Návrat zpět byl poněkud divný.

Joe se po týdnu stráveném v poušti musela poněkud přizpůsobit tomu, kam zase jede. Byl to podivný zvrat, vždyť si na začátku rozhodně nemyslela, že by si snad u Soleda mohla zvyknout, ale mýlila se. Nejen že si jeho dům oblíbila a přijala vděčně vše, co jí nabídl, ale dokonce pocítila cosi jako smutek, když se ráno naposledy ohlédla a Mrtvé Údolí ji zmizelo z výhledu.

Jednotvárnost pouště už ji nepřišla nudná a dokonce i to horko mělo něco do sebe. Jak to, že měl tolik pravdy? Noční život pouště ji také něčemu naučil.

S úsměvem na to myslela a když později toho dne dorazila do domku s jedinou místností, kde opět měla strávit noc před návratem do Bradavic, měla před očima ještě stále živý obraz oázy.

Divila se, jak to Soledo udělal, ale voda z jezírka jež plnila, se skutečně vrátila dolů, kde se obnovil její zdroj. Možná v tom bylo kouzlo a nebo něco, čemu nerozuměla, každopádně věděla, že pomohla vrátit vodu zpět.

Ale nebyla to pýcha co cítila na sebe a v tom byl rozdíl. Soledo jí ukázal, jaké je udělat něco, díky čemuž bude prospěšná něčemu kolem, ale ji nikdo nepoděkuje a nikdo nezjistí, že to kdy udělala. Byl v tom rozdíl a samozřejmost.

Ale slovy to nedokázala popsat. Byla to prostě lekce.

Nyní už měla zase šedé oči, kterýma koukala bezesně do stropu domku. Zítra se vrátí do Bradavic a vše začne nanovo. Úkoly, starosti a věčné hlídání a chladné analyzování, přesto jí Soledo dal několik podmětů k přemýšlení a dokonce pár užitečných rad. Ne snad, že by věděl, na čem dívka pracuje, ale to co se naučila bylo důležité a on to věděl.

Bradavice…ze všeho nejvíc se ovšem těšila, že se vrátí a znovu bude moct uvidět jeho.

Když už měla zase zátky svůj prsten, byla klidnější, ale nekomunikovala skrz něj a žádná myšlenka k ní také nepřišla.

Ale i tak se těšila a stejně tak se i bála.

 

Záchranný autobus ji vyhodil u brány do školy a tak se vydala pomalým, nicméně pružným krokem zpátky do hradu. Cestou se rozhlížela kolem a vnímala ten podivný vzduch.

Vůně lesa byla osvěžující, skoro zapomněla, že něco může tak příjemně vonět.

Také tu bylo o poznání chladněji, což bylo pro ni nejspíše dobře. Brumbál ji přeci pověděl, že se má tváři, jako by byla nemocná.

Tak to také hodlala udělat.

Zase byla v podobě Keth, která se světlou pletí a vykulenýma očima mžourala do slunce.

Písek pod nohama jí vesele křupal a za deset minut už byla konečně u vchodu. Právě včas, aby se ohlédla a viděla, jak zapadá slunce.

Usmála se.

„Jsem tady.“ Zašeptala.

 

Ovšem další týden, který měla před sebou rozhodně nebyl tak uvolněný, jako předtím. Musela bleskurychle dohnat své zpoždění a o to více pracovat tvrdě.

Občas se stalo, že přetáhla své úkoly i na neděli, ale i tak si našla čas, aby si zalétala.

Druhý den po své návratu se opět vydala na svou procházku po pozemcích, avšak Dean, který ji postrádal si ji brzy odchytl.

„Kethleen,“ zavolal na ni, když si oblíkala plášť, aby se mohla projít.

Bylo to po snídani, kterou spořádala brzy ráno. Byla celou dobu nesvá z toho, že má zase vidět Snapea, sice se na něho nehorázně těšila, ale on tam nebyl.

Chtěla už mu několikrát něco poslat jako vzkaz, ale vždy se zarazila. Najednou nevěděla co a bála se, aby ho nerozčílila.

„Deane, ahoj.“ Pozdravila ho a nasoukala se pracně do rukávu.

Chlapec se na ni usmál. „Rád tě zase vidím mezi živými, kam jsi nám zmizela? Byla jsi pryč celý týden,“ řekl skoro až vyčítavě.

Keth si jen bezděčně upravila vlasy a pak s pohledem upřeným jinam odpověděla, že jí to mrzí, ale že byla nemocná.

„Celý týden? No páni.“ Řekl, ale pak to vlastně přešel další otázkou. „Napadlo mě, jestli by sis nechtěla dneska zase zalítat.“ Nadhodil nesměle.

„Zalítat?“ nechápala.

„No, máme zase trénink na famfrpál a napadlo mě, že  kdybys přišla o kousek dřív, Ginny by ti půjčila svoje koště. Trochu vzduchu by ti prospělo.“ Začal ji kamarádsky přesvědčovat.

„Ale to,…jako vážně?“ zaradovala se.

„No jasně, přijď.“

„No, já,….tak dobře, díky. Ale jen, pokud to nebude Ginny vadit? Nechci překážet.“

„Ty nikdy nepřekážíš, vždyť jsi přeci taky nebelvír.“ Zazubil se a pak zmizel rychlostí blesku.

„Tak fajn.“ Řekla už jen do vzduchu a také odešla, ale opačným směrem. Chtěla se ještě projít k jezeru a trochu popřemýšlet o samotě a možná i vzpomínat.

 

Poslední pěkný den a podzimní plískanice měly přijít v plné síle.

„Jé, takže jsi přišla.“ Rozveselil se spokojeně Dean, když váhavě došla na hřiště.

Stál tam se dvěma košťaty a už na ní čekal.

„Tak pojď, proletíme se.“

„A kde jsou ostatní?“ zeptala se trochu bojácně.

„Myslím že ještě uvnitř. Čeká se na Harryho a Rona, zdrželi se na ošetřovně.“

Těžko by šlo popsat pocit Keth, když toto slyšela.

„Ono, jim něco je?“ sotva se bála nadechnout.

„Ale ne.“ Ušklíbl se Dean. „Jenom tam museli něco uklidit za trest, pokazili něco v lektvarech nebo co.“

„Aha.“ Dostala ze sebe, ale to bylo tak jediné.

„Tak už pojď.“ Vybídl ji naposledy a pak už se konečně zase mohla vznést do vzduchu.

 Usmívala se, když jí světlé vlasy na chvíli zavířily kolem hlavy, ale pak už jí nepřekážely. Řítila se vzduchem a byla zase volná, Dean byl těsně za ní, ale nějak jí nemohl dohonit.

„No páni, to byla vážně nádhera,“ rozplývala se, když o chvíli později museli přistát.

Všimli si, že ostatní už také přicházejí a že je pozorují.

Tedy spíš hlavně ji, ale z neznámého popudu jí to bylo jedno. Toto byla jedna z mála věcí, která ji šla a bavila, nehodlala se o ni připravit, i kdyby se tvářili sebevíc nakysle jako Ron.

„Jak to děláš?“ zeptal se ještě Dean, který přistál o pět vteřin později.

Jen pokrčila rameny a pak šla Ginny vrátit koště. S vlasy ještě rozevlátými a trochu narůžovělými tvářemi jí poděkovala.

„Nechceš tu zůstat a dívat se?“ zeptal se ještě Dean, když už to vypadalo, že bude odcházet.

„No jasně, můžeš se připojit třeba k Hermioně, nám to vadit nebude.“ Řekla ihned Ginny.

„Mluv za sebe.“ Zaprskal potichu Ron, ale nikdo si ho tentokrát nevšímal.

Keth se podívala bázlivě na Harryho a chvíli po tom i všichni ostatní.

Ten jen pokrčil rameny, jako že mu je to jedno.

„A teď všichni do vzduchu zavelel.“

Dívka tedy přešla na tribunu, kde se připojila k Hermioně.

Harry jí ještě sledoval, když nasedal na koště, ale když se odrazil od země i on, také zapomněl na vše, co ho v tu chvíli napadlo.

 

Týden utíkal pomalu, ale i tak se stalo několik událostí, o kterých stojí za to, se o nich zmínit.

Především se to týkalo Harryho.

Když byla Keth pryč, nějakou dobu si dávali zmijozelší pozor. Neútočili na něj a vlastně věřili tomu, že je to nemožné, vždyť předtím to vždy selhalo a navíc se jim to vrátilo. Mysleli si, že má třeba kolem sebe nějaký štít, nebo něco podobného.

Jenže když se pak našel někdo, kdo to zkusil, vyšlo mu to. Tedy ne to kouzlo, protože měl Harry štěstí a ohlídal si to, ale i tak, dokázali se na něho dostat.

Teď však byla Keth zpátky a byla jako jeho druhý stín. On ji často ani neviděl, ale přesto se jednoho dne stalo, že proti němu šel Draco Malfoy.

V tu chvíli mu došlo, totiž že měl ve zvyku být ostražitý vždy, když se k němu někdo z těchto hadů blížil, ale že se nic nakonec nestalo. Kolikrát si myslel, že je něco v nepořádku a že na něj něco zkusí, ale ne. A pak mu docvakla i ta druhá věc, skoro vždy se někde poblíž ukázala Kethleen. Moc tomu nerozuměl, ale když ji tam uviděl zase, přišlo mu to podezřelé.

Když byla na blízku, tak se nic nestalo. Ale jak to? No nejspíš to byla náhoda, ona by něčeho takového nebyla schopna. Ona ne.

A o to, aby úplně zapomněl se postarala Ginny. V její přítomnosti už na Keth prostě nemyslel.

A tak míjely hodiny a dny.

Dívka se ráno budila brzy, aby mohla mezi prvními přicházet na snídani, doufala, že tam snad zahlédne jednoho z profesorů, jenže většinou byla zklamaná, vždyť za celý týden jej viděla pouze dvakrát a to náhodně. Viděla ho na schodišti směrem do sklepení a pak na chvíli, kdy se setkaly ve dveřích Velké síně.

Při takovýchto setkáních se jí vždy prudce rozbušilo srdce a málem by zapomněla dýchat, jenže jí vždy něco zabránilo cokoliv udělat.

Smutně tedy sklopila hlavu a pak se nimrala v jídle, oboustranné mlčení jí moc na klidu nepřidalo. A Snape vypadal tak nepřístupně…

Pátek, konečně její den D, kdy měla mít jasnou příležitost jej vidět.

Tentokrát raději nechtěla riskovat, že by jako Kethleen něco zkazila. Byla zvědavá a tak s útrobami pevně sevřenými se vydala konečně dolů do hradu.

Všichni ostatní tam vždy chodili neradi, jen ona se uvnitř nemohla dočkat, kdy jí její cesta zase zavede do „podzemí“.

Podivným překvapení pro všechny ovšem bylo, že dveře do učebny už byly otevřené a že mohli vejít dál a připravit se, že by se snad profesor někde zdržel?

Keth trochu znejistěla, ale rozhodla se, že to nejspíš bude jen náhoda, třeba vážně přijde za chvíli. To by přeci nebyl Snape.

Avšak další věcí bylo, že po jejich usazení a připravení potřebných věcí nepřišel mistr lektvarů, nýbrž nikdo jiný než učitel Obrany proti černé magii, Han Gwennyd.

Keth na něj doslova zírala a rozhodně nebyla jediná.

„Nejspíše vidíte, že já nejsem profesor Snape. Bohužel je váš profesor nemocný a tak se nemůže dostavit, jeho hodinu tedy převezmu já a protože mám přesné instrukce, dáme se do toho.“ Zadeklamoval a svižně mávl hůlkou.

Na tabuli se objevilo křídou zadání a Han začal rychle vysvětlovat.

Nemocný? Cože? Co je to za výmysl?! Co je s ním?

Srdce se jí doslova sevřelo a žaludek udělal kotrmelec. Co když se mu něco stalo?

Ale proč jí nikdo nic neřekl? Brumbál, nebo proč ne on sám?

Vždyť spolu vlastně nemluvíme. Došlo jí a náhlé prudké bodnutí u srdce ji málem porazilo na zem. Snad to není kvůli Temnému pánovi. Zaúpěla.

To ne…

Až do konce této nekonečné dvouhodinovky se jen stěží mohla soustředit. Ale dokázala uvařit obstojný lektvar a odpovědět na Gwennydovu otázku, když se zeptal. To byl jen nepatrný pokrok, ale myšlenkami byla zcela jinde.

V duchu sestavovala plán a hodnotila situaci.

Byla rozhodnutá co udělat a to za každou cenu. Prostě se to dozví i kdyby jí to nechtěli říct, musí to vědět!

 

Stingwe! Volala ho v duchu.

Minulý rok se tak kolikrát bavili, takže když i nyní našla patřičné místo ve své mysli, napojila se na něho.

Byla ve svém pokoji, kde seděla na posteli. Nikdo jiný tam nebyl, což byla výhoda. Nechtěla, aby ji teď někdo viděl.

Stingwe! Zavolala zase a tentokrát hlasitěji. Nicméně si i tak dávala pozor, jak moc to bude, vždyť její hlas měl přeci možnost i zabíjet, jak poznala už dřív.

Jsem tady. Odpověděl jí konečně.

Musím s tebou mluvit, hned. Kdy a kde? Ptala se.

Dej mi půl hodiny, budu čekat ve třetím poschodí, tajná chodba u schodiště.

Budu tam. Ubezpečila spíš sebe než jeho a ihned se vydala na cestu.

Celou tu dobu se jí hlavou honila jediná myšlenka.

Co s ním je?

Kočkodlak jí na klidu prozatím rozhodně nepřidal…

 

Opozdil se a tak mezitím přecházela jako divoká šelma v kleci sem a tam. Byla neklidná a stálo jí to dost sebeovládání, aby se udržela v trpělivém očekávání. Alespoň jasně chápala, k čemu Soledův výcvik byl. Dokázala potlačit nutkání a trpělivě a mlčky vyčkávala, až za ní přijde její zvířecí přítel.

Možná by bylo jednodušší, kdyby se domluvili na dálku, ale takhle mohla být přímo u zdroje a pak, jestli je skutečně něco špatně, Stingwe jí víc pomůže tady, než jen rozhovorem vedeným na dálku. Měla takový záložní plán.

Tak jako tak potřebovala, aby už přišel. Kdo to má vydržet?

Nedočkavost a strach o blízkou osobu ji doslova sžíral. Musela si ale udržet chladnou hlavu, třeba to má nějaké vysvětlení.

„No konečně.“ Uvítala ho už opravdu netrpělivě, když přišel.

Jen po ní blýsknul zářivýma očkama a začal si olizovat přední tlapku.

„Takže?“ naléhala, ale Stingwe záměrně čekal. Uhladil si srst na pacce a pak, když si jí kriticky prohlédl a rozhodl se nechat toho konečně jí odpověděl.

„Je zraněný.“ Řekl měkce a prohlížel si ji velmi dlouho a zkoumavě.

Najednou jí chyběla pevná půda pod nohama, takže přeci jen. Ale jak zraněn? Byl to přeci Snape, vždyť on by se snad i odplazil do učebny kdyby mohl, jen aby vyučoval…

Keth se opřela zády o zeď a svezla se po ní. Zaplašila ovšem mžitky před očima a zalapání po dechu.

Oznámil jí to bez obalu tak, jak chtěla, ale tohle ji zasáhlo.

Zraněný…

„Musíš mi pomoct Stingwe, půjdu za ním.“

Kočkodlak na ni zahlížel a v přítmí jeho karmínová očka jemně zářila. Byla v nich moudrost, v tuto chvíli rozuměl své paní a jako správný kočkodlak, byl odhodlaný udělat vše, jen aby jí pomohl.

„Co mám udělat?“ vlastně to ani nebyla otázka, jen konstatování.

Podívala se na něj a v mysli rozehrála svůj plán.

„Uděláme to takhle…“

 

Joe se vlastně nikdy nedozvěděla při jaké příležitosti jej zranili. Tím nejdůležitějším faktem totiž bylo, že byl v takovém stavu, že krom nejzákladnějších potřeb se sotva mohl pohnout.

Jako vždy se z těch nejvážnějších zranění vyléčil sám, ale i jeho přemohla slabost a byl vyčerpaný.

Jedno z kouzel, kterého na neštěstí zasáhlo, mělo totiž takový účinek, že vyčerpávalo jeho síly a on brzy upadl do těžkého spánku, kde je jen obtížně nabíral. Když se vzbudil měl jen hodinu na to, aby přišel na to, jak zakletí zrušit.

Jenže ani on nebyl tak rychlý, aby se mu to povedlo.

Brumbál byl mimo školu a tak nemohl být u toho, aby viděl jak na tom mistr lektvarů ve skutečnosti je. V tu dobu měl práci jinde, Joe by samozřejmě ihned informoval, ale situace byla natolik vážná, že to nestihl a musel odejít prakticky okamžitě.

Severus Snape jen marně vzdoroval kletbě a tak nepostřehl chvíli, kdy se dveře jeho kabinetu a pak i soukromých pokojů tiše otevřely a vešla dívka. Její přítomnost tak cítil jen jako vzdálený sen.

Potichu se k němu sklonila a se zatajeným dechem sledovala jak těžce dýchá.

Kolik času ještě zbývá? Kdybych tak věděla, co mu vlastně je…

Pak se okamžitě rozhlédla kolem a začala hledat známky čehokoliv, co by jí mohlo napovědět. Určitě musel také pátrat po čemkoliv.

Měla pravdu, našla knihu a zuřivě se do ní začetla. Ovšem to o čem pojednávala ji zarazilo. Jestli vážně hledal něco v této knize, pak je jeho stav vážnější, než se mohlo zdát.

 Ale co teď? Za Madam Pomfreyovou jej přenést nemohla a Stingweho poslala pryč, také nemohl pomoct.

Pak tu jsem už jen já a musím to udělat,…jako tenkrát s Remusem.

Snažila se sama sebe nesvědčit o tom, že to vyjde. Ačkoliv své temné síly od posledního souboje s Pyrem příliš nepoužívala.

Sedla si vedle něho na postel a opět úzkostně sledovala jeho dech. Těžký a přerývavý.

Políbila jej na čelo a pak jako kdysi, spojila ruce dohromady nad jeho hrudí.

V místě, kde měl srdce.

Útroby měla sevřené a teď to byl její dech, co byl nepravidelný. Tak moc se bála, že to nevyjde, nebo že ho ztratí. Musí to udělat, i kdyby jí to stálo život.

Zavřela oči a s odhodlání nechala prostoupit magické síly svými dlaněmi s roztaženými prsty.

Oči jí pod víčky změnily ihned barvu na diamantovou.

Soustředila se a zakrátko cítila svou magií jeho. Vnímala každý nádech a splynula s ním.

Teď tedy dýchali stejně a ona zhluboka. Ovlivnila jeho sílu a vrátila mu energii.

Začala pátrat po čemkoliv, co by nasvědčovalo tomu, o čem četl těsně předtím, než jej opustily síly.

Našla.

Ukryté hluboko v jeho části mysli, která i přes spánek nebyla chráněna nitrobranou.

Zničila ji okamžitě a bez váhání, přesto cítila i nadále, jak jeho tělo stačila zdevastovat. Bylo to jako pomalý jed, nejdřív nenápadný, že jste ani nevnímali, že s vámi něco je a přesně to se stalo i tomu nejlepšímu z Brumbálových lidí.

Nakazila jeho tělo a mysl jako zhouba a šířila se, až ho málem připravila o život o to hůř, že si to celou dobu uvědomoval. Avšak pak cítil i jí.

Zase cítil tu podivnou směsici citů, která ho oslovila, když vycítit, že se o něj bojí. Že má strach, jenže myslel si, že se mu to jen zdá.

Ona byla jako sen, tak krásný a neskutečný. Ani nevěděl proč, ale z neznámého důvodu s ní předtím nemohl promluvit. I když už byla zpátky po týdnu stráveném bůhví kde a oba si toho chtěli tolik říct, jenže najednou nevěděli jak. Ona se bála, aby ho nerozčílila a nebo nerušila a on respektoval to, že mlčí. Bylo to tak tíživé a teď cítil zase vše tak, jako kdyby snad byla blízko…

Jenže to musel být jen sen. Joe je někde pryč, ani neví, že je zraněný…

Síla, živel a magie, který prostupoval skrz její ruce pomalu dohasnul. Byla u konce a to natolik, že se jen slabě usmála a pak se zhroutila na jeho hruď, kde usnula.

Dala do léčení celou svou mysl a to ji stálo hodně.

Předala mu svou energii, jako tenkrát Remusovi a pro sebe si neponechala nic.

Dýchala a tvrdě spala s hlavou opřenou o něho. Nyní opět jako Joe, protože temná magie potlačila vliv elixíru a ona se přeměnila zpět.

Prospali tak celou noc, spokojeně vedle sebe a s vědomím, že i když je to možná jen sen, je krásný…

 

Probudil se jako první.

Hlava ho nesnesitelně bolela a celé tělo měl jako v ohni.

Pak si ale vybavil svůj sen a zamžoural rozespale na strop. Asi vteřinu na to mu došlo, že je něco jinak.

Byla to nepatrná tíha, která na něm spočívala.

Joe!

Pak se mu vše vybavilo jak ve zpětném pohledu. Viděl sebe jak upadl do bezvědomí a pak pochopil, co znamenal jeho sen. Ona tam tedy skutečně byla.

Chtěl se rozzlobit a vynadat jí, ale když jí tak viděl, jak poklidně spí. Už zase spí! Nemohl.

Jemně vzal do ruky jeden pramen tmavých vlasů a nechal jej proklouznout.

Skutečně tam byla.

Jeho praštěná Joe.

Trochu se pohnul, ale neprobudila se. Došlo mu, že to byla ona, kdo mu pomohl a co pro to musela udělat. To vyvolalo jen odevzdaný povzdech.

Určitě jí ještě bude mít příležitost vynadat, ale ne teď.

To prostě nešlo…

Instinktivně se k němu přitulila, když se pohnul a pak trvalo už jen chvíli než otevřela oči i ona a další, než si uvědomila kde je.

Pobaveně jí sledoval, jak přemýšlí, kde se tam vzala, pak ale starost o něj se vrátila v plné míře a ona se doslova vymrštila do sedu.

Jejich oči se setkaly a Joe se zarazila. Instinktivně sebou trhla.

„Sakra?“ pokusila se to vysvětlit a zároveň se omluvit.

Mlčky jí sledoval.

05.12.2007 23:22:03
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one