Kapitola 12. Tam a zase zpátky

„Kethleen, jsem rád, že jste přišla.“ Přivítal ji s úsměvem ředitel a nabídl jí obvyklé místo v křesle před jeho stolem.

Když odmítla nabízený čaj, přešel rovnou k věci.

Jejich jednání bylo skutečně závažné a ona si musela připustit, že když jí Snape předtím varoval, že s ní chce Albus mluvit, nepochopila to zcela.

Zmijozelský způsob, který se nyní projevil.

Stručně mu podala své hlášení. Vcelku toho opět nebylo mnoho. Většina útoků na Harryho byly jen neškodné věci, anebo nejapné žertíky. Úspěšně ho uchránila před drtivou většinou z nich a za ty ostatní prakticky nemohla, nebyla u nich, ale alespoň to nebylo tak nápadné.

Brumbál se pro sebe pousmál a poděkoval jí.

„Odvádíte skvělou práci Kethleen.“ Pochválil ji stručně, protože věděl, že to stačilo.

„Děkuji, pane.“ Špitla.

„A teď, domnívám se, že měl Severus pravdu. Skutečně si potřebujete odpočinout, nehledě na množství lektvarů, které poslední dobou musíte užívat. Rozhodli jsme se tedy následovně…“ pokračoval dál a vysvětlil ji celý jeho plán. Byla překvapená, jak přesně to je rozvržené.

No ano, strategie, věděla to od první chvíle, co přijala nabídku chránit Harryho.

Takže ji chce zase odstranit z cesty? Prostě ji jen tak pošle pryč a mezitím… Ale ne, na to nesmí myslet.

„…bude na vás již čekat a až se zcela zotavíte, budete spolupracovat s ním.“ Dokončil obsáhlý monolog a nechal ji vstřebat všechny dojmy.

„A...na jak dlouho, pane?“ pokusila se, aby její hlas zněl přesvědčivě.

Ale kdy uniklo něco takového Albusu Brumbálovi? Avšak ať už to bylo jakkoliv, tento starý muž zachoval svou tvář až do posledního okamžiku a nedal nic najevo.

„Řekněme týden, to by mělo být přijatelné, kdyby snad o vás někdo projevil nečekaný zájem. Můžeme budit dojem, že…“

Nečekaný zájem? Kdo by se o mě vlastně zajímal? Tam kde nejspíš budu nebude nic. Budu pryč, tak jak si všichni přejí.

Její smutné myšlenky ji vnitřně opět zranily, ale potlačila je. Vždyť přeci nemá právo na smutek, nebo takovéto city. Nejspíš i toto má nějaký důvod.

Ale proč zrovna musí jet tam? K němu?

Vyklidit pozice…co všechno ještě ztratím? napadlo ji.

Smutně se podívala řediteli do očí a jen mlčky přikývla. Její smutek nyní vystoupil na povrch a i když si toho byli oba vědomi, mlčeli. Nikdo už nic dalšího neřekl.

Albus už pověděl vše a jen tiše vnímal i to, co bylo uvnitř ní. Chápal ji, ale mlčel.

Kdyby totiž řekl jediné slovo, byla by tato chvíle pryč a on z neznámého popudu po dlouhé době zatoužil, aby neskončila. Podivné, protože v tom bylo něco nečekaného a magického.

Kethleen ovšem zamrkala a sklonila hlavu stranou.

Brumbál si povzdechl, ale neodvrátil pohled. Přemýšlel nad ní a nad tím, co viděl.

Jenže nemohl nic udělat, jeho se to netýkalo.

A možná právě tehdy Joe poprvé pocítila něco, co později ovlivnilo její smýšlení.

Výčitka.

Další zaklepání přerušilo ticho.

Oba se na sebe podívali.

Takže je přeci jen zase vyrušili. Podivné, že oba mlčeli a v myšlenkách se na chvíli zatoulali jinam, ale jejich přítomnost navzájem je něčím obohacovala.

Dveře se otevřely jako na ředitelův pokyn a vešel Harry.

„Dobrý večer, pane profesore.“ Pozdravil Brumbála a pak se zarazil, když si všiml Keth.

Ta se pro jistotu urychleně zvedla z křesla a podívala se naposledy na ředitele. Chtěla se rozloučit a odejít, ale ještě ji na chvíli zarazil.

„Madam Pomfreyová už vás očekává.“ Pověděl měkce s podivným podtónem.

Samozřejmě, musím přeci hrát a divadlo začíná hned.

Přikývla a pak se s tichým rozloučením vzdálila.

Harry ji celou dobu sledoval a přemýšlel nad tím, co to tam vlastně dělala a proč má jít na ošetřovnu?

„Prosím posaď se Harry.“

Dveře za Keth bezhlučně zapadly a dívky zmizela. Chlapec se jen nerad musel vytrhnout z myšlenek. Ji tu rozhodně nečekal.

Než po té začali řešit své problémy a starosti kolem Harryho a lorda Voldemorta, poznamenal Brumbál ještě poněkud nečekaně, že dříve bylo zvykem po příchodu nového studenta, že se ho  kolej, kam byl zařazen, ujala.

Toto nepatrné napomenutí, ovšem správně podané došlo k uším tohoto studenta a on si je zapamatoval.

Pro tento večer měl rozhodně o čem uvažovat, ale teď byl čas, aby se oba pustili do své práce a tak to udělali.

 

Kethleen si už bez komplikací a bez zbytečného zdržení došla do společenské místnosti, kde se nenápadně propletla až ke schodišti do ložnicím.

Tam naštěstí také nikdo nebyl a to bylo dobře, alespoň nemusí nic vysvětlovat a s nikým se nepotká.

Sbalila si jen malou tašku a zakouzlila ji tak, aby nevzbudila pozornost. Byl to ve skutečnosti mudlovský batoh přes rameno, který jako Kethleen měla. Do něj naskládala vše potřebné a nejnutnější. Zmenšila ho a uložila do kapsy hábitu. Převlékne se až po tom.

Hůlku strčila do druhé kapsy a pak už jen naposledy shlédla pokoj a zamířila zase po schodech dolů.

Ani teď si jí nikdo nevšiml a nikdo ji ani nezastavil. Obešla důmyslně školní strašidlo Protivu, který nejspíš čekal na nějakou oběť, kterou by poctil svou „přízní“ a proklouzla za závěsem.

Sešla schodiště a v patře pak zahnula.

U ošetřovny byla asi za půl hodiny po té, co odešla od Brumbála a bylo na čase. Byla už vlastně večerka.

Problém by z toho nejspíš neměla, ale byla by raději, kdyby nepotkala nikoho ani z profesorů.

Jenže náhoda je někdy obzvlášť praštěná a teď konečně se to projevilo v posledních pár metrech i na štěstí dívky.

Vlastně to byla opravdová náhoda, protože přesně v tom okamžiku, kdy se přestala obávat vyšel zpoza rohu směrem k ošetřovně Han Gwennyd. Joe se vnitřně podivila, protože vůbec nechápala, kde se tam vzal.

Ale nesl si nějaký obsáhlý pergamen, který četl za chůze a v podpaží nejméně dva takové nabité svitky.

Avšak její přítomnost mu bohužel neušla.

„Ale, co tady děláte?“ zeptal se dobrácky. „Vždyť už je po večerce.“ Zarazil se okamžitě.

Joe, respektive Keth, nyní velmi pomohlo, když se z toho směru, kterým přišla objevil někdo, díky komu zbledla rozhodně natolik a okamžitě, že to jen podpořilo její odpověď.

Věděla to jen instinktivně, že tam je, protože nic neřekl, ale jeho by dokázala vycítit asi vždy. Byl to jen slabý záchvěv někde uvnitř ní a pak, byla tu ta jeho podivná vůně. Směsice čehosi, co nedokázala přesně definovat, ale co ji vždy přišlo tak hezké a tajemné.

„Jdu na ošetřovnu, pane.“ Řekla slabým hlasem, tak tichým, že nebylo pochyb, že i na Keth je to málo.

Gwennyd si ji zkoumavě prohlédl a pak důležitě pokýval hlavou. „Vypadáte nějak bledě, je vám dobře? Nemám vás snad doprovodit?“

Keth by snad zbledla ještě víc při té představě. To nemůže udělat, vždyť ona tam musí přijít sama..nebo alespoň se o to pokusit, s madam Pomfreyovou budou mít na spěch a kdyby je zdržoval…

„To nebude nutné.“ Ozval se konečně ten, o kom Joe věděla celou dobu, ačkoliv ho neviděla. Srdce jí poskočilo a sevřelo se. Ostatně jako vždy, ale umíněně se neotočila. Tak trochu ještě trucovala kvůli tomu, jak jí předtím vytkl to, co udělala s Remusem. Neměla se mu odkrýt, podle něho to byla neodpustitelná chyba a také jí to zmijozelsky řekl. Jenže podle ní dost tvrdě a navíc neoprávněně. Remusovi věří, proč to nemůže pochopit?!

„Čekají vás na poradě,“ řekl chladně a znuděně, prakticky zcela tvrdě směrem k Hanovi. „Ošetřovna je za rohem a pokud se mozek slečny Morganové nezničil úplně, trefí sama.“

Ihned ji při tom napadlo, že přese všechno je Snape skvělý herec, bez mrknutí oka jí opět dokázal pomoci. Ale copak si vážně myslí, že je tak neschopná? Copak jako Brumbál věří tomu, že ji musí mít pořád na očích, jinak něco zkazí?

Keth se tedy konečně otočila i na profesora lektvarů a pak bez odpovědi odešla, budíc při tom dojem klasického studenta, který se potkal se Snapem a nebyl ze Zmijozelu.

 

„A, to jste vy.“ Přivítala ji rozmrzele Madam Pomfreyová, když konečně došla tam, kam chtěla.

Jenže ošetřovatelka byla kvůli ní nucena být vzhůru a to se jí nelíbilo.

„Tak pojďte.“ Vyzvala ji ještě naježeně a kráčela ke své pracovně, odkud se měla Kethleen přesunout zase pryč.

Jenže dívka, ještě předtím než se musela vydat za vrchní ošetřovatelkou, podívala se na ty, kdo museli být na ošetřovně. Její srdce udělalo kotrmelec podruhé.

Nepletla se a byla to tedy pravda. Gabriela byla skutečně na ošetřovně.

Byla bledá jako papír a tak podivně průhledná.

Naštěstí spala, takže nemohla dívku vidět, ale Keth se jen stěží přinutila podívat se jinam. Málem se nepohnula vůbec.

Gabriela… Proniklo ji silně myslí.

Jenže další bolest pohltila vynucená chůze a soustředění se na cestu. Musela se přeci ovládnout, aby řekla nějakou adresu a pak  aby se i úspěšně přemístila jinam.

Gabriela…

 

„Dobrou noc, Joe.“ Řekl docela měkce a něžně. Cítil, že je někde o samotě a že e v klidu, tedy jak jen to jde. Byla už noc a ona zmizela.

Brumbál jí poslal pryč a on raději ani nechtěl vědět, kam to bylo. Nějak tušil, že se na něho zlobí, ačkoliv doufal, že to pochopila. Musel se tak před ostatníma zachovat a navíc si doopravdy myslel, že to neměla dělat. Vždyť tak sama vytvořila slabinu celého plánu.

Možná Remuse nikdy neměl v lásce, ale i kdyby to zvážil objektivně, pořád by s tímto krokem nesouhlasil. Viděl, jak v minulém roce oba spolupracovali, jenže z těchto dvou byl vlkodlak ten, kdo byl blíž k možnosti něco prozradit.

I kdyby to nechtěl udělat, byl pořád vlkodlak. Mohl cokoliv odkrýt a nebo ho mohli mučit. Snape nechtěl věřit tomu, že by to pak Lupin přežil, věděl moc. Ale Joe se rozhodla, že mu to poví, nemohl to zvrátit.

Přesto ji napomenul tvrdě. Měl k tomu důvod. A byl tak prostý, jako cit, který jeho a ji spojoval. Bál se o ni.

Věděl, že když odhalila Remusovi svou totožnost, mohla by být dřív nebo později v pokušení to samé udělat i před Hermionou, kdyby začala pátrat a nebo před Harrym. Byli také přátelé a on nechtěl, aby tu samou chybu udělala zase. Byl přísný a nesmlouvavý, ale ze svého pohledu ji jen chránil.

Jenže ona se zlobila.

Seděla v prosté místnosti, která neobsahovala nic jiného, než starý slamník a otlučený stůl se židlí. Holé zdi osvětlovala jediná svíčka.

Dívka seděla a podpírala si hlavu. Tmavé vlasy jí volně splývaly na cestovní plášť a prstýnek na levé ruce se na chvíli rozehřál. Mluvil k ní, ale ignorovala ho.

Tedy spíš, jen mu neodpověděla, když jí popřál.

Ne, teď už se na něj nezlobila. Asi měl pravdu, když poukázal na to, že by bylo riskantní do toho zasvěcovat více lidí. Jenže předchozí vztek vystřídala lítost a pak smutek.

Teď už neuvažovala o příteli vlkodlakovi, ne. Teď uvažovala o něm. O Severusi Snapovi.

Ani si neuvědomila, že si hraje s prstenem.

A tak mistr lektvarů pochopil a také ucítil, co vše se jí honí hlavou.

Zprvu to byl šok.

Pracoval jako vždy na nějakých opravách úkolů, to proto, že mu neodpověděla. Naštvalo ho to, ale pak přišla po půlhodině její myšlenka a pak další a další. Jako vždy to dělala bezděky, ale právě to m pomohlo odhalit na co myslí a co jí trápí. A bylo to tak silné.

Siwan,… říkala v duchu.  

O co všechno mě ještě připraví, o co všechno ještě přijdu?

Brumbál mě poslal do Bradavic, prý chránit Harryho. Ale koho z nás dvou vlastně hlídají.

Vzali mi volnost a moji práci, dokonce i volný čas, ten jediný, který byl důležitý.. Co to bude příště?

Brumbál mě nahradil, kam to až povede? Teď už nemám ani ty soboty.

Neuvědomila si, že jí po tváři skanula osamělá slza a že bezhlučně dopadla na stůl.

Trvalo to jen chvíli, protože další věc, kterou cítil i mistr lektvarů bylo cosi jako odhodlání.

Ale teď jsem tady, udělám co po mě chce a nějak ten týden přežiji, o víc nejde. Já to přeci dokážu…

Její tvář se uvolnila a když zvedla hlavu, její šedé oči se zaleskly ve světle svíčky. Pomalu vstala a pak mávnutím ruky zhasnula svíčku. Ale ne že by udělala průvan, pomohla si trochu svou temnou magií.

Oheň ji poslechl a poslušně zmizel.

Joe ani nevnímala, že by snad skrz ní prošla nějaká magie. Vlastně už nevnímala nic.

Postel trochu zapraskala, pod nezvyklou přítomností člověka. Tento domek byl zcela opuštěný.

Byla to zastávka před místem, kam ji Brumbál skutečně poslal.

Chtěl totiž, aby tam dorazila jako Joe a to se vším všudy. Nikdo nesmí poznat, že byla pod vlivem lektvaru a dokonce ani z očí.

Zařídil jí tedy místo, kde měla přespat a brzy ráno se vypravit dál.

Usnula okamžitě.

Avšak o tom, kdo celou dobu slyšel její myšlenky se to říci nedalo.

Snape seděl v kabinetě na své židli a v ruce svíral lahvičku s inkoustem, připravenou k použití, aby mohl pracovat. Ale on ji neotevřel a nepracoval.

To co slyšel, naplno zaměstnalo jeho mysl.

Vlastně ho to vrátilo o několik měsíců zpátky, když ta samá dívka, co si dnes toto myslela, teprve do školy nastoupila. Byla Zmijozel a jako první si vysloužila školní trest. Nečekaný rekord od někoho, kdo teprve přišel. Pracovala tenkrát s Blocklehurstem a Kratiknotem ve sborovně, když on vešel. Její kouzlo ho zasáhlo a odhodilo na kamennou zeď. Tenká poprvé měl pocit, že někomu na něm záleží. Tenkrát to vlastně přešel s tím, že to byl asi nesmysl, ale dnes to přejít nemohl.

Bylo to nečekané, protože nikdy dřív neměl možnost něco takového poznat. Nechápal, jak na to mohla přijít, ale vlastně to chápal. Jak rád by jí odpověděl, řekl cokoliv, ale nic ho nenapadlo.

Jen v jeho srdci, napovrch tak chladném se místo vyhrazené jen pro ni zahřálo. Ona se bojí toho, že ho mže ztratit? Toho, že by snad Siwan, nebo někdo…

Na jeho tváři to vykouzlilo podivný úsměv, ačkoliv komukoliv nepovolanému to mohlo připadat jako nějaký škleb.

A tak, naprosto vytržen ze své práce seděl nejméně hodinu na místě, s pohledem upřeným do prázdna a zamyšleným výrazem. Usmíval se, ale tento úsměv patřil jen ji.

Jeho praštěné Joe.

 

„Joe, vítejte, vítejte.“ Podával ji ruku, aby ji pomohl sestoupit.

„Jak rád vás opět vidím, je to tak dlouho. Vypadáte tak dobře, změnila jste se.“ Usmíval se od ucha k uchu.

Dívka se na něj jen poněkud nakysle usmála a vymanila se z jeho sevření.

„O mě se to samé říci nedá.“ Odpověděla hrubě.

„Ach, vy mi pořád nemůžete odpustit, že? Ala nedivím se vám, byl jsem takový hlupák. Teď jste ale tady, to je dobře. Je to jako sen. Prosím pojďte dál. Lucan vaše věci vezme dovnitř.“

„Mám jen tašku a tu si vezmu sama, díky.“

„No prosím, tak tedy pojďme, dnes bude ještě pěkné horko. Ale co by jste čekala, že? Však tomu tady lidé neříkají jen tak pro nic za nic Mrtvé údolí. Ano slečno, je to příšerné horko a ta poušť…však poznáte sama.“

Mužík si mlel své a tak trochu úslužně jí provázek k polorozpadlé chatrči na okraji jednoho srázu.

No to mi to tedy brumbál zavařil. Že já nebyla na něho milejší.

„Ó slečno, prosím, nemusíte se vůbec obávat, bude to zábava, jsem tak rád, že jste tady. Ani to neumím vypovědět.“ Mluvil opět překotně.

Ó pane, to si dovedu představit. Zatraceně, celý týden…pomoc! To teda bude zábava…

01.12.2007 01:07:28
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one