Asi jsem se zbláznila, že to dělám, ale když už mám zítra zívat, tak pořádně.
Prostě tu máte poslední kapitolu a ano, skutečně jsem jí ještě dopisovala v noci :-P
Někdy to šílenství za to stojí a jestli nic, tak aspoň budu moct říct, že mi to za to stálo.
Zatím tedy ahoj a díky že chápete mou chvilkovou odmlku.
(Viz - Jiná sdělení)

Vaše Breila


 

Vánoce, čas večírků, oslav a hlavně čas doby, kdy má každý být s těmi, jež má rád a se svou rodinou.

Co z toho se ovšem týkalo Kethleen Morganové?

Tiše a zadumaně seděla ve společenské místnosti a nepřítomně hleděla do ohně, nějakou učebnici držíc v ruce. Mlčky byla myšlenkami vzdálená, vlastně jen dýchala a naprosto nic nevnímala. Vzpomínala na to, jaké Vánoce vždy trávila.

Minulý rok, ty před nimi a jak bude asi trávit ty budoucí?

Ať už to bude jakkoliv, jen smutně se zadoufala, že nikdy už nebudou tak osamělé, jako které v minulosti prožila.

Byla na okraji svých vzpomínek a matně se jí podařilo vybavit si něco, co se stalo když ještě byla malá. Totiž vánoce s jejími pravými rodiči, jak jen to bylo dávno.

Byl to jak matný obraz a silně pochroumaný, jen mžik a jen střípek, který snad ani nemusel být skutečnost, přesto její srdce doufalo.

„Keth? Promluvil na ni někdo.

„Hm?“ zamrkala a jen velmi neochotně se odvrátila od krbu.

„Vzkaz.“ Oslovila ji tiše Elois a když jí předala pergamen se známým úzkým písmem, ušklíbla se a pak posmutněla.

Takže další pohovor v ředitelně, kolikátý již? Začínala být mírně v depresích oproti loňskému roku, kdy se jako Joe vždy těšila na toto shledání nyní skoro trpěla.

Jejich konverzace se omezovala jen na to, že podala své hlášení a nebo jí Brumbál jen oznámil své plány a nebo další návštěvu u Soleda. Nechápala proč se vůči ní tak změnil, ale třeba to byla jen shoda okolností, byl tolik zaměstnaný.

Ale stejně se tam moc netěšila.

„Děkuju,“ řekla trochu smutně.

Elois si k ní přisedla na zem a chápavě se zadívala. „Špatné zprávy?“

Keth pokrčila rameny a odložila pergamen do knihy, kterou pak zaklapla.

„Nejspíš.“

„Snad tě zase neposílají zpátky?“ zeptala se Ela a snažila se jí nějak utěšit, když viděla její výraz.

Keth se jí stejně tak jako Hermioně před časem svěřila, že je ze sirotčince a protože si nemohl nikdo nevšimnout že občas chybí, svedla to prvotně na to. S Brumbálem měli v záloze ještě jednu věc, kterou těm chápavější potajmu podstrkávali a tvořili tak další alibi, které, kdyby někdo zjistil, jen stěží by mohl něco namítat. Bylo to téměř neprůstřelné a vždy perfektně načasované.

„To nevím, ale nejspíš ano, na Vánoce mě budou chtít zpátky.“

„Já to nechápu, proč?“ divila se Ela, která byla sice nesmírně hodná, ale bohužel nepatřila mezi ty chápající, kteří by tuto chabou výmluvu mohli prokouknout.

„Aby nás bylo víc.“ Řekla prostě Keth a dál už to nerozebírala. „Raději už půjdu, ale děkuju.“ Řekla ještě jednou a pak i se svojí knihou vyšla ven.

 

Po zaklepání a výzvě vešla dál, přesně tak jak čekala, našla Albuse Brumbála, ředitele školy u svého stolu. Ovšem nemalým překvapením bylo, že tam byl i Harry.

Oba na sebe chvíli doslova zírali, ale když ji Brumbál řekl, aby vešla, zavřela za sebou konečně dveře.

Vyčaroval pro ni novou židli naproti jeho stolu, hned vedle Harryho a ona se s obavami usadila. Nemusela své překvapení ani předstírat.

„Přál jste si se mnou mluvit?“ zeptala se nesměle.

Ředitel se mlčky usmál a oba si je prohlédl, pak rozpojil prsty na rukou, které až do té doby měl zakleslé do sebe a zpříma na ně pohlédl skrz své půlměsíčkové brýle.

„Když jste tu již oba, musím vás o něco požádat,…“ začal tajemně.

Napjatě poslouchali.

 

Joe opět seděla ve své malé chýši, která byla určena výhradně jí, když se před návštěvou u Soleda přeměňovala ze své školní podoby.

Jenže tentokrát to bylo jiné, byla tu změna a to taková, že i ji skutečně zaskočila, jestli kdy nechápala Brumbálovi plány, tak dnes již vůbec ne.

Bylo to skoro již u konce, oči se jí postupně změnily a ona už každou chvíli chtěla poslat znamení přes prsten, že je připravena, ale ještě pořád váhala.

Myšlenky se zatoulaly zpět…do ředitelny o několik hodin zpět.

Brumbál jim právě vysvětlil, co po nich chce a oba žasli. Harry otevřeně a ona jen vnitřně, protože jí jako Kethleen se to příliš nedotýkalo.

Ředitelův plán byl takový, že jim nejdříve sdělil, že si pro Kethleen opět posílají ze sirotčince. To aby byla na Vánoce u nich, samozřejmě souhlasili s tím, že se na ples může vrátit do školy, ale že jinak bude u nich. 

Harry i Kethleen přikývli a pak už ředitel pokračoval.

Oznámil jim, že se oba společně vydají následujícího dne vlakem do Londýna, kde se ovšem jejich cesty rozejdou. Zatímco Keth pojede „domů“, Harry se připojí ke svému průvodci a následně stráví předvánoční týden někde, kde by byl ředitel skutečně rád, aby pochytil vše důležité. Nyní se řada Soledových žáků rozšířila ještě o jednoho. Jen na jediný týden a jen výjimečně.

Brumbál svému příteli Učiteli vysvětlil, kdo stojí proti mladému Potterovi za soupeře a že je nezbytné, aby mu prozradil vše potřebné. Soledo souhlasil a navrhl, aby se připojil ke své stávající žačce.

Tak se měl Harry za pomoci svého „průvodce“ přemístit k Joe v jejím domečku a následně s ní cestovat za svým novým Učitelem. Bylo to nezbytné a Brumbál věděl, že se to chlapci bude hodit a to nejen z toho důvodu, že Joe potřebovala vidět své přátele. Musí být připravený až přijde jeho čas a i Harry se měl ještě co učit.

Když potom chlapce propustil, aby se odešel připravit a prospat, zdržel ještě Kethleen, aby jí pomohl vyřešit poslední maličkosti jejího pobytu mimo hrad.

„…myslím, že Severus už najde způsob jak zjistit čas, kdy bude Joe připravená.“ Skončil svou řeč a jiskřičky v modrých očí vesele zaplály.

Keth to pochopila dokonale a bezděky konečně po dlouhé době sevřela prsten na levé ruce.

„Rozumím, pane.“ Přikývla a také se pousmála.

Srdce jí poskočilo, když si uvědomila, co to pro ni znamená.

Jako Keth se mohl Brumbál jen těžko „odvděčit“ za to, co pro něho a Harryho dělala, ale pro Joe to mohl udělat snadno. A ještě k tomu, ze všeho nejvíc si přeci přála, aby měla nějaký čas jen pro ní a Severuse a to jí mohl poskytnout. Dal jí týden a to byla odměna, která jí přišla více než dostačující. Ale dokážou najít společnou řeč a cestu?

„Naděje.“ Řekla si pro sebe. Přesně to mi Brumbál dává.

Joe se tedy znovu usmála a zavřela oči. Konečně i tento proces transformace byl u konce a ona si otřela dvě slzy. Zase tu byla Jocelyn.

V nemalém rozechvění a z čiré radosti, že to může udělat poslala mistrovi lektvarů svůj jednoduchý a přesto výstižný vzkaz.

Je připravená.

Nadšeně o několik minut později objala Harryho a toto obětí bylo skutečně vroucí a natolik stejně přátelské, jako když se viděli naposledy.

„Ahoj.“  Řekli téměř naráz.

 

Další den už jim nezbývalo než odcestovat do pouště a pak společně skrz tuto horečnou planinu až k Soledovi domu.

Joe už se tu vyznala mnohem lépe a také volila lepší cesty, kde se tolik nemusela namáhat.

Vysvětlila Harrymu, že její Učitel žije na místě, které je zakouzlené a že se tam nedá dostat jinak a prakticky ani odtamtud se nemůže dostat jiným způsobem, než na zádech mezka a nebo pěšky napříč pouští.

Harry pak měl ještě nemálo možností se jí vyptávat na to, co dělala celou tu dobu a co je čeká, zaujalo ho vyprávění o Soledovi a také nejspíš popis událostí, které oba čekají. Měli si toho hodně co říci a tak jim cesta rychle ubíhala, dokud se naposledy nezastavili, aby si odpočinuli a napili se.

Údolí smrti už bylo téměř na dosah.

„Řekl ti vlastně, proč chtěl, abys tu byl? Právě teď?“  zeptala se najednou.

Harry chvíli přemýšlel a pak zakroutil hlavou. „Mělo by to nějak souviset s Voldemortem, ale nevím proč právě teď. Když už jsi u něj byla dřív. Máš nějaký nápad?“ zeptal se ještě.

Byli zvyklí se takto dělit o své myšlenky a často tak dokázali jeden druhému předat své postřehy.

„Ne.“ Odpověděla jednoduše ona a zavřela svůj vak s vodou. Její oči byly nyní jako jestřábí a putovaly po krajině před nimi sem a tam. „Nenapadá mě nic.“

Pokrčil tedy rameny a zase pokračovali.

Joe o celé věci ještě přemýšlela a ke svému překvapení se dostala k jediné správné odpovědi. Buď je čeká něco, co mají vidět a poznat oba a nebo se Brumbál domnívá, že bude bezpečnější s ní v poušti.

To by dávalo smysl, když na něj nemůže dávat pozor v Bradavicích, bude cestovat a učit se s ní. Ale třeba vážně Soledo zná něco, co by bylo dobré aby znal i Harry v svém budoucím boji proti Voldemortovi.

„Už tam budeme.“ Byla poslední její slova a pak pobídli mezky k rychlejšímu kroku.

Vyškrábali se na kopec a před nimi se rozprostřel pohled na rozpadající se chatrč.

Soledo i Lucan je oba očekávali.

„Nediv se ničemu, co uvidíš.“ Zašeptala mu ještě, než se vydali do víru dalších událostí.

Harry naposledy přikývl. „Tak jo.“

 

„No, když jste tady dva, bude to trochu těžší, hlavně pro tebe chlapče.“ Obrátil se na Harryho. „Obávám se, že máš jen minimální šanci, že bys ji v tuto chvíli porazil. Nesmíš to brát ale osobně, to by nemohl nikdo, ani takový kouzelník jako Albus Brumbál.“ Sám se Soledo zasmál své narážce.

Joe se trochu ošila a Harry zašoupal nohama. Nelíbilo se mu, že s ním jedná jako s nějakým dítětem. Ale musel uznal, že má možná pravdu, Joe znal, i když nikdy neviděl přímé použití její magie.

„Tak, navrhuji udělat tohle, budu se teď věnovat hodinu Harrymu a vysvětlím mu pár základních věcí, ty mezitím budeš cvičit, chci abys úbočí této skály pokryla ledem a pak chci, aby ji udržovala a nenechala led vypařit, je to jasné?“

„Ano, Wrondrth.“ Souhlasila a použila starobylé slovo zdůrazňující úctu k Soledovi. Už při svých prvních lekcí se naučila respektovat jej a i když s ním nesouhlasila, pořád chápala, proč se mu říkalo Učitel. Ti před ní mu říkali prastarým názvem Wrondrth, což také mohlo znamenat mistr a nebo otec ve smyslu podřízenosti.

„Nuže chlapče pojď, máme mnoho práce.“ Vyzval Harryho a ten stejně oděný jako Joe se za ním pustil podél údolí, až došli na místo, které dívka už znala.

Sešli po strmé stěně dolů a pak se Soledo zastavil.

„Bude to možná trochu nezvyklé, ale chci, abys z této studně naplnil všechny díry na stěně. Já počkám.“ Harry na něj vytřeštil oči.

„Cože?“

Soledo se jen pousmál, přešel do úkrytu, který poskytoval alespoň částečně jeden z velkých zvětralých kamenů a s překříženým nohama se usadil.

A tak začal stejný výcvik pro Harryho, jaký kdysi podstoupila Joe. Nosil v úporném horku kýble s vodou a donekonečna se šplhal na stěnu a snažil se jí zaplnit tak, jak Soledo řekl.

Drobný mužíček za balvanem zatím zavřel oči a předstíral, nebo možná skutečně spal.

Harry u toho dost nadával, ale nevzdával to.Hodina uběhla a on si toho ani nevšiml, byl schvácený potem a na nejvyšší míru rozhněvaný.

To snad ten stařec nemůže myslet vážně, k čemu to je? Čekal přeci něco víc a ne tady plnit jeho pomatené úkoly.

Přemýšlel sebevíc, ale nic nepomáhalo, použil kouzlo, ale i tak měl smůlu. Horko a rozpálená skála si vždy vzala všechnu vodu.

A on po hodině padl vysílením.

Soledo otevřel oči a zkoumavě si ho prohlížel.

Chlapec měl vlasy ulepené od potu a tuniku zašpiněnou a občas potrhanou.

„To je nemožné!“ řekl nahněvaně.

Wrondrth se doširoka usmál a pokýval hlavou. „Co jsi tedy pochopil z této lekce?“ zeptal se.

Harry div neměl nutkání nakopnout skálu kde Soledo seděl. On si z něho utahoval?

Pak se ale přeci jen zamyslel.

„Nechápu to přesně.“ Řekl nakonec a musel vyslovit pravdu.

Mužík se opět pousmál a pak vstal, byl oproti chlapci menší, ale nyní jej převyšoval.

„Tvá lekce spočívala pouze v tom, abys připustil jsou slabost. Nikdo nemůže bojovat, dokud nepozná rozsah svých pravých schopností. Připustit si slabost, nebo nemohoucnost je prvním krokem. Proto nejdřív musíš padnout na dno, abys až budeš vstávat už o nic nezakopl.“

Harry měl nepříjemně nateklý jazyk a rozpraskané rty, skrz neúprosné slunce s oslnivé poušti ale najednou jeho vztek zakolísal. Byl skutečně tak slepý vůči tomuto vnímání? Tohle ho nikdo neučil.

Vždy musel být nejlepší a byl vedený k tomu, aby všechny zachránil, nebo se obětoval. Přesto ho pravda na poušti poněkud dosáhla, rozpoznal starcova slova a chápal postoj Joe.

Možná se sem netěšila a nebo naopak nemohla dočkavostí dospat, to u ní viděl na cestě sem, ale nemohl pochopit, že Soledovi říká tak vznešeně a uctivě – Wrondrth. I on se však této podivné síle pokořil, když pochopil co znamená připustit slabost.

„Je takový úkol vůbec možný?“ zeptal se přiškrceným hlasem a jeho naděje pohasínaly.

Soledo se pousmál a pak vytáhl svou vlastní hůlku, podivně tvarovanou. Mávl jí jedenkrát a jeden z kamenů se vznesl a opřel se do skály. Kouzelnou silou tam držel připevněný, když Wrondrth mávl hůlkou podruhé a vědro se naplnilo a polilo připevněný balvan.

Chvíli zasyčel, ale pak se voda kolem něho rozlila a skutečně zaplnila malé otvory. Postupně se rozlévala další a další a tím jim dolévala tekutinu, neboť povrch kamene byl drsný a  zadržoval ji. Slunce na něj nemohlo, neboť byla voda za jeho stínem.

„Myslím že je čas, abychom se podívali po mé žačce.“ Řekl pak spokojeně když Harry ohromeně zíral na něco tak jednoduchého.

Joe si vedla o něco lépe, protože její lekce nebyla stejná jako jeho, právě naopak. Měla ji procvičit v další vlastnosti, kterou podle Soleda měla mít, totiž v logice.

A skutečně když tvořila hradbu Harry v tom nejprve viděl nesoulad a proto se na něho Soledo obrátil a začal ,mu vysvětlovat co dělá.

Dívka se zaujetím vytvářela a upevňovala, tvarovala svůj led a nenechávala jej mizet, stále se bila o jeho místo zde, dokud nebyla stěna pokrytá. Pak Harry uviděl něco, co jej překvapilo. Led na povrchu skály se klikatil a točil, on vytvářel vzory!

Skutečně to nechápal, ale bylo obdivuhodné, že jí to skutečně vychází.

Joe ovšem zčista jasna vyhrkla a pak se s tichým výkřikem zhroutila do bezvědomí.

Soledo k ní ihned přiskočil.

„Lucane!“

 

Po půl hodině se probrala. Ležela na měkkém lůžku a kolem ní stáli zbylí tři obyvatelé Údolí smrti.

„Odpusť mi Wrondrth, zklamala jsem.“

Lucan ji sevřel mlčky ruku a pak jí zvedl hlavu a dal jí napít podivného nápoje.

Ihned se jí rozproudila krev a měla víc síly, přesto se cítila tak roztřeseně.

Soledo se ovšem zamračil.

„Kolikrát jsem ti to říkal  a ty mě stále neposloucháš!“ zlobil se.

Harry to nechápal, vždy´t se přeci omluvila.

„Ano, Wrondrth.“

„Vrátíš se tam znovu a budeš cvičit dál, ale tentokrát správně, Lucan ti pomůže.“

„Mám jít hned?“ zeptala se odhodlaně.

Rysy jeho tváře se trochu pročistily. „Až lék bude působit.“ Řekl prostě.

Pak se ovšem otočil a odešel.

Joe tiše zanaříkala a Harry se k ní posadil. „Je ti dobře?“

„Už ano, ale zklamala jsem.“ Vyslovila holou pravdu.

„Nechápu to, co jsi udělala? Vždyť za to nemůžeš. Je to jeho vina, že tě tam nechal.“

Joe ho okamžitě slabě sevřela za předloktí.

„To neříkej, nevíš o čem mluvíš.“ Odmlčela se a vyčkala dokud jí nevnímal.

„Harry to co tady dělám je víc, než můžeš znát. Pro mě v temné magii neplatí stejné zákony jako pro tebe. Já za své kouzla platím svou energií a když to přeženu i životem. A nesmím se rozptylovat, viděl jsi co se stane, když na okamžik zapomenu, nebo se část mé mysli soustředí jinam. To co se stalo je má vina, protože mě Soledo varoval.“

Zatnul ruce a potlačil nadávku.

„Proč tě teda nutí tam jít zase?“

„Proč ty jsi plnil svůj úkol dokud byl stanovený čas?“ zeptala se tišeji.

Pak se trochu uklidnil a uvolnil se. „Asi máš pravdu.“

Povzdechla si. „Víš mě poslední dobou dělá největší problém se koncentroval a uvolnit se, když cítím spojení se svými silami, jsou chvíle, jako bych narazila na vzduchovou kapsu a to mě občas rozhodí. Nechápu to, ale děje se to. A pak, když se to stane má mysl na chvíli přeskočí na něco jiného. Jako předtím. Měla jsem se soustředit na to, jak udržet led a ne na to, jak jej přizpůsobit povrchu, aby kopíroval to, co skála zdůrazňuje.“

„Není to jednoduché co?“ zeptal se odlehčeně.

Krátce se uchechtla. „Ty taky ne.“ S tím se na něj zakřenila, aby mu připomněla jeho pernou chvilku.

Lucan pro ně přišel a Joe vstala. Harry jí ještě následoval a pozoroval, jak to dělá. Bylo zvláštní, že ty vydrží tak dlouho, odkud bere tu sílu?

17.12.2007 01:29:37
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one