Kapitola 13. Soledo a jeho „domov“




Joe byla ze všeho nejvíc překvapená tím, jak Sloledův zdánlivě malinký domeček vypadal zevnitř.

Rozhodně to byl kouzelnický příbytek, protože z venku rozpadlá chatrč byla pomalu velká jako palác. Měla několik pokojů a ty rozhodně svědčily o přepychu a pohodlí, na které byl tento kouzelník zvyklý.

Tady nebylo asi stopy po horku, prachu a po podmínkách pouště. Zde to bylo jako oáza klidu a dívka si jej i přes vlastní odpor oblíbila. A to dokonce tak, že když později byla uvedena do svých pokojů jen žasla.

To nemůže myslet vážně?!

„Doufám, že se Vám tu bude líbit. Pošlu ještě Lucana, aby přinesl večeři a dnes už Vás nebudeme rušit. Odpočiňte si a vyspěte si. Musíte být unavena. Tři hodiny pouští a na mezku dají zabrat. Ráno začneme s výukou.“ Usmál se záhadně Soledo a jak řekl, tak i potichu zmizel a zanechal tam naprosto ohromenou dívku. Málem se přistihla, jak stojí s pusou dokořán.

To byla síla!

„Merline,“ hlesla po chvíli konečně.

Tento povzdech byl vyjádřením všeho, co až doposud v tento den prožila.

Ráno vstala brzy, oblékla se a pak se vydala podle instrukcí. Byla to dlouhá cesta, hlavně když musela být jako mudla.…vlak, brození se ve vodě a hodinová cesta pěšky, nakonec dorazila do vesnice, kde se doptala a místní jí dali mezka. Soledo to měl vše zařízené a jí už nezbývalo nic menšího, než aby sama a bez doprovodu odjela do pouště.

Ale zvládla to a byla tady.

Její pokoje byly neuvěřitelné, vždyť takto by se hostili jen ti nejvzácnější a nejurozenější. Vždyť to bylo tak úžasné, skoro jako pro někoho, kdo by byl na úrovni králů a šlechticů. Avšak ty mágové neměli.

Soledo ji tímto „gestem“ jen poprvé upozornil na to, že někdo jako ona by měla být oceňován mnohem víc.

Jak zákeřné od něho, to nečekala.

Chtěl ji neznačit, že by měla mít vždy jen luxus a pohodlí, protože její síly jsou toho hodny.

Avšak ona toto odmítala přijmout, možná má své temné síly, ale je pořád jen Joe a ta nemá ráda přepych a nabubřelost.

Její pokoje se skládaly z ložnice, vystlané měkkými poduškami a potažené saténovým přehozem.

Z koupelny, která byla jako podzemní pramen, který se vydral na povrch ve skalách a přesně takto byla koupelna i zařízena. Ona sama o sobě to byla jeskyně, jejíž kamenné jezírko obsahovalo stálý přísun, kupodivu teplé vody vždy kdy chtěla.

A nakonec to byl cosi jako obývací pokoj, který obsahoval skříně s těmi nejkrásnějšími šaty. Tentokrát Joe skutečně nepochybovala o tom, že tato komnata patřila její předchůdkyni. Byly stejně vysoké a kupodivu jí šaty padly jako ulité. Bylo jich tam vážně mnoho a vše ve vytříbené, v jednoduchém vkusu, který měla ráda.

Také tam bylo několik velkých polštářů, další malé jezírko, ze kterého mohla pít, protože voda byla přiváděna jakousi římsou z hladkého kamene a déle malé stolečky, židle, zrcadla a další a další věci, jako třeba dřevěné krabičky obsahující šprky a nebo kouzelnické potřeby.

Byla ohromená a naprosto uchvácená.

Soledo prostě zabodoval, nebo jí ten výlet pouští uškvařil vážně mozek?

Pak se rozhodla, že ať už je to jakkoliv, teď je tady a bude tu týden. Musí si odpočinout, všichni to od ní očekávají.

Lektvary brát nemusí a je sama sebou, nebude tedy závislá a nemusí hlídat čas. Také se nemusí přetvařovat. Má dost času na spánek a studium. Vždyť Soledo jí řekl, že je učitel.

Ti, co měli moc a byli před ní přeci museli mít důvod, proč byli s ním.

Možná jí není přátelský a nemůže si na něho zvyknout, ale označení „Učitel“ nezískal jen tak.

Byla zvědavá, čemu jí bude učit a vnitřně si usmyslela, že ať to bude cokoliv, postará se o to, aby byla dobrá. Dokáže mu, kdo Joe skutečně je.

Odložila tedy svou tašku s věcmi a naposledy se rozhlédla po pokoji. Usmála se sama pro sebe a podívala se na prsten na levé ruce.

Chvíli váhala a byla vlastně v pokušení zkusit někoho kontaktovat, ale pak si to rozmyslela. Určitě by ho vyrušovala a nebo se na ní zlobí, jak mu posledně neodpověděla a nebo je tam třeba někdo jiný. Nebude se vnucovat. Raději ne, co kdyby to bylo nevhod.

Vzpomněla si na Soledova slova o tom, že zítra má být výuka a že má využít co nejvíce času k tomu, aby si odpočinula a připravila se na výcvik.

První věcí, kterou si tedy dopřála po tak dlouhé a zaprášené cestě bylo, že si zalezla do koupelny, kde se rázem cítila jako v jiném světě. Voda byl chladivá a teplá přesně v tu chvíli, kdy si to přála a jeskyně v níž se nacházela měla uklidňující dojem.

Joe zavřela oči a ponořila se. Jezírko bylo jako brána někam do neznáma. Takovou koupel ještě nezažila. Nepochybovala o tom, že i když je to dílem magie, je to od dnešního dne její nejtajnější a nejkrásnější místo z celého tohoto domku.

A tak si lebedila ve vodě ještě dlouhou dobu, dokud ji kručení v žaludku nedonutilo vylézt ven.

Cítila se osvěžená a odpočinutá, nabitá energií a zvědavostí zkoumat a objevovat. Toto místo, kde Soledo žil bylo víc než podivné a plné překvapení.

Udivilo ji, že měla u jezírka krom osušek připravené i jedny z šatů, na které předtím koukala. Nepochybně další kouzlo, protože šaty, které si vysvlékla byly pryč, nejspíš aby byly vyprány a zašity. Cestu měla krušnou a nejednou se jí stalo, že jí mezek shodil a nebo se jí oblečení zachytlo a natrhlo.

Vklouzla tedy do světle modré tuniky a vysušila si vlasy osuškou.

Když vyšla z jeskyně ven, stál u dveří poslušně jakýsi chlapec. Tak to tedy musel být Lucan, o němž se předtím dvakrát zmínil Učitel.

Trochu bázlivě se na něho podívala a jen si vyčítala, že tam musel stát dlouho. Vždyť jí přinesl večeři a musel počkat, dokud nevyjde.

„Promiň mi, zapomněla jsem se tam.“ Mávla slabě rukou ke koupelně a pokusila se usmát.

Chlapec se také usmál od ucha k uchu a zářivě na ní zamrkal.

„Nemusel jsi tu čekat, určitě bys byl raději někde jinde.“ Pokusila se navázat rozhovor.

Ale hoch jen pokrčil rameny a neodpověděl.

Měl na sobě také světle modré oblečení a s jeho světlými vlasy ladilo záhadně dohromady. Joe kupodivu nedokázala určit jaké barvy jsou jeho oči, protože byly každou chvíli jiné. Ale odhadovala, že jeho věk se musí pohybovat kolem třinácti let.

„Ehm, ty už jsi tu dlouho?“ zeptala se a vzala si od něho podnos.

Lucan se na ní přátelsky díval a usmíval se. Vlastně, když se na něj pak podívala, znovu zamrkal. Ale nemluvil.

Pak to došlo i jí.

„O-omlouvám se.“ Vykoktala ze sebe a najednou se cítila strašně vyčítavě. Lucan jí ovšem jen přišel chytit za ruku a stiskl jí tak, jako mudlové často někoho vítají. Ovšem byl to měkký a vřelý stisk. Dával najevo: to nic.

„Promiň, nedošlo mi to.“ Hlesla ještě jednou a posadila se na židli, před nějakou komodu se zrcadlem. Chlapec se jen ještě jednou usmál a po chvíli i ona.

Bylo vidět, že mu to nevadí, byl němí a nemohl odpovědět, ale nezlobil se, že to nepoznala. Jak by mohla.

Připadala mu zvláštní.

On nezažil ty, kteří tu bydleli před ní a tak je znal jen ze Soledova vyprávění, když se pak mužík zmínil o ní, naslouchal ještě o to víc a když později řekl, že přijede, byl jako u vytržení.

Vždy chtěl poznat někoho takového a ona naprosto převýšila jeho očekávání.

„Ty jsi také..no…to co já?“ zeptala se zvědavě a prohlížela si ho.

Jen zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, ale nic to nezměnilo na jeho přátelském vzezření.

„Aha no a nevíš co na mě chystá?“ zeptala se nevině.

Opět zavrtěl hlavou.

Joe se odmlčela a přemýšlela, co má říct dál. Neuniklo jí, že se na ní dívá a doslova hltá každý její pohyb, gesto a slovo. Nejspíš mu musel Soledo napovídat různé hlouposti, vždyť ji sledoval jako někoho svatého, nebo vysněného a to ona nebyla.. Ani omylem.

Jak by řekl Snape, ona přeci byla praštěná. Při té vzpomínce se bolestně usmála.

Snape, cosi dělá…

 

„Dobré ráno,“ usmál se zářivě mužík a pokal, až se jí podaří utlumit to velké zazívnutí.

Spala pohodlně a dlouho, za svítání pro ni přišel a přinesl sebou  jakýsi balík.

Jak se ukázalo, bylo to zase oblečení a vysvětlení, které jí dal bylo prosté.

Protože měla být ve výcviku, bude po celý týden mimo tyto své komnaty a vrátí se až poslední den před svým odjezdem.

Vše nepotřebné měla nechat tady a až se obleče do těchto starých a ošoupaných svršků, přijde za ním ven. Slunce vycházelo a on chtěl někam dojít ještě před dopoledním pařákem.

Ještě tak nepatrně dodal, že tím vše myslí naprosto vše a dokonce i ten prstýnek, který má na své ruce. Bylo by škoda aby si ho zničila, musí zůstat zde a nemusí se o něj obávat, pak vše najde tak, jak nechala.

Zprvu s tím absolutně nesouhlasila, ale musela se podřídit, nedal jí nevybranou.

A tak ustrojená v plátěných kalhotách a košili vyšla ven.

Soledo měl pravdu, slunce začínalo hřát a poušť už sálala. Písek byl horký a zvětralé kameny v údolí s rachotem padaly dolů.

Soledo právě vydával poslední příkazy chlapci.

„Vrátím se v poledne, tak se zatím pusť do zadní části. Jídlo připravíme společně a pak je tam odneseš. Jinak můžeš dělat co budeš chtít. A nezapomínej, že kdyby mě někdo sháněl, nejsem tady.“

Chlapec mu jen přikývl, že rozumí, pak se usmál na rozesmátou Joe a zmizel v domku.

„Ach, Joe, jsem tak rád, že vás tu mám. Je to jako by se vrátily staré časy. Ale dost vzpomínek, musíme jít. Máme práci.“

„A kam přesně-.“ Chtěla se zeptat

„V čas uvidíte, ale zatím žádné otázky a jde se.“

„Fajn.“ Odsekla trochu naštvaně. Jak to, že jí to nevysvětlí?

Šli asi hodinu. Pořád z kopce, mezi zvětralými kameny a hledali schůdnou cestu, další hodinu obcházeli jakýsi sráz a nakonec je čekalo zhruba tříhodinové stoupání. To už byly skály a vzduch natolik rozehřáté, že z obou doslova lilo. Joe v duchu a někdy i více měně nahlas nadávala.

Nejednou se jí smekla noha na hladkém kameni a nebýt Soleda, pořádně by si natloukla. Kameny byly ostré a tlačilo špatně šlápnout a prořízly by kožené mokasíny i kůži.

„Už – jen – kousek.“ Zasípěl konečně mužík, který byl oblečen také sice v jednoduchém šatu, ale protože byl trochu kulatější, funěl více než ona. Nehledě na to, že byl i starší a šplhání do kopce v horké poušti Mrtvého údolí bylo náročné a to velmi.

„To- doufám“ zasípala v odpověď a víc než kdy dřív zatoužila, aby měla ně dosah nějakou vodu.

Konečně se dostali na skalní římsu a tam se svalili do stínu, který poskytovala skála a vchod do jeskyně.

Výhled na údolí byl velkolepý, i když to nedokázala ocenit, přes akutní nedostatek vody.

Měla pocit, jako by celá hořela a plameny jí propalovaly i zevnitř.

Potřebovala je uhasit a to rychle.

Prakticky se odplazila do stínu, avšak ne chladu, nýbrž dusného vzduchu mělké jeskyně. Našla tam naštěstí to, co chtěla. Totiž kaluž vody, kterou hltavě vypila.

Za chvíli se pak opět zaplnila a dívka se napila znovu.

Soledo došel vrávoravým krokem za ní a posadil se naproti. Také se hltavě napil, ačkoliv o poznání méně než ona.

Copak nemusí pít? Přemítala o něm.

Nechal ji chvíli vydýchat a také se zmátožil.

„Tady začneme cvičit.“ Řekl konečně a dívka k němu vzhlédla.

Vzduchu pouště a slunce na ni začalo pracovat. Byla opálenější a svěží, prospala se a fyzická únava ji také zkrášlila. Oči doslova planuly a jak měkké světlo to bylo.

Byla skutečně tím, koho tak dlouho hledal a nemohl najít.

Svůj život zasvětil takovým, jako byla ona a když potom jeho svěřenci zemřeli a nebo se vzdali života, hledal po světě další, které by učil. Kterých by se ujal a vychoval je tak, aby neopakovali chyby těch, kterým už nemohl pomoci.

Měli v sobě sílu, kterou když by nedokázali zkrotit, přemohla by je a zahubila a při své cestě by mohli zničit mnoho. Tak jak se to stalo Pyrovi, když neovládl svůj živel a ten jej pohltil.

Ale Joe byla podle všeho jiná. Musela být.

Od první chvíle z ní cítil něco zvláštního, byla živel, ale byla pořád bytost, čarodějka. To bylo jako splněný sen. Věřil, že když jí bude učit, pochopí své síly a teď byla tady.

„Tady?“ nechápala.

„Ano, tady budete spát, jíst a žít po celý týden a váš úkol bude prostý.

Tady dole pod srázem je místo, kde dříve byla oáza. Voda tam vytékala z jezírka, které bylo časem zavaleno a utlumeno. Jediný jeho pramen je zde. Je to poslední voda v údolí, která pro mudly a cestovatele má využití.

Musíte ji dostat zpátky do jezírka. Najdete jej hlouběji v jeskyni. Vyčistěte jej, naplňte a až budete mít hotovo, třikrát mě zavolejte z okraje útesu.

Do té doby se neuvidíme a vy bude jen zde. Lucan vám vždy v poledne přinese jídlo, ale nikdo jiný vás nenavštíví.

Nepotřebujete k tomu hůlku ani vaše síly, tady by byly stejně k ničemu a jen by uškodily. Pamatujte, že ty které zachráníte potřebují vodu a ne kouzla.“

„A čím jej mám naplnit?“ zeptala se vážně.

Soledo se však jen zářivě usmál a pak se otočil a odešel.

Neodpověděl a ona brzy pochopila proč. Krom zmíněného jezírka a posledního pramínku vody tu nic nebylo. Jen holá zem, písek a skály.

„Ale to je přeci nemožné.“ Volala za ním z útesu, ale ani se neotočil.

„To je přeci nemožné,“ mluvila už jen pro sebe. 

Opět se dotkla jak měla ve zvyku místa, kde vždy narazila na prsten, ale nic tam nebylo. Najednou se cítila tak opuštěná a osamocená.

Zalezla si až dozadu do místa, kde bylo zavalené jezírko a sedla si na zem. Rukama objala kolena a po chvíli se dala do pláče, ani nevěděla proč.

Její slzy byl horké a při dopadu na suchou zem skoro ihned mizely, protože se vypařovaly.

Schoulila se pak do klubíčka a vyčerpaně usnula.

Nevěděla už, že Lucan jí přinesl jídlo a že tam s ní chvilku pobyl, zmizel totiž tak rychle, jako přišel. Musel, neměl dovoleno se zdržovat.

Joe se probudila až o několik hodin později. Suchý vzduch ji rozpraskal rty a vysušil kůži. Měla žízeň a bolela ji hlava.

Připadala si jako v nějakém snu. To přeci nemohla zvládnout.

Ale nakonec se dala do práci.

Venku už byla tma a tak to bylo i poněkud příjemnější Vzduch se ohladil a poušť ztichla. Soledo měl pravdu sem nikdy nikdo nepřijde.

Tady by jí nehledal snad ani Snape, myslela si smutně. Ba ani sám Lord Voldemort.

Holýma rukama začala odsunovat a kutálet pryč kameny. Hrabala v zemi a odstraňovala písek a sutiny. Nezastavovala se a i když u toho nejednou bolestně sykla kvůli tomu, že jí ostrý hrot rozedřel dlaně, nebo chvílemi plakala, pracovala dál.

Hodina střídala další a další a ona se skoro k ránu vyčerpaně zhroutila do písku, pokrývajícího dno jeskyně. Ztěžka dýchala, celá rozbolavělá se zase odplížila k pramínku, kde se hluboce napila. Ale i ona hltala vodu o poznání méně.

Soledo měl pravdu, voda v poušti byla vzácná a ona by se měla naučit vystačit s málem.

Usnula, aniž by se dotkla jídla. Hlavu měla těsně vedle chladivé vody a už jen velmi matně si vybavovala něco, co dřív přinesla chladivá koupel v Soledově domě, úlevu.

Další den se vzbudila opět velmi brzy.

Moc toho nenaspala, mohl za to částečně horký vzduch, který se opět hlásil o své právo a bolest, která začala sužovat její tělo.

Naposledy se napila a snědla část jídla, co jí Lucan přinesl. Cítila se silnější.

Pak bolestným krokem došla na kraj římsy a posadila se tam. Dlouhé hodiny hleděla do pouště. Pracovat nemělo smysl, v tomhle horku by to nedokázala.

Vnímala tedy rudé a syté barvy pustiny a odhadovala dálku.

Mrtvé údolí bylo jako peklo a ona byla snad v jeho středu.

Vstala a přinutila se vrátit zpět. Nemělo smysl tam jen posedávat, možná nemůže pracovat pořád, ale pustí se zase do toho. Dokáže to.

 

Když se jí konečně podařilo odstranit kameny a vydláždila s nimi okraj jezírka, prsty vyházela písek a drobné sutiny. Nakonec přišla na řadu ta nejtěžší věc.

Nanosit vodu.

Pramínek byl slabý a tekl pomalu, kamenná miska, do které vytékal se plnila jen s obtížemi. Bavíc vždy polovinu toho, co se jí podařilo nabrat vytrousila po cestě.

Nosila ji v dlaních a také v oblečení, jež měla na sobě.

Jenže voda se vždy jen vsákla a kameny sice byly vlhké, ale voda nepřibývala.

Cítila se beznadějná a slabá. Byla vyčerpaná.

Hodiny a dny míjely a ona pořád jen nosila vodu. Pracovala hlavně v noci, kdy nebylo tak tíživé vedro a voda jí v dlaních zůstávala déle.

Před sen sedávala na kamenné římse a hleděla do dály a nebo spala.

Už ani nepřemýšlela, jen se dívala a to bylo uvolňující. Navíc, nevěděla kdy přesně, ale začala chápat to, jaký význam toto Cvičení pro ni má.

Nejen, že chápala hodnotu vody, ale díky tomu, co dělala se učila trpělivosti a vůli. A pak, viděla na vlastní oči, že její práce má užitek.

Žádná bytost krom Lucana ji nevyhledala, ale za to v noci přicházela některá malá zvířata.

Chodili pít a ona je vídávala. Už se jí nebáli tak jako na začátku. Dokonce nejednou vděčně přijaly zbytky toho, co ona nesnědla.

Viděla tedy koloběh života a pochopila co znamená mít i soucit.

Voda, to bylo zde v poušti všechno a teď i ona mohla něčím pomoci.

Ne zabít, nebo porazit, ne chránit, nebo prohrát. Nemyslela na vítězství, ale jen na to, že až dodělá svou práci, může pomoci.

Život se zase vrátí do pouště. I když jen trochu.

A tak se jí to povedlo. Po dalších dvou dnech stála uvnitř jezírka a voda jí sahala po kolena.

Později to bylo k pasu a nakonec konečně i k loktům.

Zbylý den jen s úlevou seděla na kraji a pozorovala vlnky, honící se na kraji jezírka.

Opět se neubránila slzám a byla pyšná na to, co udělala.

Dokázala to.

Lucan nepřišel a ona večer naposledy vstoupila na kmennou římsu, aby zavolala.

 

Soledo přišel a přinesl sebou pro ni něco, co jí nyní připadalo jako naprostá zbytečnost. Deku.

„Pod srázem na tebe čeká mezek. Můžeš jet kamkoliv a jakkoliv daleko chceš. Až budeš chtít, zastav se. Rozprostři jí pod sebou a usni. Noční život pouště je to poslední, co tě pro tentokrát naučím. Jdi.“

„Ale co voda?“ nechápavě se zadívala směrem na jezírko.

„Postarám se o to,“ řekl záhadně.

A tak, po týdnu usilovné práce konečně mohla opět sestoupit a že se jí šlo volně. Bylo to zcela jiné. Dýchala zhluboka a vnímala vše kolem.

Pod srázem už čekal Bengi a tak jak jí Učitel řekl učinila.

Vyhledala si místo, odkud viděla na hvězdy a s hlavou opřenou o kámen usnula.

03.12.2007 01:12:04
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one