Letní spisovatelská soutěž

1. Sen pod dubem (popis)


Zavírám oči, je mi tak příjemně.

Ještě slyším, jak se nedaleko ode mně nese vzduchem smích a pak…

S blaženým úsměvem procitám do světa, který není tolik odlišný od toho, který jsem opustila.

Světlo padající na mou tvář je jemné, jako při západu slunce. Ale tady žádné slunce nevidím. Přesto se cítím tak dobře, euforie, kterou jsem ještě před chvílí cítila se znásobuje a stoupá.

Radostně vyskočím, ale moje pohyby jsou mnohem rychlejší.

S úsměvem rozpřáhnu ruce a zatočím se, i smích tu zní podivně. Mnohem táhleji a šťastněji.

Kolem mě ale nikdo není, přesto cítím jejich blízkost, jen je možná nevidím. Slyším šeptání a opatrně se nadechuji.

„Tak pojď…“ volají tím dlouhým šťastným hlasem. A já cítím pomyslné ruce, jak se ke mně vzpínají.

Nad mou hlavou se z ničeho nic odlomil lístek a klesá ve spirálách na trávu.

Chvíli jej sleduji a znovu se pousměji. Zadívám se do prázdna a vím, že oni mě vidí.

„Přijdu.“ Zašeptám…

Smích dál kolem mě zní a štěstí z něho přechází do těch známých tónů. To moji přátelé právě odchází do hradu.

Otevřu oči a pousměji se na mou kamarádku, která mě budí.

„Už jdu.“ Odpovím a chytnu se její ruky, která mě táhne vzhůru.

„Tak jdeme.“

 



2. Raven (báseň)


Tajuplná,

opatrná.

 

Raven z noci stvořena,

jméno s křídly havrana.

 

 

Nelapená,

nepoznaná.

 

Raven, černě oděna,

věrná múzám poddaná.

 

 

Rozjasněná,

požehnaná.

 

Raven, průvodkyně snů,

 kouzelné je zaříkání rtů.




3. Stopa (drabbles)

Mžourala jsem do světla, které mě probouzelo zase a znovu.

Věděla jsem, že musím vykonat nějaký úkol. Raven, velmi naléhala, ale její prosby se marně odrážely od mého spícího těla.

To vše ovšem zmizelo.

Procitla jsem.

Žádné ospalé našlapování, jako by mnou projel blesk, který mě vytrhl z blouznění.

Nasála jsem známou vůni, která se mísila s energií, tolik prosakující smysly. A když jsem otevřela oči, jako bych se znovu narodila. Prsty mě začaly svrbět a nenacházely klid, až se mi třásla ruka. Hlavou mi vířily stovky nápadů, doměnek a útržků fantazie, kterou jsem předtím marně přivolávala spaním.

Moje múza!




4. Strašidelno (popis pocitů)


Na tmě mě vždy nejvíc děsila představa, že na něco šlápnu.

Možná za to mohl fakt, že na Pentagramu můžete skoro pokaždé šlápnout do nějaké kytky, nakopnout nechtěně vlkodlaka, nebo snad přehlédnout trpaslíka… Postupem času jsem z toho téměř utrpěla trauma a po večerce jsem se zkrátka odmítala účastnit veškerých lumpáren, která byly k mání.

Ale to už je pryč. Znovu mě osud přivedl až sem. Do Strašidelného lesa…a v noci.

Mělo by mě snad utěšovat, že vedle mě je téměř neviditelná Raven? Nebo snad, že moje hůlka osvětluje alespoň něco? Nebo že moje smysly, jsou oblouzněny stopou múzy? Ať tak, nebo tak, Heretik mi pomáhej.

Uf! Co to bylo? Lehce se otřesu, ale snažím se nedávat jinak najevo své emoce. Raven mě upřeně pozoruje a možná by mi chtěl říci něco povzbudivé. Já jsem ovšem ráda, že teď mlčí.

Soustředěně se dívám kupředu a tu a tam zakopnu o kořen…pořád ale lepší kořen, než něco jiného.

Když se podívám kolem sebe, vidím jen stromy. Ani nevím, jestli jsem tudy už nešla, prostě jen věřím a jdu dál.

Nad hlavou se mi honí mraky, větve do sebe narážejí a vánek tu a tam přifoukne do cesty pavučinu. Brr…jak já je nemám ráda. Les je čím dál hustší.

Raven mi na chvíli zmizí z očí a já pocítím okamžitou úzkost, když už nic jiného, její odhodlání zachránit Múzu stojí za veškerou námahu a strach.

Dodává mi odvahu jít dál a neotočit se, nebo si zoufat. Ještě pořád mám nutkání začít psát, ale to se pomalu vytrácí, jak čas míjí. Musím si pospíšit.



5. Světlo ve tmě (báseň)

Dívám se nahoru,

ale mraky mi zakryly oblohu.

Dívám se ti do očí,

ale to slzy jsou ty, co mlčí.

 

Toužím dotknout se hvězdy,

být už jen s ní, jednou a pro vždy.

Toužím ti osušit uplakanou tvář,

být ti tvým světlem, jediná zář.

 

Držíš mojí ruku,

 toužím vykřičet to světu.

Držíš moje přání,

toužím být ten, co chrání.

 

Ty jsi ta, co provede mě tmou,

Já jsem ten, který řekne ti: „buď mou.“

Ty jsi ta, co pro mě je svit něžný,

Já jsem ten, který pro tebe bude i věčný.

 

Mé světlo v temnotě, moje ty.

Můj ohni plamenný, navždy jsi.



8. Ztracený v lese (báseň)


Probuzení z nevědomí,

je to velký šok.

Co se stalo, kdo mi poví,

kdo udělal ten krok?

 

Jako roky plyne čas,

přitom jenom stojím.

Přimrazený na místě,

vážně se tak bojím.

 

Tma se kolem rozpíná,

a ač jsem jindy statečný…

..strach mě z toho jímá.

 

 

Ve mně život vyprchává,

les se ale probudil.

Nevzdávám se beznaději,

dech se ještě neztratil.

 

Oči upřu vzhůru,

hvězdy jsou mým rádcem.

Kéž nepotkám tu můru,

smrt by byla jejím poradcem.

 

Tma se kolem rozpíná

a ač jsem jindy statečný…

vždyť komu je teď do řeči…

04.09.2009 00:37:12
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one