Sníh pokrýval celou krajinu a všemu kolem tiše našeptával, že čas Vánoc se už blíží.

Závěje kolem Bradavické školy čar a kouzel nepolevovaly a naopak se staly pro mnohé studenty zdrojem zábavy a odreagování se od učení.

Studenti se mohli líně procházet kolem a pozorovat krásu zasněženého lesa, famrpálového hřiště a nebo jen tak celého hradu.

Vánoce…

Ten kouzelný čas se už blížil a spolu s ním i další významné události.

Kethleen Morganová se líně protáhla a usmála se na svého společníka. Ten ji už hezkou dobu pozoroval a úsměv ihned oplatil.

Byli právě v Prasinkách.

Celkem to byla jejich druhá návštěva této kouzelnické vesnice a pramálo vadilo, že tam byli opět spolu.

Dean jim oběma koupil něco k pití a společně pak seděli v místním lokálu, nazvaném U Tří košťat. Keth byla chudá studentka a tak ji vždy rád zval, jemu to nevadilo a zcela mu to vynahradil úsměv, nebo pohled na ni, když byla duchem mimo.

Její rysy se vždy změnily, nebyly tak plaché, ale vzdálené, jako nějaká vzpomínka.

Kethleen v tuto dobu vždy musela myslet na své rodiče. Na ty opravdové, které ztratila a nikdy je ve skutečnosti nepoznala. Přemýšlela o tom, jaké by byly asi Vánoce s nimi. To u těchto myšlenek se občas zapomínala a ztichle hleděla oknem ven, na ulici, kde se pod vrstvou chumelenice míhali jejich spolužáci.

Také tu bylo několik dalších věcí, co zaměstnávaly její mysl.

Vždyť už to byly tři měsíce, co byla v Bradavicích. Společně s Georgianou skládaly nedávno postupové zkoušky NKÚ a teď, když už znaly své výsledky, mohly normálně jako ostatní pokračovat v dalším studiu.

Keth si povzdechla a odvrátila se od okna.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Dean, když trochu usrkl z máslového ležáku.

„Ani nevím, snad nad tím, co všechno se stalo za tři měsíce.“ Odpověděla tišeji.

„Myslíš zkoušky?“ usmál se, aby ji podpořil. „Z toho si nic nedělej, hlavně že je máš ne?“

„Já vím.“ Pípla a přejela si rukou po kapse hábitu, kde odpočíval Rejsek.

Při pohlazení sebou mírně zavrtěl a vystrčil hlavičku ven.

Dívka si jej vzala do rukou a nechala ho volně pobíhat po dlaních a zvědavě očuchávat vůně hostince, nakonec ji vyběhl ke krku, kde se uvelebil a usnul.

Znovu se odmlčela.

Georgiana… tolik ji mrzí, že se na ni teď zlobí. Ale nemohla to udělat jinak.

Měla pravdu, když si tenkrát myslela, že se její zmijozelská kamarádka zamilovala do Draca. Jenže on si toho vůbec nevšímal a dál se zaobíral jen svými intrikami a svou „snoubenkou“ Pansy Parkinsonovou. Ubohá Gen o tom neměla ani ponětí a vytvářela si pro sebe vzdušné zámky a fantasie. Keth jí to mírně naznačila a varovala ji, jenže její kamarádka neměla pochopení a v tuto chvíli ani slitování.

Pohádaly se a Gen jí to neodpustila.

Tak se spolu dál již nebavily a Keth jen tiše obávala toho, aby jí ti hadi neublížili tolik. Měla ji ráda, ale nemohla jí vymluvit její city k Malfoyovi. Vždyť jako Keth o tom přeci nemohla nic vědět…

Pak tu byl také Soledo a jeho podivné lekce. Kolikrát si už myslela, že ji ničím nepřekvapí, ale vždy se zmýlila. Podruhé ji zavedl do starého, zvětralého dolu, kde měla nasbírat magické kameny. Avšak sbírat surové poklady holýma rukama a při neskutečném horku bylo ještě těžší, než první úkol. Měla trpělivost, ale chyběla ji vůle, aby vše dokončila.

Tak po boji, který musela opět svést sama se sebou nakonec zvítězila.

Lucan ji pak přišel ještě podivnější. Malá záhada, na kterou nemohla přijít…

Poslední tečkou pak byl její vztah se Severusem Snapem.

Možná že teď už nebyl tak křehký, ale byl naopak jen jako něco, co kdysi bylo. Vnitřně se kvůli tomu trápila a častokrát se přistihla, že její denní myšlenky ji pronásledují i ve spánku.

Sžíral ji uvnitř neuvěřitelný smutek a zoufalství, společně pak s citem, který toto vše předčil. Milovala ho tak, jako si zoufala.

Siwan se stala opět něčím výjimečným a to i zde na hradě. Zmijozelsští ji milovali a tajně obdivovali, neboť její temné umění a tajemný život je doslova přitahoval. Byla jako jejich vzor a vždy o krok napřed před ostatními. Zkrátka fascinující.

Joe měla možnost to vypozorovat, když na Brumbálovo přání navštívila jednou schůzi Fénixova řádu. Teď už skutečně věděla to, že Siwan nahradila její místo.

Tiše pak nechala stékat slzy do polštáře, když se večer vrátila a svou neuhasitelnou zoufalost pokoušela potlačovat, což se jí přes den dařilo. V noci pak ožívala jako noční můra a ona se cítila zranitelná a skutečně plná strachu.

Se Severusem neměli  ten drahocenný čas pro sebe, neboť sobotní doučování skončilo ve chvíli, kdy složila NKÚ. Spolu s ním jí i propustil ze školního trestu. Nemohl ji tam držet i nadále a tak jediná chvíle, která byla pro ně volná byla ta, když se náhodou potkali na chodbě a nebo ve Velké síni.

Zde se pak objevoval po boku Siwan a často spolu rozmlouvali. Sice Joe věděla, že Brumbál je pověřil tajným úkolem, ale i tak neměla pochyb, že jsou jistě dobří přátelé.

Často si pak v nočním zoufalství myslila, že na ni zapomněl. Její prsten byl mlčící, jen občas a letmo měla pocit, že jí jeho prostřednictvím sleduje a bdí nad ní. Ale možná si to jen vymýšlela, aby nemusela přiznat tu skutečnost, že tomu všemu už je konec a jejich společné léto už je jen minulost.

Pak přišlo jen další chladné bodnutí v srdci a slzy, které nemohla zastavit.

Siwan…

Když se pak od Gen dověděla, ještě před tím, než se pohádaly, že jejich nová profesorka byla i dole ve Zmijozelské společenské místnosti, byl to jako vrchol ledovce.

Keth měla to jediné štěstí, že i přese všechno udržovala svou nitrobranu. Nikdo se k ní nemohl dostat a přečíst si její myšlenky. Přes šedé oči nepropustila nic.

Famfrpálové mužstvo už také musela opustit. Andrew se uzdravil a ona měla tolik povinností, že jí na to beztak nezbýval čas. Alespoň to bylo něco, co Rona potěšilo. Ačkoliv nejspíše jen jeho.

Dean byl možná jediný, kdo s ní mohl rozmlouvat a trochu jí i uklidňoval. Jenže to bylo tak asi vše. I u něj vycítila něco, co ji znepokojilo.

„Keth?“ zeptal se po chvíli, když už to nemohl vydržet.

Vlastně to, že ji opět pozval do Prasinek mělo i další důvod.

Vánoční ples.

No ano, i letos profesor Brumbál oznámil, že je čeká oslava Vánoc a že by si každý měl najít partnera. Jaká to byla pro Joe změna oproti loňskému roku, kdy pozvání musela odmítat skoro pořád. Nyní nepřišla ani jediná. Vlastně se ani nepodivovala. Měla skutečně „smolařskou“ pověst.

„Hm?“ zamručela a zamrkala, aby se mu mohla věnovat naplno.

„Nechtěla bys jít se mnou na ples? Byl bych moc rád..“ zeptal se nesměle.

Zářivě se usmála a přikývla.

„Díky, to je od tebe milé.“

Pak se zase odmlčeli a Keth toho využila, aby se také napila máslového ležáku. Byl skutečně vynikající.

„Víš já,“ najednou ze sebe začal soukat.

Keth se zarazila. Vlastně se toho bála, protože nevěděla, co má dělat.

Věděla co chce říct, ale nevěděla jak odpovědět, aby ho nezranila. Byl to nejlepší přítel, ale i přese všechno, její srdce zůstávalo jinde. U někoho, kdo byl nejspíš ve sklepení…

„Deane, „přerušila ho, „jsi ten nejlepší přítel, kterého jsem kdy měla, prosím, zachovejme si to a nemluvme o tom.“

Zamrkal a podíval se jí do očí. Zračila se v nich upřímnost, kterou u ní tolik miloval.

„Jsi vážně skvělá.“

Usmála se. „Promiň mi,“ řekla ještě měkce a pře tvář se jí mihl stín smutku. „Nemůžu.“

Přikývl na důkaz pochopení a důvěrně jí stiskl ruku, kterou před chvílí držela sklenici.

Opětovala stisk, protože byl přátelský a myšlený jen tak. Nicméně odvrátila tvář.

Tolik ho nechtěla ranit a přesto se jí povedlo, že se do ní zamiloval.

„Mám ráda když sněží, vločky ti dopadají na hábit a rozpouštějí se. Často si přeji také tak zmizet a vlastně pořád tam jsou, jen už je nevidíme.“  Změnila téma a samovolně vyslovila pravdu, která nyní zobrazovala její nitro.

Chlad…tím přeci ona vládla jako Joe.

Pustila se jeho ruky a znovu se napila a usmála.

„Neproletíme se?“ zeptal se najednou nadšeně. „Máme ještě spoustu času.“ Navrhl.

„To beru,“ přitakala.

Alespoň si mohla být jista, že se na ni nezlobil a že zůstanou přátelé. Přesto jí to mrzelo…

 

„Slečno Morganová,“ oslovil ji trochu spěšně, „prosím, posaďte se, hned budu zpět.“

A s posledním slovem, které už bylo řečeno ve dveřích ji tam nechal.

Byla tam sama, jen s Fawkesem, ten tiše pospával na svém bidýlku a občas na ni mrknul černým okem.

Povzdechla si a porozhlédla se kolem, pak udělala to, k čemu ji Albus vyzval a posadila se.

Bylo to dlouho, kdy tu byla naposledy, vlastně od poslední návštěvy u Soleda a i tenkrát měl ředitel velmi málo času.

No, alespoň si mohla být jistá, že ani teď se mu nepodaří rozšifrovat její pocity. Bála se, aby na to kdokoliv přišel. Pravda, která ji trápila byla určena jen pro ni a nikdy by jí nedokázala komukoliv odhalit. Prostě nemohla a přitom to tolik bolelo, že by si tím jen ulevila.

Smutně se dívala na tlusté svazky a na stříbrné předměty zurčící kolem.

Fawkes se najednou vznes a jemně přistál u jejího křesla.

Díval se na ní a jeho černé oči se do ní doslova vpíjely. Díval se jí do duše a ona se nebránila.

Neřekla mu proč je tak nešťastná a nebylo to podstatné, on vnímal jen to, že její vnitřní melodie je plná smutku.

Joe seděla tiše a vnímala zase jeho vnitřní hlas, byl to krásný hřejivý tón, jako plamen, ze kterého byl zrozen. Obdivovala jej a zaposlouchala se.

Ještě chvíli tak oba setrvali a mlčky si s porozuměním naslouchali, stačilo to, aby poněkud utišil její vnitřní bouři a ukázal jí trochu světla.

Cítila teplo, které ji prostupuje kůží, když se letmo otřel svým peřím o ni. Bylo to podivné, ale  příjemné mravenčení. Ucítila volnost, ale zároveň i cosi, co mohl cítit jen fénix, totiž tíhu stáří. Jako nesmrtelný ve věčném koloběhu.

Pohladila jej ještě jednou a on tiše vypískl. Naposledy na ni zamrkal a její smutek se zastavil, už nepostupoval dál. Prostoupil jí jemný plamínek, který ji zahřál, ale nezůstal déle než bylo třeba, pak Fénix odletěl a usadil se zase k sobě.

Joe, sedíc zády ke dveřím zašeptala své: „Děkuji.“

 

Oblečená v černé, matně protkávané bílými pruhy, obmotávajícími ladně její tělo stála Jocelyn Samantha Lilien Defoe de Lator ve vstupní hale ministerstva kouzel.

Ona sama nyní vypadala jako kouzlo.

Pravá dcera Mabel, jak by řekli ti, co ji znali.

Byla sama za sebe a nemusela se schovávat, hlavu měla hrdě vztyčenou a v srdci fénixův plamínek, který ji dodal odvahy. Na dnešní večer jej bude potřeba.

Samantha byla pozvána ne Vánoční večírek, pořádaný ministerstvem, ale jen výlučně určený těm, kdo byli vysoce postavení, zámožní a nebo jinak významní. Zkrátka vysoká společnost a naprostá snobská přehlídka, jak si uvědomovala.

Výzdoba, občerstvení, hudba a všechno ostatní bylo přesně ve stylu těch večírků, které tak dobře znala.

Dokonce zdě viděla i známé tváře z minulosti. Některé významné rodiny z Francie, mino jiné i Lanciinu matku a babičku, se kterými si přikývla na pozdrav. Dále nechyběli Malfoyovi, ačkoliv Draca nechali tentokrát v Bradavicích, pořád ještě měl u nich vroubek, který si způsobil zrušením zasnoubení s ní. Tonksová v doprovodu Remuse, Kingsley Pastorek, pošuk Moody, Albus Brumbál, Severus Snape, Artur Weasley, Kornelius Popletal, Dolores Umbridgeová, Marared a její manžel Cornwlad, předsedkyně Bonsová a mnozí další lidé, které znala důvěrně nebo povrchněji.

Seznam zvaných byl skutečně velký. Ačkoliv Siwan tu nezahlédla. Trochu se tomu podivila, protože si myslela, že ji sebou Brumbál také vezme.

Nakonec tu byla sama, opuštěná Joe, uprostřed snobského večírku.

Mnozí předstírali zájem a zastavili se, aby s ní mohli pohovořit. Byla zdvořilá, ale naprosto taktická, tohle přeci uměla.

Korzovala mezi ostatními asi hodinu a mezitím na sobě stále pociťovala cizí pohledy, stejně jako některé, kterých si byla vědoma, ale předstírala, že o nich neví. A pak se také některým přítomným úspěšně vyhýbala.

U stolů se vždy naskytl někdo, kdo si přál hovořit a tak se raději vyhýbala i jim, ačkoliv když měla žízeň, podstoupila toto riziko a přiblížila se. Nenápadně si vzala pohár a slastně se napila. Tolik potřebovala vodu, měla jinak pocit, že brzy shoří.

„Isabello!“ Ozvalo se zvolání, které najednou dodalo slabému vínu trpkost.

„Francesko,“ opětovala pozdravení a raději svůj nápoj odložila. Chuť jí naprosto přešla.

Vysoká blond dívka v narůžovělých šatech, které byly z půlky průhledné ji políbila na tváře, samo sebou že jen náznakem.

„Dlouho jsem o tobě nic nevěděla, ty šibalko, kde se nám schováváš?“

Tobě to tak budu vykládat. Drbna… napadlo ji ihned, ale za svou uhlazenou maskou se jen usmála a sladce odpověděla.

„Hodně teď cestuji, je to velká zábava, věřila bys tomu?“

„Ó jistě, můj otec mě vzal o prázdninách do Maroka, tam je krásně, někdy si tam musíš zajet.“

Poučovala ji Franceska.

„Jistě, tam jsem byla předloni, ale na mě tam bylo příliš horko,“ nedovolila si opomenout.

„Pověz, jak se má tvůj bratr?“ další rýpnutí, které si vůči blondýnce nemohla odpustit.

Ta se bohužel neudržela a náznakem se ušklíbla. Ty dvě se vždy nesnášely a Fran vadilo, že její bratr si s Joe vždy povídal uvolněně.“

„Je ve škole,“ ohrnula nos.

Samantha jen přikývla. „To jsem ráda. A co ty?“

Další vlna ledové sprchy kterou Fran dopřála.

„Jsem doma, to přeci víš, tatínek nechce, abych se vracela do školy a najal mi učitele.“

„Škoda, mě se tam poslední rok líbilo, našla jsem si nové přátele. Nevíš o co přicházíš.“

Vrátila jí ledově něco, co jí řekla na začátku.

Dívka zbledla vztekem a semknula rty, pak zdvořile řekla, že zahlédla někoho známého a odešla.

Pořád stejně nafoukaná. Pomyslela si zase Samantha.

Pak ovšem i jí něco upoutalo, lépe řečeno někdo.

V hlavě se jí zrodil malý plán pomsty a řekla si, že to si nemůže nechat ujít.

Lucius Malfoy, jeho žena a ještě další muž právě rozmlouvali s Korneliusem Popletalem. Ministrem kouzel.

No jestli tohle nebylo ďábelské, pak už nevěděla.

Ovšem na to, co chtěla udělat potřebovala absolutně chladnou hlavu a po tom, co vypila sklenici vína, sice slabého, potřebovala chvíli na vzduch.

Tak úspěšně prokličkovala kamsi do místnosti, které vzhledem i vším ostatním nejvíc připomínala chlad a vzhled venkovní terasy. Byl tu čerstvý vzduch a to bylo to poslední co chtěla.

Prsty se dotkla obou spánků a jemně si je promnula, stejně tak to udělala i s očima a kořenem nosu. Byl v tom zvláštní cvik, který jí prozradil Soledo.

„Musím se soustředit.“ Zamumlala si pro sebe a náznakem se usmála.

„Joe,“ zašeptal někdo za ní.

Chvíli počkala, aby doznělo uklidňující „kouzlo“ a pak se otočila a otevřela oči.

Bylo tam příjemné šero, takže se uvolnila ještě o to víc, že nevnímala tu nablýskanou nádheru a šperky žen, které chtěly být co nejkrásnější.

„Remusi,“ špitla vděčně a přešla k němu, aby ho letmo chytila za napřažené ruce.

Pevně je stiskla a otočila se trochu, že nyní stála zády ke dveřím.

„Nevěděla jsem, že tu budete i vy, ale rychle, řekni mi dokud je čas, jak se máš a co Tonksová. A pak, neměl jsi kvůli mně nějaké potíže?“

Remus se usmál a opětoval stisk.

„Všechno je v pořádku. Albus si přál, abychom tu byli a pak Nymfadora neměla doprovod.“ Mrkl na ní a usmál se.

„Jsem ráda.“ Řekla jen a to bylo celé.

„Pověz mi jen, hrozí nějaké nebezpečí? Musím to vědět.“ Z jejího hlasu, postoje a z výrazu bylo znát jasné napětí. Byla jako klid před bouří.

Pohlédl jí rychle za záda aby se ujistil, že jsou sami a pak pokračoval.

„Mezi námi je teď poslední dobou podivný klid, od chvíle co Fenrira zatkly bystrozorové převzal jeho místo někdo jiný. Zatím ještě nedošlo k otevřenému spojenectví a nemůžeme vědět, co má v plánu, všechny teď posílá po všech koutech země. Snaží se rozpoutat krevní mstu.“

Její tvář se náhle změnila, jako ocel a cítil, jak vlna temné magie prošla skrz jejich sevřené ruce.

„Slib mi, že budeš dávat pozor.“ Zasýpala.

Přikývl.

„A musím vědět ještě něco…“ odmlčela se.

Remus jí pobídl aby mluvila.

„Stojíš za mnou, ať udělám cokoliv?“

„Joe?!“ tohle bylo varování, otázka a zároveň naléhání.

„Odpověz mi prosím,“ chvatně mu stiskla ruce, ty její byly nyní ledové.

„Tohle není to nejlepší místo, na vaše hovory.“ Ozvalo se za nimi mrazivě.

Stiskla vlkodlakovi ruce ještě víc a zavřela na kratičkou chvíli oči, když je otevřela byly plné něčeho, co Remus ještě u ní neviděl.

Chvatně ho pustila a pak se prudce nadechla, otočila se a bez jediného hlesnutí, pohledu nebo čehokoliv vzdalovala.

„Joe!“ zavolal za ní zoufale. „Co chceš udělat!“

 „Joe!“ zakřičel ještě jednou Remus, ale jeho slova zůstala jen ve vzduchu do vedlejšího sálu se nedostaly. „Zadrž ji,“ vyzval neléhavě Snapea a on pochopil, že se stalo něco vážného.

Předtím viděl jen je, zase neopatrné jak spolu rozmlouvají. Když kolem něho prošla jeho Joe, bez jediného pohledu, bez hlesnutí a s jiskřícíma očima, jako by byla nabitá elektřinou, pochopil, že cokoliv měj udělat měl udělat před chvílí. Nezbývalo než jít za ní a opět jí pozorovat z dálky.

Tak jako předtím.

Na prsten mu nezareagovala a on pocítil závan strachu.

Namířila si to přímo k Malfoyovi.

Remus který udělal pár spěšných kroků stál nyní kousek od mistra lektvarů.

„Co ti řekla.“ Zeptal se mrazivě Snape a propaloval ho pohledem.

Remus naléhavě pokrčil rameny a díval se za ní.

„Zeptala se mě, jestli stojím při ní, ať už udělá cokoliv.“

Snape tiše zaklel a pak také rázně vystřelil pryč. Ale jen v rámci důstojnosti a neukvapenosti, což bylo jedno z moha společenských pravidel.

Šel za ní.


 


 

13.12.2007 23:35:13
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one