Tolikrát jsem chtěla vědět, kam odcházíš, za kým jdeš a kdy se vrátíš. Snažila jsem se zjistit, proč otvíráš ty dveře a co tě láká ven. Proč ti má přítomnost nestačila.

Ale ty jsi mne vždy odbyl.

„Nechtěj to vědět,“ říkal jsi.

Chtěla jsem to vědět. Nemohla jsem se nasytit tvé přítomnosti a každé odloučení bylo jako věčnost. Cožpak tě nic nedokázalo udržet u nás doma? Mezi stěnami, v mé náruči…

Ale ty jsi prostě jen vstal, neohlížel ses a bez pozdravu se vytratil. Jen cvaknutí zámku říkalo: „nashledanou.“ A já si domýšlela, jak za tím říkáš: má nejdražší.

Chyběl jsi mi dřív, než jsi se zvedl, dřív než tvé myšlenky odběhly v půli věty, či míchu. Viděla jsem tě jako anděla a plakala a zoufala si, když jsi odešel.

Dlouhé a krátké byly ty dva roky, co jsme spolu v tom bytě žili. Ty, já a naše muka.

Čtyři stěny, ještě nepokryté barvou, podivná lampa a matrace na zemi. Chtěl jsi se snad někam stěhovat?

Jedli jsme na zemi v tureckém sedu, k ránu si připíjeli vínem a nezapomínali na něžné doteky.

A přesto jsem tě ztrácela týden co týden v ten samý večer.

Ať jsem udělala cokoliv.

Proč jsi jen nemohl zůstat..proč jsem já byla tolik zvědavá. To žárlivost mi zatemnila mysl. To strach mi oblékl kabát. To noc mi dodala odvahu, já šla jsem za tebou.

A teď tady ležím, cítím svou vlastní krev a kdesi nade mnou září světla reflektorů.

Silnice je mokrá a chladná, ne tolik jako ty, když se na mě díváš.

Miluji tě, až za hrob.

Odpusť mi, že jsem tě sledovala ven. Že jsem viděla, čím se živíš, když jsem poznala tvé skryté noční zvíře. Když jsem pro tebe umřela.

Přejel si mne svým vlastním autem a nepoznáváš mne ani teď.

Snad ráno budeš vědět, že ta holka co jsi přejel na útěku noční ulicí, byla tvoje žena. Že noční New York si vybral svou mafiánskou daň…ale teď je ti to jedno.

Umírám.

 


21.04.2009 00:42:51
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one