„Já,…myslím, že ti to můžu vysvětlit.“ Pokusila se nějak začít, ale marně.

Ten jeho pohled, jako by ji drtil, nemohla nic říct a to věděla, že by to přeci neměl být problém. Neprovedla nic až tak hrozného, tedy jak se to vezme…

„To je vážně jen,…“ další neúspěšný pokus a on pořád neodpovídal.

„Tak já asi raději půjdu?“ Teď už doslova zašeptla úzkostně a s nejhlubším pocitem zoufalství se zvedla a zamířila pryč.

Jenže ji nenechal. Chytil ji za ruku a nedovolil jí se vzdálit. Tak se zarazila uprostřed kroku a pak se bázlivě otočila.

„Promiň,“šeptla. „Nechtěla jsem, abys ses zlobil.“

„Je dobře, že jsi tady.“ Promluvil konečně a zvuk jeho hlasu jí konečně vyvrátil všechnu zoufalost. On se nezlobil, jen vyčkával.

Posadila se zase zpátky na postel a ohromeně na něj zírala. „Ty,…ty se nezlobíš?“ nemohla si pomoct a ujistila se.

Zatvářil se tak, jako vždy, když měla nějaký přihlouplý nápad a on jí tím dával najevo, že je vážně „praštěná“.

„Proč jsi mi nedal vědět?“ vyčetla mu mírně, ale vlastně velmi bojácně, protože odpovědi se děsila, stejně tak, jako byla zvědavá.

„Musela jsem čekat a nic jsem nevěděla.“ To už nebyla otázka, ale spíš konstatování.

Snape si znovu povzdechl, ale neodvrátil se od ní. „Neměl jsem příležitost. Mlčela jsi a pak už nebyl čas.“

Joe instinktivně stiskla prsten ve chvíli, kdy si vzpomněla, jak spolu vlastně nemluvili.

„Nemáš ho jen tak.“ Řekl trochu méně tvrději, protože předchozí výčitka ji jen mohla ublížit a to nechtěl. Teď na to nebyl čas, jejich vztah byl nyní tak křehký.

Měl ji ani ne na dosah ruky, ale v jednu chvíli si byli tak vzdáleni, jenže ani jeden nepochyboval, tak proč spolu nedokázali promluvit? Vždyť stačilo jen tak málo…

„Omlouvám se,...“ začala znovu potichu, ale přerušil ji.

„To nedělej.“

Svěsila hlavu a znovu ztichla. Nevěděla co říct, nebo udělat. Vyléčila ho a byla u něho, když o ní nevěděl, to že ji tu našel s tím nepočítala, ale byla tak ráda. Jeho blízkost jí byla tak uklidňující a po vypětí, které prožila, když si myslela, že to nezvládne a že ho ztratí, potřebovala především ten jeho klid.

Smutně zamrkala a chtěla už zase raději odejít, když ji opět nenechal. Jemně si ji k sobě přitáhl a položil si její hlavu tak, jako předtím na prsa. Znovu zavřela oči a nechala se hladit po vlasech.

„Nechtěla jsem ti ublížit.“ Zamumlala.

Mlčel tak dlouho, dokud jí to nedonutilo podívat se mu do očí. „A na to jsi zase přišla jak?“

Pokrčila rameny a instinktivně se k němu přitiskla. Najednou byla tak zranitelná.

„Když Stingwe řekl, že jsi zraněný, myslela jsem….a pak…“

Opět se zatvářil poněkud vražedně a nevypočitatelně, ale když viděl, jak ho poplašeně sleduje, ovládl se.

„Předpokládám, že to té vypelichané kočce můžu vděčit za to, že jsi tady. Nejspíš ti toho napovídal víc, než měl.“

„No, tak trochu.“ Pokusila se usmát. „Ale říkal jsi, že jsi rád, že jsem tu.“ Prohlásila nevinně.

Chvíli mu trvalo, než pochopil, že už zase žertuje.

„To jsem neřekl.“ Zaprskal.

„Ale řekl,“ oponovala mu, „sice zmijozelsky, ale jo.“ Trvala na svém.

Další kyselý pohled a zavrčení. „To on ti dělá alibi?“

Přisvědčila.

„Tak to nás chraňte všichni svatí.“ Zavrčel znovu a už,už chtěl vstát, ale protože se o něj opírala, nedovolila mu to.

Ještě ne, vždyť se probudil teprve před chvílí. Navíc byl předtím raněný.

„Věř mu trochu.“

„Asi jako tobě?“

„Neřekl jsi, že by ti to dělalo takový problém.“ Zasmála se.

Rezignovaně si povzdechl.

 

Byla sobota. Den doučování.

Han Gwennyd probíral jako vždy všechnu patřičnou látku. Nyní už byli naštěstí na úrovni druhého ročníku, protože většinu věcí zvládli skutečně velmi rychle.

Napsali si jednoduchý testík, spíš jen něco jako prověrku na látku, kterou už měli umět a on jim to vybral a opravil. Pak společně pokračovali v další výuce, která byla jako vždy vedena jeho osobitým stylem.

Keth ovšem přišla podivná jedna věc a to, že během výkladu a nebo když opravil její práci se jí „nenápadně“ snažil dodat odvahu. Nechápala to, vždyť proč by to měl dělat?

Ale skutečně se jí mezi řečí a nebo některými náznaky snažil naznačit cosi, jako přání, aby byla lepší a aby to nevzdávala, kdyby si někdy myslela, že je toho na ní moc.

Tak hloubala nad jeho podivným chováním a tvářila se dál jako Keth, dokud hodina neskončila.

Lektvary už byly o dost těžší.

Snape je nešetřil a hned z kraje hodiny, kdy se tam zčista jasna přiřítil, prohlásil, že je sice pěkné, že měli někoho na „záskok“ v lektvarech, ale že buď se všichni stali přes noc lektvarovými génii a nebo suplující učitel byl naprosto neschopný idiot.

No, celkem vzato by to řekl asi o každém, kdo by někdy nahrazoval jeho hodiny, ale protože to byl Gwennyd, byla jeho poznámka obzvlášť nevraživá.

Samozřejmě, vždyť on přeci léta usiloval o post učitele Obrany proti černé magii a jako každý rok, zase jej nedostal.

No a Han, protože jen suploval a nebyl tak přísný, co se kritérií týče, jim všem udělil dobré hodnocení.

Snape to ovšem vyřešil po svém, dal dívkám napsat nový test, který prý „prokáže“ jejich znalosti a pak měly i tu samou práci vypracovat prakticky, což se sice zdálo na papíře jednoduché, ale pro Keth naprostá pohroma jako vždy…

Do toho všeho přišel Brumbál a to způsobilo u některých osob ještě větší chaos.

Přišel za mistrem lektvarů, který se tvářil opravdu  znechuceně, když opravoval testy a tiše si odkašlal.

Snape jen vzhlédl a prakticky ho to nijak nepřekvapilo. Věděl, že je ředitel zpátky, i když nemyslel, že by za ním přišel osobně. Ale proč vlastně ne, byl to Brumbál.

„Severusi, rád tě zase vidím.“ Řekl s mírným úsměvem.

Jeho profesor lektvarů přikývl a odložil práci, pak také vstal a obešel stůl, aby mohli lépe mluvit.

Georgiana na ně nepokrytě zírala a teprve když ji zpražil svým netopýřím pohledem, vytrhla se ze zamyšlení a začala opět něco dělat. Přesto jí neuniklo ani jedno slovo, tak jako Keth.

„Takže to nebylo tak vážné? To jsem rád.“ Řekl tišším hlasem Albus, ačkoliv to vlastně bylo zbytečné, krom bublajících obsahů dvou kotlíků bylo naprosté ticho.

„Měl jsem štěstí,“ procedil skrz zuby Snape.

Avšak bradavického ředitele to nikterak nezmátlo, naprosto přesně věděl, co tím má na mysli.

Spiklenecky mu zaplály ohníčky v pomněnkových očích a pak vážně pokýval hlavou.

„No, hádám, že malá procházka na vzduchu by ti neuškodila. Jsi ještě pořád pobledlý.“

A pak, sotva postřehnutelně šlehly jeho oči k jedné z dívek – ne nadarmo se přeci říkalo, že ředitel Bradavic ví zkrátka o všem co se v jeho hradu děje.

„Samozřejmě jen v něčí přítomnosti, pro všechny případy.“ Dodal s úsměvem, který by snad dokázal vnitřně prohřát i trolla jak byl veselý a nakažlivý, ale mistr lektvarů jen nakysle ohrnul ret.

„Mám na práci jiné věci, než se jen procházet.“ Odsekl nakvašeně, avšak naprosto dokonale v rámci své role. Pochopil skrytou narážku, vždyť to byl přeci Snape…

Brumbál si na oko povzdechl a pak opět pokýval hlavou.

„Jak myslíš, já tě varoval.“ Pak šibalsky blýskl očima po dívkách a s rozloučením zase odešel.

„Třeba by se k němu připojila ta co tu měl předtím.“ Podotkla šeptem Gen ke Keth, když Brumbál zavřel poněkud hlasitě dveře.

Keth zamrkala a raději odvrátila pohled zpět ke svému kotlíku, který si žádal její pozornost. Bodliny každou chvíli vyskakovaly a ona je musela neutralizovat.

Snape to raději přešel mlčením a jediným zlověstným pohledem na rudovlasou dívku.

A pak, jako ostatně pokaždé, se stalo, že Kethleen nemohla odevzdat na konci hodiny svou práci, neboť byla natolik špatná, že ji nechal mistr lektvarů raději ihned zmizet.

„Další školní trest slečno Morganová.“ Zadeklamoval zlověstně.

 

„A opravdu můžeme?“ zeptala se skoro až nevěřícně.

Stáli zase oba před krbem v jeho pracovně a on svíral krabičku s letaxem.

Mlčky na ni hleděl a pak jen přikývl.

Spokojeně se usmála a nabrala si hrst prášku, společně se přemístili pryč.

Znovu mohla jen ohromeně vydechnout, když tak jako před několika měsíci hleděla skrz obývací místnost malého domečku ven.

Slunce ještě nezapadalo a měli dost času, aby mohli být spolu. Konečně spolu po několika vypjatých dnech a po chvíli, kdy si myslela, že musí umřít.

Oči do široka rozevřené hypnotizovaly každou věc a každý kousek tohoto místa.

Snape stál vedle ní a s úsměvem jí pozoroval.

„Půjdeme ven?“ zaprosila najednou a s tou samou otázkou v čokoládových očích Joe se k němu obrátila.

Pro něj už nemohla být hezčí a nemohla mu být blíž, než v tuto chvíli. Konečně mezi nimi nestálo nic a vztah, který se ještě před několika hodinami zdál tak křehký jakoby je opět spojoval svým pevným poutem.

Byla to Joe, kdo se na něho díval a byla tu jen ona, žádná přetvářka a nebo cokoliv, co by je nutilo být na pozoru.

Přikývl.

A tak radostně vyšli ven a ona mohla hltat sluneční paprsky, vzduch a podzimní krásu jejich okolí.

Měli dostatek času k tomu, aby opět mohli mluvit a že toho měli hodně. Přesto všechno však Joe neřekla, kde byla celý ten týden a on se nezeptal. Ani si to neuvědomila, myslela si, že to ví. Navíc o Soledovi nějak nedokázala promluvit a nemohla říct ani to, co ve skutečnosti dělala. Popis těchto událostí jí nešel vyslovit, ačkoliv to nebylo způsobené kouzlem.

A on respektoval to, že mu nic z toho neřekla.

Společně se tedy procházeli venku, jak jim poradil Brumbál a když se pak setmělo, uvelebili se ještě na pohovce uvnitř domku a odpočívali. Bylo to pro oba velmi příjemné.

Uklidňující, řekla by Joe.

Jenže vrátit se museli a tak se jen neochotně zase zvedala, aby se přenesli zpátky.

To se ovšem neobešlo bez toho, aby ji mistr lektvarů neohlídal, dokud si nevezme mnoholičný lektvar. Avšak nevyhnutelně až po tom, co jej naposledy políbila a on ji objal.

Tak se vrátil Snape a Kethleen zase zpět.

A že to bylo nezvyklé, co by za to dali, kdyby měli volno ještě déle…

 

Neděle.

Pro někoho obyčejný den, ale pro někoho den plný zvratů.

A jakých!

No řekněme, že to vše už začalo vlastně v sobotu večer, kdy při jídle povstal Albus Brumbál a přerušil jejich společné hodování.

Měl totiž něco, co musel oznámit.

„Bohužel, mám tu povinnost vás informovat, že nás dnes odpoledne musel opustit jeden z vyučujících profesorů. Byl jím profesor Obrany proti černé magii, Han Gwennyd.

Nadále již nemůže zastávat své místo a proto jej zastoupí nový vyučující.

Nebude jím nikdo jiný, než Siwan Manfredyová. Od zítřejšího dne budete tedy mít tu čest potkat ji i zde, pro zatím vám přeji dobou chuť a nechte své smysly otupit tímto vynikajícím jídlem.“ Ukončil svou řeč a usedl na svou židli.

Studenti váhavě pokukovali po sobě navzájem a pak se ozval vlažný potlesk, protože nikdo ve skutečnosti netušil, jestli teď mají tleskat a nebo ne. Ale byl to přeci zvyk.

Nakonec se tedy pustili do jídla a rozhodně bylo co probírat.

Keth na okamžik pohlédla k učitelskému stolu a pak se s úsměvem také pustila do jídla.

Proč by jí to mělo nějak vadit…

A pak už byla konečně ta vytoužená neděle.

Den, kdy se hrál první zápas famfrpálu v sezoně.

A co víc, byl to ten nejočekávanější zápas roku.

Nebelvír versus Zmijozel!

Kethleen se ráno oblékla a tak jako vždy si myslela, že ještě před zápasem bude mít tu svou chvíli pro sebe, kdy se jen tak procházela po okolí hradu a užívala si volna, ale spletla se.

U snídaně se totiž přiřítil Dean, který už byl převlečený ve svém famfrpálovém dresu a v botách od bahna a mírně promočený doslova zabrzdil u ní.

Vytřeštila na něj oči a zastavila lžíci s jídlem někde v polovině.

Ostatní ve Velké síni na něj jen nevěřícně zírali a to i profesoři.

„Musíš jít se mnou, hned!“ popadl ji za ruku a pak už ji rychle táhl pryč. „Promiň,“vysoukal ze sebe ještě, zatímco těžce oddechoval.

Zpátky ke hřišti doslova běželi rychlostí blesku. Kethleen vytřeštěně zírala všemi směry, začala se bát něčeho, co by se mohlo stát.

Zranil se snad Harry? Ale to by jí přeci nepřišel říct.

Dovlekl ji až do šaten, kde rozrazil dveře a postrčil ji doprostřed místnosti.

Zírali všichni na sebe a členové mužstva dosti pochmurně, ale když ji uviděli, tváře většiny se rozjasnily.

„Kethleen,“ oslovil ji Harry vznešeně a to už jí to začínalo docházet…

 

Tribuny se zaplnily a všichni fanoušci a pozorovatelé měly vybráno, komu budou fandit.

Většina stadionu byla zabarvena do nachové a zlaté barvy a nechyběly ani potřebné transparenty.

Madam Hoochová už očekávala týmy a komentátorem utkání byla vybrána opět Lenka Láskorádová.

Možná tom byl její poněkud flegmatický způsob, ale byla prostě jednička.

Emoce byly cítit ve vzduchu, nikdo nechtěl zažít prohru a ovzduší jasně naznačovalo, že tento zápas bude skutečný „masakr“.

A pak to začalo.

Dveře se otevřely a oba týmy vcházely na hřiště.

První byli Zmijozelsští, opravdu masivní tým, dávající jako vždy přednost síle.

Druzí přicházeli jasně podporovanější Nebelvíři.

„A tady už máme Nebelvírské v čele s Harrym Potterem jako chytačem, dále pak Ron Weasley na postu brankaře, jeho sestra Ginny Weaslyová, Katie Bellová a Dean Thomas.  Letošní novinkou jsou oba odražeči, Jack Slopper a Andrew Kirke. Bohužel se ke mě dostala informace, že Andrew Kirke raněn a na jeho místo tedy nastoupí jiný objev, totiž Kethleen Morganová.“

Stadionem to zavířilo, ačkoliv těžko říct co víc pobouřilo všechny fanoušky „lví“ koleje a rozradostnilo ty ostatní.

Kirke byl raněn a místo něj nastoupila ona. A ta byla přeci podle všeho ve všem neschopná. Zmijozel musí vyhrát.

Kapitáni družstva k sobě přistoupili a doslova si drtili ruce. Vražedně si jeden druhého prohlíželi a pak už se ozval pronikavý hvizd madam Hoochové.

Hráči se dali do pohybu a s nimi i míče.

Nebelvíři zahájili ihned silný útok a Keth s Jackem začali okamžitě spolupracovat. Jejich první zásah obruče trval jen pár vteřin a doprovázela ho tak silná vlna útoku střelců, že je nebylo možné zastavit.

Harry to pozoroval ze vzduchu a pátral po zlatonce. Naproti němu Draco, kterého sledovala Georgiana a mnozí další hadi, záviselo na něm vítězství.

Teď všichni pochopili, že Keth podcenili, po prvních vteřinách bylo jasně poznat, že ve famrfpálu bude skutečně dokonalá hráčka a ještě větším překvapením byla její schopnost coby odražeče.

Po deseti minutách byl Nebelvír v jasném vedení, avšak Zmijozel si to nenechal líbit. Podařilo se jim dvakrát obejít Rona a málem vyřadit Jacka, když se mu nepodařilo včas uhnout před potloukem. Ale mohl ještě hrát, ačkoliv už s menší úspěšností, teď tedy hodně záleželo na Keth a ta měla za úkol zvládnout oba potlouky.

S uchechtnutím se otočila na místě a krkolomně se pustila ve spirále dolů a pak prudce vpřed. Odrazila potlouk přímo na kapitána Zmijozelu a vyrazila mu camrál z ruky. Pak se řítila už zase nahoru. Jack zpravoval druhý míč a ona jej úspěšně odrazila zase pryč.

Giiny a Dean dali společný nálet a zasáhli druhou obruč.

Lenka chladnokrevně komentovala a Harrymu se začala vařit krev, hnal se za zlatonkou.

Keth si uvědomovala, že mu budou chtít ublížit a tak se stáhla k němu blíž.

Byl to skutečně povedený kousek, potlouk mu směřoval na hlavu a ona se najednou spustila ze své víšky a volným pádem, tak jak uměla dokonale, za ním přesně strefila potlouk.

Draco, jež byl v závěsu se mu vyhnul jen na půl a zaskučel, když se o něj otřel. Ale faul to nebyl, měl šanci se mu vyhnout, byla to jeho chyba.

Katie zabodovala podruhé a zmijozelští zakleli.

„Harry chytil zlatonku,“ oznámila asi o pár vteřin později Luna. Bylo po boji.

Všichni se snesli na zem a řev zaplavil celý stadion. Radost byla veliká a hráči i přihlížející skandovali a jásali. Hráči se doslova srazili v jedno klubko a všichni se objímali a smáli se.

Dokázali to.

 

„Kdy jsi mi to chtěla říct?“ zeptal se Snape, když se oslava přenesla bouřlivě do hradu.

Všichni slavili a nebelvírská místnost doslova praskala ve švech.

Harry to dokázal a jako kapitán mužstva pronesl řeč. Všichni pak společně hulákaly a zpívali.

I Ron zapomněl na svou „nenávist“ k ní a pokračovali v oslavách.

„Nebyl čas, stalo se to tak rychle.“ Řekla mu rozradostněně.

Skutečně se slavilo.

„Nevěděla jsem to, dokud pro mě nepřišli.“

Chvíli bylo ticho a pak odpověděl. „Nevěděl jsem, že umíš tak létat.“

„Já také ne,“ přiznala vážně, „až do teď ne.“ Řekla upřímně.

Ale šlo ti to.“ Pochválil ji a pak už ji nechal zase slavit. Byl na ni podivně pyšný, ačkoliv ho tím zaskočila. Chvíli se o ni také bál.

Jednou mu přeci říkala, že nemá ráda výšky, ale později mu řekla, že to bylo vinou rodičů.

Usmál se pro sebe, zatím co seděl v temné kanceláři, matně osvětlované zeleným světlem procházejícím skrz četné lahve.

Zmijozel prohrál, ale jemu to snad ani tolik nevadilo.

08.12.2007 00:28:33
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one