To jsem si jednou jen tak hrála na přání kamarádky, která potřebovala vytvořit svůj profil....
Ale jak to dopadlo už vidíte sami...

Když jsem se narodila byla noc. A podle toho co my pak vyprávěli, to ale nebyla jen tak nějaká noc. Hvězdy zářily svým jasným plamenem a podle moudrých z naší vesnice to bylo dobré znamení.

Jak dobré však bylo pro ostatní, to nemohu posoudit. Krátce potom, kdy jsem totiž přišla na svět naší vesnici přepadli.

Tou dobou byla naše zem ještě příliš slabá a zákony se dodržovaly jen vzdáleně. Žádat někoho o pomoc mohlo dopadnou často přímo opačně. Když lid volal po odstranění tyrana přišel jiný a často ještě horší než předchozí. Nikdo si nemohl být ničím jistý, protože co bylo včera už zítra neplatilo.

Všeobecně se pak proslýchalo, že zdrojem všeho trápení byl jediný tajemný muž. Netoužil prý po moci, ale svou silou a snad i černou magií ovládal vše a vždy dostal to po čem zatoužil.

Mnozí se ho báli a proto aby si uchovali jeho přízeň, byli ochotni udělat skoro vše a nezastavili se před ničím. To co jim přišlo pod ruku hynulo.

V naší vesnici byl jen jediný kostel. Malá svatyně, kde jediným cenným pokladem byla pozlacená socha světice. Nikdo si nepamatoval, kde se tam vzala, ale všichni ji uctívali a v horších časech se k ní modlili.

Ten večer se odevšad ozýval strašný křik. Plameny uchvacovaly jejich domy a poplašený ryk zvířat a lidí nebral konce.

Kněze zabili hned u vchodu, snažil se je přesvědčit ať to nedělají, ale byl to marný boj. Ještě nepřišel ten správný čas. A tak padl jako první ze své vesnice. Jeho tělo pak dotáhli do kostela, zavřeli za sebou a rozdělali oheň. Zapálili i další, ale hrůzy toho večera nemůžu ani vypovědět. Pravdou je, že mnoho z těch, kteří mohli být v mém životě ten večer nepřežilo. Mezi nimi i moje matka.

Dala svůj život za můj a udělala tak něco, co si nikdo v té době nedokázal představit.

Náš dům stál na kraji vesnice a tak, když začal nájezd, podařilo se jí nenápadně uniknout do lesa. V té době byl ještě velký a tajemný a jeho obyvatelé nebyly jen lidé. Prastará magie byla cítit na každém kroku a ten kdo chtěl přežít tuto návštěvu, ať už tam byl v dobrém nebo ve zlém, se musel držet na cestách. Sebemenší krok vedle znamenal smrt.

Podle vyprávění občasných návštěv se vědělo, že všechny cesty vedou přímo doprostřed. Právě zde byla studánka, jediná vzdálená připomínka Keltů.

Nevím mnoho o tom, jak dlouho tam bloudila, vystrašená každým sebemenším zvukem, když na prsou stále svírala své dítě – mne.

To co my pak pověděli, bylo jen to, že mne až do poslední chvíle pevně svírala u sebe a chránila mně proti celému tomu, krutému světu a že její vlasy toho rána byly úplně bílé.

Její tělo pak v tichosti pochovali a mne odvedli sebou.

Z vlastního dětství si pak mnoho nepamatuji. Snad proto, že oproti ostatním svým vrstevníkům žila beze strachu z budoucnosti a docela i šťastně.

Vyrostla jsem mezi kentaury a osvojila jsem si jejich zvyky. Vychovali mne jako jednoho z nich, ať už se to může zdát jakkoliv pro ostatní podivné. Kentauři jsou často popisovaní jako zlá, sobecká, nevyzpytatelná stvoření – ba často i zvířata. Já je však poznala i z jiné stránky a i když jsem se jim nikdy nemohla vyrovnat, přijali mne mezi sebe. Naučili mne stopovat, přežít i z mála a co víc naučili mně to nejhlavnější co v tom ,,mém,, světě platilo. Naučili mne bojovat.

Můj dům stojí na kraji vesnice a jeho okna směřují na západ – na les.

Jmenuji se Gwynneth a jsem lučištnice.

24.03.2008 19:14:14
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one