Kapitola 20. Hloubka Georgianina zoufalství

Kapitola 20. Hloubka Georgianina zoufalství - obrázek

Kapitola 20. Hloubka Georgianina zoufalství - obrázek


 

Jak těžké bylo pro oba se vrátit. Týden utekl jako voda a brzy zasedli se Soledem k poslední večeři pod širým nebem. Oba byli ještě pořád trochu rozlámaní, spálení od slunce a vyčerpaní od svého výcviku. Pracovali tvrdě, ale bylo to dobré.

Soledo spokojeně zářil a Lucan mě dokonalý námět na zpracování.

Joe konečně pochopila, kdo doopravdy je.

Nebyl to čistý kouzelník, ale nebyl ani mudla. Byl prostě jako zosobnění múzy, nebo umění. On sám totiž byl umění a nadání.

Byl němý, ale přesto vynikající přítel a občas i rádce. Vypadal mladě, ale rozuměl více věcem, než jeho vrstevníci. Měl neobyčejný talent a snad proto si jej Soledo oblíbil.

Potkal jej na jedné ze svých cest, kdy hledal další stejně nadané kouzelníky jako Joe, nebo Pyro.

Žil v malé a zcela nevýznamné vesničce kdesi v Africe, jeho rodiče byli jedni z bílých lékařů, kteří později podobně jako misionáři vykonávali co nejvíce pro dobro zubožených lidí. Jejich syn se narodil právě v tomto divokém kontinentu a už od narození byl němý. Rodiče ovšem brzy rozpoznali cosi neobyčejného a chránili jej o to víc.

Když bylo Lucanovi sedm, onemocněli a oba zemřeli.

Pomoc tenkrát nepřišla včas.

O rok později jej objevil Soledo a to, co viděl, jej přesvědčilo. Navíc se v něm vzbudil neobyčejně velký pocit soustrasti a chlapce vzal sebou. Tak trochu doufal, že z něho přeci jen bude kouzelník, ale Lucan nedosáhl nikdy ničeho víc, než jeho pozoruhodných kreseb a obrazů.

Právě ty byly kouzelné.

Chlapec maloval to, co viděl a cítil a jeho vnitřní kouzlo tomu všemu dodávalo skutečnost. Byl jako prozřetelnost, protože často sice maloval známou věc, ale vždy v tom bylo něco víc. Něco, co bylo jako varování, upozornění a nebo jen skrytý pohled, co odhalil podivné skutečnosti.

Asi jako tenkrát, když Joe poprvé viděla obraz zapadajícího slunce na poušti, svého Wrondrth a sebe jak ještě cvičí.  Bylo to magické, neboť to přesně zachycovalo představu toho, co oba věděli. Totiž že ještě jednou kouzlo, které nasměrují špatně, nebo jej odrazí v souboji a skála se na ně uvolní. Když se později uvolnila, nic jim to neudělalo, protože to včas zastavili, avšak Lucan to namaloval ještě dřív, než se to stalo.

Jeho mlčící poselství.

 

„Harry, probuď se.“ Dloubla do něj se smíchem.

Byli už hodinu zpátky v domku, který byl určený pro její přeměny a čekali, až jej zase odvede někdo, koho by poslal Brumbál.

Harry ovšem po vyčerpání z cesty a také proto, že mu Soledo dal hodně zabrat, usnul, i když řekl, že si jen na chvíli sedne.

Joe ho nechala a zatím snědla něco ze svých malých zásob jídla, co měla ještě od Učitele.

Další půl hodinu jej jen pozorovala a snažila se vrýt si do paměti každý podrobný detail jeho obličeje. Později si jej znovu nakreslí.

Až bude sama, samozřejmě.

Harry jen něco zavrčel, ale ani neotevřel oči.

Joe si prohrábla vlasy a nechtěně se rýpla na tváři do místa, kde měla nepříliš dlouhý, ačkoliv trochu bolestivý škrábanec, když spadla ze skály. Nebyla dost rychlá a Soledo chtěl, aby běhala po jakési překážkové cestě dokud nepadla vyčerpáním.

Setřela si krev a dál si toho nevšímala.

„Já tě shodím.“ Vyhrožovala mu zase.

Harry se jen ze spaní zaksichtil a něco zamručel. Byl vzhůru, ale rozhodně nechtěl vstát.

„Jedna,…dává,….jedna a dva jsoóóu – tři.“

Při posledním slovu udělala krok dopředu a chtěla ho strčit do složených rukou, na kterých spočívala jeho hlava s nachovou jizvou. Jenže i on prošel jakýsi trénink vytrvalosti a počítal s tím, chtěl se jí uhnout, ale nakonec se to celé zvrtlo tak, že ji jen chytil za ruku, ona do něj narazila a s hlasitým prásk a se smíchem se oba poroučeli směrem k zemi.

Stará židle přirozeně na kusy.

„Ty jsi tak…tak…-.“popadala se smíchem Joe dech, když se jí jakž takž podařilo posadit se a vymotat se z té změti třísek a smějícího se přítele.

Harry se také smál a čekal, co z ní vypadne, když je přerušilo odkašlání.

Oba naráz otočili hlavu ke dveřím a z neznámého důvodu se rozesmáli ještě o to víc. Teď už jim málem tekly slzy od smíchu a těch strašných křečí, které pociťovala jejich bránice. Ale nakonec to oba dokázali zvládnout a se silným pohnutím a cukajícími obličeji si navzájem pomohli na nohy.

„P-pane p-profesore, pane řediteli.“ Pozdravil konečně Harry a Joe s vyrovnanějším, i když velmi veselým hlasem hned po něm.

Brumbál se také usmál, ačkoliv to jen stěží mohlo vyjádřit buď jeho veselost a nebo něco, co věděl jen on. Podle všeho se totiž usmíval, ale Joe se najednou cítila napjatá, jako by bylo něco špatně.

Snape raději jejich chování nekomentoval, jen mlčel a vražedně je zahlížel tak jako vždy.

Tedy, jen vyjadřoval svůj klasický postoj, zdůrazňující jakýsi nepochybný duševní úpadek některých studentů.

„Takže týden proběhl v pořádku?“ zeptal se zdánlivě klidně ředitel.

„Ano, pane.“ Odpověděli oba tázaní jednohlasně.

Brumbál se ještě jednou usmál, ale pak mu v očích podivně zajiskřilo. „Co se vám stalo na tváři?“ zvuk hlasu jako úder zvonu. Mimo jiné ostrý a i když ne příliš hlasitý, jasný a zvučný.

Joe se instinktivně dotkla škrábance a znechuceně zjistila, že jí zase teče trochu krev, otřela ji a pokrčila rameny, začala tušit nějaký průšvih.

„Spadla jsem ze skály.“ Řekla nicméně lhostejně.

„Ze skály,“ opakoval brumbál.

„Ano, pane.“ Další stručná odpověď.

V pomněnkových očí to nebezpečně zajiskřilo. Joe začala tušit hodně velký průšvih.

„Ale jen já a jen jednou.“ Řekla najednou.

Dívali se s Brumbálem do očí a ani jeden podivně nemrkal a ani neuhnul pohledem.

Snape je odměřeně sledoval a také vypadal dost znechuceně. Nehledě na to, že měl před sebou Pottera, toho přeci nesnášel.

Harry také začal tušit něco podivného a ihned se jí zastal.

„Bylo to-.“ Nedokončil.

„Harry, jsem si jist, že ať už to bylo jakkoliv, nebude se to opakovat.“ Řekl divně tvrdě ředitel.

Joe sevřela prudce rty a zlostně vydechla, až se jí nosní dírky nepatrně rozšířily. Stále zahlížela na ředitele.

„Moje volba?!“ Řekla najednou do ticha, které se podivně rozléhalo samotnou místností.

Teď už v ní vztek doslova vřel.

„Nejde to ani z poloviny takové! A teď jděte třeba k čertu vy, mě to dál nezajímá!“ jak rychle se to štěstí a smích otočilo na vztek a skutečnou magickou silu, která jí projela pod kůží jako blesk.

Byla temná a dráždila každý smysl v jejím těle, Joe ji cítila a na moment se odrazila i v jejích očích. Ale toho už si nikdo nevšiml, protože se na místě otočila a proklouzla kolem stolu, kdy ve dveřích ještě vztekle zaprskala něco v tom smyslu, že to už tam taky dávno nemusela být a s prásknutím vyšla ven, kde dala naprostý průchod svým temným silám a nejméně půlhodiny jí skrz ruce složené ve znamení prýštil chlad, kterým pokrývala vše kolem sebe.

Snape nakonec odvedl Harryho zpátky, jak bylo domluvené předem a Brumbál s tím nejzářivějším a nejupřímnějším úsměvem vyšel ven.

Sledoval dívku a její schopnosti, byl podivně šťastný, když ji tak viděl.

Když konečně přestala chrlit led, přišel k ní blíž a položil je ruku na rameno.

Cítil jak se prudce nadechuje, ale nepohnula se a ani neodtáhla.

Naslouchala mu.

„Soledo je skutečný Učitel a nic nemůže potěšit starce, jako jsem já tak, jako když vidím, že i často nejtěžší zkoušku lze překonat.“

Joe trochu ztuhla, ale vzápětí pochopila.

„On,….to on…“ pokusila se to vysvětlit, ale marně.

„Někdy je třeba riskovat,“ řekl záhadně a usmál se, tentokrát to viděla, protože se na Albuse otočila a očima mu pátravě zkoumala tvář. Teď už trochu víc bojácně.

Její výbuch emocí předtím byl skutečný, ale od něj to byla jen hra, jen další Mistrova zkouška.

Brumbál ji zkoušel a tvrdě útočil na jednu z vlastností, kterou ji mohl Soledo jen stěží naučit. Totiž loajalitu a respekt. Jako Učiteli mu věřila a zcela schvalovala cokoliv, co on udělala, nebo jak je vedl. Brumbál jako jeho přítel byl pak ten, kde byl „vybrán“, aby ji mohl prozkoušet.

Obstála, ačkoliv mu neuniklo, že i přese všechno, ona Soleda sice respektuje a učí se od něho, ale pořád ho nemá ráda. V otázkách, které se týkaly jen jí, si od něj nenechala radit. Nenechala se ovlivňovat jeho podsouváním bohatství a spoustou dalších věcí, které by ona jako „vyjímečná“ podle něho měla mít ale nemá.

Zůstávala pořád stejná, ačkoliv ji výcvik mnohému naučil.

Identitu Soledo prostě změnit nemohl a to bylo také to, co Brumbál rád vnitřně uvítal.

Jeho pochyby se poněkud ustálily.

 

„Kethleen!“ přivítaly jí spolubydlící, když se konečně vrátila do hradu.

„Ahoj,“ pozdravila je vyčerpaně.“

„Kde jsi u všech všudy byla!“ začala hned vyzvídat Nancy-Bo. „Málem jsi to zmeškala.“

Dívka jen pokrčila rameny a vymluvila se na sirotčinec jako vždy.

Nikdo se v tom nešťoural, jen Hermiona, která byla také v jejich pokoji, právě za Nancy, si tuto odpověď nedůvěřivě vyslechla, ale neřekla ani ň.

Keth se konečně vyčerpaně zhroutila na postel a ani se nepohnula.

Dočista na všechno zapomněla, dokud se jí dění posledních pár minut znovu nepřehrálo v hlavě. Byl tu zmatek, chaos a oblečení poházené na postelích dívek a Nancy říkala něco jako….

„Merline, on je školní ples!“ vykřikla.

Parvati se dala do smíchu a svalila se na svou vlastní postel, plnou všeho možného. Elois celá zčervenala a odešla na záchod, ji nikdo nepozval. A Hermiona s Nancy na ni vytřeštěně zíraly.

„Já na to zapomněla.“ Zakňourala nešťastně Keth.

Parvati se evidentně nemohla přestat smát, ale nebylo to škodolibé, jen prostě nemohla pochopit, jak na to někdo může zapomenout, ještě když jí přeci pozval Dean  a to byl docela fešák.

Zdrceně si sedla na postel a svěsila hlavu do dlaní. „já tam nemůžu jít, vždyť nemám šaty.“ Zašeptala.

To už se ovšem Parvati přestala smát a přidala se k davu zírajících.

„Jak jsi na to mohla zapomenout?“ vyhrkla Nancy a jakýsi bleděmodrý šál ji proklouzl mezi prsty a dopadl na zem. Dívka si toho nevšímala.

„No, když já prostě nemohla a pak no…totiž… já na to vážně zapomněla.“

Hermiona se konečně vytrhla z nemalého šoku.

„To bude dobré“ řekla konejšivě.

„Ne, to teda nebude, já raději půjdu Deanovi rovnou říct, že nemůžu. Tohle mu nemůžu udělat, třeba ještě může někoho pozvat.“

„Ty jsi vážně zapomněla.“ Řekla ohromeně Parvati.

Keth se zvedla a myslela si, že se na místě propadne, jak jí to jen mohlo ujít. Něco takového.

„Počkej,“ vykřikla najednou Nancy. „To přeci nejde, Dean pozval tebe.“ Řekla poněkud důrazně. „A pak, od čeho jsou přátelé? Půjčím ti jedny svoje šaty, stejně jich mám dost a ples je jen jeden.“

„Ale to přeci nejde.“ Pokusila se Keth vymluvit. Cítila se tak trapně.

„Proč by ne,pomůžeme ti všechny.“ Řekla Hermiona a Parvati konečně přikývla. U ní to bylo rozhodně neobyčejné, protože se vždy starala většinou o sebe a o Padmu.

Keth se rozpačitě zatahala za dlouhý cop. „Ale co vy? Takhle to nestihnete.“

Teď se zase zasmála Nancy. „Proč myslíš, že tu jsme zalezlé už nejméně tři hodiny?“

Keth se konečně také podvolila a rozesmála, i když ze začátku jen mírně.

 

Holky byly hotovy přesně v půl sedmé a naposledy se ještě po sobě dívaly a zjišťovaly, jestli mají všechno.

V pokoji byl neskutečný nepořádek, ale ten šel stranou, když na sebe všechny hleděly a s těmi nejkrásnějšími úsměvy věděly, že nepořádek je ta poslední cena za to, že jim to tak sluší.

Nancy-Bo oděna do světle modrých šatů, důmyslně splétaných a občas přepásaných tmavě modrými a stříbrnými stuhami.

Parvati, které byla v pro ni tradiční oranžové róbě, skvěle kontrastující s pletí.

Elois a ostatní dívky, které tam ještě dlouho byly, jako třeba Hermiona se vypařily před půlhodinou. Některé už byly hotové, jako jejich další spolubydlící a některé odešly ještě doladit něco o koupelny nebo do vlastních pokojů.

A pak Kethleen.

„Dean bude koukat.“ Řekla pochvalně Nancy a pak už chytila kamarádku důvěrně za ruku a šli spolu ze schodů dívčích ložnic do společenské místnosti.

Sejít se se svými protějšky měli až před Velkou síní, kde je skutečně našli.

Nancy se pak omluvila a se svým havraspárským partnerem odešla dovnitř, aby si našli místo.

Keth se chvíli rozhlížela, než si i pro ni nepřišel Dean.

Holky měly pravdu, skutečně mu to slušelo, ovšem ani ona nevypadala nejhůř.

Jako Kethleen vypadala velmi pěkně, i když jako Joe věděla, že je to rozdíl.

Vlasy rozpuštěné, ale proplétané copánky a volně splývající na fialové šaty, ve volném staroanglickém stylu.

„Sluší ti to.“ Usmál se spokojeně a nabídl jí rámě, aby se také přesunuli za ostatními v sále.

„Děkuju.“ Řekla mile.

Tak začal Bradavický Vánoční ples, který byl ovšem převážně oslavou pro sedmé ročníky. Vždyť přeci končily a nějak se museli pořádně rozloučit. Navíc ples byla neobvyklá školní událost, která rozhodně stála za to.

Keth jen vzdáleně zahlédla tu a tam známou tvář, jako Harryho a Ginny, nebo Hermionu s Ronem. Musela se tomu vnitřně usmát, takže ti dva to přestali tajit?

Stoly, které jindy tvořily hlavní část Velké síně zmizely a nahradily je jiné, menší a kulaté.

Uprostřed byl taneční parket, který všichni studenti využívali co nejvíce, hrála jedna z oblíbených kouzelnických kapel a tak to mohli roztočit.

Když byli unaveni, nebo měli žízeň, či hlad, byly tu stoly plné lákavých maličkostí a lahodných nápojů.

Keth se musela ještě jednou vnitřně zasmát, když viděla, že si i Bradavický ředitel šel, když byla hudba ještě pomalejší a klasičtější, zatančit. Sice jí na chvíli zaplavily podivné emoce, když sledovala, že jeho doprovodem je právě Siwan, ale nakonec na to zapomněla.

I ona přeci tančila a i když jako Joe to přirozeně musela umět z dřívějška, jako Keth musela vypadat poněkud méně zdatněji.

Jako vždy to skvěle zahrála a s Deanem si pořádně užili zábavu, když se jí to pokoušel naučit.

 

Jenže žádné štěstí nemůže být beze smutku.

A ten, kdo nyní trpěl a byl raněný bal někdo, na koho Kethleen jen stěží mohla zapomenout.

Georgiana Grey-Raynerová.

Její první přítelkyně a zmijozelská dívka.

Joe ji zahlédla koutkem oka, jak mizí z Velké síně a pak jde pryč.

Omluvila se Deanovi a stručně mu to vysvětlila, beztak už byla polovina večera pryč, tak se i on rozloučil a s přáním dobré noci ji ještě doprovodil před velkou síň, kde se rozešli.

On šel spokojeně spát a pobrukoval si ještě nějaké písničky, zatímco Joe čekal úkol nejtěžší, totiž najít Gen.

Tušila, co se asi stalo a i ona pocítila ten největší smutek, ačkoliv se jen stěží mohl rovnat tomu, co cítila její kamarádka.

Prakticky měla jistotu, že ji tu teď nikdo nenajde a ani nevyruší. Musela se opět dostat do hlouby Zmijozelu a co víc, do jejich vlastní koleje, kterou znala.

Přesně tam totiž Gen utekla.

Jenže co když tam někdo teď bude?

Ale co, musí tam jít za Gen.

Heslo uhádla asi na třetí pokus, skutečně stále stejně jedovaté a hadí, jak čekala. No vymýšlel jej přeci Snape, tak ještě aby nebylo.

Věděla přesně, který pokoj má hledat a ani se neobtěžovala klepáním. Rovnou vešla a skutečně našla to, co hledala.

Pokoj Gen, přesně ten samí, který před jediným rokem obývala ona sama. I když jen jako Joe, pořád si jej pamatovala, tady zažila mnohé věci, radostné i těžké. Ale byl to jen pokoj, měla i jiné, na kterých jí záleželo víc, asi jako ten ve skrytém domku, kde strávila léto.

Jak se tam zase těšila.

„Gen,“ oslovila ji velmi jemně a sedla si vedle ní na postel.

Její kamarádka tam ležela a plakala, ruce zatínala v pěsti a snažila se své zoufalství utlumit alespoň trochu měkkými přikrývkami.

Výmluvně ji chytila za ruku a donutila ji povolit jednu ze zatnutých pěstí. Následně Georgiana zvedla hlavu a chytila ji za její ruku velmi pevně.

„Ach, Keth.“ Bylo jedné, co ze sebe vysoukala, než se zase rozplakala a zoufala se tiskla k peřinám.

Joe trpělivě vyčkávala a ani nepípla, když Goergianino sevření div nedrtilo její kosti.

Nakonec první vlna smutku odezněla a Gen se trochu uklidnila.

Alespoň na tolik, že byla schopna trochu mluvit. I když o myšlení by se dalo pochybovat.

„Já jsem tak pitomá.“ Řekla sípavě a další slzy se jí draly z očí ven.

„Co ti udělal.“ Řekla joe silně pohnutě. „Pověz mi to.“

Georgiana jen zaúpěla a znovu se rozbrečela, tentokrát Joe nedržela, jen si rukama zoufale tahala za vlasy.

Pak se posadila a opřela se zády o pelest postele. Objala si kolena a začala se pohupovat sem a tam.

Mlčela a Keth také, jen naslouchala.

„Já ho měla tak ráda, ale byla jsem tak pitomá.“

„Co ti udělal.“ Zopakovala dívka důrazněji.

„On mě zabil.“ Řekla silně rozrušeně Gen a začala se pohupovat rychleji.

Joe už to nevydržela a chytila ji pevně za ramena a přetočila na sebe. Dívala se jí dlouze do očí a snažila se ji tak uklidnit.

Gen se skutečně přestala houpat a nakonec se vymanila z tohoto sevření a rozpovídala se.

„Začalo to vlastně už v září. Jak jsme nastoupily a klobouk nás pak rozdělil. Nechtěli mě mezi sebou přijmout a vlastně mě vyděsili těmi svými řečmi. Můj bože, oni jsou všichni tak prohnaní.“ Odmlčela se na chvíli.

„Hadi.“ Doplnila ji Joe a Gen po chvíli přikývla na souhlas.

„A pak se to začalo měnit, nevím jak to zjistili, ale nějak se rozneslo z jaké jsem rodiny a že byli moji rodiče bohatí a tak. Vážně nevím jak na to přišli a mě to nedošlo. Chtěla jsem, aby byli moji přátelé, ale byla jsem tak zaslepená. Proč jsem jim věřila?“

„To je v pořádku, každý někoho potřebuje.“ Vyzívala ji k pokračování. „Co bylo dál?“

„Začali si mě všímat a přijali mě k sobě, sice ne vždy někdy se mi zdálo, že mají tajnosti a nebo se děje něco špatného, ale nevšímala jsem si toho. A pak jsi tu byla ty a říkala mi o něm pravdu. Já….neposlouchala jsem tě.“ Zavzlykala. „Když já ho mám tak ráda.“

Joe bylo zcela jasné koho. Objala ji kolem ramen a Gen se rozbrečela.

Když to přešlo, pokračovala.

„A pak jsem tě vyhnala a byla s nimi proti tobě, jenže to byla jen ta jejich hra! Oni mě proti tobě poštvaly a já udělala takové pitomosti. A pak, D-Draco se najednou začal chovat hezky.

Dokonce mi tvrdil, že je s Pansy sice zasnoubený, ale že jen proto že musí. Já hloupá jsem věřila i tomu. A pak mě pozval na ples a já řekla že jo. A pak, byli jsme tam a-a-a on….“

Najednou nemohla pokračovat.

Keth ztěžka dýchala a uvědomovala si ten propastný rozdíl.

Proč je Gen právě ve zmijozelu? Věděl o tomhle Brumbál? Proč nic neudělal!

„Co ti udělal?“ zopakovala přiškrceně.

Gen mlčela a sbírala sílu. Nakonec promluvila.

„Tančili jsme a on se najednou začal chovat tak divně. Tak,…tak,….důvěrně a pak,...zatáhnul mě ven. Nechtěla jsem a pak říkal takové věci,... já, ….on,….“ vzlykala, „on mě,…a pak tam přišla Pansy a ostatní  začali se mi vysmívat. A pak ten Malfoy, on …řekl že jsem jen obyčejná šmejdka a pak…“

„Utekla jsi.“ Doplnila ji Joe a snažila se co nejvíc, aby to vyznělo trochu bezemočně.

„Oni se vsadili!“ vypískla ještě Gen a pak už se zhroutila na dobro a hořce vzlykala.

„Tys ho měla vážně ráda.“ Špitla neslyšně Keth a sama si v duchu vynadala, jak to nechala dojít tak daleko. Proč ale ostatní nic neudělali?

Takhle to nemělo být.

Gen se později uklidnila a usnula. Omluvila se Keth a slíbila, že bude v pořádku. Joe nemohla dělat nic víc.

Uvnitř cítila neuvěřitelný vztek na Malfoye, jak jí to mohl udělat! Cítila vztek i na sebe, měla ji varovat dřív a pak na Brumbála, proč to nechal dojít tak daleko?

Gen to málem zlomilo, nikdy nepoznala nic podobného a teď je vystavena celé své vlastní koleji. Georgiana nikdy nepoznala přílišné intriky a přetvářky, tohle musela být krutá rána.

Alespoň že na prázdniny jede za svou vychovatelkou, snad se jí uleví, když nebude v Bradavicích.

Kethleen tiše vyklouzla z jejích pokoje a naštěstí nikoho nepotkala. Došlo do Nebelvírské věže a konečně se i ona svalila na postel. Dál už nic nevnímala.

Přetáhla přes sebe peřinu a usnula.

Tohle bylo pro jediný den příliš.

Hloubka Georgianina zoufalství…

23.12.2007 01:40:30
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one