Kapitola 21. Nikdy nebudu víc

Kapitola 21. Nikdy nebudu víc - obrázek

Kapitola 21. Nikdy nebudu víc - obrázek

A tohle je můj Vánoční dárek pro vás.

A tak, přeji jen krásné svátky, hlavně hodně pohody a štěstí.
Užijte si to a pak dejte vědět, jaké překvapení čekalo pod stromečnkem na vás.

Tady je můj dárek...
B.

 

Vzdávám se v duchu lásky
Ve stínech odříkám svou modlitbu

Ona je jediná kterou zbožňuji
je vírou v mé tiché udušení

Zlom ve mě to hořkosladké kouzlo
jsem ztracený v náručí osudu

Hořkosladkém
Nevzdám se
Jsem jí posedlý

 

 

* * *

 

„Keth, ahoj.“ Pozdravila ji Hermiona, když se vraceli ze snídaně. Byla poslední, kterou na hradě měli, protože po ní se všichni rozjeli do svých domovů trávit tam Vánoční prázdniny.

„Musíme si promluvit.“ Řekla primuska dost důrazně.

„O co jde?“ nechápala Keth a vlastně se tak trochu začala bát, Hermiona mohla na ledacos přijít. 

Ta se ovšem místo odpovědi jen rozhlédla a pak zašeptala: „Tady ne.“ Chytila ji za ruku a doslova vlekla pryč.

„Kam mě to vedeš?“ vzepřela se po chvíli Keth, tohle se jí nelíbilo.

„Mlč a pojď.“ Bylo jediné vyzvání.

„O co tu jde?“ pokusila se vymanit z jejího sevření, ale to už jí Hermiona prostrčila dveřmi do jedné z prázdných učeben, kde byla naprostá tma a zabouchla za sebou dveře.

„Řekni nám pravdu Kethleen.“ Řekla primuska odhodlaně.

Keth ihned postřehla množné číslo použité v té výzvě. Měla dobře vytrénované smysly a brzy vycítila, že kromě jí tu jsou ještě další dva.

„Nevím o čem to mluvíš a teď mě nechte jít.“ Zavrčela.

„To asi dost dobře nepůjde.“ Protáhl Ron.

V té tmě k ní udělal krok, ale pro Joe bylo naprosto jednoduché se mu vyhnout. Ve tmě viděla trochu lépe než oni, navíc jeho přítomnost prostě cítila, sálalo z něho teplo, které ona vnímala prostřednictvím svých temných sil, které se také ihned zmobilizovaly.

„Tobě to tak budu vysvětlovat.“

„Keth?“ zeptal se najednou Harry.

Zarazila se.

„Co?“

„Musíme to vědět, mohli bychom ti pomoct.“

Zaváhala.

„O tom pochybuji.“ Řekla nakonec posměšně.

„Tak hele, koukej to už vyklopit, stejně jsme na to přišli,…“ v tom si Hermiona popuzeně odkašlala. Ron se v té tmě zamračil, což nebylo vidět a pokračoval: „No dobře, Hermiona na to přišla, ale to neznamená, že to nepovíš, tak už to vyklop.“ Řekl ke konci  už docela prudce.

„A proč bych právě tobě, když na mě pořád jen řveš a šklebíš se, měla vykládat byť jen to, jaké je venku počasí.“ Překřížila i ona výhružně ruce na hrudi, tak jak to kolikrát dělala Joe, když se zlobila.

Ron nasupeně zmlkl a jeho slova se ujala Hermiona. „Nemusíš nám to říkat, ale měla bys vědět, že jsme tví přátelé. Všichni.“ Dodala ještě když Ron něco vrčel. „A že jsme na tvojí straně.“

„Ale já nejsem na té vaší, nevím o čem to tu mluvíte, asi jste si mě s někým spletli.“

Pokusila se odejít, ale teď to byly harryho vycvičené reflexy, které ji zadrželi.

„Víme o tom, co děláš.“

Chvíli málem měla pocit, že nepopadne dech, ale pak to překousla. To není možné, na to, co tu skutečně dělá, přijít rozhodně nemohli.

Raději mlčela.

Hermiona pokračovala tam, kde Harry skončil. „Víme, že jsi vlkodlak.“

Joe to konečně pochopila, docvaklo jí to.

„Totiž, to jak a kdy mizíš ze školy a to že jsi ze sirotčince, prostě jsme si to spojili dohromady. A pak, viděla jsem tě občas pít lektvar.“

Musela to rozdýchat, Brumbál měl pravdu, že by někdo mohl považovat její „alibi“ za průhledné. A toto náhradní klaplo do posledního písmene, jen se jej teď musela držet.

Trochu nahlas zaúpěla, když si uvědomila, co to možná znamená. Ostatní si to vyložili naštěstí jinak.

„Nám to nevadí, chtěli jsme jen, abys věděla, že při tobě stojíme. Možná bychom tě mohli s někým seznámit, on je také vlkodlak.“

„Já….myslím..“ koktala tak trochu, z toho se musí nějak dostat.

„Takže to je vážně pravda?“ najednou vykulil oči Ron, „Nechtěl jsem tomu věřit!“

Čekali co teď odpoví.

„Já….ano.“ řekla šeptem a pak se odmlčela úplně.

„No ty jo!“ vykřikl zase Ron. Hermiona chvíli hmatala ve vzduchu, dokud se jí nepodařilo ho praštit, on vážně občas neměl vychování.

„A co má být!“ řekla najednou plačtivě Keth. „Budeš se mi zase posmívat? Zničíš jedinou mojí šanci být tady? Nech mě už konečně být!“

A s tím odešla a nechala tam všechny tři po tmě.

Slzy, které jí stékaly po tváři, byly ovšem opravdové. Najednou se cítila, jako by skutečně odhalili její tajemství. A že tomu mohli být i blízko.

Šla se tedy projít k jezeru, aby přišla na jiné myšlenky a dočista při tom zapomněla na čas. Musela tam být asi velmi dlouho, protože ze zamyšlení ji až vytrhlo cosi jako zavolání, nebo spíš zamňoukání, které se k ní neslo přes hladinu.

Byla schovaná mezi stromy a tolik si přála, aby ji nikdo nenašel, už nikdy. I když na Vánoce se těšila, měla šanci něco urovnat a měla šanci být s někým zase sama. Ale povede se jim to?

Joe, já vím, kde jsi, tak už pojď ven, hledali tě.

„Nechci s nikým mluvit.“

Ale měla bys, nezapomínej na svět, musíš pracovat.

„K čemu to vlastně je? Jednou uděláš chybu a všechno je ztracené, proč znovu začínat.“

Protože i zítra je třeba bojovat. Řekl Stingwe tajemně.

„Odpusť, máš pravdu, jsem sobecká.“

Nejsi, usmál se on, jen pochybuješ, ale vyžeň to z hlavy, tohle by mohl být SKUTEČNÝ problém.

„Pochybuješ někdy ty?“ neodpustila se nezeptat se.

Ne. Řekl prostě. Ale já nejsem kočka ani člověk.

 

* * *

 

 

Nevzdám se
Jsem jí posedlý

 

* * *

 

Keth musela cestovat sama, protože kdyby se na prázdniny vydala s dalším obyvatelem malého domečku, bylo by to více než podezřelé.

Navíc jako Keth musela udržet svou roli do posledního detailu a to znamenalo, že i později jako Joe musela sehrát svou úlohu.

Byla porada Fénixova řádu a po ní menší oslava na počest Vánoc, která se  pořádala právě na Grimmauldově náměstí.

Joe se toho musela zúčastnit, aby ani členové Řádu nepochybovali o tom, že ještě žije, nebo že je na jejich straně. Byla až přespříliš proslulá mezi nimi a to nejen kvůli Pyrovi.

Harryho ani ostatní už po jejich malé „hádce“ neviděla. Minula je, protože oni už museli odjet a ona u jezera seděla téměř dvě hodiny. Nehleděla na chlad, prostě to ignorovala, navíc mnoholičný lektvar neměl vliv, že by její schopnosti potlačily oblibu ledu, kterým normálně vládla.

Bylo pro ni poněkud jiné být nyní na poradě řádu a pak na její oslavě, Dověděla se zase spoustu dalších užitečných věcí ohledně války a vyslechla hlášení ostatních. Škoda jen, že ona nemohla být nijak prospěšná. Jen hlídala někoho, kdo to skoro ani nepotřeboval. Byla schovaná a nepotřebná.

Siwan tam byla také a byla po Brumbálově boku po celou dobu. Tiše vše sledovala a naslouchala, tu a tam Brumbálovi něco řekla a nebo on jí. Fénix Fawkes seděl mlčky na její ruce.

Jako poslední mluvil Severus, aby shrnul Smrtijedské dění a předestřel několik možností, které se týkaly nečekaných zvratů. Jak se zdálo, Voldemort byl poněkud rozladěný z několika událostí, které minulý týden proběhly v rychlém sledu, od volby nového vůdce vlkodlaků, po navázání spojenectví s obry. Ale ani tak si nenechal zkazit své vražedné plány a Vánoce po černokněžnicku.

Jenže pak se stalo něco, co nečekala ani Joe. A to byla zvyklá na ledacos

Totiž, když Snape detailně přednesl své hlášení, Brumbál vyzval Siwan.

„Tom je možná trochu rozladěný, ale rozhodně se nenechte ukonejšit tím, co dělá, nebo říká.“

Dívka na ni skorem i zírala, asi tak jako ostatní. Kromě Snapea, ten využil momentu překvapení pro ostatní a měl čas zkoumat výraz Joe, nenápadně.

„Lépe řečeno, plánuje útok. Neřekl mi nic bližšího, ale rozhodně se hodlá „bavit“.“ Usmála se Siwan tak, jako by právě mluvila o čemkoliv všedním a neobyčejném.

„Odkud to sakra můžeš vědět!“ zmohl se konečně na pár slov Kingsley.

Siwan se mu podívala do očí a pak zcela nezaujatě řekla: „Protože mi to řekl.“

„Od kdy by právě tobě vykládal nějaké svoje plány a pak, o tom by snad Snape musel něco vědět.“ Řekl další z přítomných.

Joe uzavřela mysl a vědoma toho, že ji někteří pozorují i výraz tváře.

„Možná proto,“ řekla Siwan důrazně, „že mě za ním poslal profesor Brumbál. A pak, on o tom věděl.“

Pohledy některých se otočily k mistrovi lektvarů.

Jen přikývl.

„Stejně nechápu proč-.“ Vložila se do toho Molly.

„Siwan na mé přání pronikla do centra Voldemortova dění a díky ní máme přesné informace týkající se dalších kroků. Bylo to nebezpečné, ale její zprávy jsou více než důležité a nikdo zde o tom nemusí pochybovat.“ Prohlásil ředitel.

Poté se rozhostilo krátké ticho.

„Proč jste nám o tom neřekl dřív?“ zeptal se Remus.

Tentokrát odpověděla Siwan. „Ze stejného důvodu, proč mlčel i Severus. Požádala jsem je o to a za druhé, kdyby se cokoliv stalo, bylo by to mé vlastní riziko.“

„Ale jak.“ Řekl ještě Pastorek.

„Řekněme, že zcela náhodou.“ Odpověděla, ale tím její řeč skončila, další kdo mluvil byl už jen Albus Brumbál.

Na konci porady, která byla neobyčejně důležitá a více než podmětná, se mohlo začít oslavovat.

Siwan, ani Brumbál se nezdrželi, stejně tak jako někteří, kteří ihned museli začít pracovat a sestavovat další části „hry“.

Jen Joe se cítila sklíčeně. Nic nedala najevo, ale držela se v ústraní a víc než kdy dřív trpěla tím, že nechápala proč ji Brumbál drží stranou.

 

* * *

 

Zlom ve mě to hořkosladké kouzlo
jsem ztracený v náručí osudu

 

* * *

 

 „Už spíš.“ Řekl pobaveně.

„Ještě ne.“ Zamumlala a dál drbala kočkodlaka za ušima.

Byl to druhý večer po té, co se oba konečně dostali do jejich domečku.

Ten první to už bylo spíš ráno, protože Joe ještě dlouho zdržovali a hlavně Molly jí zvala, aby Vánoce strávila u ní, jenže odmítla. Navíc se nemohla vyhnout těm neustálým dotazům kde byla a co vlastně dělá. A pak, byla to jedinečná příležitost volně si promluvit s těmi, které dlouho neviděla a nebo je viděla jen jako Keth, kde se k nim nemohla hlásit. Když se vrátila, prospala většinu dne a pak jen mátožně přežívala jeho zbytek. Byla unavená i z toho neustálého používání různých elixírů.

Snape s ní chtěl  mluvit, ale zatím nebyla ta správná příležitost.

Měli toho v plánu tolik. A Vánoce už byly doslova za dveřmi.

„Myslíš, že to byla chyba?“ zeptala se nečekaně.

Přerušil veškerou činnost a podíval se na ni. Takže přeci jen přišel ten okamžik, kterému se nemohli vyhnout.

„Lituješ snad?“

„Nevím.“ Řekla a opřela si hlavu o opěrku. „Možná někdy.“

Přisedl si do druhého křesla naproti ní.

Stingwe kočkodlacky zavrněl a zamhouřil oči. Olízl její ruku, která ustala v drbání a znovu jej začala hladit. I když myšlenkami byla jinde.

Najednou změnila téma, jako by se bála, že se popálí když bude pokračovat.

„Pokud by ti to nevadilo, mohli bychom se někdy podívat do mého domu? Já, chtěla bych to tam zase vidět.“ Další téma, který s ní chtěl probrat.

Ale to druhé muselo počkat. Musí to vyřešit teď, dokud to vyslovila, později by už bylo….no zkrátka pozdě.

„Proč o tom pochybuješ.“ vyzval ji otevřeně. Trochu sebou trhla, vážně se musela vrátit myšlenkami zpět a pak trochu uhnula jeho pohledu.

„Co by se stalo, kdybych tenkrát řekla ne? Kdybych místo toho, abych hlídala Harryho, který to nepotřebuje, pracovala dál na tom, co jsem dělala předtím?“

Snape mlčel a nechal ji mluvit, cítil, že je za tím víc, daleko víc. Jenže jak rozsáhlé její myšlenky byly, musel objevovat po částech.

„Proč to po mě chtěl, když jsem tak přišla o všechno? A proč mě o to žádal, když je to k ničemu?“

Severus se nadechl a konečně mohl odpovědět, pochopil, kam směřuje. Alespoň z části.

„Byl to můj nápad.“

Joe zalapala po dechu.

„Ale proč?“

Stingwe se najednou probudil, seskočil dolů a odešel pryč, vycítil, že je momentálně navíc.

Snape se mohl předklonit a chytit ji tak za ruku, která nervózně svírala opěradlo.

I bez nitrozpyt poznal, že vysvětlování bude potřeba víc, než kdykoliv předtím. Pokud ji nechtěl ztratit.

„I kdybys zůstala tady, byla jsi v nebezpečí. Joe, já tě nemůžu nijak chránit.“

„Umím se o sebe postarat.“ Řekla poněkud tvrdohlavě.

Snape si jen povzdychl.

„Věřím a vím že ano, ale to, že jsme my dva spolu je velké riziko.“ I ona začínala chápat. Viděla to, co předtím opomíjela.

„Jsi skutečně silná a soběstačná, jak už jsi nám všem dokázala, ale odpověz mi upřímně, dokázala by jsi to i ve chvíli, kdyby Voldemort dostal mě? Kdyby odhalil naše spojení a přišel na to, jak mě využít proti tobě?“

Joe mlčela a po tváři jí začaly téct slzy, ani je neotřela.

„To já jsem ten, kdo je pro tebe představuje nebezpečí. Proto nikdo nesmí vědět, co doopravdy cítíme. A nikdy nebudeme moct dát najevo cokoliv, co by tomu napovídalo, nikomu.“ Poslední slovo ještě zdůraznil.

Přikývla a další slaná perla se svezla do jejího klína.

„A přes to všechno, ty se mnou dál zůstáváš?“ zeptala se.

Chtěl odpovědět. Z hloubky celé své bytosti jí chtěl odpovědět a jeho jediné slovo mělo znamenat všechno. Mělo být jako verdikt a on jej chtěl vyslovit.

Chtěl odpovědět: Ano.

Jenže byli přerušeni.

Z krbu vystoupil Albus Brumbál v doprovodu Siwan.

Joe ihned zamrkala a odvrátila tvář. Pak se obrnila proti všemu a její tvář dostala ten nejlhostejnější výraz. Ani nepozdravila, jen matně sledovala Brumbála a myslela na to, jak jej v tu chvíli nenávidí.

Přivedl ji sebou, přivedl ji sem.

„Severusi, moc se omlouvám, ale musíš jít ihned s námi.“

„Je to nutné?“ zavrčel on a nepouštěl ruku Joe, kterou stále ještě držel, i přes to, jak byla ledová.

„Ano, je to naléhavé.“ Řekl ředitel.

Mít možnost volby, říkala si v duchu dívka.

A tak mistr lektvarů musel jít, situace si vyžadovala jeho přítomnost a on byl jedním z nejlepších členů řádu, který byl vhodný vykonat to, co Brumbál potřeboval.

Siwan se podívala ještě na Joe, ale také mlčela. Jen se omluvně pousmála a pak odešla.

Po ní Brumbál.

A nakonec Snape.

Přesně ve chvíli, kdy jej ovšem pohlcovaly zelené plameny zachytil výraz a pohled Joe. Bylo to jako by jej zastihla lavina.

Neuvěřitelný smutek a ztráta. Byla to bolest, kterou by mu jen stěží kdy řekla nahlas. Navíc teď. Byla to jediná myšlenka, která jej zasáhla takovým způsobem a pak ho oheň přenesl pryč.

Zůstala tam jen ona, se slzami, které jí zmáčely tvář. A myšlenkou, kterou on viděl naposledy.

Nikdy pro něho nebude víc, než jen obyčejná holka. A nikdy nebude tak dobrá, aby se jemu mohla vyrovnat. On by si zasloužil někoho jiného…Někoho jako je Siwan.

 

* * *

 

Ona je jediná kterou zbožňuji

 

* * *

 

Když se vrátil, byla už noc.

Našel jejich domov temný a tolik se mu najednou zdálo, že i prázdný.

Dlouho přemýšlel nad tím, co by měl udělat, nebo říct. Zasáhlo ho velmi to, co jí slyše si myslet. Byla to čirá bolest, prýštící z jejího srdce a ta samá ho také tolik zasáhla.

Co se muselo stát, že si tohle myslela. Vždyť on ji měl tolik moc rád, jen jí nikdy nechtěl ublížit. Nikdy nespěchal a nechával jí dostatek prostoru.

Vycítil, když chtěla být sama, nebo byl s ní, když potřebovala vědět, že je pořád tam. Ale co měl udělat teď, když pochybovala o tom, zda je správné, aby byla s ním, když mu nikdy nebude tou správnou oporou? Ona si myslela, že je jen trápením.

Chvíli stál v potemnělém obývacím pokoji a přemýšlel.

Dveře do jejího pokoje byly zavřené a on  na ě dlouho hleděl. Nechápal, jak se dostala k takovým závěrům. Nikdy jí k tomu nedal záminku, aby si cokoliv z toho myslela. A přesto to tu bylo.

To tvořilo tu osudnou propast mezi nimi.

Pak se během jediného okamžiku rozhodl. Teď už nepochyboval o tom, co má udělat.

Měl ji tak rád a o tom, co cítila ona k němu už nemohl pochybovat.

Krom pocitu zoufalství totiž vycítil i sílu jejího citu. Vždyť jen díky tomu byla ještě naživu.

Tenkrát s Pyrem, nebo později, když často nemohla vstát po tréninku u Soleda, nebo když už nemohla dál z vyčerpání v Bradavicích, vždycky tu bylo to jediné, co jí donutilo vstát a pokračovat. Byl tu on.

Vešel do jejího pokoje a naše jí jak spí na boku.

Tmavé vlasy rozpuštěné na polštáři a měkce oddechovala. Byla ale pobledlá a poznal, že před spaním musela ještě plakat.

Posadil se vedle ní a odhrnul jeden z pramenů. Nechal jej proklouznout mezi prsty a pak jí pohladil po tváři. Jak očekával, zavrtěla se a za další chvíli otevřela oči.

Zamrkala a pak se na něj podívala.

„D-děje se něco?“ zeptala se bojácně, jako by se obávala toho, že by se mohl zlobit.

„Ne.“ Řekl a pak jí jednoduše políbil.

 

 

* * *

 

Zlom ve mě to hořkosladké kouzlo
jsem ztracený v náručí osudu

 

Hořkosladkém
Nevzdám se
Jsem jí posedlý

* * *

Vánoce, které pak společně oslavili, byly ty nejkrásnější které oba za posledních několik let, nebo možná vůbec, prožili.

Už nebylo žádných pochybností, které by se mezi ně stavěly.

Dokonale zmizely za jedinou společně strávenou noc a během dalších dnů, které měli jen pro sebe.

24.12.2007 01:31:43
Triss
hogwarts.jpg
"Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě." Victor Hugo
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one