Kapitola 10. A ty nechceš?

Kapitola 10. A ty nechceš? - obrázek

Kapitola 10. A ty nechceš? - obrázek

 


Kethleen Morganová měla v několika příštích dnech obzvláště na pilno.

Její školní povinnosti se rovnaly takřka nasazení na sto jedna procent a to dokonce i o víkendu. Pracovala tvrdě, aby mohla mít alespoň jeden den v týdnu volný. Nehledě na to, že vždy, když se nevěnovala učení a vypracovávání všech možných zadání pro různé profesory, se snažila být co nejvíc nablízku Harrymu.

Vždyť od toho tam přeci byla, měla za úkol jej sledovat a analyzovat veškerá možná nebezpečí. Snad jen díky svému dřívějšímu zařazení do zmijozelu, když byla jako Joe, se vyznala lépe než kdo jiný. Její schopnosti pak byly ještě o to užitečnější.

A tak, aniž by to slavný Harry Potter a nebo jeho přátelé byť jen tušili, odvrátila už nejednu „drobnou špatnost“, pocházející právě z koleje, kam kdysi patřila.

Většinou však šlo jen o běžné úskoky, nikterak velké.

Vlastně pro Harryho už zcela běžné, ale i tak, nechtěla riskovat a bylo lepší, kdy si ti, jež pastičky chystali, byli vědomi toho, že selžou.

Nedávala jim šanci a co víc, když to šlo, sama jim jejich malý záškodnický trik oplatila, takže nejen že odcházeli s nepořízenou, ale často ještě nějak nepatrně poznamenáni, aniž by si toho byli vědomi. Třeba jim vytvořila pomocí kreslícího kouzla prasečí čumák, nebo třetí oko na čelo. Zkrátka neměli to jednoduché.

Avšak ať se to zdálo sebevíc obtížné vždy to udělala tak, že nikdo nemohl poznat příčinu selhání. A ani Harry se nedověděl, že mu kdy někdo pomohl.

Byla asi jako skrytý anděl, který odstraňoval drobné klacíky z cesty. Harry měl daleko jednodušší pobyt na hradu a tak si jej mohl patřičně užít.

Jedinou odměnu, kterou si pro sebe jako Keth mohla vybrat bylo to, že se už na začátku rozhodla, že neděle bude patřit jen jí.

Byla chytrá a dokázala zabrat, když bylo třeba. Učení jí tedy problém nedělalo. Úkoly, tresty a ostatní doučování také zvládala a pořád při tom hrála dobře svou roly. Starala se o Harryho a mařila úklady jeho nepřátel, ale neděle byl den, který odpočívala.

A že to bylo potřeba.

Neustálé vyčerpání a krom spánku stále ve střehu, ale když přišel konec týdne a byla neděle, zase se mohla uvolnit. Navíc v neděli z nějakého neznámého důvodu neplánovali ani nic zmijozelové. Tak se nemusela bát. A pak, Harry měl většinou famfrpálové tréninky a nebo chodil třeba k Hagridovi, zkrátka nemusela se mu držet pořád v patách.

Ale jak vlastně trávila své volno?

Už si zvykla, že jediný den, kdy může volně mluvit se Snapem je sobota, protože v neděli většinou musel pracovat. Účastnit se některých školních porad, schůzí řádu a nebo prací pro Brumbála.

Tak každé ráno posnídala u nebelvírského stolu, kde jí Elois, nebo Nancy-Bo něco vyprávěly a pak obvykle přehodila přes sebe plášť a šla se projít k jezeru, na famfrpálové hřiště, anebo jen tak po rozsáhlých pozemcích bradavic. Samozřejmě se držela v prostorách vyhrazených studentům. Do lesa nešla nikdy, raději.

Tak trávila volné chvíle, aby je zakončila tím, že došla do sovince, odkud posílala tu a tam zašifrované dopisy jejím přátelům ve francii.

Odpověď jí nepřišla nikdy, ale to nevadilo. Věděla, že kdyby mohli, odepsali by.

Jako Kethleen byla samotář a tak trochu outsider, hrála to na to, že je neschopná a nešikovná. Netrvalo ani pár dnů a už nebyl nikdo, kdo by o tom pochyboval.

Navíc její antitalent na lektvary byl už téměř proslavený a stejně tak jako Nevill se v tomto směru stala „legendou“.

A tak nebyl nikdo, kdo by jí rušil na její procházce. Konečně se mohla uvolnit a i její rysy obličeje se trochu projasnily. Nebyla tak zachmuřená a zasněná. Na vzduchu její pleť dostala barvu a i když jen sama pro sebe, usmívala se.

Ne, nebyla podivín, ale vypadala tak.

Jednoho dne, když už měli nebelvírští po tréninku a hráči se rozešli do šaten a pak do hradu, vydala se na tento uvolněný prostor, aby se mohla zasnít.

Už to bylo docela dlouho, kdy sama naposledy seděla na koštěti a tak trochu jí to chyběla. Až se sama divila, vždyť to přeci nesnášela, tak proč tak najednou?

Rodiče, tedy ti nepraví jí to často zakazovali a nutili jí myšlenky na to, že létá nemožně a že je to nebezpečné, až tomu uvěřila. Ale tady v Bradavicích poznala pravdu. Vždyť ji to bavilo a cítila se tak volně, když byla ve vzduchu. Snad jako by mohla uletět.

Škoda že nemám koště. Pomyslela si nejednou, když z dálky pozorovala své kamarády a přemítla o tom, jak to musí vypadat tam ze shora.

A tak i tentokrát, když si myslela, že jsou všichni ryč, zamířila na hřiště. Ještě bylo pěkné počasí a podzimní deště měly přijít až za pár týdnů. Tak se posadila na jedné z nízkých tribun a podle svého zvyku si koleny podepřela hlavu. Zavřela oči a začala snít.

Jen tak přemýšlela a vychutnávala si ten klid. Harry je určitě v pořádku a ona má teď volno.

Co víc si přát?

„Ahoj.“ Pozdravil jí někdo.

Tentokrát nemusela předstírat, že se lekla, protože to byla pravda. Vystrašeně sebou cukla, protože si myslela, že je sama. S očima doširoka rozevřenýma se zadívala na toho kdo ji vyrušil.

Ani nevěděla, že se podvědomě dotkla levé ruky.

Pak ovšem uvolněně vydechla. „Ahoj.“ Pípla na oko poplašeně. Nebyla zvyklá, že by s ní někdo jen tak mluvil.

Další pocit, který bezděky prošel skrz prsten byla úleva.

Učitel lektvarů byl na školní poradě, kde opět projednávali nějaké záležitosti a tak za přítomnosti pro něj naprosto nesnesitelného člověka, Hana Gwennyda, uslyšel vše, na co právě myslela. I jeho krev se podvědomě rozproudila, když přišel první impulz, ale vzápětí se uklidnil. Byla v bezpečí. Jen nechápal, proč se toho kluka tak lekla. Kde asi byla?

„Viděl jsem tě přicházet, škoda že jsi tu nebyla dřív. Mohla jsi vidět jak trénujeme.“ Začal mile.

„Nechtěla jsem rušit.“ Zašeptala a sklonila hlavu.

Dean si toho ovšem nevšímal a sedl si vedle ní.

„Proč se semnou bavíš?“ zeptala se po chvíli, kdy tak společně mlčky seděli na jedné lavičce a ledovali prázdné hřiště.

„A proč ne?“ usmál se on. „Vždyť k nám přeci patříš ne?“

„Někdy to tak asi nevypadá co?“ usmála se trochu i ona.

„Ostatních si nevšímej, jenom nám závidí, že taky nejsou z nebelvíru.“ Žertoval. „A proč se tu vlastně touláš sama?“ ptal se.

„Je tu pěkně.“ Řekla prostě a podívala se někam do dálky a opět si začala pohrávat s prstenem na levé ruce. Její mysl byla klidná a čistá, dívala se na les.

„Příště se můžeš přidat k nám, ostatní by nic nenamítali.“ Povzbuzoval ji zase.

„No víš, někdy mám pocit, že mě nemají moc v lásce.“ Řekla trochu s lítostí, když si vzpomněla na Rona a jeho nevraživost vůči ní.

„Ron je pitomec, nikdo jiný si to nemyslí, no vážně.“

„Když to říkáš.“ Pronesla už smířlivěji a podívala se mu do očí.

Pak se oba rozesmáli.

Dean byl ještě pořád v dresu jeho famfrpálového mužstva. Byl střelec a Keth musela uznat, že mu to tak velmi sluší.

Měl u sebe ještě pořád koště a trochu nervózně teď protáčel násadu.

Když ovšem zaznamenal její pohled, zarazil ten kvapný pohyb.

„A ty nechceš?“ zeptal se nečekaně, ale upřímně.

„Co máš na mysli?“ nepochopila hned.

„No, myslel jsem letět. Nechceš to zkusit?“

„Víš, já ale nemám koště.“ Řekla zase smutně a sklonila hlavu. Jenže to už Dean na nic nečekal, chytnul jí za ruku a podal jí svoje vlastní.

„Tak si půjči moje, stejně se musím jít převlíknout, než se vrátíme do hradu.“

„A tobě by to nevadilo?“ zamrkala Keth cela vážně.

„No jasně, jen se proleť.“ Usmál se zase a pak už zmizel ve dveřích vedoucích do šatny.

Keth chvíli ještě stála na místě a očarovaně se dívala na model koštětem ve své ruce. Nebylo nijak zvláštní, ale ani nijak špatné, jako byla ta školní. Bylo z řady Nimbus a skvěle se hodilo pro někoho, kdo hrál na postu střelce.

Keth pohladila jeho hladkou a pečlivě leštěnou násadu a pak už byla ve vzduchu. Nikdo ji nemusel pobízet dvakrát.

Divila si, jak lehce si to vše vybavuje a jak lehce jí to vše jde. Zase se cítila volná a i když jen ze začátku kroužila ve vzduchu kolem hřiště, vychutnávala si to. Vítr si hrál s jejími vlasy i oděvem, ale to bylo vedlejší. Ani nevnímala to, že nahoře je chladněji, bylo to tak krásné.

Když potom prudce zabočila a pustila se střemhlav dolů, udělala výkrut a v pravém úhlu se odchýlila z původního směru, všimla si Harryho a jeho dvou kamarádů, jak jdou k Hagridovi.

Rukou náhodně zavadila o chladný kov na ruce.

A kdyby se náhodou něco dělo, ze vzduchu mám aspoň větší rozhled…

Odvrátila pohled od srubu na kraji lesa a zase se pustila kolem hřiště. Párkrát udělala odvážnější výkrut a nakonec prudce vystoupala do víšky, až se jí hřiště tam někdy dole zdálo vzdálené jako něco nepatrného.

Volným pádem se pak po zádech a po hlavě spustila dolů, vybrala poslední zatáčku a nakonec měkce přistála na vonné trávě.

Rozesmátá, rozcuchaná a nesmírně šťastná se vrátila na zem.

Dean ji už pěknou dobu pozoroval a sám pro sebe se usmíval. Létala vážně dobře a bylo škoda, že nemá vlastní koště. Vždyť klidně mohla hrát z fleku ve famfrpálu. Pak si to ale rozmyslil. Nejdřív by musela trénovat, létat neznamenalo automaticky být dobrým hráčem.

Keth si ho nevšimla a tak ještě chvíli stála s koštětem v ruce, ale s pohledem upřeným tam nahoru, když ji zase oslovil.

„Šlo ti to vážně dobře.“ Pochválil ji obdivně, což ji potěšilo a zároveň na něj vykuleně koukala.

„To říkáš jen tak.“ Zasmála se, „vždyť jsem na koštěti nemožná. Jenom mě baví létat jen tak.“

„Náhodou nejsi nemožná. Věř mi.“

Podala mu koště, které on tak trochu nerad přijal. Ve vzduchu z ní byla cítit volnost a odhodlání. Byla jiný člověk než dole na zemi. Tady byla už zase nejistá.

„Poslyš, jestli chceš, můžeš se proletět častěji.“ Navrhl jí.

Keth se nejdřív rozzářila, ale pak se jí na tváři mihl stín a zase jí úsměv přešel.

„To přeci nejde, musíš trénovat a pak, mohla bych ho zničit. To je dobrý.“ Zamumlala a pak sotva slyšitelně dodala: „Nemusíš to dělat z lítosti.“

Jenže Dean to ovšem jakousi souhrou náhod slyšel. Přišel blíž a trochu do ní dloubnul, když se mu podívala do očí, pokračoval.

„Vážně ti to jde a byla by škoda, kdybys přestala létat. A teď pojď, ve společenské místnosti prý bude nějaká oslava.“

Keth ovšem stála a jako by váhala.

„Jak to, že si pamatuješ moje jméno? Vždyť pro ostatní jsem neviditelná.“

Jenže nebelvírskému střelci se na tváři usadil spiklenecký úšklebek.

 „No jo, kdo by zapomněl, když se na chodbě srazí dva lidi, ze stejný koleje a se stejným žabincem v botách.“ Zakřenil se.

Keth se konečně dala do smíchu a pak už se nebránila, že se s ním vrátí do hradu.

Dean měl pravdu, skutečně se pořádala menší oslava, Nancy-Bo měla právě něco jako opožděný večírek k narozeninám.

Když Keth a její doprovod vstoupili, přiběhla k nim celá rozzářená Bo a podle svého zvyku ji vtáhla rychle do dění. Keth se pak jen vděčně podívala na Deana, který ji asi za pět minut zachránil. Nemohlo mu ujít to, že ona, ať už jakkoliv volná a dokonalá ve vzduchu, na zemi byla stále stejně plachá a tak trochu se stranící velkých a hlučných oslav.

 

To v jiném koutě hradu se konala porada. Jeden profesor v černém hábitu a zvlášť nevraživém výrazu se na chvíli zamyslel.

Bylo to zrovna ku příležitosti třetí vlny myšlenek jedné studentky, které zachytil.

Jak to jako myslela, že ze vzduchu má rozhled? To by ho vážně zajímalo, co zase vyvádí. Vždyť se kvůli tomu nemůže ani pořádně soustředit.

Praštěná holka.

Co jí to zase napadlo…

Jen zběžně se mu podařilo na chvíli pohlédnout skrz jedno starobylé okno směrem na famrfpálové hřiště. Ale v té době už tam nikdo nebyl.

Snad alespoň nevyvádí nic nebezpečného, jak bylo jejím zvykem…

 

A pak byla neděle zase pryč.

Keth si mohla jen smutně povzdechnou, jak rychle ji tento jediný volný den utekl. Ale stalo se při něm tolik věcí…

Mohla letět na koštěti, seznámila se o trochu víc s Deanem a s Bo si povídaly ještě několik hodin po tom, co skončila její oslava. Ještě nikdy nic podobného nezažila a tak usínala jen s těmi nejlepšími dojmy, ačkoliv trochu stezku nemohlo chybět.

Popřála tedy dobrou noc i někomu, kdo byl bohužel zaměstnaný a pak usnula.

A že měla hezké sny.

 

„Vůbec to nebude vadit, stejně tam nikdo v tuhle dobu nebude.“ Usmíval se na ni zase Dean o pár dní později, když ji donutil, aby  si vzala nějakou jeho starou učebnici, v níž měl popisky, které se jí mohly hodit pro jednu extra dlouhou a nudnou esej do kouzelných formulí.

„Tak už pojď, pak máme hned Přeměňování.“ Postrčil ji naposledy do dveří a když konečně přestala protestovat, doběhli rychle do pokoje kluků, kde se dal do spěšného přehrabávání se v kufru.

Keth stála kousek za jeho zády, tak že nemohl vidět, co se mezitím dělo.

Vlastně ho k tomu tak trochu sama „donutila“. Věděla, že ji určitě pomůže, když zvolí ta správná slova, byla to proste zmijozelské taktika a protože byla dobrý stratég, byla nyní tam, kam se potřebovala dostat.

Do ložnice kluků, lépe řečeno do pokoje, kde bydlel Harry Potter.

Nechtěla využít Deana, ale na druhou stranu, když už tu byli, využila jeho nepozornosti.

Hůlkou kouzlit nemohla, kdyby se otočil a náhodou by jí tak zahlédl, jen stěží by to vysvětlovala. Tak použila svou temnou magii, kterou ovládala jako Joe.

V rychlosti probudila k činnosti své síly a dala si záležet na tom, aby nikdo nic nepoznal. Pečlivě zvolila kouzlo a zvážila všechny možnosti, když pak udělala rychlý pohyb rukou, magie prošla skrz ni.

„Někde tady bude.“ Zahuhlal její kamarád s hlavou někde ve spleti věcí obsahujících jeho zavazadlo.

Vytvořila dokonalou hranici a zabezpečila všechny detaily. Nikdo, kdo by nevládl silám, které měla ona by na toto její kouzlo nikdy nepřišel.

Vytvořila slepou ochranu, která měla zajistit Harryho. Zakouzlila jeho postel, věci a bezprostřední místo, kde se v tomto pokoji vyskytoval tak, aby nic zlého, nebo temného nemohlo projít dál a co víc, nemohlo mu to ublížit.

Nikdo neměl šanci to navíc poznat a kdyby osoba, která by chtěla Harrymu ublížit náhodou byla v této místnosti, měla to Kethleen poznat tím, že by se vytvořilo cosi jako znamení. Zkrátka, kdyby Harrymu chtěl ublížit nějaký člověk, kouzlo zajistí, aby se mu to nepovedlo, ale aby ho to zdrželo a dalo jí to včas vědět. Mohla jej tak chytit při činu.

Kéž to ovšem nebude třeba.

„Už to mám.“ Vítězoslavně zamával Dean s učebnicí a ještě nějakou tlustou knihou nad hlavou.

Pak zaklapl víko kufru a otočil se k ní.

Nic nepoznal a ona vypadala tak, jako vždy. Jen přešlápla z nohy na nohu.

„A nebudeš je potřebovat?“ zeptala se nevině.

„Myslím že ne tolik jako ty.“ Zakřenil se a natáhl ruku, aby si je mohla vzít.

„Tak...dě-.“ nestačila ovšem doříct, protože se dveře rozrazily a vešel Ron a za ním jeho nejlepší kamarád.

Keth zaváhala a trochu pobledla. Jak ráda by jim už řekla pravdu, ale nemohla.

„Co ta tady u všech všudy dělá?“ nenechal na svou reakci rudovlasý chlapec dlouho čekat.

Keth trochu ucouvla, ale pak zvedla hlavu. Tak tentokrát se nemínila vzdát, už toho měla vážně až po krk. Co si vlastně myslí?

„Je tady se mnou.“ Vysvětlil okamžitě Dean, který se také zatvářil značně naštvaně.

„Jo, ale co děláš u nás v pokoji.“ Začal se rozčilovat Ron.

Keth na něj úkosem pohlédla a pak se vykašlala na nějakou svou plachost.

Bojovně zvedla hlavu a v očích jí nebezpečně zajiskřilo.

„Pokud jsi si nevšiml, jsem tu s Deanem, ontu bydlí. A už mám dost toho, jak na mě neustále něco pokřikuješ. Až mi příště budeš chtít něco říct, laskavě to udělej normálně. Já nejsem žádný idiot, je ti to jasný? A dej už mi pokoj.“ 

S tím se otočila a prošla kolem nich. Dean o pár vteřin později také, ale ještě stačil chlapci sdělit, že to on je idiot a to naprostý.

Ještě by stačilo dodat, že Ron při tom zůstal na několik minut doslova v šoku.

„Viděls to?“ zašeptal pak ohromeně. „Ona se asi vážně zbláznila. Dej si na ní pozor Harry, určitě nám lhala.“

„Nech ji už být.“ Zastal se jí unaveně Harry. Už ho nebavilo poslouchat pořád dokola to, co mu Ron říkal. Navíc když mluvil s Ginny, tak mu jen potvrdila, že on je to poslední co ji zajímá. A Ginny to přeci musela vědět.

 

„Keth, počkej.“ Volal na ni Dean a jen stěží s ní udržel krok.

Šla nyní rychle a hlavu neměla tak jako vždy obrácenou pohledem k zemi. Tentokrát byla ještě vytočená a k jeho překvapení byla nyní tak jiná. Takhle ji ještě neznal.

„Promiň, omlouvám se za Rona, je to vážně idiot.“

Keth konečně zpomalila a když si uvědomila, že se na ní dívá, zase změnila své chování.

„To nic, měl pravdu, neměla jsem tam chodit. Ale děkuju, že jsi se mě zastal.“

„To nic nebylo.“ Pokoušel se to urovnat. „No vážně, poslední dobou mu to nemyslí, ale jinak je v pohodě, věř mi.“

„Jasně, já vím. Jen jsem mu nepadla do noty hned od začátku. To je tím.“ Řekla trochu smutně.

„Spíš mu jen něco přelítlo přes nos. Všichni to vidí, jen on si myslí, že je to tajemství, když pořád ještě tajně chodí s hermionou a nechce to přiznat.“

Keth na něj vykulila oči a tentokrát doopravdy „zírala“.

Takže spolu pořád ještě chodí tajně? Copak se konečně nezmůže na víc než…

Jenže její myšlenky byly přerušeny.

„Pokud se nepletu, už je dávno vyučovací hodina. Co asi dělají dva nebelvírští studenti na chodbě?“ zeptal se kdosi ledově.

Keth dostala druhý šok a protože stála zády tomu, kdo to řekl, nezmohla se pomalu ani na to, aby se otočila.

„Pane profesore.“ Zasípal prosebně Dean, ale bylo už pozdě.

„Strhávám nebelvíru padesát bodů za každého, pro“ dramaticky se odmlčel, aby další slovo lépe vyznělo, „nedochvilnost.“

Keth už jen zalapala po dechu a konečně se celá pobledlá otočila a zářivýma šedýma očima se podívala na ředitele zmijozelské koleje.

Dean také jen mlčky kulil oči.

„Ale pane, to přeci-.“ Raději ihned zmlkl, když viděl výraz na profesorově tváři. Za to by mohlo být daleko více bodů.

„A teď, pokud vím, máte oba vyučování. Jestli odsud ihned neodejdete, bude to dalších padesát bodů za neuposlechnutí.“

To už i Dean rychle zacouval a pak chytl Keth instinktivně za ruku a doslova ji táhl pryč.

„Sto bodů.“ Úpěl po cestě.

Snape se za oběma ještě chvíli díval a pak se opět vydal rázným krokem dál.

Jak dobrý nápad byl, když ji dal k narozeninám ten prsten. Škoda jen, že to nijak nebránilo její „drzosti“. Ale že ho opět vnitřně pobavila, nebylo pochyb.

Přesto ale, ten zatracený kluk ji odvlekl za ruku, jako by mu snad patřila…

26.11.2007 23:27:09
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one