodila svůj meč a rozeběhla se k té ohnivé hranici.

Křik mužů za ní vypovídal o tom, že jí pronásledují. Zbývá už jen tak málo, ještě kousek a pak…

Chtěla se odrazit, skočit a i kdyby měla uhořet, musela se dostat z té pasti. Nesnesla by takové vězení a věděla, že by se jí pomstili. Krutě by jí vrátili všechny rány, které Amazonky rozdali při svém pokusu o útok. Poslední skok a bude volná.

Odrazila se a trochu zoufale vykřikla, vždy jí křik pomohl. Tentokrát ne.

Něco, nebo někdo jí vší silou udeřil ze strany a strhl na zem, pryč od těch plamenů. Rozpoutal se boj, který ale neměl dlouhého trvání a ačkoliv se zmítala a snažila se dostat do bezpečí, bylo to marné. Ten muž byl silnější, tentokrát skutečně prohrála. Neměla meč, ale i tak se mu snažila ublížit, škrábala a kousala ho, snažila se ho zranit tolik, jako ona se cítila opuštěná a lepená. Na chvíli zahlédla jeho tvář, silné a tvrdé rysy, posměvačný úsměv a pohled, udeřila ho vší silou.

„Přestaň!“ Poroučel jí, zbytečně. Pak jí někdo další udeřil a cosi lepkavého jí začalo stékat po hlavě. Najednou bylo všude černo.

Už necítila nic, ani dech toho člověka, jak se nad ní naklonil a zjišťoval, jestli je ještě naživu. Necítila pohyb, jako jí zvedli a odnášeli pryč od těch plamenů. Necítila ruce které zastavili krvácení a ošetřovali jí rány. Vznášela se ve snovém oparu s naléhavým a jediným přáním, nikdy se už nevzbudit.

 

Ještě týž večer vstoupila do Hérakleitova tábora žena, zahalená v kápy a přesto bez jediné zbraně. Přišla dobrovolně, aby vykoupila své sestry a nabídkou za tuto svobodu, měl být pás, kvůli kterému celý ten boj začal.

Hérakleitos si právem povzdechl.

„Sama víš nejlépe, že ani já jsem nechtěl, aby to tak skončilo. Neměl jsem ale na výběr, však víš.“ Odmlčel se. Pak pokynul svým mužům a ti ho nechali ve stanu o samotě.

Královna odložila kápy a přisedla si vedle něho. Tak jako všechny Amazonky, i ona byla poněkud méně oblečená, než bylo zvykem u žen z měst nebo i u obyčejných rolníků. Na čele však měla připnut průsvitný kámen jako symbol a po těle nakreslené, čerstvé, černé  ornamenty. Za ten krátký čas, který uběhl od chvíle kdy zanechala Antiopé a další své sestry na bojišti, se jí však do očí dostal náznak stínu a čehosi, co někdo jako Hérakleitós dobře znal. Byla to únava a obavy o osud zajatých.

„Ano já vím,“ připustila klidně, přes všechna očekávání uchopila jeho ruku a zlehka jí políbila. Věděla co dělá, byla to jediná možnost. Tušila že i tento muž, slavný válečník, ví kam směřuje jejich hovor. Nechal jí aby s ním manipulovala a nebránil jí, přesto že si už na začátku slíbil, že od jistých věcí neustoupí. Teď když ale, byla královna Amazonek u něj a tak blízko.. Možná by mohl udělat nějaký ten ústupek. Ale ne! Na co to myslí? Tohle nesmí dopustit. Ale to manipulování je docela příjemné. Pomyslil si.

Hippolita se na něj výmluvně podívala, pak se k němu naklonila o něco blíž, tak že cítil její slabý a přerývaví dech na své tváři.

„Pusť moje sestry, nech je jít,“ zašeptala jemně. Bylo to zvláštní, najednou jako by ta ostrá válečnice zůstala někde vzadu a on mohl vidět tu druhou, bojácnou a trochu nervózní královnu. Tu která měla srdce.

„Proč bych je měl pouštět.“ Řekl a uchopil jeden z pramenů zlatavých vlasů a protočil si je mezi prsty. Byli jemné a hedvábné, jak neobvyklé na válečnici z lesů. Vážně by mohl alespoň v něčem ustoupit.

Pak se k němu naklonila ještě blíž, zlehýnka se dotkla rty jeho tváře a pak mu zašeptala co možná nejtišeji do ucha: „Protože jestli to neuděláš,“ znovu jej políbila a posadila se mu na klín, „pak tě zabiju.“ Dodala měkce, ale při těch slovech vytáhla jeho dýku a pevně jí přitiskla na jeho hrdlo, ne moc, protože chvění které cítila když se ho dotkla, jí zabránilo prolít byť jen jedinou kapičku jeho krve. Nebránil se. Jen ještě víc propletl svoje prsty s jejími vlasy a mírně zatáhl. Zaklonila hlavu, „Pak umřeme společně,“ zašeptal v odpověď a znovu jí zatahal za tu bujnou kštici.

Chvíli se dívali jeden druhému do očí a odhadovali se navzájem. Pak Hippolita něco zavrčela, odtáhla svojí ruku s dýkou, vstala a odešla ke stolu, kde jim oběma nalila pohár kořeněného vína.

„Tohle bude dlouhá noc,“ řekla a Hérakleitós pobaveně přikývl, podala mu pohár s vínem a přes celý stan odhodila jeho dýku. Ta se zabodla do dřevěného obložení provizorní postele, ale ani jeden z nich si toho nevšímal.

„Takže, přišla jsi abys prosila o jejich svobodu a dál?“

„Muži.“ Protočila Amazonka oči a znovu našla svou ztracenou rovnováhu. „Přišla jsem, protože oba něco chceme.“ Pak se na chvíli odmlčela, znovu se na něj dívala a zkoumala všechny rysy jeho tváře. Každý pohyb, sebemenší náznak by jí mohl naznačit, jak nejlépe pokračovat. Ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, i ona proto zachovala klidnou a vážnou tvář. Byli rovnocenní soupeři, ale museli se dohodnout na kompromisu.

Hodnou chvíli mlčky upíjeli a oba myslili na to, co se ten den všechno stalo. Noční vánek jemně čechral látku válečníkova stanu, nakonec Hérakleitos s povzdechem vstal.

Odložil svůj pohár a podíval se na královnu. Prošel okolo ní, zhasil louče a svíce, pak jí podal ruku a  pomohl jí vsát ze země, kde byla pohodlně usazená mezi kožešinami.

Společně se podívali k jeho posteli.

„Dobrá trefa,“ pochválil její hod. Dýka byla až po čepel zaražená ve dřevě.

„Díky.“

 

 

 

„Antiopé,“ oslovila dívku, když vstoupila do stanu, kde jí drželi.

„Hippo! Co tady děláš? Uteč, běž pryč.“ Chrlila ze sebe amazonka, ještě teď měla spoutané ruce od toho, jako naposledy udeřila a napadla svoje stráže. Ale druhá žena si nevšímala jejích protestů. Jemně jí zatlačila zpět, aby si sedla a sama usedla naproti ní se zkříženýma nohama.

„To je v pořádku.“ Řekla jí, Antiopé se na ní nechápavě podívala a pak jí to došlo.

„Aha, ty jsi byla za ním,“ řekla trochu přiškrceným hlasem. Královna přikývla.

„A?“ zašeptala dívka a z tváří jí zmizela všechna barva, druhá žena jí neodpověděla. Jen se na ní zadívala zvláštním způsobem, pak se trochu naklonila a ukazováčkem jí nadzvedla hlavu.

„Jsi zraněná,“ řekla měkce.

„Nezamlouvej to!“

Královna si trochu povzdechla, pak pustila její tvář a odněkud z kápě vytáhle dýku. Přeřízla jí pouta a pomohla jí postavit se. 

„Někdy nemáme ne výběr,“ řekla trochu temně a stále dívku probodávala očima. Ta jen nechápavě zírala na svou paní, znovu se u ní ozval ten naléhaví pocit, snad tušení čehosi. Ale teď přeci nebyla osamělá, nebo ano?

Venku před stanem si kdosi odkašlal, aby obě upozornil, že čas určený na její návštěvu je téměř u konce. Královna netrpělivě trhla hlavou směrem ven a Antiopé se na chvíli zdálo, že v jejích očích viděla něco víc, bolest a naléhavost. Ale co se jí snažila naznačit?

„Hippo,“řekla přiškrceným hlasem.

Ta ale jen zakroutila hlavou a její pohled se na chvíli zamlžil. Pak prudce přistoupila k třesoucí se dívce a objala jí.

Tak naléhavě si přála vědět, cokoliv, ale začínala tušit. To co jí čeká tam venku nebude nic pěkného, to co jí čeká bude možná horší než smrt, proč jen tomu nikdy dřív nevěřila?

„Muži.“ Řekla trpce, královna jen přikývla. To bylo vše.

„Hippo,prosím já-.“ Nedokončila, královna se totiž otočila a prošla ven ze stanu.

Strnulýma nohama jí následovala.

 

 

„Jak už jsem rozhodl, s okamžitou platností ukončíme boj a vrátíme se zpět do města. Královna se rozhodla darovat svůj pás, výměnou za svobodu svých bojovnic.“

Pronášel Hérakleitós svým zvučným a trochu panovačným hlasem. Vojáci a muži kolem něj souhlasně přikyvovali a na konci věty se strhl ohromný jásot. Bylo to další vítězství.

Hárakleitós pozvedl  jednu ruku aby umlčel své věrné a pak pokračoval.

„Dále jsem také rozhodl odměnit svého přítele a bojovníka Thésea. Díky němu dnes můžeme vyrazit domů a proto mu dávám na památku jeho vítězství jednu ze zajatkyň a část pokladu královny Hippolity, který nám též věnovala s Darem pro princeznu.“

 

 

„Hippo! Jak jsi mi to mohla udělat?“ křičela dívka z plných plic. Ale bylo už pozdě, Théseovi muži jí odváděli pryč. Dnes se vraceli domů.

„Musela jsem.“ Zašeptala jí.

„Hippo-!“ její křik zanikl v hlasitém smíchu mužů.

Tak královně zmizela z dohledu její sestra Aniopé – Amazonka.

 

 

 

 

 

 

Hippolyta za svůj pás vykoupila svobodu zajaté bojovnici Melanippě. Další zajatkyní byla vůdkyně Antiopa, tu přiřkl Hérakles příteli, který si ji odvedl do Athén a prý se s ní i oženil.

 

Když poté Amazonky přitáhly k Athénám, aby Antiopu osvobodily, ona bojovala po boku Thésea, do něhož se zamilovala, v tom boji padla.

 

Královna Hippolyta se po neúspěšné výpravě vzdala své moci, uprchla a prý se utrápila žalem.

 

 

 

 

24.03.2008 19:11:41
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one